Katalánsko 2014: Roztrhané nádraží, slunce do něj svítí

3.9.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Při mé návštěvě do něj dokonce zatékalo, což není nic překvapivého, když je zastřešení nástupištní haly barcelonského nádraží Estació de França děravé. Zajímavější ovšem bylo to, s čím jsem se setkal na jeho kolejích i kolem nich. A také cestou po městě či při návratu z katalánské metropole do svého dovolenkového letoviska, který se díky poruše vlaku poněkud zkomplikoval.

Když jsem se 15. června tohoto roku krátce po poledni rozloučil s Modrou tramvají, byl jsem plný zážitků, které jsem popisoval v předchozím dílu svého seriálu. Ale také plný očekávání věcí příštích, jež mne na celodenním výletě do Barcelony měly teprve potkat. Za nimi jsem se měl vydat s použitím původně omylem koupené jízdenky, platné v metru nebo autobuse městského dopravního podniku TMB. Dal jsem pochopitelně přednost možnosti první, protože zatím jsem nikdy žádnou z linek sítě metra TMB nejel. Vzhledem k tomu, že od dolní konečné tramvaje to bylo nejblíže ke stanici metra Vallcarca, vydal jsem se směrem východním.

Význačné body druhé části mého putování po Barceloně na mapě města; zdroj: wikimapia.org

Cestou jsem narazil na zajímavou letitou dopravní stavbu, i když „jenom“ silniční – viadukt z roku 1923, který jsem neminul bez aspoň zběžné fotografické pozornosti. V podstatě na dohled od jeho jižního předmostí se pak objevil (mapka, kterou jsem byl vybaven, nebyla v tomto ohledu příliš přesná) jeden ze vstupů do už zmíněné stanice metra, ležící na lince L3. Prostory stanice jsem dokumentoval jen za pochodu, neměl jsem důvod ani čas se v ní příliš zdržovat. Tak jsem dorazil až na nástupiště pro směr do centra, na němž jsem krátce vyčkal příjezdu soupravy, tvořené pěticí vozů řady 3000, od prospektu výrobce v praxi řazených odlišně.

Vůz 3040 v čele vlaku směr Zona Universitària dorazil do stanice Vallcarca
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Souprava byla dost zaplněná, což mi ovšem nebránilo v tom, abych se pokusil fotograficky zachytit interiér vozu, v němž jsem cestoval. Vystoupil jsem ve stanici Drassanes, což v češtině znamená „loděnice“, tedy co nejblíže přístavu, kam mne to táhlo. Krom jiného také proto, že jsem toužil po osvěžení mořským vánkem. Opět jsem dokumentaci stanice pojednal „peripateticky“ a těšil se, že si najdu na nábřeží nějaký klidnější koutek, v němž nechám spočinout svým údům a doplním živiny. Jenže jsem se vynořil na Rambla de Santa Mònica do ruchu a všeobecného zmatku, působeného aktéry právě vrcholícího 1. gastronomického týdne.

„1. barcelonský gastronomický týden“ na Rambla de Santa Monica © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když to byla jistě zajímavá akce, stejně jako celá světově proslulá Rambla, moc jsem se v těch davech zdržovat nehodlal a pomalu jsem se prodíral k už výše naznačenému cíli. Nakonec jsem usedl na schody přístaviště výletních lodí a za nezbytného už zbrojení tekutinou i palivem z batůžku jsem sledoval a občas i fotografoval cvrkot. Podotýkám, že ten batůžek (o fotobrašně nemluvě) jsem přitom ostražitě hlídal, neboť dne 13.6.2007 jsem nedaleko odtud o podobný přišel. Krom lodí na vodě, lidí na zemi a letadel ve vzduchu jsem měl na očích také cosi mezi tím, provoz na přístavní lanovce, o níž jsem tady před sedmi lety už referoval.

Vozy lanovky Aeri Del Port se blíží k věži Jaume I © PhDr. Zbyněk Zlinský

Mohl jsem si tak povšimnout, že její střední zastávka na věži Jaume I není využívána, protože na ní vozy nezastavují, jako tomu bylo v tom roce 2007 a jak lze také vidět nahlédnutím do galerie „domorodých“ snímků z roku 2005. Když jsem se dostatečně zrekreoval, vyrazil jsem na pěší túru městem, nejprve směrem severovýchodním po Moll de Bosch i Alsina. S jistou dávkou sebezapření jsem vkročil také na promenádní most Rambla de Mar, abych si vyfotil ono místo, kde mi má nepozornost a zlodějská šikovnost pokazily předchozí výlet do Barcelony. Když jsem se takto vyrovnal s minulostí, pokračoval jsem v cestě vstříc budoucnosti.

Moll de Bosch i Alsina s muzejním škunerem „Santa Eulália“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ač hlavním motivem mé odpolední procházky byla hromadná doprava železniční, nepomíjel jsem ani v Barceloně úspěšně rozvíjenou dopravu individuální cyklistickou, o níž jsem se zmínil už ve své dávné reportáži, byť především o její formě veřejné. Tentokrát jsem na konci Moll de Bosch i Alsina narazil na důkaz, že vedení města podporuje také cyklistiku soukromou. Byl tam jakýsi dočasný kolobazar s opravnou i dalšími službami, o němž jsem se až při přípravě této reportáže dověděl, že šlo o jednu z akcí už 15. týdne bicyklu. A dlužno dodat, že cyklistika je v Barceloně opravdu velice rozšířený způsob dopravy i sportovního vyžití.

Cyklistická akce na konci Moll de Bosch i Alsina © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ostatně i v místě dalšího svého postupného cíle, před „roztrhaným nádražím“ na Avinguda del Marquès de l'Argentera mne jako první upoutala červenobílými jízdními koly dobře zásobená stanice systému Bicing. A cestou k němu i po jeho opuštění jsem potkal až neskutečné množství cyklistů soukromých i „veřejných“. Jestli je v Barceloně jízdní kolo masově využíváno také v kombinaci s vlaky, to jsem nepostřehl, ale musíme mít na paměti, že bylo nedělní poměrně brzké odpoledne. Proto také na samotném nádraží Estació de França v době mé návštěvy příliš živo nebylo. Což ovšem vyhovovalo mým fotografickým záměrům.

Odbavovací hala Estació de França s volným vstupem na nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Při jejich realizaci jsem ovšem utrpěl šok. Předesílám, že příjemný. Zatímco při své předchozí návštěvě jsem se bez platné jízdenky nemohl k vlakům přes bezpečnostní kontrolu vůbec dostat a i fotografování v odbavovací hale mi vyneslo napomenutí úřední osobou, nyní jsem našel nádraží zcela prosto bezpečnostních prvků živých i (až na nějakou tu kameru) neživých. Vzhledem ke zcela opačným letošním zkušenostem z nádraží Figueres Vilafant, které jsem popsal v předminulé reportáži, to připisuji faktu, že tato stanice v důsledku ztráty dálkových spojů po dokončení LAV Barcelona - Figueres ztratila také „přitažlivost“ pro případné škůdce.

Nástupištní hala Estació de França s roztrhanou střechou © PhDr. Zbyněk Zlinský

I když jsem žádné nebezpečí ze strany přece jen asi kdesi přítomných bezpečnostních orgánů neviděl, snažil jsem se při své dokumentaci nádraží a ruchu v něm nebýt příliš nápadným, nefotografoval jsem všechny přítomné vlaky a soustředil se především na historickou budovu. Své počínání zde nehodlám popisovat krok za krokem, daleko výmluvnější jsou nepochybně připojené fotografie a jejich popisky. Zastavím se jen u jednoho podivného jevu, na který jsem narazil. Tím byl příjezd vysokorychlostní jednotky řady 130 na vlaku označeném Euromed 1112 Alicante - Barcelona Sants, který na tomto nádraží neměl podle jízdního řádu co dělat.

Jednotka 130-031/032 jako „Euromed“ 1112 Alicante - Barcelona Sants přijela až na
Estació de França © PhDr. Zbyněk Zlinský

Je pravda, že hned po příjezdu se jednotky ujali pracovníci úklidových a cateringových služeb, takže ze stanice Barcelona Sants mohla na Estació de França pokračovat za provozním ošetřením, jenže z vozů se současně vyhrnulo také jisté množství cestujících s objemnými zavazadly, což soupravové jízdě zrovna moc nenasvědčuje. Ale kdo ví, Katalánsko je svým způsobem zemí neomezených možností, což může platit i o svezení kohosi víceméně na černo. Nebo došlo k nějaké mimořádnosti, jejíž stopy jsem už nikde na internetu nenašel. Není to zajisté otázka životně důležitá a její řešení je možná zcela prosté, nicméně hlavou mi vrtala.

Část cestujících , kteří přijeli vlakem „Euromed“ 1112 na Estació de França
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Stejně mi ovšem vrtá hlavou ona otázka takříkajíc titulní, proč společnost Adif za těch sedm let od mé předchozí návštěvy nedokázala opravit děravou střechu nástupištní haly jinak pečlivě udržovaného nádraží. Uklidňující na tom neblahém stavu je snad jen to, že v tomto směru nemusí Praha, která má podobný problém se svým hlavním nádražím, k Barceloně závistivě vzhlížet, jak by nepochybně mohla v případě řady jiných věcí. Třeba v oblasti využití některých už nepotřebných starých budov ke zcela novým účelům. Na jeden takový případ jsem narazil krátce po tom, co jsem opustil „roztrhané nádraží“ a vydal se do centra.

Bývalá tržnice proměněná v El Born Centre Cultural z Plaça Comercial © PhDr. Zbyněk Zlinský

V roce 1878 dokončená unikátní ocelová konstrukce městské tržnice Mercat del Born byla přeměněna v kulturním centrum, které bylo dne 9.9.2013 slavnostně otevřeno pod názvem Born Centre Cultural. Jeho nedílnou a dokonce dnes velice podstatnou součástí jsou v interiéru odkryté vykopávky, které si lze prohlédnout z nadhledu volně nebo do nich vstoupit s průvodcem. Ač jsem halou jen prošel a pak si cosi přečetl, pochopil jsem, že jde o kulturní stánek skutečně ojedinělý a hojně využívaný. Další moje kroky směřovaly do starého města, aniž bych ovšem něco konkrétního hledal. Přesto jsem víceméně náhodně narazil na zajímavé objekty.

Ajuntament de Barcelona © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na Plaça de Sant Jaume proti sobě stojí dva historické paláce, v nichž sídlí nejvyšší orgány města i země - Ajuntament de Barcelona (magistrát) a Generalitat de Catalunya (národní vláda). Plaça Nova mne (a nejen mne) udivila kombinací starobylých staveb a jakéhosi moderního, zdánlivě rezavého monstra z dřevěných prvků, které má být pokusem předefinovat ideu identity v éře globalizace, jak se píše na webu o projektu. Je sice pravda, že Katalánci nepochybně svou identitu hledají, a to nejen v současné době před svým dalším pokusem osamostatnit se, ale zda jim právě tento výtvor v jejich snažení nějak napomůže, to já věru nevím.

Casa de l'Ardiaca s věží Catedral de la Santa Creu i Santa Eulàlia v pozadí a moderním
dílem v popředí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Takových podnětů k podivu i zamyšlení se na mé pouti uličkami staré Barcelony vyskytlo povícero, ale už si je nechám pro sebe. Povšechným cílem mého směřování bylo místo, odkud jsem ráno vyrazil, Plaça de Catalunya. Když jsem na ně dorazil, příliš jsem neotálel a ponořil jsem se do jeho podzemí, na (téměř) stejnojmennou stanici Rodalies. Tu jsem sice fotograficky pojednal už ráno, ale učinil jsem tak znovu, z pohledu přicházejícího cestujícího a také ve větším klidu a už s jistou znalostí místopisu. Ještě před vstupem do placeného prostoru jsem si ověřil, že nejbližší vlak směr Malgrat de Mar podle jízdního řádu jede až za 20 minut.

447-136 přijíždí jako vlak L'Hospitalet de Llobregat - Mataró do stanice
Barcelona Pl. Catalunya © PhDr. Zbyněk Zlinský

Nicméně za chvilku měl jet spoj do Mataró, kde bych tak mohl zcela legálně přerušit jízdu, počkat si na některý z dalších vlaků, jedoucích až do mého letoviska, a v té docela rušné stanici něco nafotit. Jak jsem si usmyslel, tak jsem také učinil. Jenže zanedlouho se ukázalo, že mé rozhodnutí nebylo příliš šťastné. Sólo jedoucí elektrická jednotka řady 447, přijela poněkud opožděna a odrazit od nástupiště se jí jakoby moc nechtělo. Ve stanici Barcelona Arc de Triomf byly potíže s odjezdem ještě větší, při odjezdu z El Clot Aragó se opakovaly a před St. Adrià de Besòs jsme zůstali stát na širé trati. Strojvedoucí řešil cosi zvenčí.

Strojvedoucí se vrací od konce vlaku a nadává do telefonu © PhDr. Zbyněk Zlinský

S pomocí „přítele na telefonu“ se mu po nějakém čase povedlo vlak uvést znovu do pohybu, úspěšně jsme zdolali i stanici St. Adrià de Besòs (kde jsem aspoň přes oplocení zahlédl moderní tramvaje sítě Trambesòs), ale v Badaloně se ozvalo hlášení, nabádající cestující, aby vlak opustili a vyčkali dalšího spoje. V mé mysli vykvetlo pokušení přerušit jízdu v této stanici, ale nepřipadla mi dost zajímavá, takže jsem pořídil jen pár snímků a nastoupil do záhy se dostavivšího vlaku, jímž jsem mohl pokračovat až do Malgrat de Mar. K tomu mne sice nabádalo také zhoršující se počasí, nicméně nakonec jsem dodržel původní plán a vystoupil v Mataró.

V této stanici jsem podobně vystoupil v roce 2007, takže jsem mohl porovnat vzpomínky se současností. Snad jedinou pozorovatelnou změnou byla skutečnost, že tamní někdejší servisní středisko firmy Alstom, hlavního dodavatele elektrických jednotek řad 463, 464 a 465, bylo transformováno ve společný podnik výrobce a Renfe Operadora s názvem IRVIA. Ten má v Mataró nejen servisní halu, ale také služebnu přímot ve výpravní budově, z níž se v mé přítomnosti vynořil nápadně oblečený technik, počkal na vlak směrem k Barceloně a také jím odjel. Nabízela se domněnka, že jel do Badalony řešit problém odstavené 447-136.

Ve stanici Mataró jsem se sice zdržel právě jen do příjezdu dalšího vhodného vlaku, ale ta doba mi bohatě stačila ke zdokumentování všeho zajímavého, co bylo v dosahu člověka, který ji nesměl přes turnikety opustit. V mé bohulibé činnosti mi nikdo nebránil, snad krom „toho nahoře“, který mne občas svlažil vodou z nízko se táhnoucích mraků padající. Trochu jsem jen litoval, že v mém dosahu nebyla žádná z jednotek typu Civia, jež jsem zde viděl před sedmi lety. Jedna sice stála kdesi daleko v kolejišti, ale cestu k ní jsem z pochopitelných důvodů vážit nechtěl. Dvě jednotky řady 465 jsem pak jen letmo zaregistroval v Arenys de Mar.

Při jízdě ve zbývajícím úseku cesty po lince R1 jsem se ještě, jako ostatně už před tím, pokoušel fotograficky zachytit i cosi jiného. V čemž se mi sice dařilo o něco lépe než při ranní cestě do Barcelony, ale výsledky byly stejně nepříliš uspokojivé. Neměl jsem k jejich pořízení dostatečný prostor, jsa tísněn dalšími cestujícími, jichž bylo tentokrát slušné množství, ale na mém dokumentačním výkonu se podepsala i únava z poměrně náročného dne. Už jsem se těšil, že se blíží chvíle návratu do mého hotelu s jeho sprchou a večeří. Po příjezdu do Malgrat de Mar jsem se na nádraží příliš nezdržoval, ale jedné scénce jsem přece jen neodolal.

Pokud někdo dočetl další díl tohoto seriálu až sem,. zaslouží si jistě informaci o tom, co jej čeká příště – a jestli nějaké příště vůbec bude. Ať už to vezmete jako slib nebo pohrůžku, na tu posledně naznačenou otázku musím odpovědět kladně. Mé celodenní výlety do Figueres a Barcelony nebyly jedinými případy, kdy jsem využil vlaky Rodalies de Catalunya jako běžný cestující. I když ty ostatní cesty nevedly do cílů tak vzdálených, zažil jsem a zachytil při nich také cosi, co pokládám za zajímavé a zveřejnění hodné. V následujícím, už předposledním pokračování se podíváme mimo jiné do stanic Maçanet-Massanes a Blanes.