Ukrajina 2007 – Mukačevo a Oděsa

A tak jedno říjnové odpoledne vyjíždím s kamarádkou z jičínského nádraží. Cestou se připojí ještě jeden účastník. Přijíždíme do Hradce Králové. Následuje přesun do Pardubic. Zde nastupujeme do 20 minut opožděného EC 175. V Brně přistupuje třetí účastník a tak výprava je kompletní. Večer přijíždíme do Bratislavy. Zde čekáme tři hodiny do odjezdu R 615 Zemplín, do kterého máme zakoupeny lůžkové příplatky po 130 Kč. Čas trávíme nejprve posezením v nádražní pizzerii a poté čekáme na nástupišti. Na chvíli využijeme k čekání přistavenou soupravu pro R 376 Galileo Galilei. Asi půl hodiny před odjezdem přistavují naši soupravu. Zabíráme třílůžkové kupé a ve 23:36 odjíždíme.

Ráno, půl hodiny před příjezdem do Košic nás budí průvodce. Káva, kterou máme v ceně, se nekoná. Říkám si, že třeba bude později. Když už se blížíme ke Košicím, tak jdu upozornit průvodce. Říká mi, že nás budil v Margecanech, a že jsme si mu měli říct… Pokud si pamatuji z předchozích cest, tak kafe (nebo čaj) se u této společnosti podává automaticky. Před šestou hodinou zastavujeme v Košicích. Zde máme na přestup hodinu a půl. Čekáme v hale. Sleduji na pragotronu, kdy napíší náš vlak. Nic se neděje, tak asi 45 minut před odjezdem jdu obhlédnout nástupiště, jestli už tam není přistavena naše souprava. Je. Takže nastupujeme do torza kdysi slavného rychlíku Dukla - do dvou vozů Bee, ke kterým přibude ještě lůžko UZ z Vídně, které přijede na Cassovii.

V 7:24 odjíždíme. Vlak je plný, ale většina frekvence cestou vystoupí, takže do Čierné nad Tisou přijíždí poloprázdný. Po krátkém pobytu v této stanici se vlak dává do pohybu a přejíždí do nového slovenského odbavovacího terminálu, který se nachází těsně před hranicí. Tento terminál byl vybudován v souvislosti se vstupem Slovenska do Schengenského prostoru. Dříve se odbavení provádělo už ve stanici v Čierné. Zde stojíme asi hodinu, kvůli problému s některými cestujícími. Poté, již se zpožděním, odjíždíme. Ukrajinskou pohraniční výhybnu pro změnu projíždíme. Dříve se nejobávanější část kontroly konala právě zde. Přijíždíme do Čopu. Nádraží se zde od mé poslední návštěvy v roce 1999 dost změnilo. Stanice je peronizovaná a směrem ke slovenskému zhlaví je zrekonstruovaná staniční budova pro příměstské vlaky. Jen ponurá hala pro dálkové vlaky se nezměnila. Procházíme bezproblémovou celní a pasovou kontrolou. Zde je potřeba vyplnit imigrační kartičky. Jednu půlku si zde odtrhnou, druhá se odevzdává při odjezdu.

Hned ve dveřích, které vedou z celního prostoru do haly, nám začínají nabízet své služby taxikáři a směnárníci. U jednoho si měníme eura na hrivny. Poté jdeme k pokladně. Kupujeme jízdenky Mukačevo - Oděsa do vozu kategorie "plackart", což je lehátkový vůz bez kupé. Pak zde existují vozy "kupe", to je lůžkový vůz se čtyřmi místy v oddíle, které jsou dražší a nejdražší je "spalnyj vagon (SV)", neboli "ljuks". Zde jsou dvojlůžková kupé. Dále si kupujeme jízdenky na zpáteční cestu a to z Oděsy do Lvova. Opět plackart. Taxikáři sledují, jak si kupujeme jízdenky a když zjistí, že jedeme večer z Mukačeva, tak nám tam nabízí svezení. Jeden z nich, který mluví směsicí Ukrajinštiny a Slovenštiny, nám nabízí svezení. Za 50 km chce v přepočtu asi 600 Kč! Prý se u nich zdražil benzín. Odmítáme s tím, že pojedeme tzv. "maršrutkou". To je soukromý mikrobus, nebo upravená dodávka pro přepravu osob, která jezdí, tam kde buď nejezdí vlak nebo autobus, nebo jezdí v době, kdy tyto nejezdí. Jízdné je v nich lidové, ale bývají přeplněné. Vyjdeme před nádraží, kde již mikrobus čeká. Je obležen davem lidí. Když řidič vidí, že jsme cizinci, pouští nás přednostně. Platíme tu samou cenu, jako místní. K ceně si připočítal menší poplatek za zavazadla. Maršrutka je narvaná k prasknutí, ale cestou se celkem vyprázdní, takže při příjezdu na konečnou všichni sedí. Silnice je v zoufalém stavu. Vzhledem k tomu, že jel asi osmdesátkou, tak to dost házelo. A to jel po hlavní silnici.

Po příjezdu do Mukačeva jsme se rozhodli, že se půjdeme někam naobědvat a poté na hrad. To první se ukázalo jako problém, neboť je zde podstatně méně klasických restaurací než u nás. Nakonec jednu nacházíme. Po obědě vyrážíme směrem k hradu. Již při cestě mikrobusem jsme si všimli, že hrad je daleko od centra. Na silnici vedoucí k hradu chytáme malý autobus zdejší městské dopravy. Jízdné se platí u řidiče, jízdenku jsme nedostali. Ten nás dovezl až pod hrad. Vystoupáme k hradu. Prohlídka je bez průvodce. Procházíme si rozsáhlý areál tohoto mohutného hradu. Prohlídka nám zabrala přes dvě hodiny. Po návratu na autobusovou zastávku se občerstvujeme v místním bistru. Poté se městským autobusem vracíme do centra. Centrum je pěkně opravené. Na mnoha domech se nezapře československý vliv z 1. republiky.

Poté si procházíme střed města. Nakupujeme si zásoby na další cestu. Navečer se přemísťujeme na nádraží. Je od centra poměrně vzdáleno. Večeříme v nádražním bufetu. Po půl sedmé přijíždí náš vlak. Vůz, ve kterém máme místa, již něco pamatuje, stejně jako zbytek soupravy. "Firměnnyj pojizd" je sice vlak vyšší kvality, ale v tomto případě se to nijak neprojevilo. Dva z nás mají tzv. "bokovyje" lehátka, která nejsou moc oblíbená, protože jsou podél chodbičky a užší. Objednáváme si u průvodčího čaj, který vyjde v přepočtu na 5 Kč. Na rozdíl od našich vlaků je ve sklenici. Ve všech vozech dálkových vlaků v bývalém SSSR je samovar, kde si cestující může zalít horkou vodou kávu, čaj, instantní polévku… Jenže v tomto voze nefunguje. Rovněž WC je v tristním stavu. Nakonec si polévku zaléváme v samovaru ve vedlejším voze.

Ráno se probouzíme mezi Žmerinkou a Oděsou. Pohled z okna je celkem nudný, protože mimo města je podél trati vysázen hustý porost stromů kvůli větru ze stepi. Po poledni přijíždíme do Oděsy. Na nástupišti již čekají "bábušky" nabízející ubytování. Jedna nám nabízí cenově přijatelný pokoj, který je prý blízko a stojí 250 hřiven. Před nádražím nás předává druhé bábušce, která říká, že se tam musíme něčím dopravit, nelépe taxíkem. Na jednoho mává. Platíme každý v přepočtu asi 20 Kč. Jedeme přes celé město. Vila, ve které je náš pokoj se nachází ve čtvrti Arkadia, poblíž pláže. Ubytováváme se ve dvoulůžkovém pokoji, ve kterém pokud se rozloží pohovka, mohou spát tři osoby. Rovněž máme k dispozici kuchyňku.

Odpoledne vyrážíme na prohlídku města. Cestou do centra si všímáme, jak zde vyrůstají mrakodrapy, zřejmě zde bude nějaká finanční a obchodní čtvrť. Začíná dost pršet, a tak velkou část cesty jedeme autobusem. Jízdné je 1 hřivna. Vzhledem k tomu, že déšť nepolevuje, tak jdeme do Mac Donaldu, ve kterém trávíme značnou dobu. Rozhodujeme se, že prohlídku města odložíme na druhý den. Poté jdeme na zastávku tramvaje, kde poměrně dlouhou dobu čekáme. Zhruba po čtyřiceti minutách přijíždí známý typ T3. Tramvaj praská ve švech a vozidlem se prodírá průvodčí, která vybírá jízdné (50 kopijek). Přijíždíme na konečnou stanici Arkadia. Dříve, než se odebereme na ubytování, jdeme si nakoupit do místní samoobsluhy.

Ráno, již s batohy, se jdeme podívat na blízkou pláž, cestou jdeme po promenádě, která vede mezi zanedbanými hotely. Poté čekáme na konečné na tramvaj. Když dlouho nejede, tak zjišťujeme u zaměstnance místního dopravního podniku, že nejde proud v troleji. Jedeme tedy na nádraží autobusem. Dáváme si batohy do úschovny. Na rozdíl od včerejška se udělalo pěkné počasí, jako stvořené na prohlídku města. Nejprve si prohlížíme kostely poblíž nádraží.

Potom jdeme k opeře. Od ní jdeme ke světoznámým schodům, kde se natáčela scéna z filmu Křižník Potěmkin. Sestupujeme po nich k osobnímu přístavu, na jehož konci je postavena výšková budova hotelu. Podél schodů vede pozemní lanovka nazývaná Funikuler. Byla postavena ve stejné době jako schody. Jízda je kupodivu zdarma. Vyjíždíme nahoru. Jdeme směrem k nádraží. Cestou objevujeme malé bistro, kde se zastavujeme na oběd. Dáváme si pelmeni. Porce nebyla velká, ale bylo to levné. Než dojdeme na nádraží, tak si ještě stihneme prohlédnout mešitu. Před nádražím si procházíme tržiště a nakupujeme zásoby do vlaku. Lze zde sehnat téměř cokoliv za mírné ceny. Vyzvedáváme si batohy z úschovny a jdeme do vlaku. Tentokrát máme všichni boční lehátka. Vůz je ve stejném stavu jako cestou sem, ale funguje v něm samovar.

V pět hodin ráno vystupujeme ve Lvově. Nejprve zjišťujeme zda "Pasažirskij pojizd" jede z hlavního, nebo příměstského nádraží. Ve velkých městech a železničních uzlech zde bývá zvykem, že nádraží pro příměstské vlaky je odděleno; buď se o zcela jinou stanici, jako v tomto případě (na kolejiště hlavního nádraží se připojí až na jeho zhlaví), nebo je pro odbavení cestujících pouze jiná budova (Čop, Užhorod). Zjišťujeme, že musíme jít na "primiskij vokzal". Není to daleko. Usedáme do nevytopené čekárny, neboť nám jede vlak až v 9 hodin.

Asi hodinu před odjezdem otevírají tu správnou pokladnu. Je jich zde více a jsou umístěny nezvykle venku, mimo staniční budovu. Náš vlak je sice klasická "električka", ale vzhledem k tomu že je v kategorii pasažirskij, tj. patří mezi dálkové vlaky (ale staví všude), tak si musíme koupit jízdenku právě v pokladně pro tyto vlaky. Cena je 8,06 hřivny. Mezitím otevírají obchůdek ve stanici, tak si jdeme koupit něco málo k jídlu a nastupujeme do vlaku. Vlak se celkem zaplnil, ale všichni sedí. Na konečnou přijede poloprázdný. Odjíždíme, jak je zde zvykem, na čas. Vlakem prochází prodejci různého zboží, hlavně potravin. Nakupujeme u jedné "bábušky" teplé pirohy za směšně nízkou cenu. Tímto vlakem jedeme do Sjanek, které leží na severní straně Užockého průsmyku v Karpatech, které zde oddělují Lvovskou a Zakarpatskou oblast (dříve Polsko a Československo). Za stanicí Sambir se začínáme blížit k horám. Poslední hodinu jízdy již stoupáme do kopců. Jedeme po elektrizované jednokolejce. Tato trať byla elektrizována zřejmě pro odlehčení východněji ležící hlavní tratě přes Mukačevo a Stryj.

Po čtyřech a půlhodinách přijíždíme na konečnou. Nebýt zde této (dříve pohraniční přechodové) stanice a posádky pohraničníků, tak zde dávají lišky dobrou noc. Dnes má tato stanice význam pro odstupování postrků nákladních vlaků od Užhorodu a přestupů mezi "električkami" z/ do Užhorodu a Lvova. Poblíž nádraží je obchod s potravinami, ve sklepě občerstvení. Za neuvěřitelně laciný peníz zde obědváme, byť jen čínskou instantní polévku, chleba s uzeninou, a sušenky.

Po dvou hodinách odjíždíme vlakem do Užhorodu. Hned po odjezdu ze Sjanek následuje zlatý hřeb dnešního dne - úsek přes Užocký průsmyk. Převýšení trať překonává pomocí několika smyček, podobně jak je tomu na známé dobriništské úzkorozchodce v Bulharsku. Cestou je vidět, že v jednom úseku byla trať přeložena. Večer v půl osmé přijíždíme do Užhorodu. Naposledy jsem na tomto nádraží byl v roce 1999, tak se nestačím divit, jak se změnilo. Staniční budova je kompletně zrekonstruována, v hale si připadám, jak někde v bance a ne na nádraží. Rovněž bufet je na velmi vysoké úrovni, připomíná spíš lepší bistro. Nikde žádní bezdomovci. V podobném duchu je přestavěna i vedlejší budova pro příměstské vlaky, i když ne tak velkoryse.

Hodina čekání rychle uteče a je tu dnes poslední "električka" a to do Čopu, kam přijíždíme za hodinu. Noc trávíme v budově pro příměstské vlaky, kde se dobře čeká. Bistro, na stejné úrovni jako v Užhorodu, je otevřeno non-stop, stejně jako hala, ve které se nachází. Ve dvě hodiny v noci jdeme ke vchodu do prostoru na celní a pasové odbavení. Je zde potřeba být 45 minut před odjezdem vlaku na Slovensko a do Maďarska. Ještě před tím platíme v pokladně staniční poplatek, který stojí 5 hřiven a vybírá se k mezinárodním jízdenkám. Doklad o zaplacení pokladní připojí k jízdence a kontroluje ho železničář u vchodu do celního prostoru. Po odbavení nastupujeme do osobního vlaku do Čierné nad Tisou tvořeného pouze jedním vozem bývalé 1. třídy, ale řádně zdevastovaného. Nesvítily ani zářivky. Z tohoto důvodu musíme na slovenské celnici vystoupit z vlaku a celní kontrola probíhá v celní budce. Vzhledem k tomu, že se dovnitř všichni nevešli, tak ti, kteří ještě nejsou odbaveni, čekají v zimě venku. S téměř hodinovým zpožděním přijíždíme do Čierné nad Tisou. Přestupujeme do osobáku do Košic. Následuje cesta rychlíkem do Žiliny a Detvanem do Ostravy a nakonec EC Praha do Pardubic a osobními vlaky přes Hradec Králové do Jičína.

Titulní snímek: 7.10.2007 - Oděsa: nádraží © Josef Páč