Tradiční „Nábřeží paromilů“ z netradičního pohledu

1.9.2017 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Ta netradičnost se však (bohužel) nezrodila v hlavě autora, toužícího zcela novým tvůrčím přístupem osvěžit poněkud už léty okoralý námět, ale měla původ v právě opačných končinách jeho postavy. Navíc je v titulku použitý pojem „pohled“ míněn doslova, protože ve srovnání s výtvory minulými reportér tentokrát vše viděl a fotograficky zaznamenal z výšky očí většího dítěte či přerostlého psa.

Když jsem psal pozvánku na letošní akci, činil jsem tak s lítostí, že se bude muset obejít beze mne. Ale nakonec jsem se jí přece jen mohl zúčastnit, jen jinými dopravními prostředky. Své doposud obvyklé šlapací jednostopé vozidlo a pěší pochůzku jsem byl nucen zaměnit za strkací vozidlo čtyřstopé v kombinaci s autobusem MHD. Na počátku mé vozíčkářské kariéry stála ošklivá zlomenina jedné z dolních končetin, kterou jsem si dopřál v půli ledna a doposud se vzpírá léčebnému úsilí. Jeho realizátoři mne tedy nedávno (a překvapivě rychle) vybavili náhradním pojezdem a ostravský přítel Karel se nabídl, že ve své osobě dodá nezbytnou trakci.

Autor před zadním vchodem domu, kde bydlí © Karel Furiš

Díky zřetězení těchto jevů jsem se v sobotu 26. srpna v 7:45 nacházel před zadním vchodem našeho domu, kde mne zastihl Karel, který musel vstávat nerozumně brzo, aby se dostal v rozumnou dobu z někdejšího ocelového srdce republiky do jejího salonu. Naštěstí noční expres, jímž jel do Pardubic, neměl zpoždění a ani s návazným osobním vlakem nebyl problém. Zbytek cesty zvládl podle mých předem zaslaných pokynů městským autobusem, od jehož konečné je to k mému sídlu pár kroků. Ty jsme zanedlouho absolvovali už společně ve směru opačném, abychom paromilné nábřeží, k němuž nás měla přiblížit linka č. 27, zastihli ještě ve stádiu příprav.

Karel je připraven na roli reportéra i „posunovače“ © PhDr. Zbyněk Zlinský

Karel nebyl ve své roli doprovodu vozíčkáře nováčkem, jednoho (podstatně mladšího, ale postiženého víc a trvale) už nějakou dobu vozí veřejnou hromadnou dopravou na výlety po Ostravě a jejím okolí. Zato pro mne to byla premiéra, zatím jsem přepravu invalidů autobusem znal jen takříkajíc zvenčí. Ale Karel byl šikovný, řidič ochotný a výklopná plošina Citelisu 12M funkční, takže se nalodění obešlo bez problémů. Nejbližší našemu cíli byla zastávka Adalbertinum, kam jsem se nepříliš zaplněným vozem dostali docela pohodlně a stejně tak vystoupili. Přiznám se ovšem, že já jsem se v nové roli příliš dobře necítil, trpěla moje sebeúcta a bytostná nezávislost.

Vyklopená plošina autobusu Citelis 12M © PhDr. Zbyněk Zlinský

Je to přece jen rozdíl nechat se obsluhovat v mém druhém domově k tomu určeným personálem nebo na veřejnosti lidmi, které jsem coby své „posluhovače“ vnímat nemohl. Nového toho pro mne bylo ostatně víc. Až cestou po kostkami dlážděných chodnících jsem pochopil, že jejich povrch vnímá vezoucí se invalida jinak než chodec. Když jsme se ocitli na dohled od místa konání parního svátku, probudily se ve mně opět návyky reportéra (spolu s vděčností Karlovi, že mi to dopřál) a začal jsem se věnovat obvyklé činnosti. Ta krom pořízení úvodních snímků začínala u „recepce“ pořadatelů, kde jsme si, coby jejich mediální partneři, vyžádali a dostali volné vstupenky.

U stánku pořadatelů zatím příliš živo není © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme pohledem zaregistrovali, že na „hlavní třídě“ zatím ještě moc živo není, vydali jsme se skrze přípravami pulzující gastronomickou sekci k nádražíčku Dětské železnice. Cestou jsme zaregistrovali nové PZZ na nejrušnějším křížení trati s komunikací pro pěší a ve „stanici“ samotné stará známá vozidla i tváře lidí, činících se kolem nich. Poté jsme se vydali „zkontrolovat“ přípravy v sekci stabilních motorů a v přístavišti Hradecké paroplavební společnosti. Všude už bylo živo a ve znamení příprav na slavný jubilejní den. Mezi tím se v podobném duchu začalo vyvíjet i dění na „hlavní třídě“, oficiálně zvané sekce velkých parních a jiných strojů.

Jednotlivé sekce Nábřeží paromilů na plánu města; zdroj: OpenStreetMap.cz

Postupně byly obsazovány také pokladny na jednotlivých vstupech do areálů na Smetanově i Eliščině nábřeží a na obou březích přibývali vystavovatelé i návštěvníci. Při naší okružní prohlídce jsme hledali také přítomnost nějakého zastoupení velké železnice. Někdejší stánek jaroměřských muzejníků bohužel chyběl, a tak jsme našli jen poutač Vagonářského muzea u recepce a v sekci gastronomické výčep varnsdorfského pivovaru, který je vlastníkem vlečky, obytných vozů na ní a hlavně železniční zastávky, o jejímž slavnostním otevření jsme vás informovali formou vlastní reportáže. Na nádražíčku železnice miniaturní zatím vrcholily přípravy k zahájení provozu.

Ve stanici se činí předtápěči i traťováci © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na rozdíl od let minulých bylo v sekci historických automobilů a motocyklů až na pár exponátů nezvykle mrtvo. Připisovali jsme to (správně, jak vyšlo najevo) souběhu Nábřeží paromilů a rallye veteránů, jejíž účastníci se měli dostavit až později (a dokonce jinam, jak později zaznělo při slavnostním zahájení). Zato Dětská železnice ožila, takže jsme mohli pořídit něco traťových snímků přítomných vozidel, z valné části známých z minulých ročníků. Ožila i „hlavní třída“, ale ne natolik, aby nás to uspokojilo. Zatímco někteří stálí vystavovatelé přivezli jen svá už notoricky známá vozidla, jiní chyběli docela. Jedinou zajímavou novinkou byl nenápadný vůz Woods-Stanley.

Parní automobil Woods-Stanley © Karel Furiš

Mezi vystavovateli viditelně chyběly dosavadní stálice Muzeum zemědělské techniky Čáslav a Muzeum starých strojů Žamberk, z nichž to druhé muzeum mělo podle informací organizátorů přivézt v lepším případě repliku Božkova parovozu, v tom horším „jen“ jeden ze svých parních válců. Ale zklamáním (zajisté největším pro dětské návštěvníky) byl i stánek firmy Merkur Toys, který sice zdobila postava jejího obnovitele a šéfa, ale nikoliv ukázka jindy vždy obvyklých železničních modelů či stavebnicový vorkšop. S těmito poznatky jsme se před hodinou desátou přesunuli k pódiu, kde mělo proběhnout slavnostní zahájení. Přípravy na ně právě vrcholily.

Repliky Roper a Baffrey i naprosto originální Ing. Stránský už mají provozní tlak
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Nedlouho po stanoveném čase zahlaholila znělka kapely Zelená sedma a moderátorka přivítala přítomné návštěvníky (jichž před pódiem davy zrovna nestály) a pronesla vhodná úvodní slova, aby poté předala mikrofon primátorovi Hradce Králové. MUDr. Zdeněk Fink nehovořil dlouho, ale zato docela vtipně, i když z části nechtěně, když se zapletl do omlouvání poněkud lechtivého dvojsmyslu. Jako třetí a poslední promluvil Ing. Jiří Stránský, duchovní otec a organizátor paromilného nábřeží i všech aktivit kolem něj, ale hlavně a nejraději lodní kapitán. Jeho úkolem, jako vždy, bylo přiblížit návštěvníkům letošní program včetně doprovodných služeb návštěvníkům.

Vozíčkář v dresu VLAKY.NET naslouchá Ing. Stránskému © Karel Furiš

Po ukončení oficialit se obvykle ubírám na prohlídku sekce modelů na náplavce Smetanova nábřeží, ale tentokrát jsem si její prohlídku „z provozních důvodů“ odřekl. I když stánků a exponátů bylo, stejně jako obecenstva, letos nemnoho. Karel mne „odstavil do šturcu“ a na obhlídku se vydal sám. Našel tam mimo jiné také expozice vystavovatelů, kteří jediní potvrzovali punc mezinárodnosti, jímž se akce, letos opět figurující v Calendariu Regina, honosí. Podle slov Ing. Stránského byli letos tři, dva Rakušané a jeden Němec. Je pravda, že i v minulosti to byl německy hovořící živel, kdo internacionalitu zajišťoval, ale bývalo jej vidět a slyšet v daleko větším množství.

Ekologická katastrofa rakouské provenience v modelových rozměrech © Karel Furiš

Poté jsme se zase přesunuli k Dětská železnici za účelem pořízení dalších traťových snímků. Při tomto konání jsme se, jako ostatně po celou předchozí dobu, rozhlíželi po třech dalších reportérech VLAKY.NET, kteří v diskusi k naší pozvánce inzerovali svou přítomnost. Přesto, že jsme navíc v přiměřené době po taktovaném příjezdu vlaků na hlavní nádraží vždy chvíli vartovali u západního vstupu do areálu, Luďka, Pavla ani Vaška jsme bohužel okem nezahlédli. Dokonce ani u pípy či rožně ne. Sice nás to mrzelo (a i teď mrzí), ale měli jsme toho tolik na práci, že jsme si tím zásahem vyšší moci hlavu dál nelámali a věnovali jsme se tomu, co jsme měli v moci své vlastní.

Roztomilý, ale nepříliš pohodlný parní vlak © PhDr. Zbyněk Zlinský

Před 11. hodinou jsme traťového fotografování měli už dost a navíc tou dobou, jak jsme se dověděli při slavnostním zahájení, měla na Masarykově náměstí začínat akce Veterán Car Clubu, dojezd rallye veteránů, takže jsme se na jeho nepříliš vzdálené dějiště přesunuli. Tam bylo zatím jen několik automobilů a (doslova) pár motocyklů. A krom toho nějaká ta dobově oděná osoba, tu v civilu, tu v četnické či policejní uniformě. A také stánek uměleckého kováře, který sice zrovna nekul, ale aspoň nám zapózoval s kladivem. Zakrátko začaly na náměstí vjíždět další automobily, k úhlednému zaparkování profesionálně naváděné příslušníky prvorepublikové policie a četnictva.

Vzhledem k dokonalé regulaci provozu a minimu diváků jsme mohli jednotlivé vozy pohodlně sledovat a zaznamenávat. Ale že jde o objekty se zaměřením našeho magazínu nesouvisející, nebudu se o nich v textu šířit. Navíc si je můžete prohlédnout v připojené galerii i na Karlově samostatném videu. Když jsme byli autíček sytí, vydali jsme se opět k Labi a z Tyršova mostu, z něhož jsme aspoň i skrze hledáčky našich přístrojů nahlédli do sekce historické hasičské techniky, kam jsme se letos nevydali. Ne že by to s vozíčkem nešlo, ale řekli jsme si, že nemusíme být všude. Nakonec jsme předpokládali, že naše reportáž nebude jediná (a dnes už vím, že oprávněně).

Poté už následoval návrat domů, opět ze zastávky Adalbertinum a dokonce stejným autobusem se stejným řidičem. Rozdíl byl jen v tom, že v nástupním prostoru Citelisu 12M s námi cestovaly ještě dva dětské kočárky, ale na konečnou jsme dorazili už sami. Rádi, že jsme vše v pohodě zvládli. Karel mne dopravil na místo, kde můj výlet začal, a po rozloučení se vydal na zpáteční cestu. Já jsem se plný dojmů jal pomalu připravovat tuto reportáž. Možná někoho neuspokojila, protože obsahuje příliš věcí osobních a méně popisných, ale ten druhý nedostatek snad vyváží četné fotografie v připojené galerii a obě Karlova videa: 15. ročník Nábřeží paromilů a Hradecká Rallye.