Divokým Kurdistánem – 1. díl

Problematickým bodem pro cestování po Turecku je pořízení lůžkových lístků. Turecké železnice (TCDD) sice mají svůj e-shop, ale celkem bez problémů v něm koupíte jen místa k sezení. Jakmile vyberete lehátka/lůžka, může se už v okamžiku uvolnění do prodeje ukázat nula volných míst. Není to proto, že by Turci netrpělivě očekávali o půlnoci, až se jízdenky objeví v systému, nýbrž kapacitu blokují nejrůznější agentury, které pak lístky dále přeprodávají. Poučen tímto faktem jsem se letos rozhodl na jednoho zprostředkovatele obrátit, konkrétně Amber Travel.

Jak jsem ke svému počátečnímu zklamání zjistil, jízdenky kupují na stejných webovkách, kde to umím i já, ale nakonec provize ca 500 Kč nebyla úplně marná. Paní Olga Yildirim (naznačující, že Turek asi bude pro Ukrajinku/Rusku dobrá partie) se mnou intenzivně komunikovala, a tak jsem se dozvěděl, že agentury sice blokují kapacitu, avšak po neprodání jízdenky vrací zpátky do prodeje a někdy k tomu může dojít i čtyři dny před odjezdem. To vám při plánování cesty klidu zrovna nepřidá. Když už jsem zvažoval i různé letecké varianty přesunu, najednou mi přišel v sobotu, necelé tři týdny před odjezdem, e-mail s jízdenkou. Za vlastní lůžkové kupé, které je normálně dvoumístné, jsem zaplatil 72,5 €. To mi za 1262 km a 27 h dlouhou cestu nepřijde špatné. Frekvence vlaků je jinak v Turecku kromě vysokorychlostní a příměstské dopravy velmi nízká - do Kurtalanu jezdí pouze tento rychlík, a to pětkrát týdně.

Mapa Turecka s vyznačenou trasou a místy

Na Velký pátek 29. března mě čekala cesta do Vídně a odtud let společností Anadolu Jet až do Ankary. Vyhnul jsem se tak obvyklému přestupu v Istanbulu. Do Ankary příliš turistů nemíří, takže nepřekvapivě bylo letadlo plné tureckých "Gastarbeiterů" včetně celých rodin, nechyběli ani zahalené babičky a dědečkové v typických tureckých sakách, které se u nás naposledy nosily možná před padesáti lety. Zbytek tvořila hlavně tranzitní frekvence letící z Ankary dále. Před půlnocí jsem se už procházel v důvěrně známých ulicích, kde mám svůj oblíbený hotel, přičemž mě zaujaly intenzivní stavební práce na jedné z rezidenčních ulic. Ve stavební jámě vesele kopal bagr za dohledu dvou pánů v obleku a noční klid zjevně nikoho nezajímal.

Ráno jsem si mohl přispat, vlak odjíždí až v 11:20. Na nádraží se nakonec vydávám pěšky, je to necelé čtyři kilometry, a aspoň nakupuji proviant na cestu. Z moderního hlavního nádraží v Ankaře odjíždějí vysokorychlostní spoje, zatímco dálkovým rychlíkům stále slouží nástupiště starého nádraží rozkládajícího se vedle. V čele mého Güney Ekspresi Ankara - Kurtalan trůní diesel řady DE22000 nezaměnitelného amerického vzhledu. Vyráběla je sice turecká lokomotivka Tülomsaş, ale v licenci General Motors Electro-Motive Diesel v letech 1985-1990. Mohutné šestinápravové stroje dokáží vyvinout až 120 km/h a výkon činí 1642 kW. 87 dodaných lokomotiv slouží hlavně v osobní dopravě.

Nové ankarské hlavní nádraží, 24.10.2022 © Jiří Mazal

Celkem devět vozů soupravy je dílem turecké vagonky TÜVASAŞ, typu TVS2000. Hned za lokomotivou se nachází generátorový, služební vůz, čtyři velkoprostorové vozy k sedění typu "Pulman", jídelní, lehátkový a lůžkový vagon. Generátorové vozy jsou nezbytnou součástí každého tureckého vlaku taženého dieselovou lokomotivou. Vozy k sedění jsou velkoprostorové, s 60 místy, v uspořádání 2+1 za sebou. Sedadla jsou otočná a obvykle se kromě první řady sedadel sedí po směru jízdy. Malá kapacita dokládá velkorysé rozteče mezi sedadly a komfort bychom mohli směle přirovnat k naší první třídě. Přítomnost jídelního vozu může být trochu matoucí, jelikož na gastronomické služby TCDD již před časem rezignovaly. Jídelní vůz slouží k pultovému prodeji sušenek, oplatků, nápojů a někdy baget, ale vaří se tam maximálně čaj/káva, někdy i instantní polévka. Nedosahuje tak ani úrovně nabídky evropských bistrovozů s mikrovlnnými jídly. Lehátkový vůz disponuje deseti kupé po čtyřech místech - šestimístná kupé v Turecku neznají. Lůžkové vozy mají deset oddílů po dvou místech, potěší přítomnost ledničky. Všechny vozy, vycházející z konstrukce typu Z (délka 26,4 m), mají pro nás nezvykle WC na jednom konci evropské a na druhém konci turecké.

Boğazköprü, lokomotiva E 68020, 30.3.2024 © Jiří Mazal

Projíždíme dlouho předměstími Ankary spolu se zdejším systémem S-Bahnu a novou vysokorychlostní tratí do Sivasu. Tato 406 km dlouhá trať razantně zkrátila hlavně cestovní dobu na pouhých 2,5 h, zatímco klasické soupravy včetně našeho vlaku, jedoucí po staré klikatící se trati, která navíc zajíždí do jižnějšího Kayseri, potřebují 11 - 11,5 h. Většina tratě je jednokolejná a přinejmenším částečně elektrifikovaná - dráty jsou nataženy prakticky v celé délce, s přítomností elektrických lokomotiv je to o dost horší. Elektrizace je v Turecku vůbec velkým tématem a celá síť se pilně elektrizuje. Než se stočíme na jih ke Kayseri, protínají nás impozantní estakády nové vysokorychlostní trati, zejména u vesnice Çerikli.

Postupně nabíráme zpoždění (v Turecku běžný jev) a v Kayseri nás čeká v podvečer delší pobyt. Do vozů se doplňuje voda a znalí cestující si přináší jídlo z bistra u nádraží. My ostatní si alespoň kupujeme nějakou drobnost v nádražním bufetu. Návštěva jídelního vozu mi nejprve přivodila předčasnou radost, na tabuli se skvěla i nějaká turecká jídla. Obsluha mi však chutě velice rychle zmrazila tvrzením, že nic z toho nedělá. Co mohla nabídnout, tak "tost" za 70 lir. Vyndala z lednice sendvič (podobný jsem koupil na nádraží za 25 lir), strčila do topinkovače a vyndala ho v okamžiku, když už byl téměř na troud... ještě že jsem měl nakoupené dostatečné zásoby.

Kolem jezera Hazar Gölü, 31.3.2024 © Jiří Mazal

Ráno se probouzím o pěkných pár set kilometrů dál, nedaleko místa, kde se od hlavní tratě z Malatye do Tatvanu odpojuje za stanicí Yolçatı železnice do Kurtalanu. Projíždíme divukrásnou krajinou a přimykáme se k jezeru Hazar. Zahlédnout lze i ostrůvek posetý hnízdy ptáků. Brzy dosahujeme Diyarbakıru, který počtem 1,7 mil. obyvatel téměř přesahuje Prahu. Z pomalu jedoucího vlaku působí poněkud konzervativně, kolem nevalné zástavby se promenuje mnoho zahalených žen s muži ve svých typických oblecích. Trať do Diyarbakıru byla zprovozněna roku 1931 a navazující část do Kurtalanu roku 1944. Původně měla totiž pokračovat dále na východ do Iránu, ale po zjištění, že terén je příliš náročný, byla trať do Iránu postavena severněji z Elazığ do Tatvanu.

Před dalším větším městem se zajímavým názvem Batman přejíždíme přehradu na řece Batman Çayı, což je vedlejší přítok Tigridu. Ten se ovšem v Turecku jmenuje Dicle. Širokým nížinným údolím, kdy lze v dáli zahlédnout zasněžené hory, přijíždíme s hodinovým zpožděním na konečnou do Kurtalanu. Je potřeba se přemístit ještě o necelých 30 km dále, do regionálního centra Siirtu, již v režii silniční dopravy. Z lávky pořizuji pár fotek a všímám si, že celou soupravu obrací na kolejovém trojúhelníku. Tím se docílí stejného řazení i na zpáteční cestě, vlak je tak identický v obou směrech. Jelikož trojúhelník není dostatečně dlouhý, lokomotiva vykonává posun nadvakrát.

Přejezd Batman Çayı, 31.3.2024 © Jiří Mazal

Železnici teď na nějakou dobu opustíme, je potřeba najít autobusové nádraží. Další program je trochu v mlhách, jelikož turecká autobusová regionálka představuje velkou neznámou, na internetu jsou pouze jízdní řády velkých zavedených autobusových společností. Zjistit jízdní řád připomíná detektivku, kdy nevíte, odkud to jede, kam, kdy a jako třešnička se s nikým ani nedomluvíte. V Turecku je velmi rozšířená doprava formou tzv. dolmuşů, což je obdoba východních maršrutek. Do češtiny se překládají jako sběrná taxi. Jezdí na své pevně dané trase a s jízdním řádem to bývá poněkud divoké. Suplují-li MHD, asi ani žádný nemají, ale v regionálce odjezdy stanovené bývají, kromě autobusových nádraží prakticky nemáte šanci tyto časy zjistit. Zastavují jednak u cedulí s velkým "D" a takřka všude, kde si řeknete, nebo naopak kde na řidiče zamáváte. Řidič ostatně nemá problém hulákat na kolemjdoucí, jestli nechtějí svézt. Systém se může zdát chaotický, funguje však kupodivu relativně dobře a téměř vždy se mi bez problémů podařilo v Turecku dojet do cíle. Využívají se malokapacitní vozidla, a jelikož Turci autem zase tak často nejezdí a přitom jich je hodně, interval bývá velmi slušný. Málokdy čekáte dlouho.

Kurtalan, posun DE 22025, 31.3.2024 © Jiří Mazal

V Kurtalanu se mi nejprve nedařilo. Plácek s autobusy jsem našel rychle, potěšila mě i skupinka lidí u nápisu "Siirt", potvrdili mi též, že něco má jet. Jenže čas ubíhal a všichni kamsi nervózně telefonovali. Když následně přijelo auto, do kterého nastoupily dvě slečny a přibraly ještě třetí neznámou pasažérku (mužský společník evidentně nepřicházel v úvahu), bylo mi posunky naznačeno, že nic nepřijede a jestli s ostatními pojedu přivolaným taxi. Dva studenti, kteří mi spíše rukama-nohama tlumočí, se loučí a odchází (evidentně na taxi nemají), zatímco my zbývající tři čekáme na auto. Přijel jakýsi místní Uber tvořený Fiatem Doblo, jehož kufr vypadal, jako by normálně vozil cihly. Vzadu je natažený jakýsi velký podsedák, u kterého ani nepřipadá v úvahu připevnění pásů - díry jsou zakryty. Turecký ukecaný děda sedl dopředu vedle řidiče, já vzadu spolu s advokátem z Ankary, který pocházel ze Siirtu. Nejprve jedeme k dědovi domů a pak stavíme u nějakého obchodu, kde děda nakupuje. Řidič už je z toho kapánek nervózní. Teprve pak uháníme do Siirtu. Před městem nás čeká policejní kontrola, ale po ujištění, že jsem cizinec, nechtějí ani vidět můj pas a lustrují turecké občanky. Platíme 390 lir, tj. každý 130 lir (necelých 100 Kč) a nechám se vyklopit v městském centru.

Usměje se na mě štěstí - přímo přede mnou se objeví kancelář dopravní společnosti jezdící do Vanu, kam chci jet následující den (a zatím nevím jak). Nabízí mi odjezdy v 9:30 a v 12 hod. Vyberu si 9:30 a místo jména si chtějí poznačit telefonní číslo - ovšem turecké, mé české ani nechtějí. Nějakou poznámku nakonec učiní. Procházím renovovanými tržními uličkami, vzhledem k nedělnímu odpoledni prázdnými, a hledám Velkou mešitu (Ulu camii), zdejší největší zajímavost. Tato seldžucká mešita pochází již z 9. století a interiér je netypicky tvořen surovým kamenem bez omítky a obvyklých kaligrafických nápisů. V současnosti je úchvatně barevně nasvícen. Jinak se necítím úplně komfortně - místní na mě blbě čumí, asi sem cizinci moc nejezdí, skupina malých dětí na mě dokonce cosi pokřikuje a jde za mnou, brzy je naštěstí setřesu. Jeden pán se se mnou pouští do řeči, jestli jsem prý Němec a že Siirt je moc pěkný. Asi lokální patriot. Dál však moje turečtina nesahá, tak se brzy loučíme.

Mám velký hlad a vše nalézám zavřené nebo tam pouze chystají jídlo s sebou. Přijde mi to takové divné. Zamířím k hotelu a cestou nacházím útočiště v nákupním centru. Tam určitě nějaké bistro bude! Velká restaurace má prý obsazeno a nacházím útočiště u stolku přimáčknutém k pultu. Konečně pochopím, co mi doposud uniklo - je ramazan (turecký výraz pro ramadan), takže byste přes den neměli vůbec jíst, až se západem slunce. A zatímco v Ankaře smaží kebaby od rána, zde v konzervativním maloměstě se na tradice hledí jinak. Ramazan prakticky neznamená nějaká omezení, obchody normálně fungují, ale obvyklé je servírování ramazánových pokrmů a některé restaurace otevírají až navečer.

Siirt, Velká mešita (Ulu Cami), 31.3.2024 © Jiří Mazal

Na výběr mají pouze ze dvou opulentních šestichodových menu (vždyť jste přece měli celý den hladovět). Personál se mi omluví, že servírovat se bude asi za 40 minut poté, co se setmí, a nosí alespoň předkrmy, ze kterých dychtivě ochutnávám. Jídlo je na mě poněkud pálivé, inu kurdská kuchyně. Podobná jídla jsem měl i jinde, avšak bez tolika koření. Přichází manažer a vrhne na mě vražedný pohled. Ještě se nesetmělo, a ten pán jí! Jak je to možné? Klídek šéfe, to je cizinec... uklidní se a jde dál. Konečně se setmí, nesou hlavní chod, a já se pořádně najím.

V noci slyším občas rány - že by odpalovali rachejtle? Jak napoví následující vývoj, mohlo to být něco zcela jiného, co si člověk raději připustit nechce. Města s obrněnými checkpointy na vjezdech a s hromadou opancéřovaných vozidel v centru tu na východě nejsou nic výjimečného.

Příštího dne se ráno ubírám ke kanceláři autobusové společnosti a dokonce před ní spatřím plnící se midibus. Odmítají mě pustit dovnitř, máme plno! Ale já mám rezervaci a ukazuji na kancelář. I tak máme plno a řidič mi lakonicky ukazuje stoličku, na které mě může v uličce svézt. V kanceláři taktéž krčí rameny s tím, že mohu jet ve 12 hodin. No dobře, rezignuji a bedlivě pozoruji poznačení mé maličkosti do papírů. Nikam nespěchám, po pravdě jsem ani nedoufal, že bych našel přímý spoj až do Vanu, a mám aspoň čas prohlédnout si Siirt.

Siirt, staré město, idylka se spící pasačkou, 1.4.2024 © Jiří Mazal

Staré město se rozkládá v kopci nade mnou a záhy se dostávám do lehkého šoku. V životě jsem tak chudé město ještě nespatřil. Zchátralé domy jsem tedy viděl v Turecku na více místech, tady ovšem byly ve značné koncentraci a hlavně obydlené. Zahalené postavičky si mě zvědavě prohlíží, kolorit dokreslují běhající slepice. Na nezastavěné stráni se pasou kozy a ukazuje se, že kamenná chýše opodál je skutečným obydlím. Nahoře na kopci vybudovali dětské hřiště, vedle kterého se potulují kozy, a jejich pasačka pochrupuje na trávníku. Mezi domy dokonce nalézám velkou kamennou pec, ve které se pečou chlebové placky. Trh ve zrenovovaných uličkách níže běží v plném proudu. Prodává se rovnou na ulici z pytlů, v lavorech se povalují čerstvě leklé ryby.

Plný nových dojmů dojdu zpět na autobus, tentokrát v podobě 15místné dodávky. Najednou se objevuje zřízenec a huláká na mě mávající papírem: co tady děláte, měl jste jet v 9:30! Dostávám se k bodu varu a zvedám hlas. Řidič mi radši bere batoh, dává ho do zavazadlového prostoru a pobízí mě do vozu. Mezitím se objevuje pětičlenná skupinka mladíků, která se o čemsi dohaduje. Hádka graduje, nastává strkanice, zejména jeden mladík je poměrně agresivní. Nakonec čtyři mladíci nastupují a ten pátý zůstává venku. Sedím jako myška, naštěstí se nikdo po mně nedívá.

Siirt, staré město, v peci se právě peče chleba, 1.4.2024 © Jiří Mazal

Jízdenky jsou záležitostí zavedených dálkových společností, a nikoliv dolmuşů. Tady mají zajímavou inovaci. Cestující si mohou zapůjčit samopropisovací tiskopis a jízdenku si vypsat sami. Pochopitelně je formulář celý v turečtině, ale podle již hotových stvrzenek si vypíšu i tu svoji. Zcela obsazeni a s dvěma stojícími zaměstnanci společnosti vyjíždíme ze Siirtu, nejprve směrem na západ po silnici do Kurtalanu, kterou jsem využil včera, a před Kurtalanem zahneme směrem na sever. Pořád stoupáme a obklopují nás úchvatné zasněžené hory. Vyšplháme se až do téměř 2000 m. n. m. a obklopuje nás sníh. V regionálním centru Bitlis jsou na krajíc ulic ještě hromady uklizeného sněhu. Sjedeme dolů do Tatvanu u Vanského jezera a za městem konečně zastavujeme u restaurace s pauzou na WC. Čeká nás posledních víc jak 100 km podél jezera Van, než mě vysadí v centru stejnojmenného města.

Van je hlavním městem provincie a dnes zde žije na půl milionu obyvatel, převážně Kurdů. Během první světové války a krátce po ní bylo staré město, rozkládající se pod pevností u jezera Van, téměř zničeno a obyvatelé, převážně Arméni, vystěhováni. Nové centrum vzniklo šest kilometrů východně od původního a v současnosti jsou propojeny souvislou zástavbou.

Z cesty ze Siirtu do Vanu, 1.4.2024 © Jiří Mazal

Nejprve vyhledám hotel, který je jakýmsi apartmánovým komplexem. Je složen z malých bytů o velikosti 2+kk. Na pohled vše vypadá pěkně, ale brzy se projevuje poctivá turecká fušeřina. Turci jsou vynikající kuchaři, cukráři, jsou pracovití, k řemeslu je však raději nepouštějte. Hlavně stavby jsou neskutečně zfušované. Tam něco přebývá, tam chybí, tady netěsní, a při zemětřesení se ukáže, že cihly neviděly maltu. V podobném duchu vypadalo mé ubytování. Nejvíce mě zaujala kameninová nádoba ve sprchovém koutě. Její smysl mi unikal, neměla odtok, a pokud jste do ní nastříkali vodu, bylo ji třeba vylít připravenou miskou. Snad to nebyla rituální nádoba na obětování hotelových hostů. Nejen sprcha, i vodovodní baterie v kuchyni stříkala na všechny strany. V pokoji bylo přetopeno, takže mi nejprve uniklo netěsnící okno – nešlo vůbec dovřít. Až neutuchající hluk z ulice mi signalizoval, že něco není v pořádku. Hotel byl vyloženě „rodinný“ – v recepci, která nebyla trvale obsazena, se střídaly tři generace mužů, od puberťáka po kmeta.

Večer vyrážím pro něco k snědku. Ve velkém městě ramazan tolik neprožívají, a není tak třeba čekat až na setmění. Opulentně se najím v restauraci místního nákupního centra a všímám si přitom zdejšího koloritu. Zahalená matka přijde s pubertální dcerou a malým synkem, kterého zaujme fontána stříkající vodu po celé zdi. Bere si balení cukru, pěkně ho ve vodě vymáchá, a posléze rozsypává po koberci. Matka se tváří, že to nevidí a telefonuje. Až personálu už se to nějak nezdá a přibíhá se smetákem, dítě je od fontány konečně (na chvíli) odtaženo. Obecně mi připadá, že Turci své děti docela rozmazlují, ale jen do určitého věku. Jakmile dorostou do teenagerovského věku, stávají se pracovní silou a musejí pomáhat v obchodě, v restauraci, nebo aspoň roznášet po bazaru čaj. Zajímavé, že se to v drtivé většině týká pouze chlapců.

Úvodní snímek: Kurtalan, posun DE 22025, 31.3.2024 © Jiří Mazal