O tancích na hřbitově a lecčems jiném

Bohužel k našemu setkání nedošlo zrovna v dobu domluvenou, což způsobily objektivní okolnosti na straně mého protějšku. Vzhledem k tomu, že mé cestování bylo ve srovnání s ním poněkud fádní a prosto zajímavostí, dám tentokrát v úvodu promluvit svému kamarádovi, který se ze severu Moravy na východ Čech přemísťoval za podstatně vzrušivějších okolností:

Je čtvrtek 17.4.2008 a já přesně na minutu odjíždím z Ostravy-Svinova v IC 580 „Ostravan“. Předem jsem si na internetu zjistil, že „Ostravan“ má běžně kolem deseti minut zpoždění kvůli výlukám na trati z Olomouce do Zábřehu na Moravě. Takže vcelku v pohodě. Ze Studénky na čas a pak to přišlo: po zastavení v Suchdole nad Odrou se nějak nehýbáme, vlakový rozhlas je mrtev a nehlásí nic. Venku mi pak vlaková četa říká, že funguje jen v tom jednom voze, ve kterém se hlášení provádělo. Tak jsem zjišťoval, proč nám to nejede, jestli si mám dát kouřovou atd.

Konečně jsem se dověděl, že je porucha na kompresoru na mašině 151.012-2, která byla v čele IC. Ještě se mi dostalo jedné odpovědi, že ve vlaku je dvacet fírů, ale mašina schopná žádná. Nakonec náš šikovný pan strojvedoucí závadu asi po dvaceti minutách odstranil a naplno jsme se rozjeli dál. V Olomouci asi 20 minut zpoždění a jedeme dále. Teď přijdou výluky před Červenkou, zastavujeme. Deset minut nic, dvacet minut a konečně projela do protisměru naše chlouba - Pendolíno. Dáváme se do pohybu, projíždíme po jedné koleji, druhá se pokládá, spousta houkání na bagry a dělníky kolem trati. Konečně Zábřeh a pak už to jelo jedna radost přes nové tunely a je tu konečně Třebová.

Motivem našeho společného výletu do České Třebové byla pietní návštěva místního hřbitova železničních vozidel. Sice jsme v tom zmatku nějak zapomněli pořídit věnec či kytičku, ale posléze jsme na onom tichém místě aspoň zapálili – nikoliv svíčku, ale onu tyčinku, před níž varuje ministerstvo zdravotnictví. Nicméně nepředbíhejme. I na samotném místním nádraží bylo co objevovat a fotit – a to jak objekty takříkajíc nehnutelné (pokud mi prominete vypůjčení si výrazu slovenského, který je případnější než jeho český překlad), jako třeba kolejiště v rekonstrukci či jedno z nástupišť po ní, tak také pohyblivé. Některé očekávané, jiné překvapivé. Příkladem oněch druhých může být poslední vyrobená Regionova na zkušební jízdě.

Když jsme společně pojednali vše, co nás v obvodu železniční stanice zaujalo, přesunuli jsme se zvolna rozkvétající přírodou na ono (ne)slavné pohřebiště někdejší slávy ČSD. Začali jsme na harfě a už tam vzdali snahu identifikovat každou tam stojící, rezavějící a sběrnými surovci vytěžovanou mašinku. Jen jsme se tak procházeli a hledali zajímavosti. K nim patřil nepochybně první „Kraken“ řady 470, relativně nedávno sem přemístěný z PJ Praha ONJ k pokojnému dožití let, která mu zbývají do vypršení papírového života. A také místní vyprošťovací tanky, z nichž jeden zjevně nedávno opustil své dlouholeté „pomníkové“ stanoviště na trávníku u haly. Ten jsme pak později viděli ještě při ukrývání do remízy.

Pokud jde o vozidla mrtvá, těch jsme mohli spatřit skutečně nespočet. Některá z nich jsme ještě ne tak dávno viděli jezdit, jiná, i když v nové podobě, možná ještě jezdit uvidíme. Naznačují tak alespoň zprávy o zastavení fyzické likvidace „brejlovců“ a vypsání výběrového řízení, na jehož základě hodlá ČD Cargo nechat rekonstruovat (zatím) 30 lokomotiv řad 750 a 753 na řadu 753.7.Provozní jednotka Česká Třebová, a to jak společnosti ČD, tak ČD Cargo, nám však tentokrát nepřipravila v depu ke shlédnutí příliš mnoho vozidel živých, tedy provozních. A asi je to dobře – mašiny mají přece jezdit a ne postávat po depech. Ale nebudu už nic popisovat, výmluvnější asi bude připojená fotogalerie.

Opět v souladu s předpovědí rosniček se odpoledne začalo chmuřit a později i kapat. Proto jsme svou misi v depu ukončili a odebrali se opět na nádraží. České dráhy (patrně v úzké spolupráci se ZSSK) na mne myslely tak dokonale, že pozdržely příjezd i odjezd EC 144 "Detvan" o více než 20 minut, jen abych jej mohl pohodlně stihnout. A ježto má cesta domů další interesantní a zaznamenání hodné zážitky nezahrnovala, na závěr dám opět slovo Karlovi.

Zbyněk mne opustil a já měl spoj asi za dvacet minut po jeho odjezdu. Jel jsem R 629 „Portáš“ s přestupem na R 741 v Hranicích na Moravě. Jelikož jsem byl už i dost znaven a hladov, volil jsem cestu v jídelním voze s tím, že sice opožděně, ale dobře poobědvám. A tak se i stalo - na doporučení číšníka a kuchaře v jedné osobě jsem dostal svého oblíbeného Radegasta a do dvaceti minut i teplé a chutné jídlo. Všem doporučuji dvě pivka a jídlo - pouze 200.- Kč. No necelých. Ale já se nějak zakecal s obsluhou JLV a pak... – no, to už tu psát nebudu. Cesta tak uběhla, v Hranicích jsem přeskočil na další spoj a na čas dorazil domů, do chalupy ku svojí robě. Byl to pěkně strávený můj volný den.

A tak se onen nevšední výlet ve všední den na smutné místo ve veselé náladě vzdor všem nástrahám, které nám život připravil, vydařil k naší oboustranné spokojenosti. Vlastně těch spokojených bylo nakonec víc, protože naše drahé polovičky měly od nás zatím doma pokoj.

Titulní snímek: 17.04.2008 - PJ Česká Třebová: vyprošťovací tank na kraji hřbitova © PhDr. Zbyněk Zlinský