S bizony k větrným mlýnům

Se svojí ženou rádi cestujeme po Evropě, ovšem z důvodu narození dítěte bylo nutné udělat určitou pauzu. Od posledního výletu do Kodaně, kdy byla žena v sedmém měsíci, jsme se omezovali na kratší výlety v podstatě jen po naší vlasti – když nepočítám vytlačení kočárku na Sněžku přes polské území. Čas ale utíká, a když naše Pavlínka v lednu oslavila první rok, usoudili jsme, že za další tři měsíce už zvládne víkend bez nás, a začali jsme plánovat náš výlet tam, kam jsme se už dlouho chtěli podívat.

Babičky si tahaly krátkou slámku, kdo dostane na víkend vnučku, a kdo „pouze“ jack russel teriéra. V dubnový pátek večer jsme se přesunuli k mojí tchýni, v sobotu po 4. hodině ranní jsme ještě dali Pavlínce sunar do postýlky, když se intuitivně vzbudila, a vyrazili jsme na cestu. Zvyklí na cestování v plné zbroji, kdy vozíme kočár, cestovní postýlku, dvě tašky jen pro dítě s oblečením, plenami a hračkami, jsme teď každý nesli trapně poloprázdný batůžek – obsahující prakticky jen doklady, prádlo na další den a knížku, ze které jsme za ty dva dny bez dítěte přečetli víc, než za dva měsíce s dítětem.

Kombinací prvních denních a posledních nočních spojů MHD jsme dosáhli pražského letiště a v 6:20 s námi bez zpoždění vzlétl Boeing společnosti KLM, ve zbarvení nápadně připomínajícím současné korporátní schéma ČD. Po hodině a půl jsme již stáli v hale letiště Amsterdam Schiphol. Nejprve jsme se chtěli vybavit jízdenkami. Protože po celé zemi se používají čipové karty OV chipkaart, zatímco nákup samostatných jízdenek zejména v neobsazených zastávkách či u řidiče není vždy snadný (nebo je dražší), koupili jsme si anonymní variantu této karty za 7,50 €, která je k vydání na pokladně státních železnic NS, včetně možnosti nabití požadované částky.

Keukenhof: tulipánový park © Tomáš Kraus, 16.4.2016

Zvažovali jsme i nabídku I amsterdam city card, která umožňuje návštěvu téměř všech zpoplatněných muzeí, památek a dalších atrakcí v Amsterdamu, včetně cestování městskou dopravou. Nejedná se ale o nějaký doklad IDS, platí výhradně ve spojích městského dopravce GVB, až na výjimky neplatí v autobusech jiných společností a neplatí v žádných vlacích. Usoudili jsme, že toho neplánujeme navštívit tolik, aby se nám cena I amsterdam card (55 € na 24 hodin nebo 65 € na 48 hodin) vyplatila. Na druhý den jsme ale plánovali koupit doklad Region Travel ticket, který umožňuje cestování v Amsterdamu a dále vybranými příměstskými linkami, spojující Amsterdam zpravidla s různými turistickými cíli v okolí, případně s letištěm. Ani tento doklad neplatí na žádné vlaky. Na 24 hodin stojí 13,50 € samostatně, jako doplněk karty I amsterdam jen 10 €.

Nyní se tedy nacházíme na letišti, které je ideálním výchozím bodem k tulipánovému parku Keukenhof. Speciální autobusová linka číslo 858, která je v provozu pouze v období, kdy tulipány kvetou a park je otevřen (cca polovina března až polovina května), jezdí právě odsud. Její zastávku jsme marně hledali před halou, pak jsme se vrátili dovnitř, kde mezitím otevřel infostánek Keukenhofu. Tam jsme si koupili combi-ticket na vstup a jízdu autobusem za 24 €, přičemž samotný vstup stojí 16 € - pro zpáteční jízdu autobusem jsme ale dostali samostatné papírky s cenovkou 10 €. Byli jsme navigováni k bočnímu východu z haly, kde má linka své stanoviště u nafukovacího tulipánu, včetně ohrádky pro frontu cestujících. Autobus sice od 9 hodin jezdí v intervalu 5 minut (některé spoje se ráno vrací soupravově), ale ve vozidle společnosti Arriva bylo už před devátou docela plno.

Přímá cesta převážně po dálnici trvala asi půl hodiny a vystoupili jsme u vchodu do parku, který před chvílí otevřel, ale už tam bylo poměrně rušno. Zájezdové autobusy vysypávaly hromady lidí, alespoň jsme už nemuseli jít k pokladně. Park je sám o sobě velmi zajímavý, na vzorně udržovaném trávníku jsou vytvořeny neuvěřitelné kreace z tulipánů a hyacintů, vše je doplněno jezírky, fontánami, několika přístupnými pavilony nebo větrným mlýnem. Po dvou hodinách už davy na cestičkách výrazně zhoustly, a tak jsme šli zpět k autobusům. Přes e-mail jsem si předtím ověřil, že s combi-ticketem je možné přijet linkou 858 z letiště a odjet linkou 854 do Leidenu, což je druhá speciální „tulipánová“ linka (některé autobusy jsou patřičně vyzdobeny), která jezdí v intervalu 10 minut, ačkoliv vyhledávač mi předtím našel 15 minut. Jinak combi-ticket lze zakoupit ještě z dalších dvou destinací, Haarlem a Katwijk, kam jezdí pravidelné bus linky (staví kousek dál u kruhového objezdu) a cena je 29 €.

Leiden: autobusový terminál © Tomáš Kraus, 16.4.2016

Cesta do Leidenu, města na řece Rijn, rodiště malíře Rembrandta (van Rijn), trvá také zhruba půl hodiny. Jela s námi jen jedna cestující, ale v protisměru čekala na nádraží v Leidenu na autobus opět pěkná fronta v ohrádce. Po obědě jsme vyrazili za úzkými kolejemi, a sice na krátkou muzejní železnici, nacházející se hned za městem. Dá se tam popojet regionálním autobusem linky 43, který jezdí každou půlhodinu, bohužel přípoje vycházejí dost špatně. Nizozemský vyhledávač www.9292ov.nl, který nachází spojení na konkrétní adresu včetně pěšího přesunu, tvrdil, že dřívějším spojem bychom došli na místo minutu po celé, a pára samozřejmě jezdí vždy v celou.

Měli jsme tedy téměř půl hodiny čas do odjezdu vlaku, což ale nevadilo, protože součástí úzkorozchodné tratě je rovněž muzeum nizozemských malodrážek, možná nakonec zajímavější než trať samotná. Železnice nazvaná Stoomtrein Katwijk – Leiden v současné podobě nevede ani do jednoho z těchto měst, z větší části obkružuje jezero Valkenburger see. To je údajně cílem rekreantů, ale během naší návštěvy bylo vlivem studeného větru okupované pouze surfaři v neoprenech, na břehu několik lidí v bundách venčilo psy.

Svérázný pokladní nám prodal vstupenky za 8 € a skrz miniaturní staniční budovu jsme prošli do areálu. Nejprve jsme navštívili muzeum v zadní hale, kde funguje i malá kavárna. Na ploše se nachází řada exponátů z vesměs zaniklých úzkorozchodných drah jak veřejných, tak polních nebo důlních, včetně parních tramvají z počátku minulého století. Vše je doplněno drobnými artefakty a několika dioramaty z různých malodrážek, také francouzských či britských. Potom už byl čas nastoupit do vlaku. Jedna ze dvou provozních parních lokomotiv funěla v čele třívozové soupravy – v prvním voze jsme seděli s několika dalšími cestující, druhý vůz byl pro nezájem cestujících uzavřen a třetí, služební vůz jel čistě pro parádu. Sotva by někdo přepravoval vlakem kolo, může-li vlak hravě předjet na něm.

Valkenburg: parní lokomotiva číslo 8 před odjezdem © Tomáš Kraus, 16.4.2016

Cestovní rychlost určitě nepřekračuje 30 km/h a na začátku je ještě nutné s pomocí průvodčího s praporkem pomalu překonat křížení se silnicí. Po pravé straně máme celou dobu břeh jezera, nalevo se rozkládají pastviny, protkané sítí grachtů (kanálů). Nepříliš zajímavá, ovšem celkem pohodová jízda končí před plotem, ohraničujícím území neveřejného letiště. Koncová „stanice“ dráhy není na místě nijak označena, nízké nástupiště mezi dvěma kolejemi slouží prakticky jen k tomu, aby si děti mohly vylézt na lokomotivu během objíždění. Po návratu do výchozí stanice je možné přestoupit ještě na malý motorový vláček a svézt se po areálu, ale raději jsme zamířili za dalším programem.

Projetí na úzkém rozchodu byl pochopitelně můj nápad, a tak byl čas jet někam, kam chtěla manželka – do zoologické zahrady. Zaujala nás zoo v Amsterdamu, ale nakonec jsme upřednostnili tu v Rotterdamu, která má navíc mořské akvárium s proskleným tunelem – ačkoliv z jejich stránek to na první pohled není moc patrné a dozvěděli jsme se to vlastně na hodině plavání kojenců. Linka 43 zpět na nádraží v Leidenu, odkud bychom mohli jet do Rotterdamu vlakem IC, tvoří i v tomto směru ukázkový nepřípoj od úzkokolejky – kdyby měla zastávku u ní, stíhalo by se to, ale takhle jsme se mohli jen podívat na projíždějící autobus. Vlaky IC do Rotterdamu ale jezdí po 15 minutách a vyhledávač nám poradil, jak se dostat hned na nejbližší další vlak.

Leiden: autobus MHD linky 2 na mostě přes kanál © Tomáš Kraus, 16.4.2016

Znamenalo to dojít ještě kousek na zastávku Helena Verburgstraat, kde staví linky MHD Leiden. V poklidné čtvrti u vodního kanálu, kde jsme spíš než auta potkávali cyklisty a bruslaře, jsme čekali, až se na mostě přes kanál zasune prostřední sloupek, aby mohl projet autobus linky 2, protože most jinak motorovým vozidlům neslouží. Linka MHD končí u zastávky vlaku De Vink, kde nás autobus vyložil s malým zpožděním, a tak jsme si dali krátký sprint po schodech – nejspíš protože jsme chtěli jet vlakem kategorie Sprinter. Jedna z všudypřítomných jednotek zvaných LighTTrain (výroba Siemens/Bombardier) nás svezla kousek do Haagu, kde jsme vystoupili ve stanici Den Haag Laan van NOI (což je Nord Oost India, jak říká i hlášení). Tuto stanici jsem si představoval rozlehlejší, ale jsou to vlastně jen tři perony na trati, u prvního staví „regiotramvaje“ systému Randstadrail.

Vlak Intercity už přijížděl po čtyřkolejné trati za námi, opět nešlo o žádné překvapení, protože ho tvořily dva „bizoni“ – patrové jednotky typu VIRM. Cílovou stanicí byl Vlissingen, který se nachází v cípu holandské pevniny u belgických hranic, zadní jednotka končila v pohraniční stanici Rosendaal. Vlak měl sice asi 12 patrových vozů a linka IC v tomto úseku jezdí i v sobotu po 15 minutách, ale i tak jsme měli problém najít dvě volná místa u sebe. Cestovní rychlost oproti Sprinteru spíš poklesla, nejprve jsme chvíli stáli v honosné stanici Den Haag HS, a pak jsme projížděli hustou aglomerací přes Delft a Schiedam.

Cesta do zoologické zahrady z hlavního nádraží v Rotterdamu je jednoduchá, vyjde se na opačnou stranu než je centrum, a podél už zjevně nepoužívaných tramvajových kolejí se jde asi 15 minut. Jak jsme zjistili, dá se využít i autobus linky 44 po 15 minutách. Zoo je poměrně rozsáhlá (rozdělená železniční tratí na dvě části) a provedení mnoha pavilonů je celkem nápadité, nejzajímavější bylo rozhodně mořské akvárium včetně tunelů pod vodou. Je potřeba se ale připravit na vstupné 22 €. Při odchodu jsme akorát viděli odjíždět bus linky 44, ale stejně od něj nevychází přípoj na IC směr Amsterdam. Ty jedou přes Haag a Leiden také po 15 minutách, ale u každého druhého se v Leidenu přestupuje, což se týkalo i našeho nejbližšího spoje. Hned po něm ale odjížděl také přímý Sprinter přes Goudu a Breukelen, kterému trvá cesta jen o 10 minut déle než IC, spíš kvůli většímu počtu zastávek, zejména pak v samotném Amsterdamu, kilometricky je to nejspíš kratší. Je vidět, že pro přímé spojení Rotterdamu s Amsterdamem není tato linka (s hodinovým intervalem) zamýšlena, cílovou stanicí je Uitgeest a na cedulích ani v hlášení není o Amsterdamu zmínka. Pro doplnění, další možnost je použít přímou VRT, ale v mezistátních spojích z Belgie je vnitrostátní doprava vyloučena, a žádné příplatkové vlaky Intercity direkt, které staví jen na letišti Schiphol, mi vyhledávač na víkend nenašel – možná kvůli výluce.

Rotterdam Centraal: Sprinter směr Amsterdam přes Goudu © Tomáš Kraus,
16.4.2016

Nastoupili jsme tedy do LighTTrainu na Sprinteru a poměrně pohodlně jsme cestovali na sever. Na hlavním nádraží v Goudě jsme marně hledali nějaký odkaz na zdejší slavný sýr, a navíc jsme zjistili, že správně se to čte chauda. U protější hrany čekal Sprinter na lince Den Haag – Utrecht a chvíli jsme pak jeli souběžně. Konec cesty uvnitř Amsterdamu probíhal v souběhu s tratí metra, které má podobu převážně nadzemní rychlodráhy a do vlastního centra prakticky nevede. To se ale změní příští rok, kdy bude otevřena trať metra, která od hlavního nádraží povede jak na jih přes historické centrum, tak na sever na druhou stranu řeky, či zálivu IJ.

Před sedmou hodinou večerní jsme tedy konečně dosáhli Amsterdamu a ještě jsme se chtěli projet po vodních kanálech. Bylo tam ale poměrně plno a pokladní nám nedokázal garantovat, za jak dlouho budou na lodi volná místa, a tak jsme to nechali na neděli. Zatím jsme se vymotali z přednádraží, kde je sice pěší zóna, ale kvůli dvěma smyčkám tramvají je třeba mít se na pozoru. Šli jsme pak poměrně zaplněným centrem k náměstí Dam, což je další místo, kde hrozí přejetí tramvají – obě tratě od nádraží tu procházejí paralelně a přejíždí se tu i z jedné na druhou, navíc se tu konala pouť, takže tramvaj na spojce si musela doslova razit cestu. Už klidnější ulicí jsme došli na malebné náměstí Spui a protože začalo pršet, otočili jsme to. Nejstarší kostel Oude kerk stojí přímo uprostřed čtvrti červených luceren, které byly večer v plném provozu a záclonky u výloh se střídavě zatahovaly a odtahovaly. Zároveň je v okolí mnoho slavných coffee shopů, a přestože jsme žádný nenavštívili, byli jsme z té trávy už trochu přiotrávení.

Amsterdam: ubytovací loď MPS Holland © Tomáš Kraus, 17.4.2016

Po večeři jsme zamířili do východního doku, kde kotvila naše ubytovací loď MPS Holland. Celkově tu takových lodí stálo několik a ve tmě jsme nejprve vešli na loď s nápisem VZS Holland, což nám majitelka na palubě ihned vysvětlila, s tím že nejsme první – bylo kolem 10. večerní, její rozhořčení jsme docela chápali. Na správné lodi na nás čekala obálka s klíčem od kajuty, což byl prostor o výměře asi 4 čtvereční metry, rozdělený na „ložnici“ (dvě lehátka nad sebou s žebříkem a skříňka) a koupelnu. Při utírání po sprše bylo nutné stát v obou „místnostech“ zároveň. Spalo se nám ale dobře a cena byla vzhledem k poloze celkem výhodná. Ráno při snídani jsme se setkali s majitelkou, která nám vyprávěla, jak nedávno navštívila Prahu a nocovala tam pochopitelně také na lodi.

Neděle měla začít výletem do skanzenu Zaanse Schans, kam jede od hlavního nádraží autobus linky 391. Ještě rychlejší je ale cesta vlakem do zastávky Koog-Zaandijk, po níž následuje dvacetiminutový pěší přesun, ale je to pořád rychlejší než autobus. Před nádražím jsem se byl pro jistotu zeptat v informacích I amsterdam, jestli se nevyčerpaný zůstatek na anonymní OV chipkaart dá vybrat zpět. Ptal jsem se proto, že při nástupu na vlak je nutné mít na kartě alespoň 20 €, z nichž by nám většina samozřejmě zbyla, zatímco u jiných dopravních prostředků jen 4 €. To jsem neměl dělat, protože slečna řekla, že se to vybrat nedá, a že OV chipkaart se vůbec nehodí pro turisty, ačkoliv na webu OV chipkaart anonymní kartu turistům doporučují, a brzy se ukázalo, že slečna nás mystifikovala. Zároveň nám vedle v prodejně lístků na plavbu po kanálech řekli, že odpoledne nebude plno a žádnou rezervaci nám neudělají, takže během tohoto zbytečného výletu k nádraží jeden autobus 391 odjel.

Další jel za půl hodiny (interval 15 minut je až po desáté), takže času dojít na autobusové stanoviště za nádražní budovou bylo až-až. Jak se ukázalo, půlhodinový interval je značně nedostatečný, už od začátku se v autobuse dopravce Connexion stálo – většinu cestujících tvořili turisté, mnozí z jiných kontinentů, mezi nimi sedělo pár místních. Tunelem jsme podjeli IJ a chvíli jsme jeli podél rozestavěné trati metra uprostřed výpadovky. Pak už následovalo obvyklé popojíždění poměrně neživým a kompletně zastavěným územím. Ke konci se staví u nádraží Zaandam Kogerveld, odkud jsme původně po návštěvě mlýnů chtěli jet vlakem do Purmerendu a autobusem linky 110 do Edamu a Volendamu. Odtud pak autobusem (zde úřaduje dopravce EBS) zpět do Amsterdamu. Toto jsme ale ještě předešlý den vyškrtli z plánu a nakonec jsme tedy nekupovali ten Region Travel ticket, který by stejně na vlakový úsek neplatil – škoda, že tohle celkem logické kolečko přes Zaanse Schans a Volendam nepokrývá tato jízdenka v celé trase. Dá se to vzít jedině přes Amsterdam, což koneckonců není časově o tolik delší.

Amsterdam: autobusové nádraží Centraal-IJzijde © Tomáš Kraus, 17.4.2016

Zaanse Schans je skanzen především s mnoha větrnými mlýny, ale také s řadou dalších budov, jako je výrobna dřeváků, sýrů, holandských vaflí nebo prodejna porcelánu. Autentičnost a historičnost opět mírně kazí množství lidí (fronta před dřevěným klenutým mostkem, než přes něj indická rodinka přetlačí kočárek) a okolní panorama, kde bezprostředně za řekou Zaan stojí průmyslové objekty, kterým se větrné mlýny nemohou rovnat. Do některých mlýnů se dá za poplatek vstoupit, a mezi mlýny na olej, tabák nebo malířskou barvu jsem si vybral pilu, kde vrtule pohání čtyři svislé čepele. Po krátké přeháňce, kdy se všechny mlýny rázem zastavily, a turisté se natlačili do všech obchůdků, jsme se naobědvali v palačinkárně a vydali se na cestu zpět.

Autobus linky 391 měl za chvíli odjet a cestující dokončovali nástup, a tak mě napadlo vůz zdokumentovat. Na to řidič tmavé pleti zareagoval tím, že dva metry před mojí manželkou zavřel dveře a ihned odjel. Fotku tedy nemám a vyslechl jsem si něco o šotouších, ale bylo aspoň sluníčko, a tak jsme tu čtvrthodinu strávili na lavičce s knížkou. Po příjezdu do Amsterdamu jsme šli k přístavišti lodí, kde nás kapitán přistavené lodi ihned zval dovnitř, že dvě volná místa ještě má. Bohužel se nezmínil, že nejsou vůbec u sebe. Hodinová plavba je klasickou turistickou atrakcí, ale zorganizovaná je dobře a k vidění je toho dost. Ve sluchátkách se dá volit mezi asi 16 jazyky, čeština mezi nimi není. Největší část plavby probíhá v oblasti nového centra, po kanálech Herrengracht, Keizergracht a Prinzengracht – byly v tomto pořadí stavěny směrem od města a Herrengracht byla vždy tak dobrá adresa, že dneska si tam kromě starosty nemůže nikdo dovolit bydlet, tudíž v neděli tam bylo relativně mrtvo. Na Keizergrachtu bydlela střední třída a kolem Prinzengrachtu řemeslníci, a proto má tento kanál snížené břehy na nakládání zboží a domy mají ve štítech traverzu pro jeřáb. U Prinzengrachtu stojí také pro západní turisty velmi zprofanovaný dům židovské dívky Anny Frankové, kde se před malým muzeem táhla fronta lidí.

Po výstupu z lodi jsme chtěli na nádraží koupit jízdenky na letiště – když už jsme stejně neměli ten Region Travel ticket (platí na autobus 197, který v Amsterdamu odjíždí z náměstí Leidseplein), řekli jsme si, že pojedeme rychleji a pohodlněji vlakem, což byl možná omyl. Na pokladní přepážce byly dvě cedulky – jedna s časy, v jakou minutu jezdí vlaky na letiště (4x za hodinu) a odkud, druhá s informací o výluce. Pokladní mi potvrdil, že musíme vlakem popojet jen na stanici Sloterdijk a dál pokračovat náhradním autobusem. Zároveň mi prodal papírové jízdenky, které ale také obsahovaly malinký čip. Zeptal jsem se, jak je to s vracením zůstatku na OV chipkaart, což mi pokladní potvrdil, že možné je. Měl jsem u sebe jen jednu ze dvou karet, ale řekl jsem si, že když už jsem tu, nechám si zůstatek vrátit. To jsem ale netušil, že budu rukou vyplňovat na nevzhledný a stokrát kopírovaný formulář své osobní údaje včetně trvalého bydliště (karta přestala být anonymní) a další data. Zároveň vedlejší přepážka pro vnitrostátní jízdenky právě zavřela, a tak mi bylo trochu trapně, že zdržuji frontu, když můj zůstatek činil 2,38 €.

Amsterdam: tramvaje před nádražím © Tomáš Kraus, 17.4.2016

Nakonec jsme navštívili vědeckotechnické centrum NEMO, které se nachází asi kilometr od nádraží v místě, kde se tunel pod IJ ponořuje do vodní laguny východního doku (hned u kotviště ubytovacích lodí). Architekt to pojal tak, že budova je tak vysoká, jak hluboko je v daném místě tunel pod vodou, a výsledným tvarem si stavba vysloužila přezdívku Titanic. Expozice je zaměřená hlavně na rodiny s dětmi, ale jako dva inženýři jsme si také dost vyhráli s různými interaktivními expozicemi z oblasti přírodních věd. Pak jsme se přesunuli na večeři do kavárny Schreierstoren, umístěné cestou k nádraží přímo uvnitř kulaté věže, která bývala součástí městského opevnění. Když jsem tam ráno nakoukl, abych rezervoval stůl na večer, děda s mopem mi řekl, že to není možné, že vlastně nejsou ani restaurace. Večerní nabídka jídel je sice omezená, ale například vydatný burger s přílohou za rozumnou cenu, s výhledem na gracht, naši představu o restauraci rozhodně naplnil.

Cesta na letiště byla nakonec docela zajímavá. Podle cedulky u pokladního odjížděly vlaky z nejvzdálenějších kolejí 14 a 15, ovšem tam žádné psané nebyly, a na odjezdové tabuli svítil jeden z nich přeškrtnutý. Pokladní se zapomněl zmínit, že během výluky pravidelné odjezdy neplatí, a sundat mystifikační cedulku. Nevadí, na Sloterdijk toho jezdí dost, hned za 3 minuty mělo něco jet z první koleje. Když jsme se vrátili přes celý podchod a zjistili jsme pak, že první kolej je kusá za budovou a akorát bychom viděli spíš zadní světla Sprinteru, zaměřili jsme se na „bizona“ vedle nás. Protože tyto soupravy nejsou nejnovější a z hlediska vnější orientace může být cestující rád, že malým písmem svítí alespoň konečná stanice, musel jsem se poradit s papírovou odjezdovou tabulí, ale zadařilo se.

Po pěti minutách jízdy jsme vystoupili na víceúrovňové stanici Sloterdijk a nechali se vést okolo budovy podle cedulí – na nich nestálo Schiphol, ani airport, ani obrázek letadla, nýbrž všeříkající nápis „Naar de NS bus“. Zřízenec ve vestě byl ale připraven rozptýlit všechny pochybnosti. Schody nás zavedly ke smyčce tramvají, kde mezi ploty čekalo asi dvousethlavé stádečko cestujících a autobusy nikde. Po chvíli začaly přijíždět, některé ale pak poodjely dát si pauzu, přičemž taxikáři se stále hladověji přibližovali ke frontě. Několik spolucestujících se snažilo odlehčit napětí tím, že si přímo ve frontě zapálilo trávu. Nakonec jsme se do čtvrtého autobusu vešli a chvilku jsme jeli po dálnici, jejímž středním pásem prochází železnice, na které se i v neděli večer skutečně pracovalo. I přes čekání na autobus měl nakonec pokladní pravdu v tom, že z hlavního nádraží nám potrvá cesta asi 35 minut – normálně vlakem je to asi 15 minut.

Amsterdam Sloterdijk: fronta na autobusy NAD © Tomáš Kraus, 17.4.2016

Odbavili jsme se sice přes mobil při večeři, ale nedělní odlety zahltily přepážku bezpečnostní kontroly, ve frontě jsme se posouvali velmi dlouho a nakonec jsme jen popadli balení goudy, místo abychom ještě sháněli cibulky tulipánů – naše letadlo čekalo u nejvzdálenějšího východu na nejdelším prstu, kam se jelo přes asi deset travelátorů. Pak jsme ještě 20 minut čekali v něm, než jsme se vůbec vešli na odletový pořadník. Chvíli to vypadalo, že pojedeme domů po zemi, vydali jsme se na dlouhou cestu po areálu letiště, kdy jsme i po mostě nadjížděli dálnici. Nakonec vše proběhlo, jak mělo, a před půlnocí už jsme leželi v pokoji s naší dcerou. Ta to bohužel za hodinu zjistila a musel jsem ji pak nutit do horizontální polohy. Ráno dvakrát za sebou prostřelila plínu až na oblečení a další úspěšný pracovní týden mohl začít.

Jestliže jsem svým cestopisem inspiroval někoho k tomu, aby se vydal do Holandska také, nabízím k odkupu za výhodnou cenu obě naše anonymní OV chipkaart. Jedna z nich je pořád nabitá těmi dvěma Eury.

Titulní snímek: Valkenburg, objíždění soupravy © Tomáš Kraus, 16.4.2016