Jak se cestuje do Rumunska na Zkušební okruh Faurei

Balkán je tak trochu stranou Evropy a Rumunsko je jedna z jeho tak trochu tajemných zemí, rodiště Drákuly, země, kterou jsem navštívil před mnoha lety jako mladý novomanžel v roce 1969. Potom ještě dvakrát, kdy jsme projížděli vlakem k Černému moři do Bulharska. Co se tam asi změnilo. Je to země, která je členem Evropské unie, kam by měly plynout nemalé finanční prostředky na obnovu toho, co bylo velice zanedbané. Což bylo skoro všechno. A já byl zvědav, samozřejmě především na železnici.

Rajka, před odjezdem do Budapešti 12.4.2018 © Miloslav Bednář

Velice mě překvapilo, když jsem se dověděl podrobnosti cesty a toho, co mě čeká. Přeprava motorové jednotky řady 195 101 Španělské výroby pro Anglickou Severní dráhu. Tu převezmu na VÚZ ve Velimi, kde procházela zkouškami předepsanými pro její uvedení do provozu, ale která bude ještě přepravena do Rumunska na C.T.F Faurei P.O, jak zní její celý název. Tam se pravděpodobně podrobí stejným zkouškám jako ve Velimi. Jiné rozumné vysvětlení mě nenapadá, protože i anglický personál, od kterého jsem jednotku přebíral na okruhu, se tvářil jako „tajemný hrad v Karpatech“, jak pravil klasik, tuším, že z rodu Cimrmanů. Nepodařilo se mi z nich „vyrazit“ ani výkon jednotky, podrobnosti o přenosu, jen by bylo sděleno, že baterie je vypnutá. Po přípravě, která spočívala především v drobných opravách na vzduchovém potrubí, automatickém spřáhlu brzdících vozů a nastavení brzdových kohoutů pro přepravu s vypnutou průběžnou brzdou motorové jednotky jsme mohli vyrazit. Zatím jen do České Třebové. Druhý den odpoledne 11.4. s lokomotivou 741 516 z CZ LOKO Česká Třebová rychlý přesun do Kút. Tam mě převzala jakási otlučená lokomotiva řady 740 bez „žlutých kohoutů“ což byl první problém na této výpravě na Balkán. Podmínkou přeprav totiž bylo napájení potrubí 10 barů, kvůli vzduchovému odpružení. Já měl na jednotce příslušné vzduchojemy naplněny na 8 barů od  lokomotivy 741 516, takže jsem to risknul. Ale jak se tady v zemích českých říká „ pro dobrotu na žebrotu“, zjistil jsem krátce po odjezdu ze stanice Kúty do Bratislavy poměrně masivní únik vzduchu. Byl na opačném řídícím stanovišti. Češi jsou známí schopností improvizovat, takže výsledek se dostavil, únik vzduchu se snížil, takže těch asi 90 minut jízdy do Rajky, kde jsem nocoval až do 10 hodin 12.4., jsem zvládl bez problémů. Jen tak na okraj, potrubí vypadalo jako noha v sádře a při zpáteční cestě ta závada trvala dál. Angličtí servisáci, nebyli schopni opravu ve Faurei provést. Přitom bylo potřeba hasák a nějaký těsnící materiál. Po odjezdu z Rajky, mimochodem s asi 6ti hodinovým zpožděním oproti jízdnímu řádu uvedeným v depeši o přepravě a trase po vídeňské trati do Budapešti a dál směr Albertirsa, kde ta dnešní etapa skončila.

Důvod, proč jsme vjížděli na "Přivolávačku" 12.4.2018 © Miloslav Bednář

Protože nic není takové, jak podle itineráře vypadá, nastal další a poměrně vážný problém v Szolnoku. Tato jednotka + brzdící vozy německého dopravce byla zaplacena jako samostatná jízda. V Szolnoku jsem po příjezdu zjistil, že maďarský dopravce chce využít této přepravy a „ pověsit“ na konec asi 15 ložených vozů směr Rumunsko. To nebylo v souladu se smlouvou o přepravě, dál to porušovalo technické hodnoty namáhání spřáhlového ústrojí a další parametry. Problém byli samotní Maďaři, nebudou se mnou diskutovat, oni nařídili, řeč, která je nesrozumitelná a další problémy. Vyřešil jsem to tím, že jsem uzavřel kohouty průběžného potrubí, které v tomto případě bylo vedeno gumovou tlakovou hadicí vnitřkem celé jednotky. (stejná hadice jako jsou brzdové spojky). Samozřejmě telefonáty po lince do České Třebové, URMIZA Praha a zpět a zhruba 2 hodiny ztracené naprosto zbytečně. Po odjezdu ze Szolnoku do stanice Lőkösháza

a Curtici v Rumunsku. Najednou jsem měl pocit, že jsem se ocitl zpátky o mnoho let. Čistota nádraží někde jinde, špinavé lokomotivy, posbírané z celé Evropy, tam kam jsem se měl možnost podívat, zarostlé kolejiště, neudržované prostory, o sociálním zařízení ani nemluvě. Nakonec po velkých diskuzích jsem musel souhlasit s přidáním 3 vozů, prý jako brzdové na konec soupravy. Vzhledem k tomu, že po večerním odjezdu z Curtici a průjezdu Aradem, kde se ještě dalo mluvit o rychlostech okolo 60 – 70 km/hod dalších asi 400 km přes Karpaty ze Simerie do Craiovy bylo uskutečněno po jednokolejné trati s 43 tunely a „úžasnými rychlostmi“ v rozmezí 20 – 30 km za hodinu. Tato trať byla postavena v 50 letech minulého století. Vede ve své části hlubokým údolím řeky Jiu, okolní hory překračují výšku 2000 m, s nejvyšším vrcholem Paringul Mare 2519 metrů. Ovšem, co mě snad ani nepřekvapilo, je naprostá devastace stanic, vozového parku, vjezdové rychlosti na zhlavích do stanic, jako je např. Craiova. O malých stanicích v horách, ale i okolo Bukurešti ani nemluvím. Dál po trase Craiova – Bukurest – Ploesti – Buzau jsem ráno 15. 4. dorazil do Faurei. Stanice s přilehlým městečkem asi o   4 – 5 tisících obyvatelích leží na trati z Bukurešti do Galati v deltě Dunaje, ale dá se tam také jet do Constanty a Mangalie. Město s obrovským nepořádkem okolo nádraží a sídliště, obývané většinou obyvateli tmavší pleti (národnost si dosaďte sami), kteří mi způsobovali velké problémy se zajištěním neporušitelnosti laku, pokusy vniknout do jednotky, minimálně z důvodů zkrácení cesty ze sídliště na nádraží (jednotka překážela na vyšlapané stezce přes koleje). Stál jsem tam totiž od 15.4 s příjezdem 8.02 do asi 8.00 hod 18.4. Všechny vstupní dveře zevnitř zajištěny plastovými plombami, kterých jsem si naštěstí vzal celé balení, a jediné otevřené dveře, které jsem doslova hlídal osobně a nepřetržitě. Odejít si pro vodu s kanystrem byl problém. Ale už bylo dost stížností. Ještě něco o samotném Zkušebním okruhu.

Faurei přípojová stanice Zkušebního okruhu 15.4.2018 © Miloslav Bednář

Oficiálně pojmenovaném C.T.F. Faurei P.O. jak jsem už uvedl dříve. Okruh leží asi 4 km od stanice Faurei, je s ní spojen elektrifikovanou vlečkovou kolejí. To by snad bylo zatím vše. O samotném okruhu, jeho parametrech budu pokračovat ve druhé části asi za týden.

Cesta domů proběhla kupodivu bez problémů, mimo „školení“, které mi bylo poskytnuto řidičem auta po rozmlácené cestě na nádraží ve Faurei. Spočívalo v tvrzení, že jejich okruh je nejlepší v Evropě, Dacie jsou nejlepší auta a byl velice znechucen, že toto skvělé auto nevlastním. Pokud někoho zajímá, jak jsem komunikoval, tak mohu potvrdit, že překladač Google mi naprosto vyhovuje nejen v Rumunsku, ale i Itálii a německy mluvících zemích. Nakonec se mi osvědčil také v Turecku, ale to už budou poslední reportáže na pokračování, které popisují, jak obyčejný strojvedoucí z malého městečka U kostlivce (Česká Třebová) k cestování přišel.

Na závěr bych Vás chtěl upozornit, že fotografie jsem opět vyrobil ze záznamu mých digitálních videí z cest, a proto mají spíše ilustrační charakter.

Úvodní snímek: Brno dolní a souprava s brzdícími vozy 11.4.2018 © Miloslav Bednář