Pardubický dopravní podnik oslavil 65 let existence

O připravovaném dnu otevřených dveří jsem se dozvěděl z rádia. Jelikož bydlím od města perníku jen necelých dvacet kilometrů a v pardubické vozovně jsem ještě nebyl, nemohl jsem odolat. Nutno ovšem podotknout, že pardubický DP si dal se zveřejněním konkrétních informací na čas. Ještě čtyři dny před vypuknutím očekávané akce chyběly i tak zásadní údaje jako trasy a jízdní řády linek. Už jsem přestával doufat, že budou internetové stránky aktualizovány.

Den před odjezdem mě však čekal šok. Nahlédnutím do vozových jízdních řádů, které byly taktéž zveřejněny, jsem napočítal 7 trolejbusů a 14 autobusů jezdících po 29 trasách označených shodně číslem 65. Na několika místech byla naplánována i fotografování setkání vozidel. Sestavit plán tak, abych se svezl všemi vozy, kterými jsem zatím nejel, a zároveň si stihl prohlédnout vozovnu otevřenou od 8. do 15. hodiny, bylo zkrátka nemožné. Nakonec se mi podařilo udělat kompromis, který vám v následujících řádcích popíšu.

Futuristicky pojatá pozvánka na akci

Na královéhradecké hlavní nádraží jsem se vydal trolejbusovou linkou č. 1. Plánovaných deset minut na koupi jízdenky a nástup do vlaku R 1261 s odjezdem v 6.37 bylo ohroženo potížemi s přestavením výhybky za zastávkou Hotel Garni. Řidič po několika neúspěšných pokusech popojel za onu problematickou výhybku a sběrače přendal na druhou stopu ručně, přičemž zablokoval provoz na kruhovém objezdu. Pravděpodobně (podle rozhovoru řidiče s dispečinkem) se jednalo o závadu na našem voze. Byl to zkrátka zářný příklad toho, jak se před rokem nevyplatilo přesunout výhybku z původní polohy před kruhovým objezdem do polohy nové.

Řidič manipuluje se sběrači v kruhovém objezdu

Z deseti minut bylo rázem šest. Na nástupiště jsem přišel právě ve chvíli, kdy přijížděl můj rychlík z Liberce v podobě vratné soupravy se syslem v čele a peršingem na konci. Toto netradiční řazení bylo způsobeno výlukou v úseku Stará Paka – Jaroměř. Usadil jsem se v poloprázdném řídicím voze. Za Opatovicemi mě čekalo překvapení – provoz již byl přesunut na novou kolej, po které jsme prozatím jeli 60 km/h namísto plánovaných 160 km/h. Přesto bylo zpoždění na příjezdu do Pardubic minimální. Ani pěší přesun k vozovně se neobešel bez komplikací. Vzhledem k uzávěře mostu přes trať na Prahu pro pěší jsem musel využít značenou obcházku. Doufal jsem, že pro dnešek jsem si již dávku mimořádností vybral a zbytek dne se již obejde bez problémů.

Před vstupem do vozovny už čekají první cestující

Při přípravě jsem se rozhodl nenavštívit jako první vozovnu, ale projet se autobusem Škoda 706 RTO s vlekem Jelcz s odjezdem v 7.55, tedy ještě před otevřením areálu veřejnosti. Dle očekávání nebyl o první autobusový spoj velký zájem. Zatímco lidé nastupovali především do vleku, já jsem zůstal věrný hluku motoru. Nejprve jsme vyrazili k hlavnímu nádraží, kde přistoupilo několik zájemců o městskou dopravu. Potom se autobus „provlnil“ centrem zpět k vozovně, odkud se vydal do Starých Čívic a Opočínku. Zde byla pauza na fotografování. Překvapilo mě, že doprovod vozů přílišně nelpěl na dodržování jízdního řádu, řidič vždy počkal, až si všichni vozidlo v klidu vyfotí. To platilo obecně o všech jízdách. Na návrat do místa dění jsem si sedl do vleku, který byl obsazen asi tak z poloviny. V něm seděla hovorná průvodčí, která jinak řídí autobus. Bavila se s cestujícími a stěžovala si mimo jiné na to, že dnešní autobusy už nejsou stavěné na rozmlácené silnice, všechno v nich řinčí, a starší občané si pak stěžují na styl jízdy.

Autobus Škoda 706 RTO s vlekem Jelcz a hovornou průvodčí stojí v Opočínku

Po vstupu do vozovny nás přivítala mladá paní, která se snažila vtipně vyplnit čas do příchodu průvodce např. otázkami typu „Kolik má pardubický dopravní podnik plynových trolejbusů?“. Před rozloučením dodala, že získáme zrovna tu nejhezčí průvodkyni. Po jejím příchodu jsme se vydali na komentovanou prohlídku, při níž však průvodkyně skoro nic neříkala, výklady nechávala na specializovaných kolezích. Vzhledem k vyššímu počtu dětí ve skupině se snažila proslovy spíše zkracovat.

Hala těžké údržby autobusů

Prohlídka začala v hale těžké údržby autobusů, která, protože DPMP provozuje i plynové autobusy, je pod stropem vybavena čidly na snímání přítomnosti zemního plynu. V případě úniku plynu z některého z autobusů se spustí odvětrávání a alarm. Taková situace se prý naštěstí ještě nestala. Následovala návštěva měnírny č. 7. Trolejbusovou síť rozdělenou do 20 úseků napájí celkem 5 měníren (první byla zrušena a šestá jen plánována). V souvislosti s navrhovanou stavbou trolejbusové tratě od vozovny k hlavnímu nádraží (kolem Parama) bude nejspíše vybudována další napájecí stanice. Také se uvažuje o obnově první měnírny v centru města. Pokračovali jsme jízdou skrz myčku nejčistším autobusem dne a prohlídkou lakovny, která má dvě části – v té první se vozidla připraví (očistí, zamaskují se místa, která se nemají lakovat, atd.) a v té druhé se teprve lakuje. Nástřik barvy probíhá ručně a trvá cca dvě hodiny (zlomek oproti přípravné části).

Myčkou provážel návštěvníky Citybus

Dále byla na programu hala těžké údržby trolejbusů, STK a čerpací stanice CNG. K dispozici je deset stojanů se dvěma vývody, které napájí celkem 22 plynových autobusů. Plnění trvá 20 minut. V blízkosti stojí též rychloplnička, jež využívá předem stlačený zemní plyn. Používá se zejména pro komerční účely (plnění trvá 10 min). Využívat ji může každý, a to samoobslužně po patřičném proškolení. Průvodkyně dodala, že nejbližší další plnička je až v Hradci Králové, což by byl v případě poruchy problém. Zájemci se mohli podívat i na dispečink. Člověku ani nepřišlo, že prohlídka trvala déle než hodinu.

Dispečeři vidí na mapě polohu, zpoždění a rychlost každého autobusu nebo trolejbusu,
a to i s několikaletým odstupem

U stánku DPMP si každý návštěvník mohl vzít brožuru shrnující historii dopravního podniku. Z ní se dozvídáme, že už v roce 1908 vyjely do ulic poštovní autobusy. Zajímavý projekt na tramvaj do Sezemic zase vznikl v roce 1906 z pera Františka Křižíka. Pardubice se po dlouhých 16 let staly i domovem prototypu kloubového autobusu ŠM 16,5, o němž Česká televize před lety natočila jeden díl cyklu Zašlapané projekty. Publikace také připomíná, že v listopadu 1993 byla na Hradecké ulici namontována rychloprůjezdná výhybka, teprve druhá v Čechách. Přesný datum založení podniku, který vznikl především za účelem stavby trolejbusových tratí, – 1. dubna 1950 zde však uveden není a pamatuji si ho z výkladu průvodkyně. Sluší se připomenout, že první trolejbusová trať otevřená 20. ledna 1952 vedla do Bohdanče.

Překvapením byla výstava hotelbusů

Na akci nechyběly ani stánky s dopravní literaturou, kde si mohli zájemci pořídit převážně obrazovou brožuru „65 let městské dopravy v Pardubicích“, a občerstvení. U expozice trolejových armatur jsem byl obdarován schématy vedení. Pro děti byly připraveny různé hry, rozšířené malování na obličej a jízdy po improvizované úzkorozchodné železnici. Více již místo dění vzhledem k obrazové galerii popisovat nebudu. Mezi návštěvníky se vyskytovalo poměrně hodně lidí z Hradce Králové a dalších českých měst. Zaslechl jsem dokonce i němčinu.

Vozovna si na nedostatek návštěvníků nestěžovala

Jako další cíl návštěvy města perníku jsem si vytyčil jízdu autobusem Škoda 21Ab – jedním z prvních pokusů o unifikaci autobusů a trolejbusů. Jedná se o částečně nízkopodlažní vozidlo s karoserií podobnou trolejbusům Škoda 21Tr. Během stání mě však nemile překvapily vibrace uvnitř vozu. Na točně v Pardubičkách fotografové vystoupili ven, aby zvěčnili naplánované setkání se zmíněným trolejbusem.

Obyčejně nevídané setkání autobusu a trolejbusu

Reportážní záměr cesty mi „předepisoval“ navštívit také loď Arnošt z Pardubic. Čekalo mě ale spíše zklamání, že nebylo zpřístupněno kormidelní stanoviště. Nenechal jsem si ujít ani návštěvu dopravně zaměřeného muzea v Rosicích nad Labem, ve kterém jsem již dlouho nebyl. Pomyslnou třešničkou na dortu byla jízda do Bohdanče kloubovým trolejbusem Škoda Sanos 200Tr, který byl v 80. letech minulého století vyráběn firmou Škoda s využitím jugoslávské (respektive makedonské) autobusové karoserie. Šlo o přechodné řešení, jež mělo uspokojit vzrůstající poptávku. Vyrobilo se celkem 77 exemplářů, které dojezdily většinou na konci 90. let. Na území bývalého Československa se dochovaly tři kusy – v Bratislavě, Brně a Pardubicích (původně zlínský trolejbus). Pardubické děti uvnitř nejvíce zajímal „kolotoč“, který v běžném provozu nenajdou.

Trolejbus Škoda Sanos 200Tr pózuje fotografům na točně v Lázních Bohdaneč

Když jsme se vrátili k vozovně půl hodiny po plánovaném uzavření, bylo uvnitř ještě mnoho lidí. Nikdo nikoho nevyháněl, organizátoři nejspíše očekávali, že všichni odejdou v 16 hodin, kdy do pardubických ulic měla vyjet spanilá jízda. Průvod 24 historických i moderních vozidel jel po trase vozovna – Židov – třída Míru – Polabiny – vozovna. Po jeho odjezdu jsem se přesunul na diskutabilně zrekonstruovanou ulici v centru města, abych zachytil vozidla na zastávce.

Na třídu Míru jsem přišel právě ve chvíli, kdy kolona přijížděla

Osobní vlak přijel do města mechu opožděn o obvyklých deset minut. Prokletá křižovatka u hotelu Garni o sobě opět dala vědět, když náš trolejbus zastavili pracovníci DP a řekli řidiči, aby pod sjezdovou výhybkou projížděl pomalu. Jeho kolegové mezitím podrželi pravý sběrač dole a po natrolejení jsme pokračovali dále.