O jedné (ne)obyčejné cestě na Vysočinu, (ne)živém nádraží a (ne)potřebné modernizaci trati

30.3.2011 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

O jedné (ne)obyčejné cestě na Vysočinu, (ne)živém nádraží a (ne)potřebné modernizaci trati

Když jsem nedávno měl cestovat za jistým reportérským úkolem do Jihlavy, neočekával jsem, že by to putování mělo být samo o sobě tak zajímavé, aby opravňovalo vznik povídání o něm. Nakonec se ukázalo, že všechno je jinak, jak pravil onen mudřec na smrtelné posteli, a život mi nastražil řadu ne tak obyčejných situací a zážitků. Vlastně nám, protože jsme cestovali ve dvojici.

 
 
 
 
 

Pro mne samotného začaly neobyčejné zážitky hned na královéhradeckém hlavním nádraží, kam jsem se vydal o něco dřív, než jsem nutně musel. Nechtěl jsem riskovat případný problém s přípojem do Jihlavy, který mne kdysi potkal, a rozhodl se vyjet do Rosic nad Labem o spoj dřív, což umožňuje všední jízdní řád. K těm nevšednostem pak patřila především uhelka, chybějící doposud v mé galerii, která mne překvapila příjemně ve šturcu, a zásah vlakvedoucího, jenž mne překvapil nepříjemně při fotografování „mašinky, co mne vezla“, která stála za zákazem vstupu do kolejiště, na což mne onen dobrý muž neváhal upozornit.
 
 
Ne, že by v zásadě neměl pravdu, byť na téma znění výstrahy na tabulce, za ní přistaveného prvního vagónu (o odpadkovém koši nemluvě) a pojmu „kolejiště“ by se dalo jistě živě diskutovat. Což jsem si na místě odpustil a čekal na případnou výměnu názorů při kontrole jízdních dokladů. Vzhledem k tomu, že mne zastihla až při vystupování na rosickém nádraží, mohl jsem si své promyšlené argumenty nechat pro sebe. A věnovat se fotografování toho, co bylo v mém dosahu – nebo skoro až za ním, jako třeba v dáli odstavené lokomotivy PKP Cargo, k níž se mi cestu vážit nechtělo. Zvlášť když se v pohodlné blízkosti nabízela řada objektů jiných.
 
 
Kromě věcí nepohyblivých a vytrvale se zde vyskytujících (kterážto trvalost doposud nenabudila můj zájem o návštěvu interiéru zdejšího Musea), se mému objektivu nabídlo i něco přijíždějících a odjíždějících železničních vozidel osobní dopravy, mezi nimiž nechyběla ani souprava onoho R 981 Liberec - Pardubice hl.n., jímž jsem mohl přijet, kdybych mu důvěřoval. Defilé v taktu se míjejících vlaků vyvrcholilo pak jeho párovým druhem R 982, který cestou z pardubického hlavního nádraží přivlekl, jak tu bývá zvykem, též dvouvozový R 1213 Chrudimka, do jehož útrob jsem spěchat nemusel, protože mi tam místo držel Karel, z Ostravy cestující.
 
 
Ostatně vlak nějak přeplněn nebyl, čehož jsme posléze mohli výhodně využít k fotografování zajímavostí po obou jeho stranách. Zatím jsme se po přivítání věnovali komentování toho, co jsme míjeli. Řeč přišla i na (ne)slavnou Medlešickou spojku, jejíhož zbudování (a tím odstranění nevýhodné rosické úvrati) se asi nedožijeme. A tak jsme se bavili až do Chrudimi, kde pro nás České dráhy ve své nezměrné laskavosti připravily pobyt zvíci devíti minut, nezbytných pro křižování s protijedoucím vlakem. Ten se však na místo setkání dostavil poněkud opožděn, takže vznikl dostatek času na fotografování přímo na půdě železniční stanice.
 
 
Další snímky z cesty vznikly už jen skrze okno našeho katru, který s nevelkou zátěží spokojeně uháněl sluncem ozářeným krajem. V jeho rozletu jej zdržovala jen občas nějaká drobná mimořádnost – třeba výdej objemného zavazadla v Hlinsku. Cosi podobného nás mírně pozdrželo í ve Ždírci nad Doubravou, čemuž jsme byli i rádi, neboť jsme měli o to více času sledovat a zaznamenat dění v areálu Stora Enso, bezprostředně přiléhajícím ke staničnímu kolejišti, které bylo pro potřeby této největší pily v České republice nedávno rozšířeno. Její vlečku obsluhuje ČD Cargo, a.s., zajišťující i železniční dopravu surovin a produktů, především dřevní štěpky.
 
 
Trochu déle, než stanovil jízdní řád, jsme setrvali i v Chotěboři, kde se poněkud vleklo vykládání krabic s filmovými kotouči (jev dnes už nikoliv běžný), ale do Havlíčkova Brodu jsme vzdor tomu všemu dorazili s jen pár minutami zpoždění. K nim ovšem přibylo dalších několik minut ve Šlapanově, kam ke křižování nedorazil včas protijedoucí R 1210 Doubrava Jihlava - Pardubice hl.n., mimořádně vedený kocourem. Do Jihlavy jsme nakonec přijeli s uspokojivým, jen osmiminutovým zpožděním a neprodleně se vydali za svým hlavním cílem, jímž byla už známá návštěva provozovny CZ LOKO, a.s. Nějaký snímek cestou jsme si ovšem neodpustili.
 
 
Ještě během exkurse, při honbě za prototypem MUVky, nás náš průvodce v areálu bývalého depa upozornil na nepochybně zajímavý pancéřovaný vůz, jehož původ se nám zjistit nepodařilo (ale snad o něm bude vědět víc někdo z laskavé obce čtenářské). Kromě něj se v tamním kolejišti nacházela i další vozidla, která také neušla naší pozornosti. Jejich prohlídku jsme dokončili pak při návratu z jihlavské lokomotivky na nádraží, kde jsme hodlali strávit fotografováním místních zajímavostí ještě pár hodin. Bohužel se k těm aktuálním řadila také výluka na trati do Kostelce u Jihlavy, což poněkud omezilo počet zajímavých vlaků. NAD přece jen není ono.
 
 
Ty nejzajímavější zbylé spoje, jezdící na rameni brněnském, jsme prošvihli za pobytu ve fabrice a do příštích zbývalo ještě příliš mnoho času. V kolejišti mnoho přitažlivých objektů momentálně nestálo a staniční budovu si se zájmem procházel jen můj přítel, který v Jihlavě, na rozdíl ode mne, delší dobu nebyl. Původně příjemné jarní počasí se začalo pozvolna měnit v cosi přiměřenějšího datu i předpovědi televizních rosniček a my jsme mezi fotografováním hledali podvědomě úkryt před sílícím studeným větříkem. Nakonec jsme se usnesli, že se právě přistaveným vlakem přesuneme do Havlíčkova Brodu, který sliboval přece jen více zajímavostí.
 
 
Před odjezdem Os 14870 jsme ještě dali řeč s jeho strojvedoucím a po nastoupení neopomněli zdokumentovat interiér nám neznámého modernizovaného vozu řady Bdtee286. V jeho velkoprostorovém oddíle jsme cestovali prakticky sami, takže naše občasné vystrkování makovic s fotoaparátem nemělo komu vadit. Ne že by bylo až tak moc co fotografovat, ale chtěl jsem alespoň zčásti napravit to, že jsem kdysi psal článek o aktu dokončení modernizace části této trati, aniž jsem jej byl osobně účasten. Po příjezdu do Havlíčkova Brodu jsme nijak neotáleli a vydali se neprodleně za tím, co je nám, z pod „zelených drátů“ přicházejícím, vzácné.
 
 
Po objektech pohyblivých přišly na řadu „nehnutelnosti“, tedy staniční budova, která se měla stát živou, ale ve skutečnosti spíš zmrtvěla. Byť ani to není na škodu, jestliže v rámci pronájmu společnosti AŽD Praha započaté a zatím, už pod hlavičkou Českých drah, nepokračující revitalizace zmizel ostrovní blok podivných krámků uprostřed odbavovací haly a příslušníci bezpečnostní agentury vymístili bezdomovce a jiné nepříliš kalé živly. Žádnou jinou změnu jsem za svého (přiznám se, že nikoliv podrobného) zkoumání veřejnosti přístupných prostorů nepozoroval. Do původně plánované podoby „živého nádraží“ má ovšem to havlíčkobrodské daleko.
 
 
Příliš života jsme nezaznamenali ani v depu, tedy v sídle PJ Havlíčkův Brod DKV Brno, kam jsme se vloudili následně. Myslíme-li ovšem tím životem v tomto případě přítomnost toho, co na železnici způsobuje pohyb, tedy hnacích vozidel. Krom občas své úkoly plnícího zálohového kocoura, dvou odstavených zástupců motorové a stejného počtu příslušníků elektrické trakce jsme na v kolejišti depa a otevřených halách neviděli zhola nic samohybného. Zato tam stálo poměrně značné množství přípojných a hlavně osobních vozů, které jsou vesměs domovem pouze zde, ale přece jen nás nepřitahovaly tolik, jako by učinily ne jejich místě mašinky.
 
 
Za těmi jsme se museli vydat opět na perony, byť ani na jim přilehlých kolejích nebylo tou dobou nijak rušno. A když rušno být začalo, zrovna jsme se nacházeli kdesi jinde. Nemohli jsme totiž odolat naskýtající se možnosti vyfotografovat toho dne aspoň jednoho zástupce pořádných nákladních vlaků. A že dvojice laminátek jeden takový sice přivezla do stanice, ale zastavila s ním kdesi v dáli kolejiště, nezbylo nám, než se vydat příslušným směrem. Karel tak činil poněkud váhavě, protože doufal, že lokomotivy ze soupravy odstoupí a bude je možno zachytit v příhodnějším místě. Bohužel se tak nestalo a musel se k nim projít.
 
 
Ačkoliv se nám nezdál ruch na havlíčkobrodském nádraží nijak závratný, přece jen nám ta hodina uběhla tak, že jsme náš spoj do Polabské nížiny zastihli ve stavu už značně zaplněném. Byl to právě ten vlak, který jsem kdysi označil za „supercourák“, a jehož současná podoba potřebuje na překonání devadesátikilometrové trasy do Rosic nad Labem více než dvě a půl hodiny. Důvodem této anomálie není snad jeho obzvlášť pomalá jízda, ale pobyt ve stanici Žďárec u Skutče zvíci téměř 40 minut. Tedy tak to bývalo a tak je to i psáno v detailu spojení. Realita je však trochu jiná, což jsme ovšem při odjezdu z Havlíčkova Brodu ještě netušili.
 
 
V první fázi zpáteční cesty jsme se fotografování nevěnovali, protože k tomu nebyly podmínky ani chuť. Jedinou výjimkou byla Karlova touha zachytit na svou paměťovou kartu zastávku nesoucí jméno jednoho našeho kamaráda (a nakonec i mé, na křestním listě druhé) – Vojtěchov. Jinak jsme do Žďárce dorazili v družném hovoru, který následně Karel zapředl i s vlakvedoucím. Naštěstí. Dověděli jsme se totiž, že naše motorová jednotka ve stanici nezahálíí, jak bývalo zvykem, ale zajíždí coby Os 5306/15383 do Skutče. Tak jsme jeli také a krom dobrého pocitu, že nás ČD vezou grátis, jsme zažili i unikátní souběžnou jízdu s protijedoucím vlakem Os 5331:
 
 
Navíc jsme se svezli alespoň po počátečních kilometrech traťového úseku, který v poslední době vzbudil značný rozruch v médiích (viz třeba Zprávy TV Prima 25.3.2011). Pardubický kraj se totiž rozhodl příště neobjednat vlaky mezi Žďárcem u Skutče a Poličkou, a to vzdor skutečnosti, že na celé trati číslo 261 bylo nedávno s velkou slávou uvedeno do provozu nové zabezpečovací zařízení.za 230 miliónů Kč, které mělo kromě výrazného zvýšení bezpečnosti provozu ušetřit nemalé prostředky na mzdách už nepotřebných zaměstnanců. Což jsme si samozřejmě ve chvíli, kdy jsme se ocitli v takto ohrožené stanici Skuteč, neuvědomovali.
 
 
Inu, svět je plný absurdit. A poněkud absurdní, alespoň z hlediska selským rozumem nazíraného číslování spojů, byl i náš návrat na hlavní trať. Na konci našeho vlaku se totiž ocitl orchestrion v roli Os15316 ze Svitav a naše Regionova se transformovala v Os 15316/5306 Skuteč – Pardubice hl.n. Motoráček byl ve Žďárci u Skutče odvěšen, aby se vydal na zpáteční cestu po trati s pochybnou budoucností do Svitav, a my jsme čekali na příjezd protijedoucí náhradní rychlíkové soupravy, kterou jsme dnes už zahlédli. Jejím ozvláštněním byla prokazatelná přítomnost jednoho našeho člena na její palubě, a to přímo v roli vlakvedoucího.
 
 
Já, pobíhající po nádraží, jsem hoj sice nezaregistroval, ale ke Karlovi, z okna našeho vlaku čučícímu, se hlásil. A u hřejivého vědomí, že svět je malý, jsme uháněli k městu perníku. Na jeho hlavní nádraží však směřoval jen můj přítel, jehož jsem po rozloučení opustil zase v Rosicích. Byť jsem tak učinit nemusel a mohl na liberecký rychlík přestoupit až v žst. Pardubice hl.n. Odkud navíc toho dne odjel se zpožděním a já tak měl na rosickém nádraží času víc, než mi po dost rušném dnu bylo milo. Ne, že bych se tam nudil, normální dění tam totiž oživil příjezd houkající sanitky a zásah odborníků přímo na peróně. Nešlo o tragédii, dokonce spíš naopak.
 
 
Patrně se zachtělo na svět novému občánkovi, ale zřejmě se rozhodl vydržet až do zařízení k tomu účelu (zatím ještě) ve městě fungujícího. Pak už jsem jen zaznamenal průjezd rychlíku liberecko-pardubického, který v Rosicích tentokrát nekřižoval se svým spojem párovým pro jeho opoždění, způsobené zřejmě čekáním na vlak vyšší kategorie na pardubickém hlavním nádraží, Nakonec jsem se dočkal také a do svého sídelního města dorazil sice se zpožděním, ale takovým, že mne právě zbavilo čekání na spoj MHD. Vše špatné je pro něco dobré. Což si říkal asi i Karel při čekání na vlak směr Ostrava, jež mu vyneslo ve finále leccos (ne)obyčejného.
 
 
Věřím, že se k domovu navracel stejně spokojen, jako já. Za jediný den, na jehož začátku byla „nabídka, která se neodmítá“ (a která nám svou naléhavostí nedala mnoho času na přípravu), jsme toho zažili a viděli skutečně hodně. O hojném fotografickém materiálu a dalších poznatcích, nashromážděných při jeho následném pořádání a vyhodnocování, nemluvě. Bylo toho tolik, že by bylo škoda nahustit vše do jediného článku – proto vznikla tato minisérie. I tak je obrazový doprovod poslední části možná příliš obsáhlý a v textu ne dost podrobně komentovaný. Pro lepší orientaci ve fotografiích připojuji na sám závěr mapku naší cesty.
 
Prameny a odkazy:
  1. České dráhy, a.s. – osobní doprava
  2. ČD Cargo, a.s.
  3. Správa železniční dopravní cesty, s.o.
  4. OREDO - Organizátor REgionální DOpravy Královéhradeckého a Pardubického kraje
  5. AŽD Praha s.r.o.
  6. Železniční trať Pardubice - Havlíčkův Brod - Wikipedie
  7. Železniční trať Havlíčkův Brod - Veselí nad Lužnicí - Wikipedie
  8. Železniční trať Svitavy - Žďárec u Skutče - Wikipedie
  9. Živá nádraží - Wikipedie
  10. AŽD Praha ukončila revitalizaci nádraží v Havlíčkově Brodě
  11. Alan Butschek: Železniční zajímavosti (o vozidlech DKV Brno)
  12. Řazení vlaků - ŽelPage
  13. Rekonstruovaný vůz Bdmteeo294 (katalogový list)
  14. zdroje uvedené pod odkazy v textu 
Titulní snímek: Jihlavské zálohové 731.020-4 a 210.015-4 © PhDr. Zbyněk Zlinský

Galéria

Súvisiace odkazy