Zašlá kráska Oděsa, komunistický skanzen v Podněstří a jiné východní zajímavosti (1. díl)

Naše cesta začíná v Košicích, po společném setkání Jirky (Etienne) a Olivera (Setup), odkud to na Ukrajinu věru není daleko. Proto jsme si také do Užhorodu trochu zajeli - vlakem přes Prešov a Vranov nad Topľou do Strážske, kudy Jirka ještě nejel. Tato trať vyniká zejména svými viadukty i zajímavou historií. Byla totiž budována za časů Slovenského štátu, kdy jižní oblasti Slovenska připadly Maďarsku, a východ země tak neměl železniční spojení se zbytkem Slovenska. Na necelých 50 kilometrech bylo nutné vybudovat dva tunely a na 117 viaduktů, mostů a propustků, z nichž vynikají čtyři v okolí Hanušoviec nad Topľou. Nejdelší z nich, Hanušovský viadukt, dosahuje délky 389,9 m a je nejdelším železničním mostem postaveným v oblouku ve střední Evropě.

Michalovce, autobus Setra do Užhorodu © Jiří Mazal

Ze Strážskeho jsme těch pár kilometrů do Michalovců překonali autobusem - na vlak bylo nutno čekat příliš dlouho. Akorát nám nějak uniklo, že autobusové nádraží je úplně jinde než vlakové, ale naštěstí kousek od železnice jsme objevili zastávku, ze které jezdily autobusy do Michalovců. Následovalo poslední jídlo na Slovensku v jídelně na nádraží a již vyhlížíme náš autobus linky Košice - Užhorod, rozeznatelný na první pohled. Postarší Setra přeci jen není typickým vozidlem v česko-slovenské veřejné dopravě. Řidič má k ruce děžurnou, která nás inkasuje, ale jízdenky nevydává, a ve slušně zaplněném autobuse nacházíme místo až úplně vzadu. Osazenstvo je mnohonárodnostní, vedle turistů se vezou i Ukrajinci, Slováci a Maďaři, zrovna před námi sedí dvě dívčiny s maďarským pasem, které ale hovoří mezi sebou slovensky. Na hraniční přechod Vyšné Německé to není příliš daleko a náš autobus má přednost, ale i tak se postává, než náležitě prolustrují naše pasy. Kousek popojedeme k ukrajinským hranicím a kontrola probíhá nanovo. Prakticky hned za čárou již následuje Užhorod, který celý projedeme až na autobusové nádraží.

Železniční stanice Užhorod © Jiří Mazal

Máme sice zpoždění, ale času ještě dost, takže vyrážíme uličkami na okraj městského centra a nakonec usedáme v bistru u nádraží. Je nepříjemné vedro, takže chodit se nám ani moc nechce. Jirka si dopřává pořádný hot-dog a zděšeně pozoruje, jak prodavačka bere ten položený na pultu plný kečupu a tatarky. Snad všechny mikroby stačí "vybít" mikrovlnka. Mezitím se u venkovního posezení objevuje cikánské děvčátko i s mladou maminkou, a poté, co je Jirka nevybíravě odežene, je proklet na zbytek svých dní, což naštěstí moc neúčinkovalo.

Vlakové nádraží, které máme jen přes ulici, je krásnou ukázkou toho, jak lze mrhat veřejnými prostředky. K původní uherské budově, která dnes slouží pro příměstské vlaky, postavili téměř malý zámek, v typickém postsovětském slohu, u nás nejvíce podobnému podnikatelskému baroku - v módě jsou hlavně balustrády a štuky. Budova je však sotva 15 let stará a vznikla díky iniciativě tehdejšího ministra dopravy pocházejícího ze Zakarpatí. Již zesnulý ministr má nyní v hale i svůj pomník a k vidění je také jeho řádně ometálovaná uniforma.

Nás více zajímá rychlík 107L z Užhorodu do Oděsy. Před patnácti silně omšelými "stodolami" z produkce východoněmecké vagónky v Ammendorfu trůní zdejší obligátní dvoudílná VL11M, výrobek gruzínského Tbiliského elektrovozostroitelnogo zavodu. Nejen design, ale i elektrická výzbroj jsou beznadějně zastaralé, ale v současné ekonomické situaci Ukrajiny jaksi není na výběr. Jízdenku máme koupenou předem přes e-shop Ukrajinských železnic, a to do "kupejného", lůžkového oddílu pro čtyři. Ve vagonu je jako v peci, okno nejde otevřít vůbec a na chodbičce jen na větší škvíru. Stáří a mizerná údržba jsou na voze znát, obzvláště komicky působí zdejší typické záclonky v půli oken, jejichž tyčky jsou však již ve zdířkách poněkud "vykotlané", a pořád vypadávají. Ve voze je však uklizeno a starostlivá děžurná evidentně všudypřítomné koberce i vysává.

Užhorod, lokomotiva ř. VL11M s vlakem č. 107 do Oděsy © Jiří Mazal

V 19 hodin vyjedeme z Užhorodu a podél tratě je patrná souběžná normálněrozchodná trať, která umožňovala spojení Užhorodu (a dále na Slovensko) a Čopu po normálním rozchodu. V 90. letech však rychle vzala za své a zůstaly jen zarostlé náspy a opuštěné mosty. Po 22 kilometrech nás čeká zastávka v pohraničním Čopu, kde se stojí celých 30 minut. Někteří cestující si ještě odchází koupit něco do obchodů před nádražím, jiní jen tak zevlují na nástupišti, ve voze se zrovna vydržet nedá. Jirka podrobně zkoumá vůz, zejména zázemí samovaru, který má z druhé strany kotlík na přikládání dřeva (uhlí), a v tomto prostoru je také kotel na tuhá paliva pro vytápění vozu. Děžurné se však jeho focení příliš nelíbí, v Čopu obecně kvůli hranici fotografy nemají rádi a doporučuji tam foťák vůbec nevytahovat. Jirka na její námitky odvětí jen "da da", ale Oliver se začne zajímat, co vlastně děžurná chce, tak dostane vyhubováno místo Jirky. Inu, kdo se moc ptá, moc se dozví.

Míříme dále na sever ke Karpatům, ještě za šera se kocháme pohledem na Mukačevský hrad a v Mukačevu nám také přistupuje společnost, paní s dítětem. V noční zimě se vůz konečně ochlazuje a usínáme, s dveřmi otevřenými do chodbičky - není se čeho bát, spodní lůžka totiž mají pod sebou jakýsi kastlík, jehož víko tvoří právě lůžková část. Svůj batoh tak bezpečně skryjete. Na otevřené dveře myslí i děžurná a vypíná osvětlení na chodbě, takže jsme ušetřeni svícení rovnou do obličeje, jak je to mnohdy v lehátkách.

Žmerinka, čilé obchodování na nástupišti © Jiří Mazal

Ve Lvově odstupuje vlaková VL11M a nahrazuje ji vzhledově velmi podobná VL80, která však "papá" střídavý proud, nezbytný pro další jízdu. Ráno delší dobu postáváme ve Žmerince, kde probíhá pravý nástupištní bazar. Bábušky nabízí nejrozmanitější pochutiny, většinou doma napečené, a nechybí ani čerstvě natrhané maliny. Neodoláme a i přes zásoby pořízené v Užhorodu nakupujeme. Pokračujeme nudnou nížinnou krajinou na jih do Oděsy podél moldavských hranic (resp. hranic Podněsterské republiky) a čile se družíme s paní cestující s námi. Je z Chustu (město na Zakarpatské Ukrajině) a jede za manželem do Oděsy. Podělí se s námi o značné množství svých zásob a po cestě se navíc setkává se svým otcem, který ji přinesl hromadu čerstvě nasmažených palačinek a domácí med. I ty máme možnost brzy ochutnat. Jak je ve zdejších krajích zvykem, popíjíme také ze samovaru čaj, který děžurná prodává za 5 hřiven (5,5 Kč). Samotná horká voda je zdarma. Děžurná zrovna neoplývá ochotou. Když ji Jirka jednou oslovil, vrhla kyselý otrávený ksicht a otázala se "što?", ale ukazuje se, že je to jen vrchní slupka. Takoví jsou Ukrajinci na první pohled - nepříjemní a neochotní, ale jedná se jen o vnější obal, který zdejší lidé nosí pro zvládnutí svého dosti těžkého a namáhavého života ve zdejších nuzných podmínkách. Oliver se s ní pak pouští do řeči, až se děžurná usměje, a zjišťuje, že je z Oděsy a celý život pracuje na dráze.

Během dne začne být ve voze nepříjemné teplo a jsme rádi, když před třetí hodinou zastavujeme v Oděse na zdejším hlavním nádraží, které je hlavové. Po vystoupení nás nával horka málem porazí - je 35 stupňů. Jako první věc jdeme na nedaleký hotel Admiral, který je dokonce vidět z tratě, a po odložení věcí vyrážíme na průzkum. Na nádraží vedle zdejších obligátních řad zaujme zejména "vysokorychlostní" jednotka EKr1, nejnovější produkt ukrajinského průmyslu. Tyto devítivozové dvousystémové jednotky byly zatím vyrobeny pouze dvě v letech 2011-2012 a jsou nasazovány na expresní spoje z Kyjeva do Oděsy, kde je jinak zajišťováno spojení pouze ubytovacími vozy. Zvláštností je jejich uspořádání, jedná se totiž o dva hnací vozy a sedm vložených, ale i v hnacích vozech jsou místa k sezení. Designově působí jednotky povedeně, cestovní komfort však posoudit nemůžeme.

Oděsa, dvousystémová elektrická jednotka ř. EKr1 výrobce Kremenčuk © Jiří Mazal

Přímo před naším hotelem se nachází lávka pro pěší přes kolejiště, která se stává naším cílem - pořizujeme tak obrázky celého nádraží plného "stodol" i fotky československého "čmeláka" řady ČME3. Nádražní budova samotná je obligátně velkolepá, plná štuk, mramoru a vyzdobená portréty námořníků. Všude samozřejmě čisto a pořádek, zlý jazyk by málem řekl, jako na jednom z mála míst ve městě. Železnice jsou zkrátka na východě stále státem ve státě a na Ukrajině jednou z mála věcí, které bezproblémově fungují.

Po zbytek dne je pro nás cílem Baterie 411. Tento památník připomíná hrdinskou obranu Oděsy v dobách 2. světové války. Víme, že máme jet maršrutkou číslo 127, ale její nalezení je trochu oříškem. Označníky tu pochopitelně žádné nejsou. Dle instrukce jednoho z řidičů čekáme na plácku, ale kolem nás míjejí všechna možná čísla kromě 127. Když už asi po půl hodině chceme čekání vzdát, zeptáme se ještě jednou, a jsme odkázáni na druhou stranu nádražní budovy. Tam již právě jeden spoj přijíždí. Za 5 hřiven (5,5 Kč) uháníme po bulvárech až na předměstí, víceméně v souběhu s tramvajovou tratí, po které se ovšem nijak nevyplatí jet - musí se dvakrát přestupovat a jízda je neskutečně pomalá. Ke konci již navíc tramvajová trať působí značně zničeně, jednokolejka vedoucí podél silnice z kočičích hlav. U rozsáhlého parkoviště plného odstavených maršrutek je již vstup do areálu. Samotné muzeum sice nacházíme zavřené, ale všechny venkovní exponáty jsou volně přístupné. Vedle palebných postavení i s původními děly pevnosti lze vidět především množství vojenské techniky, ponorku, loď, obrněný vlak či dokonce válečnou tramvaj, která před sebou strká na vozíku dělo. Oblast je oblíbeným výletním cílem, takže se mezi obrněnci prohání dětská autíčka, skáče se na nafukovacím hradu nebo se podnikají jiné dětské kratochvíle.

Oděsa, památník Baterie 411 © Jiří Mazal

Stejnou maršrutkou se vracíme do centra a na konečné tramvají Kulikove Pole u nádraží zkoumáme zdejší tramvaje. Použil bych výraz "blízké, a přeci tak vzdálené". Vedle původních tatrováckých T3SU dodaných z výroby do Oděsy se tu vyskytuje množství ex-pražských T3, které prožívají v Oděse svůj druhý život. Na některých se ještě skví nápis "Dopravní podnik hlavního města Prahy" a všechny nesou původní pražská inventární čísla. Z druhé strany nádraží je také tramvajová smyčka "Zaliznyčnyj vokzal" a jedna z tramvajových vozoven. Tramvajové tratě působí dost tristním dojmem, i na hlavních bulvárech jezdí tramvaje pomalu a často stojí v kolonách. Kolem tržnice Privoz se pak tramvaje plouží po něčem, čemu se ani nedá říkat svršek. Jejich hlavní výhodou je nízká cena - pouhé 2 hřivny (2,2 Kč), přičemž ve voze je vždy přítomna děžurná, která prodává jízdenky. Většinu linek tvoří pouze sólo vozy, z toho vyplývá jistá přeplněnost vozidel. Zdejší tramvajový systém má ovšem pro neznalého tu výhodu, že všechny zastávky jsou označeny cedulí i s jízdním řádem (formou intervalu) a někde jsou i plánky sítě.

Vedle T3 a jejích derivátů zaujme ještě zdejší druhý nejčastější typ, tramvaj К-1. Představuje reakci na neutěšený stav vozového parku a zároveň nedostatek finančních prostředků. Vznikl tak společný česko-ukrajinský podnik Tatra-Jug, který vyráběl tramvaje na základě osvědčeného typu Tatra T6B5. Tento typ také vyzkoušíme na lince č. 5 vedoucí od nádraží vlakového k autobusovému, neboli "centrálnymu avtovakzálu". Lepší než jít pěšky, ale zejména při zpáteční cestě pořád postáváme v kolonách a v letním vedru to není příliš příjemný zážitek.

Oděsa, tramvajová trať poblíž zastávky Privoz s tramvají typu T3A © Jiří Mazal

Následující den nás čeká turistická prohlídka Oděsy, přičemž průvodkyni nám dělá jedna z Jirkových studentek, Valeria. Asi nejpříhodnější by se pro město hodilo pojmenování "zašlá kráska". Je vidět, že Oděsa už zažila lepší časy, kdy patřila k trojici největších měst carského Ruska spolu s Petrohradem a Moskvou. Široké bulváry, plné příjemně stínící zeleně, jsou obklopeny řadou velkých paláců, většinou nepříliš udržovaných. Veřejné budovy však vesměs prošly renovací. Ulice a chodníky působí dosti zanedbaným dojmem, i Valerie si postěžovala, že závidí Lvovu, kde je centrum krásně spravené a plné turistů, kdežto v Oděse všichni budují nové domy na předměstích a centrum chátrá. Jak je však na východě zvykem, opravdu vzorně působí městské parky. Oděsa jich má spoustu a často se jedná o menší plochy mezi zástavbou, nechybí ani hlavní park, nazývaný Ševčenkův.

Hned naproti nádraží se vyjímá jeden ze zdejších klášterů - Pantelejmonovský, jelikož však hned u vchodu pop na Valerii zlostně zasyčí "zakryť", raději jsme ho nijak neprocházeli. Středobod města představuje monumentální Národní divadlo opery a baletu z roku 1887, v jehož okolí se nachází řada muzeí a radnice. Primorskym bulvárem se dojde k symbolu Oděsy, Potěmkinovým schodům. Podél celkem 129 schodů vede i pozemní lanovka, ta však byla momentálně v opravě. Schody mají jednu optickou zajímavost - nižší stupně jsou daleko širší než ty vrchní, takže celková šířka se zdá být stejná. Proslavil je hlavně kultovní film Křižník Potěmkin režiséra Sergeje Ejzenštejna. I když se jedná o němý příběh z roku 1925, stojí stále za zhlédnutí, a právě na schodech se odehrává jedna z nejsugestivnějších scén, kdy jsou civilisté masakrováni carskými vojáky. Ve skutečnosti vše probíhalo trochu jinak a musíme také přihlédnout k propagandistickému charakteru snímku, ale to nic neubírá na kvalitě filmu.

Oděsa, Potěmkinovy schody © Jiří Mazal

Naproti schodům se vyjímá obrovské molo, odkud odplouvají výletní lodě a vedle obrovského hotelu se krčí i nově postavený kostel. Naopak nad schody trůní socha Richelieua, tedy nikoliv toho slavného kardinála, ale jeho potomka, který Oděsu založil. Sovětský pomník věnovaný křižníku Potěmkinovi již vzal za své a na jeho místo se vrátilo sousoší s Kateřinou Velikou, které tu stávalo již za carských dob. Oděsané jsou prý tak trochu šprýmaři, a tomu by odpovídaly i některé pomníky, neboť jen tady má svůj pomník i román - Dvanáct křesel. Tento satirický kousek vypráví o zchudlém aristokratovi, který hledá rodinné šperky v jednom z dvanácti zděděných křesel rozkradených z rodinného sídla. O různé komické situace přitom není nouze. Navštívili jsme i největší oděský park, Ševčenkův, na jehož konci se nachází delfinárium a přímořská promenáda s možností koupání v moři. Sice jsme neokusili, ale oproti varováním průvodce nepůsobilo příliš špinavě a odpadky v něm žádné neplavaly.

Po vydatném obědě v jednom nákupním centru v Jirkově oblíbeném restauračním řetězci "Puzata chata" nám před vchodem jedna slečna začala nabízet letáky. Samozřejmě jsme odmítli, a okamžitě se zlou se potázali. Slečna začala nadávat, jak že je to hrozné, letáky nikdo nechce, ani tito dva cizinci ne, hrozná brigáda, se na to může vykašlat! Věru zajímavý přístup k práci. Během odpolední siesty (přeci jen bylo venku dost vedro) Jirka ještě prolezl zdejší tržnici nazývanou Privoz, která je největší na Ukrajině. To sice neumíme posoudit, ale menší hala naplněná pouze obuví dokládá, že malé to tu skutečně není. Uprostřed pod krytým prostorem dominovaly domácí produkty z polí a zahrad obklopené stánky se vším možným, seřazené podle nabízeného sortimentu.