Barcelona: nádraží

29.8.2007 20:28 PhDr. Zbyněk Zlinský

V tomto dílu reportáží z Katalánska se budu věnovat nádražím v jeho hlavním městě. Je jich povícero, většina z nich se ukrývá v podzemí a všechna jsou v podstatě pro „šotouše“ nepoužitelná - zejména při bezpečnostních opatřeních, která byla na španělských železnicích zavedena po onom ránu dne 11.3.2004, kdy zabíjely bomby ve vlacích na madridském nádraží Atocha a stanicích El Pozo a Santa Eugenia.

Přesto jsem přece jen nějakou tu fotodokumentaci při své návštěvě Barcelony pořídil a pro dokonalejší představu jsem si pak po návratu domů vyhledal další informace a fotografie, s nimiž vás formou odkazů také seznámím. Vzhledem k tomu, že jsem se v předchozích dílech věnoval už dostatečně provozu na metropolitních linkách RENFE Rodalies (příměstské spoje), omezím se dnes na nádraží, která slouží či sloužila také a především odbavení vlaků dalších divizí osobní dopravy španělských státních drah, tedy Mitjana Distància (regionální spoje), Llarga Distància (dálkové spoje) popř. Alta Velocitat (vysokorychlostní spoje). Jde o nádraží Sants, Estació de França a už zrušené nádraží Estació del Nord. Kdo se chce dovědět také něco o dalších barcelonských nádražích, která jsem v nedlouhém vymezeném čase navštívit nemohl, najde základní informace soustředěné na docela kvalitně (avšak jen v národním jazyce) zpracovaných stránkách o katalánských železnicích Bernata Borràse. (Kliknete-li na mapce v odkazu na název stanice, otevře se vám pak příslušná stránka o ní).

Tratě a železniční stanice na metropolitním území Barcelony © Bernat Borràs

Barcelona Sants

Toto ústřední barcelonské nádraží se nachází ve čtvrti Sants-Montjuïc a má vchody z Plaça dels Països Catalans a Plaça de Joan Peiró. Já jsem je ovšem hledat nemusel, protože jsem na něm vystoupil ze spoje Rodalies. Kromě souprav na metropolitních linkách RENFE Rodalies R1, R3, R4, R7 tu zastavují u 12 nástupišť regionální vlaky Mitjana Distància (Catalunya Exprés) linek CA1 – CA5 a vlaky Llarga Distància vnitrostátních i mezinárodních spojů Talgo, Trenhotel, Altaria, Alvia, Arco, Estrella a Euromed. Další dvě nástupiště mají být od konce tohoto roku vyhrazena vysokorychlostním vlakům budované trati LAV (Línia d'alta velocitat) Aragó - Lleida Pirineus - Camp de Tarragona - Barcelona - Girona - Figueres - Perpignan.

To všechno jsem si nicméně prohlédnout nemohl, protože na podzemní nástupiště jednotlivých typů vlaků se dostane jen cestující s platnou jízdenkou. Já jsem byl po výstupu z vlaku na docela temné nástupiště a jízdě po pohyblivých schodech do haly odkázán jen na prohlídku nadzemní části nádraží a procházku kolem. Při ní jsem zjistil, že jestliže třeba v Pardubicích postavili kdysi hotel jako součást nádraží, tady se jeví nádraží jen coby přístavba mohutného stejnojmenného hotelu. Kdy bylo toto nádraží postaveno, to se mi zjistit nepodařilo. Vlastně šlo jen o zjištění data zahájení stavby, protože výstavba svým způsobem pokračuje neustále – možná trochu podobně, jako je tomu u místního chrámu Sagrada Família. Podzemní část nádraží byla sice dokončena v roce 2005, ale do provozu se uvádí postupně a změní se i vnější podoba nádražní budovy.

Vzhledem k tomu, že pro mne na nádraží žádné vlaky k vidění a focení nebyly a s prohlídkou hal a příchodů k jednotlivým nástupištím jsem byl brzy hotov, dlouho jsem se na nádraží nezdržoval a vyrazil jsem vstříc dalším dobrodružstvím ve městě, které jsem do opuštění nádražní budovy vlastně okem nespatřil. Než mne budete následovat, můžete si poodejít na stránku o tomto nádraží, kde si sice mnozí asi moc nepočtete, ale zato uvidíte snímky, jaké jsem já pořídit nemohl.

Barcelona Estació de França

Francouzské nádraží v Barceloně už svým názvem naznačuje, že sloužilo především jako výchozí stanice vlaků směrem k francouzským hranicím. Tento svůj charakter si zachovalo, stejně jako krásnou budovu ve stylu modernismo (jak se zde říká secesi), v podstatě dodnes – i když nic z toho není vlastně původní. Nádraží na tomto místě bylo postaveno už v roce 1854 a šlo o výchozí stanici první španělské železniční trati z Barcelony do tehdejší konečné Granollers, podle níž se také barcelonskému nádraží říkalo. V roce 1878 se trať i železniční stanice dostaly do majetku nově vzniklé společnosti plánující železniční spojení Barcelony s Francií a v důsledku toho bylo barcelonské nádraží obdařeno svým dnešním názvem.

Jeho dnešní pozdně secesní budova anglického vzoru podle plánů architekta Pedro Muguruzy byla postavena v souvislosti s přípravami Světové výstavy pořádané v Barceloně roku 1929. A při přípravách další zde pořádané události světového významu bylo také nádraží naposledy restaurováno – v tomto případě šlo o XXV. letní olympijské hry v roce 1992. V době svého otevření patřilo k nejmodernějším nádražím v Evropě a ohromovalo unikátní ocelovou konstrukcí dvojlodní do oblouku se stáčející nádražní dvorany, jejímž tvůrcem byl inženýr Montaner Serra.

Nádraží má své průčelí na Avinguda del Marquès de l’Argentera ale přístup k němu je také přes dvůr z Passeig de Circumval.lació. Dvůr samotný dnes slouží z části jako parkoviště pro cestující, ale pohybují se tu také mladí lidé zjevně nikam necestující: část nevyužitých budov kdysi ohromného nádražního komplexu dnes totiž slouží Univerzitě Pompeu Fabra. Není to jediná zvláštnost na tomto nádraží – o kus dál v těsném sousedství kolejiště může pozorný návštěvník vidět pracoviště archeologického průzkumu.

To vše jsem však odhalil až později. Vzhledem k tomu, že jsem se k nádraží blížil podle (poněkud zastaralého) plánu města směrem od přístavu, uviděl jsem už zdálky nádražní dvoranu a pavučinu trakčního vedení – leč po dalším pochodu také solidní zeď oddělující komunikaci od kolejiště. Do nádraží jsem mohl nahlédnout jen několika ozdobnými otvory, které jsou navíc ještě opatřeny hustou mříží. Putování kolem zdi na stranu od nádraží odhalilo, že kolejiště mizí v tunelu aniž by jeho oplocení změnilo svůj charakter. Cesta na stranu druhou také nebyla po stránce fotografické příliš přínosná – zeď zde sice končila, ale byla nahrazena plechovým plotem střeženého staveniště. V poměrně neradostném rozpoložení jsem posléze vyhledal vchod do nádražní budovy a vstoupil.

Uvnitř mne mnohé překvapilo, něco příjemně (samotný vestibul či citlivá vestavba moderní odbavovací části), něco už méně (vysoce nevábný stav sanitárního zařízení ostře kontrastující s mými zkušenostmi z katalánských nádraží jiných). O kráse odbavovací haly se můžete přesvědčit na snímcích v galerii, v jejichž pořízení mi kupodivu nikdo nebránil. (Ale jen při oné návštěvě první; když jsem se na nádraží ocitl znovu o několik dní později, už se mi hodlal příslušník bezpečnosti věnovat.) Na nástupiště jsem se sice nedostal, ale přes zábrany v průchodech (které byly jistě původně zcela volné) jsem přece jen něco málo vyfotografoval, ale to jen díky tomu, že bezpečáci měli momentálně plno práce s kontrolou zavazadel a cestujících, kteří mířili ke svým vlakům.

Pokud jde o spoje, které odtud jezdí nebo zde končí, je to obdobné, jak jsem popisoval provoz na nádraží Barcelona Sants. Rozdíl tkví především právě v tom, že v tomto případě jde o stanici hlavovou, a také zde nejezdí tolik linek metropolitních a regionálních. Nicméně jde o druhé největší a nejvýznamnější barcelonské nádraží, které poskytuje přímé spojení Barcelony především s jižní a západní části Katalánska, velkými španělskými městy (València. Madrid) i Francií a dalšími evropskými státy. Nezanedbatelnou výhodou pro cestující je i přímá linka Rodalies na barcelonské mezinárodní letiště. Pro nástup a výstup pasažérů zde slouží celkem 14 nástupních hran na 8 nástupištích.

Když jsem budovu opustil, vydal jsem se podél kolejí pro změnu po straně druhé. Zde je sice jen kovový plot, ale ten také neposkytuje mnoho příležitosti k pořízení aspoň přiměřeně slušných záběrů vozidel v kolejišti. Lépe se mi nevedlo ani na portálu tunelu na konci otevřené části kolejiště, který je sice bez problémů přístupný, ale díky spleti trolejových drátů v zorném poli také nepříliš užitečný. Zato jsem v oněch končinách objevil něco jiného, co si nechám zase na příště. Teď vám dám opět možnost prohlédnout si stránku o popsaném nádraží a přesunu se ve své pouti k nádraží třetímu a poslednímu.

Barcelona Estació del Nord

Když si tento název zadáte do vyhledávače, vypadne vám z něj něco odkazů na největší barcelonské nádraží – autobusové. Nicméně nebylo tak tomu vždy. I samy stránky autobusového nádraží upozorňují na skutečnost, že ve čtvrti Fort Pienc bylo v roce 1861 dokončeno a uvedeno do provozu nádraží železniční. To bylo výchozí stanicí trati z Barcelony do města Lleida. Jeho neoklasicistní budova byla v roce 1910 doplněna jednolodní ocelovou nádražní dvoranou. Nádraží bylo v provozu do září 1972 a poté se představitelé města dohadovali, co s ním. Na konci roku 1976 bylo rozhodnuto, že část plochy původního kolejiště i staniční budovy bude využita pro potřeby centrálního autobusového nádraží, větší část drážních pozemků bude přetvořena v park a v uvolněných budovách najde své prostory také Katalánské národní divadlo (Teatre Nacional de Catalunya).

To všechno jsem si ovšem zjistil až po návratu domů. Tehdy jsem jen věděl, že ono nádraží už není v provozu (alespoň pro osobní dopravu), nicméně jsme se domníval, že tam ještě pořád je kolejiště. To bylo aspoň namalováno na mém značně už zastaralém plánu města. Skutečnost byla ovšem poněkud jiná: hlavní staniční budova stojí asi v původní podobě, i když je zjevně využívána nově (levé křídlo patří autobusové stanici a v křídle pravém sídlí městská policie), ale kolejiště beze stopy zmizelo. Jeho příjezdová část byla vtipně nahrazena sportovišti, zatímco zbytek prostoru po odstraněných kolejích směrem ke dvoraně na své pravé využití asi teprve čeká a slouží z větší části jen jako neupravené parkoviště. Sama nádražní dvorana směrem od bývalého kolejiště dostala prosklenou stěnu, za níž je vidět uskladněný nábytek. Nádražní vestibul je zjevně podrobován opravám, což ostatně hlásá i tabule místního magistrátu, a další přilehlé budovy byly už rekonstruovány nebo nahrazeny stavbami moderními.

Na tomto místě končí nejen má virtuální procházka po barcelonských nádražích, ale skončil zde skutečně i můj první výlet do města. Značně utrmácen, odebral jsem se už jen do výše zmíněného parku, který nese název zrušeného nádraží, a využil jeho pohodlí. To spočívalo nejen v možnosti posadit se v této oáze klidu na lavičku, ale také se napít a opláchnout vodou z veřejného zdroje, který ani tady nechybí v podobě charakteristického litinového stojanu. Po této už akutně potřebné revitalizaci jsem u nedalekého Vítězného oblouku zase zalezl pod zem a Barcelonu opustil tak, jak jsem se do ní ráno dopravil - vlakem RENFE Rodalies.

Závěrečná poznámka:

Toto mé dnešní povídání vám nepřineslo mnoho mých vlastních zážitků, protože ve skutečnosti šlo spíš jen o trochu obšírnější komentář k dalším tématicky vybraným obrázkům, které jsem při svých dvou krátkých návštěvách katalánského hlavního města pořídil. Doufám jen, že jsem vás příliš nenudil a naprosto odpovědně slibuji, že můj příští článek na téma dopravy v Katalánsku bude už definitivně poslední a tuto „telenovelu“ (ne)milosrdně ukončí.