Když se setká malá železnice s velkou

22.8.2012 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Sledovat jedním pohledem provoz na železnici skutečné i na její miniatuře je zážitek vskutku nevšední. Minulé soboty si jej mohl dopřát každý, kdo navštívil nádraží v Pardubicích-Rosicích nad Labem – ať už tak učinil záměrně, nebo se tam ocitl v rámci jinak motivovaného cestování. My jsme pochopitelně patřili do té skupiny první, abychom onu raritu i zajímavosti další reportážně, tedy slovem, obrazem a videem, zprostředkovali návštěvníkům internetového magazínu VLAKY.NET.

Když jsem začátkem minulého týdne víceméně náhodou na stránce pardubických muzejníků narazil na zmínku o akci s názvem Malé setkání zahradních a modelových železnic, její plakátek jsem si nejen uložil, ale poslal také svému ostravskému příteli s nesmělým dotazem, zda by se mu nechtělo přijet. Karel je pro každou špatnost, takže jeho odpověď byla kladná. Ostatně i proto, že rosické Museum, jež mělo být centrem všeho plánovaného dění, doposud nenavštívil. Skoro se stydím přiznat, že já jsem v jeho útrobách také nikdy nebyl, ač jsem budovu bývalé vodárny i vnější exponáty kolem ní rozmístěné mnohokrát obhlížel a fotografoval.

Rosické Museum s vystaveným vozem Np 3-32601 a pomníkovým M 131.1116 dne
4.5.2010 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nějak jsem se prostě nikdy nedostal k tomu (pod dojmem, že je to blízko a vždy k dispozici), abych Museum navštívil jen tak nebo při některé z mnoha akcí, které se v něm a kolem něj v minulosti pořádaly. Nevyšlo mi to ani při loňské premiéře spojení malé a velké železnice, kterou jsem si musel nechat ujít skrze stávkující fotoaparát. Tentokrát už nic takového nehrozilo, počasí jsme objednali slunečné, ale nikoliv ještě tropické, hned na den následující věštěné, vyhledali vhodné spojení (tedy hlavně Karel, já bych z Hradce Králové na místo nakonec mohl dorazit i kolmo) a podle domluvy jsme se krátce před osmou hodinou ranní v Rosicích setkali.

Karel zatím kouká po holkách, ale to se za chvíli prudce změní © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k začátku akce až o dvě hodiny později by se to mohlo zdát příliš brzo, nicméně Karlovi brzké vstávání nevadilo a oba máme rádi ten ruch vrcholících příprav, který někdy bývá zajímavější, než to, co je pak předváděno publiku. Nakonec i Museum mělo být otevřeno už v 9:00 hod. a chtěli jsme si je prohlédnout ještě před očekávaným (i když nakonec ve skutečnosti ne tak hrozným) návalem návštěvníků. Tak jsme viděli pokládání kolejnic různých rozchodů na rozmanité podklady (od dlažby nástupiště až po dvojici válend), nakolejování příslušných vozidel a jejich uvádění do provozu. Někdy také se zajímavým nákladem.

Malé opleňáky s nemalou kládou na pozadí velkého „dráteníka“ M 131.2053 © Karel Furiš

Pak přišla na pořad dne nezbytná dokumentace vnější podoby Musea včetně jeho hlavních vnějších exponátů, při níž jsme se museli poprat se záludnostmi ranního slunečního svitu. Ten spíše nahrával fotografování provozu na skutečné železnici, který nám byl navíc nakloněn svým taktovým uspořádáním, takže se nám (alespoň v počátku, kdy jsme měli ještě dostatek sil) podařilo mezi fotografováním objektů souvisejících s akcí zachytit všechny projíždějící vlaky. Nakonec došlo i na interiér bývalé vodárny (o ní a jejích osudech se můžete dočíst jak na stránce Musea, tak v samostatném článku). Pronikli jsme do něj ještě před oficiálním otevřením.

Otevřené dveře Musea nám dovolily vstoupit do ještě k prohlídce neupravených prostor
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Což bylo možná neslušné, protože leccos ještě nebylo uchystáno, ale vyhozeni jsme nebyli a hlavně nám nikdo nepřekážel ve fotografování. A my jsme se snažili nepřekážet těm, kdož ze vstupní haly ještě vynášeli dočasně tam uložené aktéry v exteriéru chystaného dění. (V připojené, jinak chronologicky uspořádané, galerii jsou mezi snímky z této první návštěvy Musea vloženy fotografie pořízené až po jeho zpřístupnění veřejnosti.) Pak jsme dokončili obchůzku vnějších výstavních prostor, která vyvrcholila prohlídkou pečlivě zrestaurovaného dráteníka M 131.2053, který otevřel své vstupní dveře, aby nabídl své služby (jak příhodné!) restaurační.

Karel dokumentuje M 131.2053 v roli občerstvovací (které později také využil)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Součástí akce byla také doprava historickým autobusem z centra Pardubic k rosickému a zpět. Vozidlo jsme objevili na parkovišti za výpravní budovou právě v době, kdy se chystalo vyrazit do města na svůj první spoj. Šlo o midibus (i když v době jeho vzniku se u nás takový termín asi neužíval) Avia Ikarus 553 z majetku ZD Kojčice, stylově v duchu RVHP, jejímž byl nepochybně plodem, vyzdobený za čelním sklem vloženou tabulkou s maďarským nápisem KÜLÖNJÁRAT (zvláštní linka). Později se mi podařilo zastihnout také jeho příjezd před výpravní budovu, když se z něj „vyhrnula“ pětice cestujících. Snad byly další spoje už vytíženější.

Historický autobus Avia Ikarus 553 ZD Kojčice odjíždí na svůj výkon © Karel Furiš

V prostoru kolem Musea mezi tím pokročily přípravy, leckteré atrakce už byly v provozu a objevovali se i první návštěvníci z řad „laické veřejnosti“. Tedy především rodinky s dětmi, popřípadě nezletilci jen s jedním z rodičů či prarodičů. Jedna taková neúplná rodinná sestava mne zavedla do útrob pomníkového motorového vozu M 131.1116, který už dávno není jen poutačem Musea, ale příležitostně slouží jako klubová nebo výstavní místnost. Při této akci platila pochopitelně varianta druhá a cedulka u nástupních dveří lákala na Výstavu modelů Amerických železnic (proč s velkým „A“, to nevím, ale nebuďme hnidopichy). Modely byly hezké.

Zbyněk si v tuzemském voze M 131.1116 fotí zámořskou mašinku Southern 6536
© Karel Furiš

Ačkoliv do desáté hodiny ještě zbývalo něco času, návštěvníků akce pomalu přibývalo. Nikoliv ovšem asi tím způsobem, jak její pořadatelé předpokládali. O mizivém využití prvního mimořádného spoje autobusového jsem se už zmínil – a nejinak tomu bylo s jeho protějškem kolejovým. Možná proto, že o něm nebyla na plakátku ani zmínka, ta se objevila jen na spolkových stránkách: V sobotu také pojede motoráček z Pardubic do Rosic na výstavu. Odjezd z Pardubic hl.n. v 9.59. Zpět se bude vracet až odpoledne - odjezd z Rosic v 16.40. Jeho obsazenost byla shodná s autobusem – pouhá pětice cestujících. To spoje pravidelné na tom byly lépe.

Výstavní ruch na pozadí 814.049-3/914.049-2 jako Os 5304 Havl. Brod - Pardubice hl.n.
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Na druhou stranu nutno připustit, že motorový vůz M 131.1228 by se zřejmě vydal do Rosic nad Labem stejně – aby vhodně doplnil kolonu vystavených vozidel v měřítku 1 : 1 a navíc posloužil jako další, byť s pomocí prken přes opěradla sedadel položených jen improvizovaný, výstavní prostor. No a v neposlední řadě jeho příjezd, spojený se speciálním hlášením staničního rozhlasu, uvozeným nepřeslechnutelnou fanfárou, znamenal oficiální zahájení celé akce. My jsme však tou dobou měli už téměř reportérsky odmakáno a trochu jsme odpočívali, abychom mohli v plné síle přivítat dalšího člena klubu VLAKY.NET, jenž se k nám měl přidat.

Vašek po odmakané noční výpravčího a cestě z „dálného severu“ vypadá vcelku svěže
© Karel Furiš

Přítel Václav se mi se svým úmyslem navštívit s dětmi rosické setkání svěřil až onoho sobotního rána krátce před mým odjezdem na nádraží, když jsme se „potkali“ na našich stránkách. Sice bychom se na rosickém nádraží určitě nepřehlédli, ale takto jsme jej mohli čekat přímo u vlaku. A později, když se rozkoukal, také zapojit do našich aktivit. Čímž nemyslím jen sekundování v ukojení Karlovy touhy po pivu z „dráteníka“, ale také procházku k objektu, který nás lákal už od rána. Jak bývá na rosickém nádraží zvykem, bylo i toho dne možno za jeho jižním zhlavím možno spatřit odstavenou lokomotivu exotického zjevu – stroj řady ET22 PKP Cargo.

ET22-709 trpělivě čeká na svůj další výkon © PhDr. Zbyněk Zlinský

S Karlem jsme se totiž shodli v tom, že současná nabídka hnacích vozidel není v Rosicích zrovna bohatá. Sice se nám zde hned ráno předvedl kocour 742.453-4 ČD Cargo a později i jeho nestátní kolega, 740.514-5 UNIDO, který si do stanice odskočil ze semtínské vlečky, ale jinak se doprava odehrávala v režii pouhých tří řad – 163, 814 a 843. Časy, kdy na trati číslo 238 byl provoz pestřejší, jsou už dávno pryč, náhrada části Regionov novými štádlery podle zveřejněných zpráv tam už nehrozí, a tak jedinou v tomto směru pozitivní vyhlídkou do budoucna je příchod RegioPanterů na spoje mezi Pardubicemi a Jaroměří, snad ještě letos.

Po trati 238 jezdí přes Rosice n.L. jen „Regionovy“ a trati 031 dominují „peršingy“
© Karel Furiš

Bližší kontakt s polským šestikolákem naši touhu po jiných „dospělých“ drážních vozidlech na dlouho neukojil, takže jsme se cestou zpět do stanice domlouvali, že pocukneme na pardubické hlavní nádraží. Vašek s dětmi se rozhodl učinit tak historickým autobuskem, my jsme zůstali věrni dopravě železniční. Před odjezdem jsme však ještě nějakou dobu zkoumali a dokumentovali aktuální dění kolem Musea (Karel dokonce za tím účelem vyšplhal do věže a na plošinu dráteníka) a já jsem se snažil pořídit další snímky v duchu naznačeném titulkem této reportáže. A také videa, které z Rosic nad Labem s dovedností sobě vlastní pořídil Karel:

Velká a malá železnice v Rosicích © Karel Furiš

Do železniční stanice Pardubice hlavní nádraží jsme se pak přesunuli prostřednictvím R 987 Liberec - Pardubice hl.n., který přijel na čas. Na rozdíl od svých předchůdců, které postihla zpožděním i více než hodinovým ranní nehodová událost, stroze popsaná v dispečerském hlášení takto: 17.8.2012 v 6:47 hod v trati Turnov - Malá Skála v km 122,545 R 983 srazil a usmrtil osobu. Šetří PČR a OMU Ústí n. L. Zavedena NAD. Média k této události přidala jen nemnoho podrobností. Na hlavním tahu, k němuž jsme se přemístili, pravidelnost vlakové dopravy narušovala (nikoliv však podstatně) jen jednokolejná výluka mezi Ústím a Brandýsem nad Orlicí.

Na pardubickém hlavním nádraží jsme pod diktátem slunečních paprsků zamířili ne západní konec čtvrtého nástupiště. Neučinili jsme tak sami – po nějaké době se tam objevil i další kolejnicí praštěný jedinec, mladý (a o našich drahách dobře informovaný) polský železničář, jak vyplynulo z hovoru, který s ním podle svých zvyklostí zapředl Karel. Polského kolegu provázela jen mírně se nudící partnerka. My jsme se nenudili vůbec, protože kromě očekávaných vlaků osobní dopravy se kolem nástupiště občas prohnal i nějaký nákladní a ČD Cargo se činilo také v kolejišti na jeho opačné straně, pro naši potěchu dokonce s pomocí nového rekoesa.

K dalším zpestřením, jichž nám bylo dopřáno hned v samotném úvodu oné „perníkářské“ mise, patřila dvojice lokomotiv v čele R 871 Špilberk Praha-Smíchov - Brno hl.n. a dva stroje také na protijedoucím R 868 Punkva Brno hl.n. - Praha-Smíchov, jenže v tomto případě na postrku jedoucí 163.243-9 v Pardubicích zůstala. K jevům ustálenému pořádku se vymykajícím a zřejmě výše uvedenou výlukou způsobeným patřila také Regionova v roli Sp 1629 Kolín - Pardubice hl.n., jenž měl mít podle publikovaného řazení podobu jinou. Oběma nám udělal radost EC 172 Vindobona Villach Hbf - Hamburg-Altona s „okapschovaným“ taurem 1216.210-5 v čele.

Když nám začalo připadat, že z původně zvoleného místa už nejsme schopni pořídit snímek, který by se výrazně nepodobal těm předchozím, přesunuli jsme se zvolna na východní konec téhož peronu. To místo v době odpolední ovšem moc výhodné není a navíc pro vlaky jedoucí od České Třebové nabízí jen poněkud problematicky zvládnutelné pozadí. Ale Karel si tam našel dalšího náhodného kamaráda k družnému hovoru, takže přinejmenším on spokojen byl. Já sám jsem už začínal být po těle i duchu se rozlézající únavou poněkud otupělý a nějaké „umělecké ambice“ mne rozhodně netrápily. Bral jsem prostě věci tak, jak přicházely.

Nakonec přišla i doba rozchodu – s příjezdem Ex 149 Hukvaldy Praha hl.n. – Žilina, který si Karel nejprve zachytil na paměťovou kartu svého přístroje a pak do něj nastoupil. Tentokrát bez nějakého velkého loučení, protože větší část následující soboty opět strávíme spolu, zase na půdě východočeské a dokonce při akci tématicky příbuzné. Věřme, že to bude stejně pěkně strávený den, s bohatým programem a příjemným počasím a hlavně bez nějakých stresujících problémů. Ty nás tentokrát mohly potkat tak akorát při zpracování toho hojného materiálu v podobě snímků statických i pohyblivých, jejichž druhou část přináší opět Karlovo video: