Katalánsko 2014: Město jednoho génia a dvou rozchodů

21.8.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Město se jmenuje Figueres, jeho geniální rodák Salvador Dalí a dva rozchody mají koleje, po nichž může návštěvník do hospodářského a kulturního centra katalánského regionu Empordà dospět. Záleží na tom, zda dá přednost vysokorychlostní trati normálního (ve Španělsku však abnormálního) rozchodu či konvenční trati s rozchodem iberským. V případě druhém se sveze i po nevšední splítce 1 668/1 435 mm.

Takovým návštěvníkem jsem chtěl být už v době, kdy jsem si dělal plán svého pobytu v Malgrat de Mar, k němuž jsem přišel tak trochu jako slepý k houslím, jak jsem se už zmínil v úvodu předchozí reportáže, také já. Protože jsem při své první návštěvě Katalánska v roce 2007 věnoval svou reportážní pozornost především jeho metropoli a trati Barcelona – Mataró - Maçanet-Massanes (viz Súvisiace odkazy pod touto statí), hledal jsem nějaký cíl nový. V tom mi napomohla pozvánka do Figueres, o niž jsem náhodou zakopl při brouzdání po internetu, a objev, že do tohoto města se dvěma nádražími jezdí z mého prázdninového sídla přímé vlaky.

Jízdní řád linek R1 a RG1 Rodalies de Catalunya (po kliknutí do náhledu se otevře celý
ve formátu PDF)

Tato volba mi navíc, na rozdíl od alternativně zvažované návštěvy Girony, umožňovala poznat i téměř celý zbytek trasy linky RG1, který jsem doposud neznal. Na místě samém jsem se pak už jen měl rozhodnout, který den k výletu zvolit. Na výběr jsem měl jen ze dnů pracovních, protože o víkendu tato linka nefunguje a musel bych ve stanici Maçanet-Massanes zbytečně přestupovat. Tak se stalo, že 11. června jsem krátce po 7. hodině ranní místo balení se na pláž a čekání na snídani opustil hotel a ušel těch pár kroků na místní nádraží, abych si tam u pokladny zakoupil zpáteční jízdenku na trasu zvíci 93,1 km za téměř lidovou cenu 14,00 €.

Zpáteční jízdenka Malgrat de Mar - Figueres s vyznačením kontroly průvodčím cestou
„tam“ („anada“)

Pak jsem s její pomocí neprodleně pronikl turniketem a stal se tak osobou oprávněnou k pohybu po nástupištích. Vzhledem k tomu, že jsem tak učinil, jak bývá mým zvykem, se značným časovým předstihem před příjezdem svého vlaku, zbývajícího času jsem výhodně využil k dokumentaci doposud neprobádaných prostorů nádražíčka a zachycení ranního, zprvu nepříliš čilého ruchu na něm. (Tyto snímky v připojené galerii nenajdete, byly použity u reportáže minulé.) Můj spoj měl jízdním řádem stanoven odjezd na 7:39 hod., ale přijel s asi pětiminutovým zpožděním, které tak přenesl také na vlak ve směru opačném, s nímž ve stanici křižoval.

Spoj L'Hospitalet de Llobregat - Figueres zastavuje u 2. nástupiště stanice Malgrat de Mar
© PhDr. Zbyněk Zlinský

V poloprázdném voze nebyl problém zaujmout místo u okna na straně odvrácené od slunce, jak si žádal můj zájem cestou cosi vyfotografovat, jak jen to skrze pevně zabudované, tónované, ale naštěstí čisté sklo půjde. Dokumentační pokusy jsem zahájil v Blanes, ale více jsem se činil ve stanici Maçanet-Massanes, která od mé návštěvy v roce 2007, jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do dobové reportáže, prošla značnou proměnou. Ta byla vyvolána především dokončením stavby LAV (línia d'alta velocitat) Barcelona - Girona – Figueres, označované jako línia AV22, jež celé údolí včetně samotného nádraží překlenuje po smělé estakádě.

Vlak do Barcelony na konvenční trati pod estakádou LAV nad stanicí Maçanet-Massanes
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Za daných podmínek jsem toho fotograficky moc nepořídil, tak jsem se rozhodl, že se na přebudované nádraží ještě vydám (což jsem o několik dní později učinil, jak se dovíte v některém z příštích pokračování této série). Když jsme se ocitli na někdejší hlavní trati, začal vlakem procházet průvodčí, který je zřejmě nasazován na vytipované nebo náhodně vybrané spoje; při zpáteční cestě se neobjevil. Z vlastní zkušenosti nabyté při předchozí návštěvě Katalánska vím, že cestujícím bez jízdenky ji jen prostě prodá, bez přirážky či pokuty. Jinak cesta ubíhala bez rušivých vlivů a já jsem se v přiměřeném pohodlí věnoval její dokumentaci.

Průvodčí kontroluje a prodává jízdenky ve voze 9-447-335-1 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Jak se můžete přesvědčit nahlédnutím do připojené galerie snímků, které zachycují (i když vesměs nepříliš valně) především podobu železničních stanic a zastávek, správce infrastruktury státních železnic se zjevně potýká s týmiž problémy, jaké (ne)řešíme u nás. Řada výpravních a dalších drážních budov bez využití chátrá a cestujícím slouží jen minimální vybavenost dopraven, ale zachytil jsem i příklady přístupu právě opačného. Co však zaráží, je počet zachovaných historických železničních objektů, ať už v jakémkoliv stavu. Jako by se nic starého nebouralo a nedemontovalo – rozmanitými stavbami počínaje a třeba stožáry osvětlení konče.

Kontrast nového výtahu se stařičkým jeřábem ve stanici Flaçà © PhDr. Zbyněk Zlinský

Před Gironou se po levé straně objevily opět koleje vysokorychlostní tratě, aby posléze zamířily do podzemí, kde byla zbudována stanice LAV. V té době jsem netušil, že normálněrozchodné koleje se vyskytují i v povrchové části gironského nádraží, protože jsem před odletem do Katalánska poněkud podcenil teoretickou přípravu a opomněl nahlédnout do některých informačních zdrojů. Kdybych se podíval třeba na stránku věnovanou stanici Girona, nekoukal bych při zpáteční cestě z Figueres jako puk na splítku obou rozchodů v koleji, po níž jsem ráno cestoval mezi Gironou a Vilamallou. Celou pravdu jsem odhalil až doma.

Kliknutí do náhledu otevře stránku s interaktivní mapou tratě Barcelona - Girona -
Figueres - Portbou

Při ranní cestě jsem zaregistroval jen kolej o rozchodu 1 435 mm ve stanici Vilamalla a její pokračování v podobě spojky na nádraží Figueres Vilafant. Smysl spatřeného mi ovšem zůstal záhadou - až do objevu zmíněné splítky, která skončila u gironského nákladového nádraží. To mi už začalo svítat a později jsem si své domněnky mohl ověřit. Normálněrozchodné spojení s Francií mělo nejen významně zrychlit osobní dopravu, ale také zajistit přímé spojení nákladních terminálů v Katalánsku s evropskou železniční sítí. Proto byla LAV Barcelona – Figueres zbudována jako „smíšená“ a doplněna spojnicí Figueres Vilafant - Girona Mercaderies.

Kolejiště stanice Girona Mercaderies se strojem 253.100-2, posledním své řady
© PhDr. Zbyněk Zlinský

O té se ještě podrobněji zmíníme při popisu zpáteční cesty, ale před tím pochopitelně musíme přinejmenším dokončit putování do Figueres. Do cílové stanice jsme dorazili v 9:10 hod., čili se zpožděním zvíci 7 minut. Když jsem užil množného čísla, neznamenalo to, že cestujících, kteří z vlaku vystoupili, bylo nějak přehnaně mnoho, spíš naopak. V Gironě jejich počet v jednotce řady 447 inventárního čísla 168 poklesl k minimu a už se nezvýšil. Aspoň jsem měl volné pole k dokumentační činnosti, kterou jsem neprodleně zahájil. Chtěl jsem pochopitelně zachytit především podobu samotné stanice, po otevření LAV degradované na regionální úroveň.

Vlak L'Hospitalet de Llobregat - Figueres v cílové stanici a její výpravní budova
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Kromě budov používaných i nepoužívaných, kolejiště a dalšího nádražního příslušenství se mému fotografickému řádění, naštěstí žádnou úřední autoritou nerušenému, vystavila i dvojice jednotek řady 449 společnosti Renfe Media Distancia. Vzhledem k tomu, že jsem se k těmto vozidlům nikdy blíže nedostal, pojednal jsem je, aspoň v rychlosti, zvenčí i zevnitř. Když jsem měl nádraží i jakýsi ruch v něm zaznamenán, vyrazil jsem do ulic. Pro začátek jsem se ovšem nedostal daleko, protože hned skrz park na náměstíčku nezbytně nazvaném Plaça Estació na mne vykouklo moderní autobusové nádraží, kterému jsem také věnoval jistou pozornost.

Autobusová stanice Figueres z Carrer de Joan Regla © PhDr. Zbyněk Zlinský

Poté mne čekala pouť přes skoro celé město k nádraží Figueres Vilafant, při níž jsem se hodlal řídit vytištěným výřezem mapy stažené ještě doma z internetu, popřípadě plánem, který by se snad dal získat v informačním centru. Jenže to na železniční stanici bylo mimo provoz a jiné se mi hledat nechtělo. Jenže moje vlastní pomůcka se příliš neosvědčila, protože v ní uvedené názvy ulic ne vždy korespondovaly s tabulkami na jejich nárožích – pokud ty vůbec existovaly. Sice jsem se neztratil, ale nedokázal jsem najít nejkratší cestu. Dal jsem se nasměrovat první nalezenou šipkou s nápisem Estació AVE Figueres-Vilafant a vyrazil po silnici N-260.

Figueres s oběma železničními stanicemi a dalšími význačnými body na mapě;
zdroj: old.wikimapia.org

Šlapání po silnici do kopce bez kousku stínu nebylo nejradostnější a později si vybralo svou daň v jakémsi kolapsu se blížícím stavu, ale na konci té krušné pouti jsem zjistil že se zase zlé v dobro obrátilo. Ta zacházka mne totiž přivedla k jedinému místu, z něhož bylo možno bez obtíží fotografovat kýženou stanici a které bych jinak nenašel. Celé kolejiště je totiž obehnáno drátěným oplocením, zatím ještě pochopitelně v bezvadném stavu. Skrz ně lze ovšem fotografovat také, ale dá to víc práce se zaostřováním a výsledek není stejně nijak oslnivý. Ale i na takové snímky došlo, když jsem pak zaznamenal příjezd vlaku v podání jednotky řady 100.

Jednotka 100-022 přijíždí jako AVN 34721 Barcelona Sants - Figueres Vilafant do cílové stanice
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Kromě ní se ve stanici vyskytovala také jednotka řady 103, kterou jsem sice vyfotil ještě z onoho výhodného fotofleku, ale k jejímu označení jsem se musel stejně opticky propasírovat přes pletivo. Když jsem uznal, že tyto ilustrační snímky mi stačí, pokračoval jsem v cestě k výpravní budově, která se stále ukrývala kdesi v nepříliš přehledném terénu. Nakonec se přece jen vynořila v mém zorném poli, takže jsem začal s její dokumentací, nejprve zvenčí a pak i uvnitř. Naštěstí jsem při tom docela spěchal, takže když mne pohledná mladá žena v uniformě upozornila, že se dopouštím nedovoleného jednání, měl jsem skoro vše zdokumentováno.

Příchod k vlakům s bezpečnostní kontrolou © PhDr. Zbyněk Zlinský

Bezpečnostní pracovnice byla slušná, ale nekompromisní, vysvětlila mi, že předpisy pořizování záznamu interiéru výpravní budovy zakazují, ale fotografování zvenčí nic nebrání. I když v mém případě se později ukázalo, že to tak docela pravda není. Když jsem si totiž chtěl už před odchodem zaznamenat celkový pohled na vstupní část nádraží, rozběhl se ke mně jiný strážce pořádku. Jenže ten mi nepřišel vynadat, ale postavit se za mne, abych jej nevyfotografoval. Hovořil sice o tom, že nesmí být fotografován v uniformě, spíš však šlo o to, že u hlavního vchodu s civilními kolegy pokoutně kouřil. Tak či onak, stejně by na mém snímku vidět nebyl.

Výpravní budova od vjezdu na parkoviště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Po této humorné vložce mne čekal méně veselý návrat do centra města. I když jsem se tam vydal cestou už kratší a pohodlnější, už výše naznačený zdravotní nelad způsobil, že jsem tu a tam rád spočinul na některé z laviček, hojně instalovaných podél mé trasy. Svou revitalizaci jsem pak dovršil obědem z vlastních zásob v parku, na který jsem narazil právě v příhodný čas. Odtud to bylo už nedaleko k hlavnímu bodu „vlastivědné“ části mého výletu, komplexu Teatre-Museu Dalí. Neměl jsem v plánu prohlídku jednotlivých expozic, stačilo mi jej obejít, vnímat zvláštní atmosféru samotných budov i soch kolem nich stojících a pozorovat cvrkot kolem.

Teatre-Museu Dalí z rohu Carrer de la Tramuntana © PhDr. Zbyněk Zlinský

Do svého programu jsem zařadil i další dvě místní muzea, která mají jakýsi vztah k hlavní linii mých zájmů. Prvním z nich bylo Museu del Joguet de Catalunya, tedy muzeum katalánských hraček, v jehož krámku dokonce prodávají železniční modely, takže se lze nadít, že nějaké vláčky jsou i mezi jeho exponáty. I když bych se o tom rád přesvědčil, neměl jsem na prohlídku ani čas, ani síly. Cestou k tomuto nevšednímu kulturnímu stánku jsem narazil na muzeum regionální zvané Museu Empordà, před nímž stojí velice zajímavý artefakt k poctě Salvadora Dalího, využívající optických zákonitostí ke správnému zobrazení „nesmyslně“ namalované tváře.

Poslední „kulturní vložkou“ mělo představovat regionální technické muzeum, avšak to se nalezení poněkud vzpíralo. Když už jsem měl bloudění uličkami starého města plný chrup, narazil jsem na příslušnou směrovku a posléze mohl popatřit na budovu alespoň zvenčí – stejně byla zrovna na naše poměry poněkud pozdní polední přestávka. Tímto „úspěchem“ se završila nejen nedrážní náplň mé cesty, ale i můj pobyt ve Figueres. Vzhledem k relativně pokročilé době a dvouhodinovému taktu přímých vlaků směrem k Malgrat de Mar jsem se rozhodl pro bezodkladný přesun na nádraží, které se mi podařilo najít kupodivu lehce.

Bylo tomu tak proto, že jsem zvolil metodu nejjednodušší – vydal jsem se jednou z uliček vedoucích kolmo k trati a podél ní pak kráčel ke stanici. Tam jsem se jen trochu opláchl v nepříliš útulné, ale čisté úlevně a šel se posadit do čekajícího vlaku, tentokrát tvořeného dvojicí jednotek řady 447. tentokrát jsem pochopitelně zvolil místo na opačné straně trati, díky čemuž jsem došel k výše už zmíněnému a vysvětlenému objevu kolejové splítky normálního a iberského rozchodu v druhé koleji, po níž jsem ráno jel. Tříkolejnicová kolej mezi stanicemi Vilamalla a Girona Mercaderies je doplněna dvěma normálněrozchodnými výhybnami.

Pozorný čtenář při pohledu na předchozí obrázek (a řadu podobných v galerii) odhalí rezavý povrch hlav kolejnic pro normální rozchod, z čehož může usoudit, že nákladní provoz, pro který byla celá ta jistě drahá a náročná úprava provedena, se realizace nejspíš doposud nedočkal. A to přesto, že ta stavba byla formálně uvedena do provozu dne 20.1.2011, dokonce jako součást spojení barcelonského přístavu s francouzskou železniční sítí, jak se můžeme přesvědčit nahlédnutím na příslušnou stránku Ferropedie. Jestliže jsem si neojetých kolejnic všiml, to další jsem pochopitelně při zpáteční cestě ze svého výletu za čímsi docela jiným nevěděl.

Díky sledování projevů normálního rozchodu a po jejich odeznění jiných zajímavostí na trati i podél ní mi zpáteční cesta ubíhala docela rychle a nic rušivého mne během ní nepotkalo. Sice jsem se cítil unaven a snad trochu podrážděn opakovaným selháním svého orientačního smyslu, jež mne v neznámém městě postihlo, ale na druhou stranu nakonec vše dopadlo dobře, plánované úkoly jsem splnil, tak co bych si stěžoval. Zvlášť když mne v mém hotelu čekala bohatá a chutná večeře, teplá sprcha, poklidné posezení s kávou a cigaretou na balkóně a pak pohodlná postel. Ještě, že jsem to měl od vlaku, v němž jsem se rozseděl, jen pár kroků.