Kterak tři šotouše jeden neaktivní fotoaparát aktivoval

14.3.2011 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Motivy vedoucí člověka ke spáchání fotoreportáže z železničního prostředí bývají různé. Někdy i dost paradoxní - jako třeba porouchaný nástroj, který je k takovému konání naprosto nezbytný. Právě tak jsem se dostal k neplánovanému fotografování v hlavním městě, které stálo u zrodu dvou článků suše teoretického charakteru, na něž do třetice mohu navázat reportáží už méně vážnou.

Celá ta moje canónovitá anabáze začala hromadným fotografickým setkáním několika členů našeho klubu a stejně tak skončila. Mezi jejím (ne až tak) špatným počátkem a (docela) dobrým koncem byla ovšem jakási vzdálenost - 358 km v prostoru a 18 dní v čase. Jistá latentní choroba mého elektronického záznamového zařízení totiž přešla do fáze akutního onemocnění právě v onen únorový den, kdy mělo čile plnit mé neskromné záměry v kraji podbeskydském. Jeho nevolnost se sice na výsledné reportáži příliš neprojevila, ale po návratu mne donutila zahájit pátrání po příslušném léčebném zařízení a jeho podmínkách. Nakonec jsem odhalil, že do jediné u nás existující opravny této značky je sice možno poslat přístroj poštou či kurýrní službou, ale vyjde to dráž, než do jejího pražského sídla zajet. Což jsem také v 17. únorový den učinil.

163.078-9 před odjezdem s R 790 Letohrad - Praha hl.n. z Hradce Králové © PhDr. Zbyněk Zlinský

Pochopitelně vybaven fotoaparátem záložním, který sice také není v perfektní kondici, ale pro případ nouze poslouží. Byť jsem zpočátku jeho služeb příliš nevyžadoval, má mysl se totiž ubírala katastrofickým scénářem, že operatéři nebudou mít k případné transplantaci ochořelého orgánu mého věrného železničního souputníka vhodného dárce a já jej budu muset vyprovodit na poslední cestu. Takže jsem po příjezdu na pražské hlavní nádraží značně nervózně mazal k svému neželezničnímu cíli, i když jsem cestou neodolal pro mne ojedinělé možnosti aspoň letmo zachytit Hlavák z nadloží portálů Vinohradských tunelů. A svou pozornost k drážní problematice jsem obrátil až ve stavu uklidněném vědomím, že operace pacienta je možná a nadějná. Nastal čas realizovat pro tento případ uchystaný plán.

Relativní dopolední klid na Masarykově nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ten sice vznikl až cestou do Prahy, ale nakonec uzrál v konečnou podobu sbírání podkladů pro vcelku úspěšný aktuální článek o dalších osudech Masarykova nádraží, o nichž se tou dobou připravovala veřejná debata. Není tedy divu, že jsem záhy začal přemýšlet o tom, jak podobný smysl dát i dnu, v němž si pojedu pro uzdraveného canóna. Příslušná depeše z léčebny přišla dokonce dřív, než bylo plánováno, ale jejímu vábení jsem nepodlehl neprodleně. Zaobíral jsem se totiž myšlenkou, že to užitečné spojím s dalším příjemným a zorganizuji cosi kolektivního. Což se nakonec povedlo, když jsem se dočkal kladné odezvy nejen od ostravského Karla (který má čas skoro vždy), ale také od domorodého Jirky (který nemá čas skoro nikdy). K setkání mělo dojít první březnové středy v žst. Praha hl.n.

Žst. Praha hl.n. v ranním slunci © Karel Furiš

Z počátku to vypadalo na bezchybné splnění záměru – Karlův IC 544 Ostravan i můj R 952 dorazily do svého cíle současně (dokonce jsem na Novém spojení jel v jednom momentě svému příteli nad hlavou), ale Jirka ani u jednoho z vlaků, jak jsme předpokládali, nečekal. Takže jsme se po chvíli marného pátrání přesunuli na sluneční stranu nástupišť, abychom se vystavili lépe zrakům nemnohých přítomných představitelů říše živočišné a zároveň zaznamenali některé exempláře říše železniční. Ne že by bylo momentálně co fotografovat v pohybu, protože nastal čas dopravního sedla, ale cosi zajímavého postávalo jak u peronů, tak také ve šturcech na jejich konci. Nejednalo se sice o nějaká výjimečná vozidla, ale přece jen jsme našli mašinky druhu, s nímž se my „venkované“ nemáme možnost běžně setkat.

"Kúča" 371.003-5 ve šturcu hlavního nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský

Když jsme se Jirky nedočkali, vydali jsme se pomalu kolem pyšně se tyčícího Domu odborových svazů a v jeho stínu se krčícího Ústavu pro studium totalitních režimů na Vinohrady a cestou občas i něco neželezničního vyfotografovali. Tedy spíš Karel, já už jsem se nemohl dočkat hodiny deváté, kdy se měl otevřít vchod opravny. Byli jsme u něj o něco dřív – a dokonce ne první. A za chvíli se k nám připojil i postrádaný třetí člen našeho kolegia, který se s námi na hlavním nádraží sice nějak záhadně minul, ale pak nás neomylně vystopoval (ač jen tušil, jaké že značky chorý přístroj je). Po převzetí vyléčeného maroda a uhrazení příslušného poplatku za operaci (ostatně nižšího, než jsem čekal), následovala nejprve aktivace jeho a následně i nás tří, kteří jsme chutě vyrazili k tématické metě našeho střetu.

Zbyněk a Jirka pochodují Vinohradskou ulicí kolem zajímavé hospody © Karel Furiš

Tou bylo Nákladové nádraží Žižkov, kam každého z nás, krom společné záliby šotoušské, lákalo cosi jiného. Já jsem hodlal pořídit obrazové podklady pro plánovaný a už uveřejněný článek, Jirka toužil pátrat po čemsi specifickém (jak se zmíním dále) a Karel na žižkovském nádraží kupodivu ještě nikdy nebyl. Což já ostatně také, ale u mne to nijak překvapivé není. Svižným pěším přesunem, od nějaké nudy oproštěným hlavně díky obsahově pestrému výkladu našeho domorodého průvodce, jsme kolem Olšanských hřbitovů dorazili k průčelí kýžené budovy, na níž se doposud skvěje logo našeho národního železničního dopravce. Oficiální vstupy do areálu ovšem hlídá bezpečnostní agentura nadnárodní, u níž jsem měl tu čest také kdysi pracovat, takže jsme se ani nesnažili skrz její příslušníky proniknout.

Dobře střežená jižní vrátnice Nákladového nádraží z ulice Jana Želivského © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ne že by to samo o sobě bylo snad zapovězeno, ale naše výstroj se na první pohled markantně vzpírala názoru grupáků na fotografování objektů, které střeží. A navíc jsme neměli čas na nějaké dohadování a případné shánění souhlasu k tomu, co jsme zamýšleli činit. Tudíž jsme se vydali do ulice případné zvané U Nákladového nádraží a jali se hledat místo, odkud by byly etážové sklady provozní budovy nádraží fotitelné alespoň přes plot. Což se nám sice podařilo, nicméně jen o pár kroků dál jsme objevili pohostinně otevřenou branku, oficiálně sloužící coby vchod k ubytovně z jednoho bývalého skladu, neoficiálně pak jako poměrně frekventovaná komunikace pro kde koho. Včetně třeba bezdomovců při zajišťování jejich nelehkého každodenního údělu či naopak domovců na procházce s dítkem.

Maringotkový kemp a rodinka na procházce v areálu Nákladového nádraží z ulice po něm pojmenované © PhDr. Zbyněk Zlinský

Takto se také nám podařilo proniknout na střežené území, při jehož dokumentaci jsme pak nenarazili na nějaké potíže. Tedy krom okamžiku, kdy jsme se stali nepřehlédnutelnými v kolejišti poblíž výpravní budovy a stavědla u jeho vyústění v širou trať směr Praha-Malešice. Právě nás potěšil blížící se kocour s posunovací četou, jejíž vůdčí osobnost jsme naopak zjevně nepotěšili my. Vedoucí posunu se nás přišel dotázat, co tam pášeme, přičemž mu zjevně nešlo o spíš jen teoreticky neoprávněný vstup do areálu, ale o prokazatelně neoprávněný pohyb mezi kolejemi. Jeho nepochybnou pravdu jsme se mu vyvracet pochopitelně nesnažili a jen mu s pochopením pro jeho povinnosti vysvětlili naše záměry a slíbili, že je napříště nebudeme realizovat z míst, kde bychom mohli být ohroženi drážním provozem.

742.027-6 i její osádka mají chvíli odpočinku © Karel Furiš

Nakonec jsme stejně v kolejišti měli už odmakáno. Sice mne lákalo vydat se podél něj až k etážovým skladištím, abych zachytil jejich detaily, ale musel jsem se podřídit objektivním okolnostem, které tomu bránily. Krom jisté obavy z možného konfliktu s ostrahou bylo třeba vzít v potaz zejména doposud nestandardní stav Karlova pohybového aparátu (ještě nebyl po úrazu a následném ochoření zcela uschopněn) a také časové omezení Jirkovo, dané jeho odpoledními dědečkovskými povinnostmi. Tudíž jsem se spokojil se snímky výtahových věží a dalších zařízení jen zdálky (a ověřil si tak funkčnost zoomu právě opraveného přístroje) a následoval své kamarády na cestě zpět k průchodu do ulice U Nákladového nádraží, jíž jsme pokračovali v obcházení areálu proti směru hodinových rafiček.

Karel a Jirka na pochodu podél ulice U Nákladového nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský

Cestou jsme mohli sledovat nevábnou (ve směru naší chůze levou) stranu ulice, lemovanou vesměs rozmanitě udržovanými a prapodivně vyzdobenými zahrádkami, sloužícími nejen k pěstování zeleniny, ale také k chovu drobného domácího zvířectva. Kolonie zahrádkářská byla vystřídána kolonií bezdomoveckou, která nás však příliš nezaujala, protože jsme cíleně směřovali k objektu v její blízkosti – mostu přes trať. Od něj jsme si slibovali nerušený výhled jak na ni samotnou, tak především na celé Nákladové nádraží. Naše naděje nebyly zklamány, byť momentální světelné podmínky nebyly pro pořízení některých záměrů zrovna ideální. Slunečné počasí, které nám toho dne bylo dopřáno, bylo však příjemné a my si na ně nestěžovali. Ostatně to, čeho jsme chtěli hlavně dosáhnout, ohroženo nebylo.

Provozní budova Nákladového nádraží Žižkov z mostu nad jeho zhlavím © PhDr. Zbyněk Zlinský

Další část našeho putování, tentokrát ulicí Malešickou, už tak fotograficky přínosná nebyla. Což způsobilo jak slunce, proti němuž jsme měli areál nákladového nádraží, tak i bujná vegetace jeho severní část lemující. V ní se ovšem daly najít také poměrně četné koleje, kdysi vedoucí ke skladištím podél ulice. Ta jsou dnes dílem využívána k čemusi jinému, dílem chátrají či jsou už zbourána. Některé takto vyzískané plochy jsou zarostlé, jiné už dokonce následně vyklučené, asi k neveliké radosti lidí bez domova, jejichž pelechy se tam porůznu nacházely. Nakonec jsme dospěli opět do ulice Jana Želivského, z níž jsou na severní straně nádraží opět nějaké možnosti nepříliš legálního průniku. Ty uvítal především Jirka, který zde hodlal pátrat po bývalém tramvajovém napojení, o němž se dověděl na internetu.

Jirka hledá zbytek tramvajové koleje, vedoucí na Nákladové nádraží kdysi z ulice Jana Želivského © PhDr. Zbyněk Zlinský

Zprvu se mu sice jeho drážně-archeologické bádání příliš nedařilo, ale nakonec byl přece jen úspěšný a svou vytouženou žlábkovou kolej přece jen odhalil a fotograficky zdokumentoval. My jsme mu přitom pochopitelně fandili, i když naše pohledy mezi tím přitahovalo něco sice obdobného, ale přece jen méně v křoví ukrytého a hlavně animovaného. Šlo o zánik vozu 50 54 21-18 818-4 (aspoň podle označení na podvozku), který u vjezdu ke kontejnerovému terminálu kdysi plnil funkci bufetu, a právě mizel téměř před očima pod plameny autogénu. Mí dva přátelé chvíli ve spolupráci s pány, kteří tím plamenným nástrojem vládli, dokonce uvažovali o záchraně jeho výrobního štítku, ale nakonec svůj bohulibý záměr vzdali, neboť vzhledem k jeho stavu by zřejmě šlo o počin s velice pochybným výsledkem.

Jirka, Karel a likvidátoři bádají nad výrobním štítkem zanikajícího vozu © PhDr. Zbyněk Zlinský

A když jsme si ještě pořídili něco záběrů kontejnerového terminálu a přilehlých objektů, vrátili jsme se tam, odkud jsme vyšli – před hlavní vstup do Nákladového nádraží. Naše poslání bylo úspěšně završeno, což si žádalo odměny přinejmenším v podobě odpočinku, po němž volaly pojezdové agregáty nejen ještě chorého Karla. Možnost spočinutí jsme však našli až za cenu dalšího pochodu ulicí Olšanskou, v podobě kterési kdysi tradiční pražské hospody, v moderní stravovací zařízení přetvořené. Stravy jsme si však nežádali, plně nás uspokojilo něco tekutin a hlavně pohodlný sedací nábytek. Na němž jsme vedli řeči přiměřené hospodskému prostředí, tedy především „protistátní“. Pak už přišel čas opět se pozvednout a přimět se k dalšímu pohybu - podél kolejí tramvajových opět k železničním.

Jedna ze dvou cvičných tramvají, které jsme na Žižkově potkali © Karel Furiš

K nim jsme ovšem dospěli pouze ve dvojici, neboť Jirka se s námi cestou rozloučil a odchvátal repatriovat svého vnuka ze školského zařízení. Podobný návrat z ruchem nabitého „pracoviště“ k poklidu domova čekal i nás dva, byť ne ještě bezprostředně. Hodlali jsme využít příznivého počasí (v tu dobu ovšem už občas nepříjemným větrem kaleného) k fotografickému pojednání momentální dopravní situace na pražském hlavním nádraží, které nám už při pohledu z výšin nad ním nabízelo poměrně pestrou sbírku hnacích vozidel. Při bližším ohledání situace jsme však objevili drobnou vadu na kráse našeho plánu v podobě uniformně oděných osob, pohybujících se právě v místech, kde jsme hodlali porušit zákaz přecházení kolejí. Ale s trochou obezřetnosti jsme i s policejní ochranou v zádech zabodovali.

350.019-6 čeká na další výkon ve šturcu žst.Praha hl.n. © PhDr. Zbyněk Zlinský

Policejní rojení kolem zakázaného přechodu na severním konci nástupišť nebylo jedinou překážkou, která se postavila v cestu úspěšné realizace našeho původního záměru. To byla v podstatě drobnost, s níž jsme mohli počítat a uměli se s ní vyrovnat, i když za cenu některých pokažených či dokonce vůbec nerealizovaných snímků zajímavých lokomotiv v čele přijíždějících či odjíždějících vlaků. Závažnějším problémem byl Karlův zdravotní stav, který se mi nechtěně podařilo ohrozit už oním nápadem pěšky se vydat nejprve do vinohradské opravny, pak k žižkovskému nádraží, které jsme navíc celé obešli, a ve finále ještě i zpět na hlavní nádraží. Ono se to nezdá, ale Karel svou elektronickou hračičkou naměřil, že nachodil přes 15 kilometrů, o čemž mi také po návratu domů poslal doklad:

Já jsem tu pěší túru měl ještě o něco delší už svým pobíháním po Nákladovém nádraží a na nádraží hlavním jsem nějakou tou tisícovkou metrů Karla ještě více předběhl. On totiž zaujal polohu sedícího fotografa na výhodně umístěné lavičce, kterou už dříve objevil v severní části 6. nástupiště, zatímco já jsem kmital napříč nástupišti všemi, aby mi něco zajímavého neuniklo. V čemž jsem pochopitelně plně úspěšný nebyl, neboť nelze býti na několika místech současně, jakkoliv by se to v době taktové dopravy občas hodilo. Nakonec jsem své šotoušské nutkání z nejhoršího ukojil a, už také značně znaven, vrátil jsem se ze svých toulek zkontrolovat odpočívajícího přítele. Ten se na svém stanovišti ovšem zatím neoddával snění, ale pilně zaznamenával dosažitelný ruch – jak obrázky statickými, tak pohyblivými:

Nakonec jsme se shodli, že filmování a fotografování železnice máme oba natolik dost, že je nejvyšší čas, abychom využili jejích služeb v podobě cestující veřejnosti. Stalo se tak sice po pouhých 60 minutách od příchodu na hlavní nádraží, ale další hodina do příštích v taktu jedoucích spojů k našim domovům nás nikterak nelákala. Můj rychlík mi České dráhy přistavily přímo pod nos, kdežto Karel musel pár minut vyčkat ohlášení příslušného nástupiště. Měli jsme sice Prahu opustit po různých tratích, ale to platilo jen za normálních okolností. Toho dne však aktivita SŽDC způsobila, že jsem se z hlavního města vracel jinudy, než jsem do něj přijel, jak kázalo oznámení o výluce, které jsem si ovšem vyhledal až doma. Na místě samém jsem se dověděl jen to, že jedeme odklonem přes Prahu-Libeň.

O mnoho moudřejší nebyla ani příjemná slečna průvodčí, ale to mi nijak nevadilo. A fakt výluky také ne – díky odklonu totiž vlak nebyl zaplněn tak, jak bývá zvykem (když chyběli cestující obvykle nastupující ve Vysočanech a také ti, kteří jezdí do Lysé nad Labem a Milovic), v kupé jsem byl sám a nic mi tudíž nebránilo vyložit se z okna a fotografovat to, co mi připadalo zajímavé. Jako třeba souběžná jízda, či spíše předhánění se s dvojicí spřažených ešusů, směřující z Masarykova nádraží do Pardubic. Dlužno dodat, že v rychlosti měly vesměs navrch. A zajímavá pro mne byla také trať mezi stanicemi Poříčany a Nymburk hl.n., po níž jsem, aspoň pokud si vzpomínám, kupodivu nikdy nejel. Nymburské hlavní nádraží je mi sice známé víc než důvěrně, ale i tam jsem našel motivy zaznamenání hodné.

Ve zbývající už notoricky známé trase jsem se věnoval myšlenkám o tom, jak i to špatné (chorý fotoaparát) může vést k něčemu dobrému (získání podkladů k článkům, které rozšířily obzory i mně samotnému), a o průběhu dne posledního, který mne navíc svedl s kamarády, s nimiž je vždy příjemné se setkat. Z této rozjímavé nálady mne probral až poněkud komický zážitek, který mi v Hradci Králové přinesla cesta od vlaku k autobusu MHD. Už ve staniční hale se ozývala jakási podivná hlášení o počtu otevřených pokladen, u hlavního vchodu jsem byl zase zpraven o tom, kde se nacházím, a informační zvěsti o poloze nástupišť autobusů a trolejbusů se pak lavinovitě šířila přednádražním prostorem. Až po chvíli jsem objevil jejich zdroj v podobě reproduktorů nového orientačního systému pro nevidomé.