Toulky po Karpatech 2011 (1)

Pro tentokrát jsme se rozhodli jet trochu netradičně autem, zejména proto, že cesta vlakem do Vișeu de Sus by byla dosti krkolomná a navíc vlakem se dalo dostat nejdále do Vișeu de Jos. To samozřejmě neznamená, že jediné železniční zážitky by nás měly čekat pouze ve Vișeu de Sus. Naplánovali jsme využít autovlak EN Slovakia do Košic a dále pokračovat autem přes Ukrajinu do Rumunska. V plánu bylo také zastavit se cestou v Rachově a při zpáteční cestě v Berehovu. Tento 1.díl bude pojednávat o první části naší cesty a bude se týkat hlavně provozu v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. 

 
Osobní vlak na viaduktu před stanicí Kvasy (5.6.2011) © Ing. Martin Řezáč

Naše cesta vlastně začala už v pátek 3.6.2011, kdy jsem se nejdříve s Martinem setkal ve Vršovicích, kde jsem tehdy bydlel. Tam jsem nasedl do jeho postaršího Opelu Vectra, který se stal součástí naší výpravy, a za pár minut jsme již přijeli k terminálu autovlaků na hlavním nádraží v Praze. Po odbavení a najetí našeho auta na vlak jsme ještě courali po nástupištích a sledovali provoz ve stanici. Krátce před odjezdem ještě dorazil Žabka a naše výprava byla kompletní. Nastoupili jsme do lůžkového vozu ZSSK, kde jsme měli celý oddíl pro sebe, a po chvíli se vlak rozjel. Před spaním jsme ještě dlouho debatovali a dolaďovali plány cesty.

 
Autovlak připravený k odjezdu s pražského hlavního nádraží © Ing. Marek Vojáček

1. den cesty, sobota 4.6.2011 (Užhorod, Mukačevo, Ťačovo)

Ráno jsme se zbudili někde u Kysaku, ale nemuseli jsme vůbec spěchat s přípravou na vystoupení v Košicích, neboť nás stejně ještě museli přesunout k terminálu autovlaků. Po „vylodění“ z autovlaku a vymotání se z města jsme se hned vydali hlavní silnicí vedoucí ve směru Michalovce, Sobrance a Vyšné Nemecké. Už od rána bylo jasné, že bude velmi teplo, určitě kolem 30 stupňů. Prostě horký letní den.

 
Posun u 1. nástupiště stanice Užhorod © Ing. Marek Vojáček

Přechod hranice EU a Ukrajiny proběhl vcelku bez problémů, sice prohlídka auta nějakou dobu zabrala, ale vše probíhalo plynule. V Užhorodu jsme se zastavili u nádraží, kde je také směnárna a nakoupili jsme si hřivny. Samozřejmě jsme si pořídili i pár fotek vozidel zde stojících. Moc jsme se ale v Užhorodu nezdržovali a po chvíli jsme opět nasedli do auta. Vyjeli jsme z města a pokračovali jsme pseudodálnicí na Mukačevo.

Na předměstí Mukačeva jsme se zastavili v jedné jídelně a naobědvali se. Měli tam i pelmeni, tak jsme si na nich pochutnali. Také jsme chtěli doplnit laciný benzín (litr vycházel cca na 20 Kč), ale chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že je třeba nejprve zaplatit a až poté obsluha stojan odblokuje a je možno zaplacený benzín natankovat. Takže je nutné si předem dobře spočítat, kolik paliva se do nádrže vejde a nezaplatit si více nebo mít aspoň kanystr.

 
Mukačevské lokomotivní depo © Ing. Martin Řezáč

Po dobrém obědě a úspěšném natankování benzinu jsme si hned zajeli k nádraží v Mukačevu. Zastavili jsme u lávky vedoucí na druhou stranu kolejiště, kde se nachází lokomotivní depo. Tady jsme si samozřejmě zdokumentovali vozidla zde sloužící, tedy vlastně jen elektrické jednotky ER2 a dvoudílné lokomotivy VL11. Vše jsme pozorovali z lávky a příliš se nepřibližovali lokomotivnímu depu, protože místní personál neměl příliš pochopení pro fotografování. Z lávky je ovšem dobrý výhled na celou stanici a tak jsme sledovali posunování jednotky ER2 a měli i štěstí, neboť další jednotka ER2 přijela do stanice na osobním vlaku od Baťova.

 
ER2 vyjíždí z mukačevského depa © Ing. Martin Řezáč

Čas nečekal a my opět nasedli do auta a pokračovali v cestě směrem na Chust. Protože už jsme toho vedra měli plné zuby a klimatizace v autě jaksi nefungovala, asi po půl hodině jízdy za Mukačevem jsme zastavili u obce Dunkovicja a s radostí využili místní rybník. Voda byla sice trochu kalná, protože na dně bylo bahno, ale osvěžení to bylo příjemné. V další cestě nás trošku zdrželo početné stádo krav, které se hnalo proti nám po silnici.

 
Doprava v obci Dunkovicja © Ing. Martin Řezáč

Před obcí Sielce jsme se přiblížili k Boržavské úzkokolejce. Tu jsme po chvíli přejeli a pokračovali přes kopce do Veliké Kopanje, kde začíná nížina podél Tisy. Tady jsme se pro změnu přiblížili k trati Korolevo – Solotvino, která zde vede na dohled od silnice. Nejdříve za přejezdem u zastávky Veliká Kopanja přeběhne nalevo, potom před Chustem zase napravo a tak to pokračuje prakticky až do Solotvina.

 
Jízdní řád na vlakové zastávce Sekernice © Ing. Marek Vojáček

Pár kilometrů za Chustem nás napadlo sjet z hlavní silnice a podívat se na zastávku Sekernice. Zajímal nás jízdní řád a jestli zrovna nepojede nějaký vlak. Jízdní řád na zastávce byl a to ručně psaný, ale zjistili jsme, že v nejbližší době nic nepojede. Nasedli jsme tedy opět do auta a vrátili se na hlavní silnici. Před Buštinem jsme ovšem zahlédli na trati čmeláka s jedním krytým nákladním vozem, jak se šine do Chustu. Ihned jsme se otočili a vrátili se do Sekernice, abychom si tento vlak vyfotili.

 
„Čmelák“ veze náklad k Chustu © Ing. Martin Řezáč

Rychlá akce se zdařila a po úspěšném zdokumentování čmeláka jsme pokračovali dál v cestě. Za krátko jsme zastavili v Ťačovu (Tjačiv) a trochu se zde zdrželi. Nakoupili jsme si něco k jídlu a rozhodli se, že si na nádraží počkáme na křižování jednotek D1. To se nám nakonec vydařilo a jednu D1 jsme dále sledovali až do Teresvy, kde se měla křižovat s lvovským rychlíkem. Počkali jsme si tedy na jeho příjezd. V čele se nakonec ukázal pěkně udržovaný sergej.

 
Křižování s lvovským rychlíkem v Teresvě © Ing. Martin Řezáč

Operativně jsme změnili plán a rozhodli se sledovat rychlík se sergejem dále po jeho trase. Začala tak další stíhací jízda, při níž jsme se vrátili zpět až do Ťačova, kde měl tento vlak desetiminutový pobyt. Pořídili jsme tu ještě nějaké snímky a prohodili pár slov se strojvedoucím a jeho pomocníkem. Oba byli mile překvapeni našim zájmem o jejich železnici a ochotně se s námi bavili.

 
„Sergej“ se lvovským rychlíkem ve stanici Ťačovo © Ing. Marek Vojáček

To už nás ovšem zase začal tlačit čas a v Ťačovu jsme se definitivně vydali na východ do Rachova. Návštěvu Solotvina a místního solného jezera jsme odložili na další den. Cestou za Solotvinem jsme nalevo od silnice sledovali zrušenou trať Solotvino II – Veliký Bočkov. Koleje zde sice stále jsou, ale už místy dost zarostlé a v jednom místě jsme dokonce viděli svah částečně sesunutý na trať. Za Velikým Bočkovem se údolí Tisy začalo zužovat. Svahy údolí jsou zalesněné, takže ani nebylo vidět trať na druhém břehu (Sighetu Maramației – Valea Vişeului). Silnice se v tomto místě podobala spíš tankodromu. Před obcí Dilové se na druhé straně řeky objevila trať Valea Vişeului – Rachov zrovna v místě, kde jsme podle strážní budky poznali hranici mezi Rumunskem a Ukrajinou. Od tohoto místa se dá ze silnice sledovat trať prakticky celou cestu až do Rachova. Trať je sice stále zachována včetně funkčních světelných návěstidel, ale bohužel už delší dobu bez provozu.

 
Státní hranice UA/RO na trati Rachov - Valea Vişeului © Ing. Marek Vojáček

Hned po příjezdu do Rachova jsme se ubytovali v jednom hotelu téměř v centru. Ubytování bylo poměrně levné (v přepočtu cca 120,- Kč/ 5 EUR na osobu), ale i kvalita tomu odpovídala (zejména do koupelny se nám moc nechtělo). Potom jsme vyrazili ještě na pivo do jedné místní hospody. Plánovali jsme na další den cestu vlakem do Vorochty a zpět. Po půlnoci jsme opustili hospodu a v mírně podroušeném stavu jsme se ještě vydali na nádraží zkontrolovat přesný odjezd vlaku, který měl odjíždět asi v 8.50 ve směru Ivano-Frankovsk. Na nádraží jsme zastihli dálkový vlak do Lvova tvořený sergejem a čtyřmi vozy. Tato noční procházka se nám vyplatila, protože jsme na tabuli jízdního řádu ve stanici zjistili, že vlak do Ivano-Frankovska v 8.50 je zrušen a dopoledne tedy z Rachova vůbec nic nejede. Cestou do hotelu jsme tedy museli vymyslet náhradní plán. Ten se v této situaci neobešel bez využití auta. S aktualizovaným plánem v hlavě jsme usínali kolem jedné ráno.

2. den cesty, neděle 5.6.2011 (Tatarov, Rachov, Solotvino)

Vstávali jsme kolem osmé ráno. Po nákupu jídla jsme nasedli do auto a vyrazili směrem přes Jasiňu do Tatarova, který leží na trati mezi Vorochtou a Jaremčou. Do Vorochty totiž nevede od Jasini silnice. Cestou jsme se ještě zastavili v turistickém letovisku Jablunicja kousek za bývalou hranicí mezi Rakouskem a Uherskem (později mezi Československem a Polskem, dnes pouze hranice Zakarpatské oblasti Ukrajiny) a kochali se výhledy na okolní krásnou přírodu s dominantou nejvyšší ukrajinské hory Hoverly (2 061 m n. m).

 
Centrum Rachova © Ing. Marek Vojáček

Do Tatarova jsme přijeli někdy před desátou. Tatarov působí jako tradiční vesnice v karpatském údolí. Viděli jsme zde ale mnoho rekreačních objektů a novostaveb. Autem jsme zastavili u nádraží, které je dnes už jen pouhou zastávkou.

 
Výpravní budova zastávky Tatarov © Ing. Martin Řezáč

Podle terénu zde museli být v minulosti tři nebo čtyři koleje, dnes je zde kolej jen jedna. Stále zde ovšem stojí poměrně velká nádražní budova, která je sice celkem zachovalá, ale zřejmě už neobývaná. V plánu bylo, že se v Tatarově rozdělíme a já s Martinem zde nasedneme na vlak Kolomia - Rachov a Žabka bude tento vlak stíhat autem a fotit na zajímavých místech. Nakonec se Martin rozhodl, že Žabkovi svou Vectru nesvěří a pojede tedy s ním stíhat vlak. Vlakem jsem tedy nakonec jel jen já.

 
Odjezd osobního vlaku Kolomia - Rachov z Tatarova © Ing. Martin Řezáč

Čekal jsem tedy na perónu a kluci se vydali na nedaleký silniční nadjezd, aby zde vlak zdokumentovali. Už samotný příjezd vlaku do Tatarova byl malým překvapením nebo spíše zpestřením. Zřejmě kvůli poruše zadního hnacího vozu jednotky Ganz D1 byla místo něj zařazena polovina dvoudílného sergeje.

 
První opuštěný viadukt u Vorochty © Ing. Marek Vojáček

Nastoupil jsem do vlaku a ten se začal pomalu soukat k Vorochtě. Rychlost se mohla pohybovat kolem 30 km/h, ale rozhodně jsme nejeli víc než 40 km/h. Ve Vorochtě byla na nádraží vidět nájezdová rampa pro autovlaky. (Že by se Ukrzaliznycja rozhoda zavést autovlak Kyjev/Lvov – Vorochta...?) V této stanice spousta cestujících vystoupila a vlak se cestou dále pomalu vyprazdňoval, protože už nikdo nepřistupoval. Cestou dále za Vorochtou jsou dva opuštěné kamenné železniční viadukty, jeden přímo ve Vorochtě, druhý o kus dále v kopcích. Trať v místech mostů vede po nových mostních objektech s ocelovými nosníky.

 
Zastavení ve stanici Jasiňa © Ing. Martin Řezáč

Po krátkém zastavení ve stanici Voroněnko se vlak dosoukal k vrcholovému tunelu pod bývalým hraničním hřebenem. Zde jsme se pomořili na delší dobu do tmy a po výjezdu na druhé straně hřebene jsme postupně začali klesat. Následoval další tunel a potom se objevila Lazeština, kde už čekali Martin a Žabka, aby si udělali nějaké fotky.

 
Úsek Jasiňa - Kvasy © Ing. Martin Řezáč 

Odtud oba pronásledovali vlak až do stanice Kvasy, kde Žabka nastoupil na stanoviště strojvedoucího do D1 a Martin dál pokračoval autem. Trať zde od Jasini vede údolím řeky až do Rachova, občas přeběhne z jednoho břehu na druhý.

 
Osobní vlak z Kolomie právě přijel do stanice Rachov © Ing. Marek Vojáček

Po asi dvou hodinách jízdy z Tatarova vlak konečně dorazil do Rachova. Tady jsme se všichni tři opět sešli. Byl čas oběda a tak jsme zašli do jedné místní restaurace a vydatně naplnili svá břicha. Po dobré obědě jsme opět nasedli do auta pokračovali směrem na Solotvino.

 
Výpravní budova stanice Berlabaš © Ing. Martin Řezáč

Cestou jsme se ještě zastavili na břehu Tisy a chtěli se osvěžit v řece, protože bylo hrozné vedro. Množství odpadků v řece nás od toho celkem odradilo, tak jsme si aspoň prohlédli přilehlou železniční stanici Berlabaš na opuštěném úseku Rachov – Valea Vişeului. Vlaky už zde nejezdí, ale vše zatím působí zachovale. Nádražní budova je zřejmě ještě obývaná a obě staniční koleje ještě nejsou vůbec zarostlé. Možná se zde ještě nedávno nakládalo dříví.

 
Dilové - geografický střed Evropy © Ing. Marek Vojáček

Další naše zastávka cestou do Solotvina byla u „geografického středu Evropy“. Toho místo se nachází u silnice v údolí Tisy nedaleko od železničního mostu v úseku Berlabaš – Dilové. Je zde i tržiště s nejrůznějšími suvenýry. Po krátké prohlídce tohoto místa jsme již konečně zamířili na Solotvino.

 
Viadukt přes Tisu v blízkosti geografického středu Evropy © Ing. Marek Vojáček

V dobách ČSR se toto město jmenovalo Slatinské Doly. Dnes působí Solotvino spíše jako město duchů. Nacházejí se zde opuštěné těžní věže, ale hlavně všude na předměstí můžete vidět nedostavěné domy. Ty v tomto městě tvoří snad polovinu všech budov vůbec. Důvodem tohoto stavu jsou nejen přehnaná očekávání rozvoje Solotvina jako lázeňského města (která se ukázala jako lichá, zejména po propadech poddolovaných částí a souvisejícího úbytku vody v solných jezerech), ale souvisí i s mentalitou místních obyvatel, kteří začínají často stavět i když nemají dostatek financí a marně doufají, že to prostě „nějak" dopadne. I proto jsou rozestavěné stavby tak typické pro celé Zakarpatí.

 
Solné jezero v Solotvinu © Ing. Marek Vojáček

My jsme se tu zastavili hlavně kvůli „vyhlášenému“ solnému jezeru, o kterém jsem měli rozporuplné informace. Při hledání cesty k jezeru jsme trochu bloudili a museli jsme se zeptat místních lidí. Jezero, nebo spíše jen jezírko, ten den navštívilo poměrně hodně lidí, bylo ten den také kolem 30 stupňů. Celý areál je oplocený a vybírá se vstupné 2 hřivny (asi 5 Kč; 0,20 EUR). Když jsme ovšem přišli k vodě, bylo to pro nás spíše rozčarování... Krátce řečeno: Je to humus! No ale když už jsme sem přijeli, tak jsme se zde i vykoupali. Voda je opravdu slaná, takže v ní nejsou žádné sinice a nemůžete se v ní utopit, protože značně nadnáší, ale je i tak dost špinavá i břehy nepůsobí zrovna vábně. Strávili jsme zde asi hodinu a potom jsme se sbalili a vydali rovnou k hraničnímu přechodu do Rumunska.

 
„Sulzer“ odjíždí do depa Sighetu Maramației © Ing. Marek Vojáček 

Nikdo z nás do té doby v Rumunsku ještě nebyl, takže to byla pro nás „premiéra“, i když jsme se de facto vraceli z Ukrajiny domů do EU. Hraniční přechod je zde silniční most přes Tisu, která zde tvoří statní hranici. Na pravém břehu v Solotvinu probíhá ukrajinská celní a pasová kontrola, na levém břehu v Sighetu Maramației pak kontrola rumunská. Tento přechod je poměrně dost využívaný, zřejmě i proto, že Zakarpatská oblast Ukrajiny má pouze dva silniční přechody do Rumunska. Také zde chodí dost pěších „pendlerů“. I tak probíhalo odbavení plynule a za pár desítek minut jsme si již mohli vyfotit na železničním přejezdu v Sighetu Maramației posunujícího sulzera.

 
Vodárenská věž a toulavý pes v Sighetu Maramației © Ing. Marek Vojáček

Ve městě jsme se moc nezdrželi, protože už nás zase honil čas. Nejdříve proběhla obligátní prohlídka nádraží, potom jsme hledali bankomat kvůli výběru místní měny a hned jsme pokračovali v cestě směr Vișeu de Sus, kam zbývalo asi 60 km. Silnice vede nejdříve údolím Tisy stejně jako trať, ale v Crăciuneşti se stočí doprava, tam jsme také přejeli splítku do Valea Vişeului přímo u železniční zastávky, a pokračuje přes horský hřeben krásnou přírodou. Zde jsme také ve větší míře potkávali koňská spřežení a také psi ve volné přírodě. Místní vesnice také nevypovídaly o valném technickém pokroku.

Kolem deváté jsme konečně přijeli do Vișeu de Sus. Ve městě jsme hned narazili na jeden hotel a nakonec se zde i ubytovali. Bylo to sice zprvu složité, neboť rumunsky jsme neuměli skoro nic a paní recepční zase neuměla jinak než rumunsky. Nakonec ji napadlo zavolat své kamarádce, která ovládala angličtinu a s její pomocí jsme se přes mobil domluvili. Ceny v Rumunsku již zdaleka nejsou tak příjemné jako na Ukrajině, zpravidla se hodně přibližují těm, na které jsem zvyklí z domova. V tomto případě to bylo 40 lei/osobu (asi 240 Kč; 10 EUR) a to bylo ještě se slevou, protože jsme slíbili, že do 7 h ráno odjedeme… Ještě jsme se navečeřeli v nedaleké pizzerii a potom už šli hned spát plni očekávání, co nám přinese zítřek.

Úvodní snímek: Osobní vlak od Teresvy (Ťačovo, 4.6.2011) © Ing. Martin Řezáč