Ex-popradský „krokodýl“ pomáhal otvírat chotěbořský terminál

 

 

 

 

 

 

Tuto železniční spojnici Vysočiny a Polabské nížiny, dnes známou jako trať číslo 238 Pardubice - Havlíčkův Brod, uvedla do provozu Rakouská severozápadní dráha (Österreichische Nordwestbahn - ÖNWB) dne 1.6.1871. Po ní ale náš titulní hrdina dne 24.6.2011 nejezdil. Jeho působištěm byla vojenská vlečka číslo 26 – Chotěboř-Bílek, u které – na rozdíl od trati hlavní, z níž vychází v kolejišti železniční stanice Chotěboř - přesnou dobu zrodu nevíme. Z nečetných běžně přístupných zdrojů je známo, že byla postavena v letech 1941 a 1942, aby umožnila Wehrmachtu účinněji využívat muniční sklady, zřízené Ministerstvem národní obrany ČSR v polovině 30. let v lesích u tehdejší obce, dnes jen osady Bílek. Vojsko sice areál už dávno vyklidilo, vlečka je stále ještě v držení Vojenského vlečkového úřadu.

 

 

Ten se však už nemá důvod o její stav starat, což ostatně názorně ukazuje fotodokumentace někdejší muniční základny na jisté soukromé stránce. Jak je patrno z výše uvedené mapky, vlečka je sjízdná v délce jen asi dvou kilometrů a o jejím budoucím osudu se uvažuje na chotěbořské radnici., která s ní má docela konkrétní záměry. V nich hraje svou roli i hlavní poslání místního Sdružení přátel železnice, tedy využití alespoň části vlečky jako muzejní dráhy. Aspoň tedy tak, jak se dělo právě v den, kdy jsem v Chotěboři sbíral materiál pro tuto reportáž, která moc reportážně nezačíná. To se ale záhy změní, jen co po scéně v titulku naznačeného dění představím také jeho protagonistu, krokodýla zrozeného ve Studénce náhodou právě v roce, kdy muniční sklady u Bílku dočasně obsadila bratrská armáda.

 

 

Na jeho rodném listě najdeme jméno M 286.1032 a rodné číslo 69787/1968. Do parku vozidel ČSD byl zařazen dne 28.11.1968 a jeho prvním působištěm se stalo RD Spišská Nová Ves, pobočné depo Poprad. Další osudy vozu, později přeznačeného na 851.032-3, včetně jeho skonu i znovuzrození, najdete na webu současných vlastníků dnes už brněnského krokodýla. Vzhledem k tomu, že jsem se s ním v této jeho nové úloze ještě nesetkal (ač je vysoce pravděpodobné, že jsem jím jel během své služby tehdy ještě nerozdělené vlasti v popradských spojařských kasárnách v letech 1972 a 1973), nebylo divu, že úplně první fotografický záběr po mém příjezdu z oslav v Havlíčkově Brodě do Chotěboře patřil právě jemu. Ale ty následující se už zaměřily na momentální docela zajímavý provoz nejen ve stanici.

 

 

Na tomto místě by bylo účelné souhrnně vyjevit, co se v tu už odpolední dobu v Chotěboři vlastně dělo, leč vzhledem k tomu, že některé události probíhaly souběžně a navíc jsem se ještě snažil věnovat svou pozornost také pravidelným (byť toho dne nepříliš pravidelně jezdícím) vlakům na nádraží, odkáži vás v tomto směru na podrobný program oslav. A dál už jen popíši, jakým způsobem se jich zúčastnila moje maličkost. Po úvodním rozhlédnutí jsem se vydal zdokumentovat minivýstavu vozidel na koleji u rampy, která spočívala v dvoucestném rypadle Liebherr A 900 C ZW Litronic firmy Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a.s., takto pachatele stavby terminálu i rekonstrukce stanice, a brejlovci 754.043-8 DKV Brno. Přitom jsem hodlal zachytit i odjíždějící „ropovod“ Os 5307 do Havlíčkova Brodu.

 

 

Ten byl postupně sestaven ze souprav tří vlaků, takže svým složením výrazně přesáhl běžné řazení. Nebyl to jediný takový případ snahy Českých drah dosáhnout podstatného zvýšení kapacity vlaků mezi oběma místy konání oslav železnice na Vysočině, která byla sice jistě chvályhodná, ale zřejmě způsobila (i když možná spolu s dalšími vlivy) postupné narůstání zpoždění spojů na celé trati. V dokumentaci toho maxiosobáku mi byl společníkem člen klubu VLAKY.NET Jakub Vyskočil, který se ke mně hlásil už v Havlíčkově Brodě. Na oslavách se nevyskytoval v roli náhodného návštěvníka, ale měl zde své poslání. Coby nadějný studující železničního oboru byl, stejně jako jeho spolužáci, pověřen rolí pořadatelskou, jejíž nedrážní podstatu jsem zvěděl až při svém dalším plnění mé úlohy reportérské.

 

 

V jeho rámci jsem ostatně při organizaci dětské soutěže, v čemž ono pořadatelství spočívalo, zastihl i dalšího našeho člena, vystupujícího na VLAKY.NET pod nickem Jose. To už jsem měl za sebou podrobnější dokumentaci výše představeného krokodýla i železniční stanice, která byla v rámci výstavby autobusového terminálu prakticky celá zrekonstruována. Ve spolupráci Českých drah, a.s., Správy železniční dopravní cesty, s.o. a města dostala nejen nové bezbariérově nástupiště se dvěma nástupními hranami, ale především moderní odbavovací, služební a klidové prostory ve výpravní budově, které budou z části sloužit také potřebám dopravy autobusové. Podrobnější informace o celé stavbě, ale hlavně fotografie z jejího průběhu, prezentuje jistá místní babča, takže můžete srovnávat.

 

 

Popravdě řečeno, fotograficky zachytit právě dokončené (až na zbytek terénních či spíše sadovnických úprav) dílo v jeho úplnosti bylo nesnadné, ne-li nemožné. Staniční budova i část vlastního autobusového terminálu byla obklopena rozmanitými stánky a posléze i národem, hojně přicházejícím využít jejich služeb a také se pobavit připravenými atrakcemi. K nim patřila především už naznačená projížďka krokodýlem po vlečce či autobusem Škoda 706 RTO MTZ č. 28 z parku historických vozidel pardubického dopravního podniku ulicemi města, obě ostatně poskytované bezúplatně. Malí návštěvníci se mohli svézt navíc i vláčky miniaturní železnice, přitažlivějšími zjevně, než účast v některé z připravených soutěží či her. Všichni byli ovšem také zvědavi na podobu nového autobusového terminálu.

 

 

I když ten ještě svému účelu nesloužil, na jeho ploše se přece jen dva autobusy vyskytovaly, byť zvaly nikoliv ke svezení, ale k prohlídce. Šlo totiž o společné exponáty jejich výrobce i místního majoritního dopravce, tedy společností SOR Libchavy, spol. s r.o. a Veolia Transport Východní Čechy, a.s. - meziměstský nízkopodlažní autobus SOR CN 8,5 a jeho o poznání delšího a konstrukčně staršího bratra SOR CN 12. Já jsem si při procházce terminálem navíc povšiml i tabule s údaji o stavbě vedle vjezdu z ulice Sokolohradské, výrazně svědčící o tom (což jsem sice věděl, ale zde zatím sdělit opominul), že celý projekt byl spolufinancován Evropskou unií. A také jednotlivých prvků osazeného mobiliáře stanovišť, zejména vkusných laviček v na první pohled nepříliš patrné „protipovalovací“ úpravě.

 

 

Po splnění plánovaných dokumentačních úkolů, zpestřených několika drobnými zážitky neplánovanými (k nimž patřilo zcela nechtěné pozorování jistého oslavami zmoženého seniora, který se zprvu dožadoval u nádražního pokladního okénka informace o umístění WC, po jeho použití se zajímal o služby Jakubovy na stanovišti autobusového terminálu a pak se život ohrožujícím způsobem motal po Sokolohradské ulici) jsem zvažoval, co s časem, který zbýval do vypuknutí slavnostního dění. Nakonec jsem se rozhodl, že se také svezu po vlečce. Cestou k nástupišti krokodýla jsem ještě narazil na něco zajímavých jevů železničních, zejména na dlouhatánský nákladní vlak v čele s dvojicí kocourů ČD Cargo, a.s., vezoucí ze Ždírce nad Doubravou produkty tamní pily Stora Enso Timber Ždírec s.r.o.

 

 

Projížďku po vlečce jsem sice absolvoval, ale nijak zvlášť zábavná mi nepřipadala. K pozorování a fotografování toho na projetém úseku příliš mnoho, díky tvářnosti krajiny a zejména okolní vegetaci, mnoho nebylo a o vlečce samotné jsem v tu chvíli věděl jen tolik, kolik cestujícím sdělil člen vlakového doprovodu. Spíš jsem vzpomínal na to, že Chotěboří jsem už krokodýlem několikrát jel, i když na vlaku pravidelném a vedeném naším národním dopravcem. V tomto případě, jak uváděla cedulka na nástupních dveřích, jím byla známá společnost jaroměřská, i když původně nesoucí název MBM, místní dráha Mladá Boleslav – Mělník s.r.o. Nicméně jsem si uvědomil (a při psaní tohoto článku se v té myšlence utvrdil), že by nebylo marné vlečku v budoucnu navštívit a podrobněji prozkoumat její taje.

 

 

V době přítomné jsem se však omezil pouze na poodhrnutí roušky nad tajemstvím jiným, totiž podobou dopravní kanceláře. Do ní jsem se vloudil a o pořízení několika snímků hodnou paní výpravčí úspěšně požádal hned po tom, co jsem zkontroloval postup příprav na slavnostní otevření terminálu, které mělo propuknout úderem hodiny šestnácté. V plné síle ovšem až po příjezdu protokolárního parního vlaku z Havlíčkova Brodu o čtvrt hodiny později. Nakonec bylo později všechno, nejspíš vlivem už zmíněné rozhádanosti reality s grafikonem vlakové dopravy. Tedy skoro všechno, abych pořadatelům nekřivdil – kulturní program před staniční budovou začal naopak už čtvrt hodiny dřív, když se za zvuků Dechového orchestru mladých při ZUŠ Chotěboř vydaly na pochod mažoretky ZŠ Slovanka Česká Lípa.

 

 

Když jejich vystoupení skončilo, děvčátka lehce změnila svou vnější podobu a vytvořila špalír k vítání oficiálních hostů, kteří měli přijet protokolárním vlakem a které už čekaly i obligátní bublinky k přípitku. Ty ovšem sklenice opustily dávno před tím, než se jich chopily ruce vyvolených, neboť i tento vlak musel být poslušen dopravně nepříznivé situaci na trati a měl zpoždění. Nervozita narůstala nejen mezi pořadateli, ale zejména v řadách šoutouštsva takříkajíc pravidelného, o tom příležitostném, které přece jen není podobným stavům uvyklé, nemluvě. Znepokojeni byli i zástupci profesionálních médií, tlačení termíny uzávěrek. Konečně se krátce po půl páté hodině odpolední rozeznělo zabezpečovací zařízení nedalekého přejezdu, ozvalo se pískání a našim zrakům i objektivům se zjevila majestátní šlechtična.

 

 

Když historická souprava Bamů s neméně historickým Hurvínkem na svém konci zastavila na první koleji (čímž ji zablokovala pro běžný provoz, jak se ukázalo později) a stala se předmětem obdivu hustých davů diváctva, oficiální hosté s nadobro vyprchaným šampusem v ruce se začali řadit na improvizovaném pódiu pod uličním průčelím staniční budovy, kapela naladila a mažoretky nastoupily k další produkci. Po ní následovala exhibice leteckého akrobata na stále více se mračící obloze nad nádražím a konečně došlo na přivítání hostů, mezi nimž (krom mnoha dalších) nechyběl hejtman kraje Vysočina (nebo už se píše Kraj Vysočina?) MUDr. Jiří Běhounek, náměstek generálního ředitele ČD pro správu majetku Ing. Milan Matzenauer a pochopitelně ani starostka hostitelského města Eliška Pavlíková.

 

 

Jestliže teď čekáte alespoň zmínku o tom, co bylo dále řečeno, a obligátní snímek stříhání pásky, musím vás zklamat. Když se ujala paní starostka slova, na chvíli ji přerušilo hlášení staniční rozhlasu a já, protože se týkalo mých dalších plánů, podlehl jeho vábení a z místa slavnostního dění před jeho završením zbaběle uprchl. Nicméně to, co hlava Chotěboře pravila, si můžete přečíst jinde, navíc v podání profesionálů. Projev pana hejtmana, shrnující vyjádření Ing. Matzenauera a k tomu ještě i ono promeškané stříhání pásky můžete vidět dokonce v televizní podobě. A já se s vámi rozloučím slibem, že svůj úprk před ukončením slavnosti náležitě vysvětlím v reportáži následující, z toho dne už poslední, věnované zajímavým zážitkům, jež mne potkaly na samotné pouti za železnicí Vysočiny v toku času.