Za zelenou kráskou (a zpátky)

To jsem ani netušil, že je ta krasavice vzácnější než Modrý Mauricius, že takové existují jen dvě a že za 55 let se budu moci sejít už jen právě s touhle, co má dvojku na konci. Stará láska nerezaví, obzvláště, je-li tak opečovávána, promazávána, lakována a hýčkána jako muzeální mašinka, a tak, když jsem si na této stránce přečetl, že se tam představí v plné kráse a s plným kotlem, nezaváhal jsem ani na chvíli a rozjel se 16. května 2015 do Olomouce.

Bude pršet, bude zima, hlásili to – varoval mě každý, komu jsem se zmínil, že v sobotu jedu na výlet. Na to, co „hlásili“, jsem nikdy nedal, ani když jsem jezdil pod stan, ani pod širák, a když jsem se ráno podíval z okna, nebyl už vůbec žádný důvod zůstat doma, a tak už před osmou se mnou Galán, přeplněný hosty do lázní Luhačovic, uháněl na východ, krajinou v plném květu. V Brandýse n.O. jsme kvůli výluce 15 minut stáli, já si ale vzpomněl, že by bylo na místě vyblýsknout konečnou podobu nové nádražní budovy v Ústí – když už jsem tady už v jiné souvislosti kdysi nakousl její výstavbu.

Musel jsem při tom překonat mohutný kufr, zabírající celou šířku mezi sedadly v kupé, širší než jeho majitelka, sedící u okna. Když jsem to vše překonal a okno otevřel, zjistil jsem, že ve směru jízdy mám nádraží proti slunci, že musím počkat, až zastavíme. Zastavili jsme hezky na úrovni nové budovy, ovšem taky přesně na úrovni jedné jediné pitomé krpaté Regionovy rovnou mezi mým oknem a budovou... A když jsme se rozjeli, vidím, že pohled od východu nic moc. Napadlo mě tedy, že v Olomouci se jistě nezdržím až do večera a že tu cestou zpátky přeruším jízdu, abych stanici zdokumentoval.

Projíždíme Ústím nad Orlicí

Jsme v Olomouci a já mám kliku, že vystupuji na jižní straně nástupiště přímo k novému podchodu, který má výstup na obou koncích. Vpravo k nádražní budově, vlevo do Hodolan, tam vyjdete na povrch, zahnete zase doleva do brány depa – a už vidíte točnu a za ní rotundu. A představte si, právě když jsem vstupoval do areálu, ONA mi z té rotundy vyjela v ústrety (přece si mě nemůže pamatovat, když jsem ji okukoval u nás na zastávce, byl jsem tákhle malý špunt), na točně svůdně zavrtěla tendrem, ležérně vyfoukla obláček (kdo by jí hádal za rok šedesát? Ale důchod jí ještě nepřiznali, je bezdětná, je poslední svého rodu). Pak přistoupila k soupravě dvou rybáků Ce, plných dětí, nedočkavých, kdy už je svezou.

464.202 vyjíždí z depa

Než je povozí kolejištěm nádraží, projděme si rotundu. Vezměme to hezky od nejstarší. Tou je 314.103 z r. 1891, kdy ji vyrobila c.k. železniční společnost ve Vídni.

314.102

Je nepojízdným exponátem. Za to hned sousední 314.303, od stejného výrobce z r. 1898, je nejstarší provozuschopnou lokomotivou bývalých ČSD v ČR. V což málokdo doufal, když dlouhá léta rezavěla jako pomník ve Valašském Meziříčí.

314.303

Parní trakci tu zastupuje ještě mnohem mladší, ovšem i mnohem mohutnější a dosud v plné síle, kremák 534.0432. Však dobře pamatujeme my, kteří pamatujeme, jak kremákyspolu se štokry a nehezkými anglickými unrami 459.0 zdolávaly údernické závazky.

534.0432

Ale nezapomeňme, že tu jsou i vozy, a to starší než kremák z roku 1947 (ČKD). Před rotundou stojí nákladní dvouosáček s nízkými bočnicemi, který se značíval N, má však bohužel současné označení. Osobní rybáky právě odjely, v šeru rotundy jsou však i starší osobní vagonky řady Ci s otevřenou nástupní plošinou a s dvoudílnými stahovacími okny – každá lavice měla své okno.

Osobní vůz řady Ci

Všimněme si i čtyřech dýzláků. Ten nejmenší ale zároveň nejstarší, nesoucí soudobé označení 706.606-1, se tu neustále nakrucuje na točně. Je to typ BN60 z ČKD z r. 1955.

706.606-1

Uvnitř rotundy parkuje jasně červené prasátko T 212.0062 (ČKD, přelom 60. a 70. let). Za ním stojí 749.250-7 a mračí se asi proto, že ji tu nechali takhle v koutě a ona přitom má tak krásně pestrou garderóbu.

T 212.0062 a 749.250-7

Další poklad, prototyp motoráku 850.001-9 (Vagónka Studénka 1966) je ve svých původních barvách červená a bílá. Ale když už originál, tak mu měli obnovit i původní tabulku M 286.0001.

850.001-9 (promiňte, líp to nešlo, nebyl odstup zepředu ani zezadu)

Elektrická trakce tu má jednu zástupkyni, 140.085-2 i ona má původní kabát ale nové číslo, a pak několik točivých strojů, vystavených před ní.

Točivé elektrické stroje

Venku před točnou jsou i modely. Skupina mechaniků se snaží zprovoznit zahradní železnici, je tu i malé modelové kolejišťátko v měřítku opravdu miniaturním, že ho několik děcek dokáže hlavičkami dokonale skrýt před objektivem. Hned vedle je pak stará rampa a na ní občerstvení – nápoje a hlavně opékané klobásy, které vonívávaly z každého nádražního stánku. Když se ptám, kde by se mohl zákazník k jídlu posadit, odpoví mi, že leda na okraj rampy, protože kdyby sem dali stolečky, tak se na to vztahují přísnější předpisy.

Mne ale zaujal plakát této expozice, skvící se na zdi za rampou: Je na něm obrázek od autora, o něhož jsem začal mít poslední dobou zájem – viz můj nedávný článek. 

464.2, jak ji zachytil Jiří Bouda

Slyším, jak zelená kráska mezitím zahoukala z poslední staniční koleje hned před depem, kde vyčkává se svými dvěma rybáky na postavení cesty domů. Spousta pasažérů malých i velkých se vyhrnula ven aby nemuseli čekat, já toho naopak využil, abych nastoupil a zase jednou nadýchal atmosféru interiéru dřevěných vozů, tvořeného třemi kupé a velkoprostorovou polovinou, a byl v sedmém nebi, že tu ještě stahují okénka řemenem jako kdysi.

Jó, to ještě šlo česat hrušky podél tratě z oken vlaku ...

Je poledne, zdejší depo je nevelké a muzeum mladé – bylo otevřeno pro veřejnost v r. 2012 - a já usuzuji, že už jsem viděl a zachytil snad vše, co se vidět dalo, např. tu tmu v rotundě jsem vyfotil jistě věrně . Stihnu tedy opravdu navštívit i Ústí. Procházím podchodem až na opačný konec, ústící do ulice. Zaujala mě odvážná moderní výšková stavba před nádražím. Je to Regionální centrum, vysoké 71 m a postavené v r. 2003.

Olomoucké Regionální centrum

Před nádražím je i terminál MHD a mně se líbí tramvaje Vario LF, že připomínají legendární T3. Tady jezdí v olomouckých barvách.

Tramvaj Vario LF

Odjezdovou halu olomouckého hlavního nádraží zdobí panoramatické sgrafito, jež vytvořil Wilhelm Zlamal v r. 1960. Heslo pod ním hlásá Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí. Ten, kdo ale před něj dal pověsit tu informační tabuli, nebyl dělník, žnec ani inteligent. Nedá se přes ni dílo vyfotit v celku.

Sgrafito Wilhelma Zlamala

Olomoucké nádraží vyniká nad jinými současnými, že je tu dost podniků, nabízejících široký sortiment občerstvení. Rychlík do Čech (ano, jsme na Moravě, tady si potrpí na rozlišování) jede až za půl hodiny, nechám se tedy zlákat na tvarůžkovou pizzu. Tož sme v Holomóci, musím ochutnat krajovou specialitu. Sotva s ní usednu ke stolečku u okna, vidím, že hokejové Pendolino sníženou rychlostí projíždí po koleji blízko budovy. Hmátnu po aparátu, abych zachytil králíčky – ale zrada! Okna jsou sice veliká a otevřená, jenže potažená moskytiérou (ale víc nás bude mrzet zítra, že nám králíci z klobouku štěstí nevytáhli).

V rychlíku Jan Amos Komenský průvodčí přišla až za Českou Třebovou. Ptám se jí, čistě pro pořádek, jestli si musím nechat v Ústí potvrdit přerušení jízdy, mávla rukou, že ona mi jednoduše jízdenku neoznačí a tím pádem průvodčí toho dalšího vlaku nic nepozná.

Ústí nad Orlicí - nová nástupiště

Vystupuji v Ústí n.O., fotím nejprve historickou budovu (co kdyby ji gauneři přece jen zbourali) a z té nové jsem dost zklamán. Hala mi připadá trochu malá na to, že jsme v okresním městě a důležitém uzlu vlaků i autobusů. Vrchol stropu tvoří skleněná pyramida à la Louvre, v zahradním skleníku je sice asi větší dusno než tady, zato tam květiny příjemně voní. Ptám se znova paní v pokladně, spíš jen abych si ověřil, jak je to správně, jestli si mám nechat potvrdit přerušení zpáteční jízdenky. Ona chvíli buší do kláves a pak mi odpoví: „Tak to nemůžete. Jízdenka vám přestala platit, protože nárok na přerušení je po ujetí 100 km a vy jste ujel jen 96. Já za to nemůžu.“

(Naštěstí v tom následném rychlíku byla mladá sympatická a velice ochotná průvodčí, ani si nevšimla přerušení a ještě mi vyhledala přípoj v Kolíně, protože kvůli zdejší výluce se časy posunuly). Když jsem se té pokladní v Ústí n.O. zeptal ještě, kde je tu nějaké občerstvení, řekla mi „Zatím tu žádné nepostavili, já za to nemůžu.“ Už chápete, zuřiví odpůrci staré budovy, k čemu by se především a nutně měla využít a adaptovat, aby toto vzácně disponované ostrovní nádraží nebylo leda pro Robinsona?

Ústí nad Orlicí - pohled na starou nádražní budovu od nové

Nevím, o čem přemítali ti, kteří dlouhá léta pobývali na Špilberku. Já v rychlíku Špilberk přemýšel, čím zakončím tuto reportáž. No jasně: Poděkováním a velkou poklonou všem, kteří věnují hodiny nezištné práce, aby uchovali majestátní vizáž i provozuschopnost nádherným strojům. A také děkuji Radkovi Hořínkovi, který doplnil moji reportáž snímky z o den dříve pořádané Noci muzeí.

Noc muzeí © Radek Hořínek

Odkazy:

1. České dráhy, a.s. - Vlakem za zážitky
2. Muzeum ČD - Muzeum drážní historie v Olomouci je realitou
3. Muzeum ČD - Expozice historických vozidel Olomouc
4. Lokomotiva 464.2
5. Ústí nad Orlicí (nádraží) – Wikipedie
6. zdroje uvedené pod odkazy v textu