Barcelona: lanové dráhy

15.8.2007 13:17 PhDr. Zbyněk Zlinský

Katalánsko by se s jistou nadsázkou dalo označit také jako země lanovek a veřejných výtahů a nejvíce lanových drah bylo postaveno právě v jeho hlavním městě. Tři z nich pak v okolí přístavu, kam nepochybně směřují kroky mnohých turistů. Proto jsem si jich při svých dvou návštěvách Barcelony nemohl zajisté nevšimnout okem svým a objektivem ani já.

Nejnápadnější je nepochybně vyhlídková visutá lanovka nazývaná Aeri del Port nebo též Transbordador aéreo, jejíž lana se pnou nad přístavem mezi „pevninskou“ výchozí stanicí Miramar na úbočí hory Montjuïc a věží Sant Sebastià ve starém obchodním přístavu, přičemž je jim v půli jejich délky na molu u objektu World Trade Centre oporou věž Jaume I. Popravdě řečeno, když jsem dorazil onoho sobotního rána do přístavu, domníval jsem se, že je lanovka mimo provoz. Ale bylo zkrátka příliš brzo a až během dalšího toulání po jiných dopravních i dalších zajímavostech jsem ke své nezměrné radosti spatřil její kabiny putující nad vodami přístavních bazénů.

Chtěl jsem totiž využít ještě přijatelné ranní teploty, abych vystoupal po úbočí zmíněné už hory k jiným dvěma lanovkám, které tvoří pohodlnou cestu na její samotný vrchol. Pohodlnou ovšem pro někoho jiného, než jsem byl já, jen skromně obdařený pozemskými statky. Takže jsem si místo shánění se po jízdenkách místního dopravního podniku vybral na plánu města serpentinovitě výhodné putování od mořské hladiny do nadmořské výše 88,65 m, v níž se nachází dolní stanice Parc de Montjuïc kabinové lanovky zvané Telefèric de Montjuïc. Když jsem se jí dostal na dohled, byl jsem poněkud zmaten, protože kabinky jezdily jaksi jinak, než se dalo předpokládat podle mapy, kterou jsme měl k dispozici. Až nahlédnutí do mapy jiné, novějšího data vydání, přineslo vysvětlení. Lanovka totiž byla nedávno rekonstruována a místo dvou větví vedoucích z výchozí stanice do dvou stanic vrcholových Mirador a Castell vznikla lanová dráha jediná v lomené trase Parc de Montjuïc – Mirador – Castell.

Po nějaké chvíli pozorování provozu nepříliš v tu na místní poměry brzkou dobu využívané lanovky jsem se přemístil o několik kroků vedle. V sousední budově je totiž ukryta vrcholová stanice pozemní lanovky Funicular de Montjuïc. Z ní jsem si mohl prohlédnou tak akorát jen vstupní halu s turnikety, protože ona lanovka je nejen pozemní, ale také částečně podzemní, což mne poněkud zaskočilo. Takže nezbylo než hledat, kde se její koleje vynořují nad zem. Vodítkem my byla jen trasa nakreslená na plánu a podle ní jsem se snažil proniknout (bez toho abych se ohlížel na nějaké cedulky se zákazem vstupu) do houštin pod Avinguda de Miramar. Nakonec jsem se propracoval k plotu jakési školy, odkud bylo skutečně vidět ústí tunelu do vrcholové stanice. Jenže jsem se potřeboval dostat blíž, abych také pořídil nějaký snímek.

I to se nakonec povedlo, byť za cenu nohou poněkud poznamenaných rostlinstvem. Ocitl jsem se nad portálem tunelu protějšího a snažil se v poměrně husté vegetaci najít dostatečně stabilní polohu s využitím opory jedné nohy na jakémsi plechu, který se tam povaloval. Učinil jsem snímek tratě a čekal, až po ní něco pojede. Toto mé konání bylo provázeno nějakými víceméně artikulovanými zvuky, které vycházely z pod mé opory a jimž jsme zprvu nevěnoval pozornost. Jenže zvuky nabývaly na síle a také důraznosti. Nebylo třeba nějaké zvláštní jazykové výbavy k tomu, abych pochopil, že dole kdosi nadává. Nebudu vás napínat: stál jsem zkrátka z části na střeše příbytku jakéhosi bezdomovce. Ten byl mým vpádem do svého soukromí tak rozlícen, že se z chatrče své vynořil, za stálého hudrování za mnou nahoru vylezl a za batůžek můj potahoval v touze mou osobu ze své střechy odstranit. Marné bylo vysvětlování, že si udělám jen obrázek vozu, který už bylo slyšet z tunelu, a vypadnu. Naštěstí šlo o občana poměrně neduživého, takže se mi ho podařilo pacifikovat aspoň na chvíli průjezdu lanovky a pořízení kýženého obrázku. Pak už jsme se s vcelku v dobrém rozešli; on zpět do divočiny, já po spádnici směrem k civilizaci.

A současně také směrem k dalšímu otevřenému úseku této lanovky. No, ve skutečnosti zas tak moc otevřený není, protože jeho trasa je vtěsnána mezi zástavbu a je pozorovatelná jedině z cesty na portálu už posledního, údolního tunelu. A zábradlí nad ním je opatřeno sice v zásadě průhledným, ale fotografování přece jen vadícím pletivem. Poradil jsem si tedy s pomocí blízkých terénních nerovností a vcelku nevalných technických možností mého přístroje. A zažil také další drobnou komickou epizodu, tentokrát v podání civilizovaných příslušníků Evropské unie. Nemladý už pár z germanofonní oblasti se ke mně dobelhal na pokraji sil strmou ulicí s dotazem, kdeže je dolní stanice zdejší pozemní lanovky. Ne že by jejich mrtvičnému stavu dvakrát prospělo, když jsme ukázal zpátky dolů…

Je ovšem pravda, že onen výchozí bod lanovky nijak nápadný není. Skrývá se totiž v útrobách stanice metra Paral-lel na stejnojmenné avenue a je označen jen vcelku nenápadným piktogramem u vchodu do podzemí. Ale to vše jsem zjistil, až když jsem sestoupil dolů. Současně s poznatkem, že jsem tudy už dnes prošel, aniž bych stanici zaregistroval. No, ráno jsem zkrátka spěchal k moři. A stejným směrem jsem se nyní vydal opět, abych tam uviděl, jak už napsal v úvodu, v provozu lanovku Aeri del Port. Provoz na ní, zejména míjení se kabin na věži Jaume I, kde také nastupují či vystupují cestující, jsem pak mohl z různých úhlů pozorovat a fotografovat při své další pouti kolem přístavu. U přístavu a lanovek v jeho blízkosti mé poznávání dopravy v Barceloně pochopitelně neskončilo, ale to už bude zase jiné povídání.

Na závěr povídání tohoto vám ještě nabídnu něco faktů o popisovaných lanovkách, které ovšem nejsou barcelonskými lanovkami jedinými.

Lanovka Aeri del Port byla postavena v roce 1931 a rekonstruována roku 1963. Má délku 1303 m, nejnižší stanici na věži Sant Sebastià ve výšce 55 m n.m. a nejvyšší stanici Miramar ve výšce 102 m n.m. Každá z jejích dvou kabin pojme 20 cestujících a její přepravní kapacita je 150 osob za hodinu. Dopravu na ní zajišťuje (na rozdíl od obou popisovaných lanovek zbývajících) společnost Teleféricos de Barcelona S.A. Další informace o ní najdete na její stránce a o její historii se píše třeba v jisté vysokoškolské práci.
Provoz na lanové dráze Telefèric de Montjuïc v její původní podobě byl zahájen dne 21.5.1970, po rekonstrukci pak dne 16.5.2007. Nyní měří celkem 752 m, dolní stanice je v nadmořské výšce 88,65 m, střední 129,5 m a vrcholová 173,2 m. Jezdí na ní 55 kabinek pro maximálně 8 cestujících a její hodinová kapacita je 2 990 osob. Dopravcem je společnost Transports Metropolitans de Barcelona (TMB), která provozuje většinu prostředků zdejší městské hromadné dopravy. Podrobnosti jsou k dispozici opět na stránce o katalánských lanovkách.
Pozemní lanovka Funicular de Montjuïc, opět provozovaná společností TMB, byla uvedena do provozu dne 24.10.1928 a po poslední rekonstrukci opět dne 24.06.1992. Trať má délku 758 m, atypický rochod 1 200 mm a maximální sklon 18 %. Dolní stanice je ve výšce 4 m n.m. a horní o 76 m výše. Do každého z jejích obou tříčlánkových vozů se vejde 133 osob a za hodinu dokáže přepravit až 8 000 cestujících při maximální rychlosti 36 km/h. Více údajů o lanovce a také obrázky z podzemních stanic můžete najít zase na příslušné stránce webu Funiculars i telefèrics de Catalunya.

Poznámky:

Docela mne mrzí, že se mi nepodařilo podrobněji prozkoumat lanovky uvedené a navštívit barcelonské lanovky další. Ale za onen krátký čas, který jsem mohl v tomto městě strávit, to prostě nebylo možné. A samozřejmě jsem chtěl vidět i místní zajímavosti jiné, dopravní samozřejmě na prvním místě. O některých se zde ještě v budoucnu rozepíši.