Mladějov – království páry, nafty a železa

Spojení do Mladějova je dobré. Nachází se 17 km od České Třebové na trati do Moravské Třebové, vlak tam jede každé dvě hodiny. Musím se ale přiznat, že jsme naprosto nestylově jeli auty, protože ti mí přátelé nejsou tak zapálení vlakomilové jako já, hlavně je lákají atraktivní místa i zeleň lesů. A tak jsme krátce před devátou zaparkovali u fotbalového hřiště kousek od mladějovského nádraží.

Nádraží na trati Česká Třebová - Moravská Třebová © Luděk Šimek

Stačilo podle nepřehlédnutelných směrovek zahnout vlevo, jít ještě asi 100 m – a už nás vítala mohutná lokomobila před typickou industriální budovou z dob mocnářství.

U vchodu nás vítá mohutná lokomobila © Luděk Šimek

Malé dieselové lokomotivy, důlní vagonky... co mně ale padlo do oka a chytlo za srdce – nákladní auta z dob, kdy jsem se teprve učil znát písmenka a luštil jsem jejich SPZ. (Měly je tehdy napsané velkým bílým písmem na sajtnách i zadním čele a náklaďáky začínaly všechny na N.) Stojí tu přímo symbol silnic 50. let „erena“ (Praga RN).

Hrdinka poválečného budování - Praga RN © Luděk Šimek

Maďarský Csepel D352 – ten býval běžný v první polovině 60. let, pak ale brzy zmizel ze silnic. Zato „vétřieska“, nesmrtelná mladší sestra „ereny“, až příliš dobře známá dvěma generacím vojáků, ta je nadčasová. A řada dalších traktorů, buldozerů, bagrů, i když v značně zuboženém stavu. Dá to ještě hodně práce, než se budou blýskat jako ta znovicírovaná pragovka.

Maďarský Csepel a nestárnoucí „vétřieska“ © Luděk Šimek

Ale dlouho jsme si neprohlíželi sešlé silniční a polní veterány. Z výtopny právě vyjela chlouba a pýcha zdejšího skanzenu – parní úzkorozchodná lokomotiva. Zatím co návštěvníci, staří i mladí, ji obklopili, strojvedoucí s pomocníkem ji hned obletovali, aby mohla za chvíli vyjet, vysokozdvižný vozík jí přivezl uhlí, a pomocník nám o ní ještě stihnul vyprávět.

Mašinka se připravuje na jízdu © Luděk Šimek

Konstrukčně ojedinělá trojspřežní lokomotiva s jednonápravovým podpůrným tendrem dává výkon 37 kW, vyrobila ji v r. 1918 firma Krauss-Linz jako typ RIIIc č. 116 původně pro armádu, ale protože válka právě skončila, přestavěla ji v r. 1920 na objednávku mladějovské šamotárny a jezdila tu až do ukončení provozu továrny v r. 1991. Podivil jsem se, že na rozdíl od mnohých jiných malých tendrovek má tahle zásobník uhlí vzadu jako velké tendrovky a – proboha, kde má vany na vodu? Podél kotle nejsou. A topič mi prozradil, že vodní nádrž je dole v rámu a pojme pouhých 0,8 m³.

Cestující už netrpělivě vyhlížejí parní stroj © Luděk Šimek

Dětem, kterých je tu spousta, jsou nějaká technická či historická data fuk. Pro ně je to atrakce vzácnější než na pouti a chtějí se svézt. Souprava šesti otevřených a jednoho zavřeného vozu už je připravena, stačí nasednout. I mašinka je přichystána, majestátně předjíždí halasně pískajíc.

Odjezd! © Luděk Šimek

Přichází mladičká půvabná výpravčí, zdvíhá výpravku – odjíždíme. Kolejnice, jejichž vnitřní hrany jsou od sebe pouhých 600 mm, nás vedou půvabnou krajinou Svitavska, poli a lukami, jenže teď po ránu něco po 8. hodině přirozeného času poněkud zamženého – na focení to není. Pak vjíždíme do lesa, jehličnatého, krásně huňatého, voňavého. Mně tu ale chybí návěsti, z kterých bych vyčetl důležitá data: sklon, traťovou rychlost, kilometráž. Nic takového není osazeno na průmyslové dráze. Zpovídám tedy průvodčího a ten mě ochotně informuje, že rychlost je tu maximálně 16 km/h, že stoupání dosahuje 36‰ a i když má celá trať 11 km, veřejnost je vožena jen po úseku 2,5 km.

Mašinka má žízeň! © Luděk Šimek

Zastavujeme. Proč? Vždyť to ještě nemůže být konečná, není tu kolej na objetí soupravy. Brzy to víme: Lokomotivní četa rozmotala hadici, kterou si vezli vzadu na tendru, připojili, druhý konec se savicí ponořili do otvoru v zemi. Aha – studánka. Mašinka má žízeň. Nojo, má přece malou nádrž, nestačí ji na vyjetí takového kopce. A proč nemá větší nádrž? Nejspíš kvůli váze. Jedeme dál a ozývají se výkřiky: „Hele ten hříbek! A támhle bedla jak paraple!“ Užuž se někteří cestující chystají, že vyskočí, nasbírají a vláček zas lehce mírným sprintem dohoní, když jede jen 16 km/h. Ale není to třeba. Jsme na konečné ve stanici Nová Ves. Zatím co lokomotiva objíždí, cestující se rozeběhnou po lese.

Tady rostou hned u tratě! © Luděk Šimek

Jede se domů, tentokrát bez zastávky u studánky. I děcka jsou spokojená, je to pro ně úplně nový zážitek a povozili se mnohem víc než na kolotoči. Když jsme v Mladějově vystoupili, ujal se nás pan průvodce. Provedl nás halami s úzkorozchodnou a důlní drážní technikou a seznámil nás konečně i s historií zdejšího objektu: Uhlí a lupek – jíl vhodný k výrobě žáruvzdorných materiálů - se zde těžil od roku 1862, vznikl tu i závod na jejich vypalování, který fungoval až do r. 1991 . Pro dopravu lupku, šamotu a místního uhlí byla na sklonku první světové války vybudována i jedenáct kilometrů dlouhá mladějovská úzkokolejka o rozchodu 600 mm.

Pan průvodce vykládá o MD3 © Luděk Šimek