Zaujímavosti zo železničnej histórie

Plánované železniční taktické cvičení v Čerčanech nechávalo dopravní četu v klidu. Po zkušenostech z minulého se strojvedoucí, vlakvedoucí, technický dozor i posunovači spíše poťouchle těšili, jaké průšvihy se zase podaří lampasákům vyrobit.
Už nástup po tajném bojovém poplachu, jehož vyhlášení v 5.30 celý vojenský tábor u hostivařské plynárny očekával v maskáčích a obutých kanadách vleže na kavalcích, sliboval nevšední zážitky. Jednotlivé čety se couraly k výzbrojní maringotce pro samopaly a cvičnou munici. Dopravní četa jako poslední. Vojáci postupně fasovali zbraně, které naposled viděli někdy před půl rokem v kasárnách na nástěnce.
„No nemám, no! To si ho mám někde nahonit?“ rozčiloval se jako trhovec záklaďák pověřený výdejem, když mu došly samopaly, na něž několik dopraváků čekalo.
„Súdruh poručík, on mi nechce dať samopal. A já som sa tak tešil,“ hořekoval naoko plačtivě Šurina, bodrý chalan z Oravy. Po straně se přitom na těch několik kamarádů ověšených samopaly uškleboval a provokativně si strkal ruce do kapes. „Máte kulomet? Dejte mu ho!“ nařídil přihlížející poručík.
„A těm ostatním alespoň bodáky a sumky,“ dodal.
Při dalším nástupu před odjezdem na stavbu vypadala dopravní četa jako tlupa Benderovců. Někdo měl samopal, Šurina zápasil s kulometem, několika vojákům se u opasku bimbaly bodáky, jiní si do prázdných sumek nacpali paštiky a chleba. Defilé uzavírala trojice, na něž zbyla jen pouzdra na bodáky. Prázdná. „No co, tak po těch amerikánech budeme házet vidle!“ utrousil sarkasticky kdosi. „A místo granátů začneme házet paštiky. Ty vole, takovou Májkou do oka, to je na medaili,“ rozvíjel válečnou strategii další.
Cvičení se odehrávalo na nádraží. Dopraváci v maskačích se na peróně motali mezi cestujícími. Bachmači makali na trati směrem k Mrači. Když se podařilo položit prvních sto metrů nových kolejí, začala hra na vojáky.
„Tebe se chemický poplach netýká. A těch taky ne, aby se nestal nějaký průser,“ přitočil se spiklenecky k dispečerovi hlavní inženýr stavby, když viděl pokusy dopraváků nasadit si ochranné masky.
Zatímco tedy ostatní vojáci tápali v kolejišti v maskách, dopravní četa si lebedila, což popudilo ambiciózního velitele roty. Nasupeně se snažil překousnout zdůvodnění, že dopraváci mají imunitu. „Tak budete střílet!“ zabublal zlomyslně. Věděl, že pozdější čištění samopalů od zplodin cvičné munice zabere hodně času. Námitku, že četa nefasovala náboje, vyřešil. Nechal přinést z gaziku bedýnku s tím, že ji chce vrátit vystřílenou. Obětoval se tedy jeden strojvedoucí a ten kamarádům samopal půjčoval jako kysličníková blondýna v pouťové střelnici vzduchovku. Postupně na konci nádraží cvičnou munici vystříleli. Kromě Šuriny. Ten si u tratě zalezl s kulometem do křoví a čekal.
Mezinárodní expres Vindobona z Berlína přes Prahu do Vídně nejel po sousední koleji nijak rychle. Přesto bylo skřípění jeho brzd slyšet na kilometry. Opakované tři krátké dávky z kulometu směrem k lokomotivě signalizovaly v duchu drážních předpisů jasně: „Stůj! Nebezpečí! Zastavte všemi prostředky!“ Cizinci v restauračním voze se divili, co je to u Čerčan v roce 1985 za Divoký západ.

(Benešovský deník)

Zdravím všechny! Mám jednu zprávu z letecké a železniční historie: Minulou sobotu odhalili v Brně-Slatině pomník americkému letci, poručíku Williamu L. Kigginsovi, který byl sestřelen protiletadlovým dělem (flakem) při útoku na zdejší železniční stanici 11. října 1944. Mimochodem, šlo o první úder hloubkařů proti železniční dopravě v českých zemích. Fotky najdete na http://hloubkari.bloguje.cz
Filip

V lednu 1919 bylo zřízeno 22. železniční oddělení MNO. Účinné využití železničářů při plnění těchto úkolů je možno dokumentovat na autentickém znění návrhu organizačního členění železničního pluku, které zpracoval mjr. Schaniel dne 6. října 1919: Výcvik stavebních setnin vmíru se děje v garnisoně na zvláštním technickém cvičišti. Zároveň bude s ministerstvem železnic sjednána dohoda, že československý železniční pluk bude při větších pracích - jsou-li tyto výchovného rázu - přibrán. Že při živelních pohromách v míru jest železniční pluk v prvé řadě povolán k práci na drahách, jest samozřejmé. Jak ukazují zkušenosti z bývalého mocnářství, tak již v republice, jest železniční vojsko v míru jediným schopným činitelem větší poruchy na tratích, mostních objektech atd., v nejkratší době účelně napraviti. Za materiál železničního pluku bude po době užití v civilní správě vybráno patřičné nájemné.
V lednu 1919 byl prapor z Lysé nad Labem přemístěn do Pardubic, kde byly postupem času vytvořeny velmi dobré podmínky pro výcvik a dnem 10. března 1919, přeorganizováním železničního praporu, byl zřízen „železniční pluk“. Organizační práce byly ztíženy naprostým nedostatkem služebních pomůcek, ošacení, nebyla evidence důstojníků ani mužstva, protože veškeré osobní doklady zůstaly v Korneburgu u bývalého rakouského železničního pluku. Teprve v polovině roku byla přivezena část těchto osobních údajů, která se postupně doplnila.
Pluk byl ubytován v barákovém ležení bývalé záložní nemocnice. Baráky byly lehké konstrukce a ve špatném technickém stavu, které i vlivem nedostatku uhlí se staly zcela nevyhovujícími. Na popud pluku byla v září svolána komise, která měla ubytování pluku řešit. Dlouhé jednání ukázalo i neporozumění pro zájmy a účel železničního pluku. Posádkový velitel a zástupce dragounského pluku rozhodně vystoupili proti ubytování železničního pluku v jezdeckých kasárnách, i proti přechodnému na dobu největší zimy. S názorem souhlasila většina přítomných zástupců. Zarážejícím dojmem působilo vystoupení pardubické městské rady, která všemožně podporovala zájmy dragounského pluku.
Odůvodňovala svůj postup tím: Město zdejší jest známo jako město sportovní, jedná se nám o to, aby byla tato pověst zachována a toho dosáhneme jen tím, že budeme podporovati dragounský pluk. Další důvody byly politické - dragouni tu budou mít dva své pluky a vyšší velitelství a tím se chtěla městská rada domoci i župního sídla pro Pardubice, a proto ponechání dragounů v jezdeckých kasárnách se stává pro městskou radu životní otázkou města. Usnesení komise pro přechodné ubytování v kasárnách bylo zamítavé a doporučeno adaptovat baráky; a tak se i stalo.
V roce 1920, po návratu českých legií z Ruska, došlo ke sloučení legionářských železničních jednotek s železničním plukem. V tomto roce byla rovněž zahájena stavba železniční tratě Lysá nad Labem-Milovice, na které byl 23. září 1921 slavnostně zahájen provoz. Provedeny byly obnovovací práce na Vlárské trati, poškozené katastrofální povodní. Obnova byla prováděna až do poloviny roku 1921, kdy se jednotky železničního pluku vrátily z obnovovacích prací na Slovensku do stálé posádky.
V červenci až září provedl železniční pluk za spolupůsobení mostní roty 4. ženijního pluku zvednutí zřícené mostní konstrukce přes Dunaj na Parkáni (rozpětí 2 x 83,5 m - 2 x 102 m - 119 m), způsobené válečnými událostmi v roce 1919. Minová exploze porušila první příhradu návodního pilíře tak, že se konstrukce zřítila tímto koncem na dno řeky.
16. ledna 1922 bylo zřízeno „Vojenské železniční učiliště“. V něm zahájila 1. října 1923 činnost škola pro výchovu rotmistrů z povolání. Tento rok bylo definitivně rozhodnuto o trvalém umístění železničního pluku v Pardubicích a vyhlédnuty pozemky v okolí Chrudimky u Pardubiček pro technické cvičiště, na kterém se prováděl zejména výcvik stavby beranidel, drah normálních a polních, montáž Khonova mostu a Roth-Wagnerova mostu, sestavování montážních jeřábů a lanový