12. narozeniny VLAKY.NET očima novopečeného redaktora

26.5.2016 8:00 Dominik Havel

12. narozeniny VLAKY.NET očima novopečeného redaktora

Když se na tu objevila pozvánka na narozeninovou jízdu, příliš pozornosti jsem jí nevěnoval. Avšak později jsem si uvědomil, že bych se přeci jen zúčastnit mohl. Kdy jindy se mi coby Východočechovi poštěstí, že Vlaky.net budou tak blízko, že celou akci i s cestou stihnu za jediný den? Zamluvil jsem si tedy 54. místo z 56 a těšil se na výlet do relativně čerstvé ciziny a především na setkání s kamarády, které jsem do té doby osobně neznal.

 

 

 


Nejspíš se budete divit, ale Bratislavu jsem ještě nenavštívil. Právě proto mě napadlo, že bych mohl z Hradce Králové vyrazit krátce po půlnoci a strávit ráno v centru Bratislavy. Nakonec mě však tyto myšlenky opustily, mimo jiné kvůli nepotěšení ze strany mamky. A tak jsem v neděli, téměř týden před cestou na Slovensko usedl k počítači a koupil dvě loterijní Včasné jízdenky Evropa po 304 Kč, což je podle mě velice rozumná cena (obyčejné jízdné NRT by vyšlo na více než dvojnásobek).

Jsou tři čtvrtě na pět ráno a budík mě probouzí ze spánku. Na hlavní nádraží se vydávám pro jistotu s předstihem, už v 5.20 nastupuji do autobusu nasazeného na trolejbusové lince 1. V centru totiž vyměňovali trolejové vedení a kvůli dvěma vozům se jim nevyplatilo pouštět do drátů proud. K mému potěšení přijel Irisbus Citelis 18M, jejž mám mnohem raději než jindy všudypřítomné vozy Škoda 30Tr a 31Tr SOR.


Autobus náhradní dopravy čeká před královéhradeckým hlavním nádražím na odjezd
do Jaroměře © Dominik Havel

Cestou mě napadlo, že bych mohl do Pardubic odjet luhačovickým R 883 Bouzov, který představuje nejrychlejší spojení východočeských metropolí, jako jediný projíždí Pardubicemi-Rosicemi nad Labem a v čele má pro Hradečany exotickou řadu 150.2. Zeptal jsem se tedy paní průvodčí, zda mohu tento vlak využít, když je na jízdence uveden až následující Os 6227. Odpověděla kladně – prý je jízdenka vázána pouze na mezistátní vlak EuroCity. Usazuji se tedy ve skoro prázdném béčku a vychutnávám si průjezd Rosicemi.


Na místní poměry exotickou destinaci udává informační systém v Hradci Králové hl. n.
Jindy voní dálkou jedině euroodpaďák. © Dominik Havel

Poněkud delší dobu na hlavním nádraží v Pardubicích trávím na západním konci čtvrtého nástupiště a sleduji vytíženost černého přechodu přes kolejiště do sídliště Dukla. Ačkoli tu z minulosti stojí pilíře plánované lávky, termín dokončení propojení se neustále odsouvá. Původně se počítalo s podchodem, jenž by se vybudoval během přestavby stanice po roce 2018, od letošního února ale SŽDC prosazuje lávku, která by vyšla levněji a bylo by v ní více bezpečno než v dlouhém podchodu. Svého času dokonce padl vážný návrh na lanovku, která prý měla být atrakcí pro turisty… Kolik jich ale na panelákové sídliště směřuje?

Skutečnost je bohužel taková, že během půlhodiny překonalo koleje 9 chodců a 3 cyklisté, počet je sice umocněn dlouhodobou uzavírkou mostu u Parama pro pěší, ale na druhé straně je třeba si uvědomit, že byla pouze sobota ráno. Žalostnou situaci dokreslují i stížnosti strojvůdců, kteří místem projíždějí s obavami.


Os 5003 Kolín - Česká Třebová přijíždí do Pardubic. Chvíli před stisknutím spouště jsem ještě
kontroloval ženu nalevo, mezi kolejemi, zda počítá s tím, že se vlak odkloní od první koleje.
Naštěstí nechala soupravu projet. © Dominik Havel

Můj EC 273 Csárdás přijel překvapivě zaplněn. Zatímco v pozdějším Haškovi se obvykle vozí spíše vzduch, v tomto vlaku bylo obsazeno kolem 75 % sedadel, další cestující pak přistoupili v České Třebové. Možná by stálo za zvážení, zda by nebylo dobré prodloužit večerní spoj z Brna až do Prahy a ráno opačně. Přijde mi žalostné, že první vlak na jižní Moravu odjíždí z Pardubic až před sedmou hodinou.

Pod Špilberkem nastala velká výměna cestujících, během níž jsem si přesedl na prázdnou „čtyřku“ v nově modernizovaném voze Bdpee231 (původně Bp282). Tyto vagony ostatně nemám v oblibě, podle mě na mezistátní vlaky vůbec nepatří a ČD si s nimi dělají leda tak ostudu. Interiér mi přijde poněkud odfláknutý, až na osm míst na konci a uprostřed vozu jsou všechna sedadla po čtyřech u nevelkého stolu, který mohou plnohodnotně využívat pouze lidé sedící u okna. Nejbizarněji však působí police na zavazadla s dekorem dřeva uprostřed vozu, kufry je bohužel nutné vždy zvedat kvůli sání klimatizace u podlahy. Přilehlý stůl se dá překvapivě vyklápět i směrem k polici, jejíž vnější stranu zdobí hasicí přístroj. Na druhou stranu oceňuji, že zásuvky 230 V se nacházejí pod stolkem, což přináší výhodu, že člověk sedící u okna může vstát, aniž by musel odpojovat zařízení na stole ze zásuvky.


Interiér vozu Bdpee231 během zpáteční jízdy. Kámen úrazu této modernizace je šetření na
nejviditelnějších věcech – sedadlech, jejichž konstrukce byla zachována. Právě proto mezi
nimi nejsou područky a mají tak podivné tvarování. Tento fakt také vysvětluje zprvu
nepochopitelné rozhodnutí poslat na modernizace Bp (koženko-plyšová křesla), a ne Bt
(koženkové lavice). © Dominik Havel

V Břeclavi vystoupili téměř všichni brněnští, což dokazuje, že rychlá železnice si vždy najde své zákazníky – v celém úseku je rychlost 160 km/h. Čekám na odjezd z domovské republiky, když mě překvapí kdosi s červenou čepicí a trikem. Ihned poznávám, že je to Karel. Představil jsem se mu a zbytek cesty do slovenského hlavního města jsme strávili debatou především na železniční téma. Kromě toho mě potěšilo, že si čeština stále zachovává svoji různorodost v jednotlivých dialektech. Obecně mám moravská a slezská nářečí rád, protože mi coby „interdialektistovi“ přijdou zdvořilejší. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mě už začínají všudypřítomné koncovky obecné češtiny docela nudit, a tak mě potěší jakékoli zpestření.

Do Bratislavy jsme přijeli načas v 9.50 a já se bezodkladně jal stanoveného cíle – koupit si zde pohlednici. Tuto činnost mám ve zvyku při každém výletu. A tak jsem šel hledat, kde bych mohl takový suvenýr sehnat.


Přivítání v Bratislavě © Dominik Havel

Z prvního nástupiště vypadá výpravní budova poměrně dobře, dovnitř jsem vstoupil dveřmi vedle vstupu do podchodu. Vtom mě do očí praštil obrovský nápis „WELCOME TO SLOVAKIA“, obalený desítkami nápadných i menších reklam. Když jsem spustil oči dolů, zaujali mě lidé stojící na schodišti, přičemž ostatní je složitě obcházeli. V tu chvíli jsem si pomyslel, že to asi není zrovna nejlepší uvítání ze strany hlavního města Slovenské republiky a některého cestovatele by vzhled stanice mohl odradit natolik, že by se obrátil zpět ke kolejišti a odjel nejbližším vlakem pryč.


Co dodat… A dříve to tu prý vypadalo ještě hůř (Bratislava hl. st.). © Dominik Havel

Na vzhled si tu moc nehrají, ale třeba budou zdejší lidé uvnitř dobří, pomyslel jsem si a vešel do obchodu se suvenýry, za jehož výlohou jsem zahlédl vytoužené pohlednice. Byl u nich papírový štítek, vzkazující, že je nemám ze stojanu brát. Tak jsem pozdravil, slečna za pultem se však ani neuráčila zvednout hlavu od Facebooku v chytrém telefonu. Poprosil jsem ji o pohlednici, na kterou jsem ukazoval, ona cosi zamumlala a vytáhla zpod pultu krabici s pohlednicemi. Pro jistotu jsem se zeptal, kolik vybraný kus stojí, protože na stojanu byly ceny dvě, přičemž nebylo patrné jejich rozhraní. Prý 50 centů, dodala odměřeně, civějíc do mobilu. Zaplatil jsem tedy, ona se na mě ani nepodívala, shrábla minci, a ačkoli jsem slušně řekl „na shledanou“, ona mě beze slov nechala odejít.


I sloupy se dají obalit tříbokými reklamními transparenty. © Dominik Havel

Ve zbylém čase jsem chtěl nahlédnout do přednádraží. Jako první mě upoutala křiklavě modrá nalévárna s řádkou podivných individuí před ní a reklamy úplně na všem. Mnohem lépe hodnotím zastávku tramvaje, i když se mi na ní nepodařilo zachytit novou tramvaj Škoda. Toho dne se ve smyčce pohybovaly pouze modernizované vozy K2. Na tomto místě se také podivím nad napojením nádraží na ostatní tramvajovou síť – ke stanici vedou překvapivě pouhé dvě linky, z nichž jedna končí záhy v centru a druhá se obrací u jiné vlakové stanice. Napadá mě otázka, kolik lidí asi tak jezdí od nádraží k nádraží tramvají…

„První dojem se dá udělat jenom jednou,“ řekl známý, mladý architekt Adam Gebrian ve svém pořadu Gebrian versus na Stream.cz. Doporučuji si díl o bratislavském nádraží zhlédnout, nezbývá mi bohužel nic jiného než souhlasit. Snad se situace někdy v budoucnu změní. Ostatní epizody seriálu ukazují, že Bratislava vypadá mnohem lépe, a tak by jistě stálo za zamyšlení, zda si takto ponižující vstupní bránu zaslouží.


První objekt, kterého si po výstupu z haly všimnete. © Dominik Havel

Teď už ale opusťme úvahy o vzhledu stanice a chování vzorku obyvatelstva, které se diametrálně liší od příjemných Vídeňanů, a přesuňme se podchodem, skutečnou chloubou nádraží, k hlavnímu programu dne – narozeninové jízdě. Před motorovým vozem M 262.004 jsem se setkal s Jirkou, který mě nabídl, že bych si mohl sednout naproti němu. Byl jsem nesmírně rád, že jsem se okamžitě zapojil mezi nejznámější členy klubu – zanedlouho mě pozdravil Vašek a Igi, po chvíli jízdy jsem se setkal s cestovateli Honzou a Jirkou Mazalem. Obrovský dík za „integraci“ patří nejen Jirkovi, ale především Zbyňkovi, který mi po Novém roce nabídl práci v redakci, jež mně přinesla mnoho nových kamarádů.


Registrace už probíhá. © Dominik Havel

Každý cestující dostal vytištěný jízdní řád, který byl sestaven tak, že prakticky nešlo nabrat zpoždění – každá stanice nabízela několikaminutový pobyt. Díky tomu jsme občasné malé zpoždění, způsobené ostatními vlaky, vždy hravě vyrovnali. O dobrou náladu nebyla nouze, občerstvení i nápojů se nabízelo více než dostatek.


Roznos občerstvení © Dominik Havel

Hlavní město zařídilo u Apollóna pro odjezd tmu. V Lamači nás poslali na nesprávnou kolej, protože právě v sobotu 7. května začínala oprava jižního zhlaví stanice Devínská Nová Ves. V průběhu dne byly rozebrány téměř všechny výhybky na pravé straně (ve směru od Bratislavy). Protože hlavní trať moc zajímavá není, o to více se cestující bavili. A tak netrvalo dlouho a zastavili jsme v Kútech, kde přistoupili někteří členové klubu z Česka. Po odjezdu jsme zaměřili pozornost na pravou stranu, kde předchozího dne prorazil čmelák zarážedlo a najel do stromu. Bylo vidět, že pracovníci odstraňovali následky nehody, večer jsem na témže místě zahlédl plošinový vůz s naloženými třínápravovými podvozky.


Kúty © Dominik Havel

Holíč nad Moravou nás přivítal stánkem s místními dobrotami a upomínkovými předměty. Mě zaujala bílá trička ponižující obec v celosvětovém měřítku. Anglicky se učím už devátým rokem, ale slovo „IM“ jsem stále nepoznal. Našemu udivení neunikla ani eurocedule ku příležitosti kulatého výročí zprovoznění přeshraniční tratě do Hodonína – její autor asi nikdy nejel vlakem ve střední Evropě. Na závěr zpestřilo náš pobyt křižování s bagetou na Os 2477.


Holíč nad Moravou © Dominik Havel

Zastavili jsme se i ve Skalici na Slovensku, nynější konečné vlaků osobní dopravy. Ucelená osobní doprava Kúty – Veselí nad Moravou skončila roku 1994, definitivní opuštění tratě nastalo 10. 12. 2007. Dále jela naše fontána relativně pomalu a zanedlouho zakotvila na státní hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. Aktivnější z nás vystoupali až na silniční násep, výhled z něho se mi ale zprvu nezalíbil, a tak jsem přeběhl na most přes tratě do Skalice a Rohatce, abych z pozadí fotografie vytěsnil fotovoltaickou elektrárnu na moravské straně. Motorák popojížděl sem a tam tolikrát, že jsem si ho stihl vyfotit z nejrůznějších úhlů. Drtivá většina cestujících nastoupila zpět do vlaku, ale kdo chtěl, mohl do Sudoměřic dojít pěšky.


Focení na hranici © Dominik Havel

V první moravské stanici každý očekával křižování s Os 2710 do Hodonína, jehož průvodčí zažil skutečnou minutu slávy. Cestou do Hodonína jsme zastavovali na zastávce Rohatec kolonie, ve stanici Rohatec jsme čekali o něco déle kvůli zpoždění rychlíku Olomouc – Brno, který se kolem nás houkaje prohnal rychlostí 160 km/h. V Hodoníně Vašek dokonce zašel do nádražní restaurace, jež tam kupodivu funguje. Ačkoli jsme část vytyčeného pobytu strávili o stanici dříve, o čas rozhodně nouze nebyla.


Křižování v Sudoměřicích nad Moravou © Dominik Havel

Před očekávaným fotohaltem na hraničním mostě přes řeku Moravu jsme si mohli zdokumentovat fontánu i v nepoužívané zastávce Hodonín zastávka s odpudivým plechovým přístřeškem. Kolemjdoucí se podivovali, jak se okolí začervenalo. Příště naše nohy sestoupily až na slovenskou půdu, jelikož jsme fotili most ze slovenské strany. Motorový vůz opět několikrát přejel řeku tam a zpět, a protože nám zbyl čas, popojeli jsme k přejezdu na lesní cestě, abychom si z letošní jízdy přidali do alba třetí fotku z širé tratě. V Holíči jsme museli chvíli čekat na opožděnou bagetu z Kútů, Jirka si mezitím doběhl pro staniční razítko a poté nás všechny zvěčnil u čela motoráku. Nato ho vystřídal Karel, jenž kromě fotky na Jirkův fotoaparát narychlo, k našemu pobavení, střihl záběr na svoji paměťovou kartu.


Společné foto v Holíči © Jiří Řechka

Jednokolejná mezistátní trať má jak české označení 332, tak slovenské 115. Provoz na ní byl zahájen už roku 1889, časem neunikla dvěma přeložkám. Elektrizována byla poměrně nedávno, 3. listopadu 1987 po ní přejel první vlak v závislé trakci. Hlavním důvodem mělo být odlehčení přetíženému hlavnímu tahu od Břeclaví tranzitující nákladní dopravy. Investice se ale příliš nevyplatila, krátce po elektrizaci došlo k rapidnímu poklesu výkonů v přepravě zboží. Měď ve vzduchu se tak pravidelně využívá jen částečně mezi Kútami a Holíčem. V minulosti sem jezdily pantografy, laminátky, princezny, ale i esa, dnes na konec elektrizované části tratě 114 zavítá vratná souprava s řídicím vozem řady 951 na ranním páru osobních vlaků. Ostatně není divu, že elektrické vlaky ubývají – aby se daly dráty efektivně využívat, musely by vést až do Skalice.

Blížící se Kúty přinesly jak loučení s několika Čechy, tak i překvapující návštěvu z dalekého Německa – přijel nás pozdravit Helmut. Chvíli jsem se pohyboval kolem fontány, po návratu do jejích útrob jsem však našel Jirkův zápisník na stolku. Vzápětí přišel i Karel, před výpravní budovou už ale Jirka nebyl. S Igorem jsme přemýšleli, jestli by nebylo možné zápisník do Prahy dovézt osobně, posléze jsme ale usoudili, že by taková akce trvala příliš dlouho, a tak jsem si zápisník nechal u sebe, že ho přinejhorším dám Zbyňkovi, který se s Jirkou určitě někdy uvidí.


Návrat do Kútů © Dominik Havel

Temno ve funkci hlásiče nám dalo pokyn k balení věcí a loučení se s kamarády. Necelou hodinu času jsem využil k fotografování především pro mě nezvyklých laminátek. Protože se k nám dostala planá informace, že by Jirka mohl přijet následujícím osobním vlakem z Kútů, šel jsem ho s Karlem a Igorem očekávat na příslušné nástupiště. Avšak nevystoupil. Napadlo nás, jestli nám nemohl „proklouznout“ do haly či před ní, ale ani tam nebyl.

Přínosem pátrací akce ale byla možnost zdokumentování nadstandardně dlouhého autobusu Mercedes-Benz O 530 GL CapaCity. 19540 mm dlouhých velikánů provozují v Bratislavě 41, prototyp byl vyroben v roce 2005, poté následovala 25kusová série v roce 2010 a zbylých 15 spatřilo světlo světa roku 2012. Vysokokapacitní autobus se vyznačuje především dvěma nápravami v zadním článku, nejmenovaný český výrobce autobusů by se jistě podivil, že lze nastoupit a vystoupit „pouhými“ čtyřmi dveřmi. Bratislavské vozy mají nátěr s dominující černou barvou, což si nemyslím, že je (obzvláště v zimě) výhra.


Kloubový autobus Mercedes-Benz O 530 GL CapaCity © Dominik Havel

Sešli jsme se v nádražní hale. Následovalo už jen rozloučení s Igorem a přesun na první nástupiště, odkud měl odjíždět EC 272 Csárdás. Ačkoli na informačních tabulích viselo pět minut zpoždění, skutečná nedochvilnost byla dvojnásobná. Vlak byl překvapivě prázdný, v celém Bdpee231 nás nebylo víc než deset. Poněkud mě překvapil požár v lese poblíž Veľkých Levárů, který stál v rozporu s podmáčeným porostem kolem. Poté, co jsme překročili státní hranici, jsem zavolal Jirkovi a domluvili jsme se na zaslání zápisníku poštou. V první české stanici jsem si uvědomil, jak krátká je cesta do Břeclavi, že už se musím loučit s Karlem, jemuž přijel návazný vlak k protější nástupní hraně.

Cestu v poloprázdném voze jsem si vyloženě užil, i když bych byl raději seděl s někým z nových přátel. Pozoroval jsem ubíhající krajinu, přečetl si cestopis v časopise ČD pro Vás a občas něco vyfotil ze zadních dveří soupravy. Za Českou Třebovou mě svou návštěvou potěšil Honza (SZKV), během vyčleněné chvilky času jsme stihli probrat vše od psaní cestopisů po absurdní fakta ze zahraničních časopisů. Když jsem zjistil, že návazný RegioShark na Os 6254 bude na odjezdu z Pardubic o deset minut opožděn kvůli čekání na pendolino, byl jsem o to více rád, že se mnou Honza ve městě perníku vystoupil. Jízda posledním vlakem dne však příliš velkým pohodlím neoplývala. Místo k sezení (těsně u Jakobsova podvozku) jsem si vybral vskutku nešťastně – prostor na nohy jako v městském autobuse a k tomu mi nad hlavou syčela vzduchotechnika, obzvláště hlasité bylo odbrzďování.


Tato místa v RegioSharku mnoho prostoru nenabízí © Dominik Havel

Domů jsem se vrátil trolejbusem pln zážitků. Největší poděkování nepatří nikomu jinému než Mirkovi, který celou narozeninovou jízdu zorganizoval. A protože se o náladu a dojmy starali členové klubu, sluší se vyjádřit dík i jim. Těší mě, že jsem se seznámil s nejznámějšími přispěvateli, a našel si tak přátele se stejnými zájmy, a zároveň mohl ze sebe shodit plachtu anonymity a ostatním se představit. Pevně věřím, že se příští rok šťastně shledáme na narozeninové jízdě s pořadovým číslem 13.

 

Prameny a odkazy:

Úvodní snímek: Fotozastávka na státní hranici mezi Skalicou a Sudoměřicemi © Dominik Havel

Galéria

Súvisiace trate

  • ŽSR-110: Bratislava - Kúty - Břeclav ČD
  • ŽSR-114: Kúty - Skalica na Slovensku - Sudoměřice nad Moravou ČD
  • ŽSR-115: Holič nad Moravou - Hodonín ČD

Súvisiace odkazy