Zápisky z cesty po Slovinsku (1)

1. den (středa, 11.7.)

Naší cestu začínáme středeční ráno, 11.7. Všichni 3, takže já, Tomáš a Rasťa se sejdeme na pražském hlavním nádraží, asi 10 minut před odjezdem vlaku. Ranní vlak 101 Jóže Plečnik odjíždí z hlavního nádraží naprosto včas, a až do Prahy – Uhříněves si čas udržel, zde vyčkáváme na křižování, stejně jako později na odb.Bedrč, a ve stanici Tábor. Do Českých Budějovic si přivážíme zpoždění 15 minut. Při přepřahu stíhám ještě nakoupit na poslední dobu poslední budvárky. Přepřahem se zpoždění mírně sníží, takže na příjezdu do Lince máme „jen“ 10 minut, i tak stihl cestujícím pokračujícím dále do Švýcarska EC Transalpin bezpečně ujet.

Další cestou se však zpoždění již jen zvyšuje. Patrné jsou stavební práce na úseku Linz – Selzthal, stejně jako Leoben – Graz a Graz – Spiefeld-Strass. Stanice Spielfeld-Strass je stykovou stanicí rakouské (15kV, 16,7Hz střídavé) a slovinské (3kV ss) napěťové soustavy, takže při výměně strojů 1116 ÖBB a 342 SŽ musí být před Taurus nejprve zapřažena lokomotiva SŽ, která ho odtlačí a odrazem pošle zpět do „rakouské“ části stanice. Zpoždění se tedy rozhodně nesníží. Pasová kontrola probíhá férově a po chvíli odjíždíme do Mariboru. Zde stojíme z nepochopitelných důvodů dalších cca 10 minut, než pokračujeme dále do vnitrozemí. Z Mariboru dále do slovinského vnitrozemí je již trať dvojkolejná, zatímco úsek z Rakouska je jednokolejný. Prvních 20 km do Pragerska je vedeno naprostou rovinou, takže nás překvapuje, že rychlost pro klasické soupravy je pouze 100 km/h. Za Pragerskem vede již trať údolím, rychlost vlaku v dalších úsecích je již jen kolem 80 km/h, na dlouhém úseku mezi Poljčane a Grobelnem je navíc pomalá jízda 50 km/h.

Vystupujeme, s asi 35 minutovým zpožděním, v půl páté odpoledne v Celje. Nádražní budova je v zrekonstruovaném stavu, je zde jedno boční a jedno ostrovní nástupiště. Jak je ovšem ve Slovinsku zvykem, ve stanici chybí jakýkoliv pragotron. Odjezdy jsou pouze na několika vývěskách v tištěné formě, je u nich i číslo odjezdové koleje, odjezdy jsou navíc rozlišeny podle směrů (uvedena jedna či dvě významnější stanice na trase), takže nezkušenému cestovateli dá orientace těžko zabrat. V informačním centru = něco jako SŽ Centru zakupujeme 6-denní jízdenky Slovenian Rail v ceně 45 EUR. Paní za přepážkou sice cizími jazyky nevládne, projevuje ovšem známky ochoty a trpělivosti a po pár minutách odcházíme s ručně psanou jízdenkou v ruce. Dále zakupujeme jízdenky pro zítřejší cestu z Dobovy do Zagrebu, zde již je jízdenka elektronická, vytištěná na klasickém formátu. Konečně opouštíme brány nádraží a vyrážíme na Celjský hrad. Z hradu je luxusní výhled nejen na město, ale i do soutěsky řeky Savinje směrem k Zidani Mostu, vrchovinu Pohorje i předhůří Kamniško – Savinjských Alp. Scházíme zpět do města, na nádraží přicházíme klasicky jen několik minut před příjezdem osobního vlaku (= Potniški vlak) z Mariboru do Zidani Mostu, který plánujeme použít.

Dle plánu přijíždí elektrická jednotka řady 312 SŽ „Desiro“ v klasickém třívozovém provedení. Oproti Plečnikovi je tento vlak plný cestujících. Vlak je, jak je ve Slovinsku zvykem zvenku posprejován, umyty jsou stěží okna a nápisy na voze, zato uvnitř je, jako téměř vždy, čisto. Ve vlaku funguje i audiovizuální informační systém pro cestující a jízda je velmi pohodlná a navíc zajímavá, jedeme hlubokým, údolím řeky Savinja a míjíme městečko Laško se známými lázněmi a pivovarem. Vystupujeme po necelé půl hodině ve stanici Zidani Most a přestupujeme na stejné Desiro směr Dobova. Stanice je opět velmi nepřehledná, sjíždí se zde kvůli přestupním vazbám v téměř ve stejný okamžik Desiro z/do Mariboru a 2 Desira z/do Lublaně do/z Dobovy. Osobní vlaky v relacích Ljubljana – Zidani Most – Dobova a Zidani Most – Maribor jsou (jako jediné ve Slovinsku) provozovány v pracovní dny v hodinovém taktu, o víkendech je provoz omezen na pouhých 6 párů (ve shodných minutových polohách). Jinak jsou samozřejmě na obou tratích provozovány ještě dálkové , s výjimkou 6 párů vlaků kategorie ICS (InterCity Slovenia – pendolíno) Ljubljana – Maribor, vesměs mezinárodní vlaky kategorií IC/EC a MV (mednarodni vlak – rychlík). Dle venkovního označení nacházíme rychle náš vlak směr Dobova, a po několika desítkách minut vystupujeme ve stanici Sevnica.

Cestou jsme tentokrát pokračovali opět hlubokým údolím, tentokrát řeky Sávy, do které se Savinja u Zidani Mostu vlévá Trať je opět dvojkolejná a elektrifikovaná, jde o úsek nejvýznamnější slovinské trati z Lublaně přes Zidani Most do Dobovy a dále do Chorvatska. V Sevnici je opět velmi rychlý přestup na vlak směr Trebnje. Tato trať je již typickou lokálkou s 6 páry vlaků, a to pouze v pracovní dny. Veze nás klasická dvouvozová motorová jednotka řady 713 – 715 (jeden vůz motorový a jeden řídící). Interiér vozidla je opět velmi pohodlný, nabízí polstrované sedačky v uspořádání po 2 nebo 2 + 2 a stahovací okna. Rychlost vlaku nepřesáhne 50 – 60 km/h, i cestujících jede jen pár, do cílové stanice Trebnje již přijíždíme úplně sami.Trať ovšem nezajímavá není, stoupáme vzhůru zvolna se rozšiřujícím údolím říčky Mirna a na necelých 30 km projedeme 5 tunely. Z Trebnje ještě do místa našeho ubytování využijeme trať směr Novo Mesto a Metlika, a tou samou jednotkou pokračujeme do první zastávky Ponikve. Pension je skutečně jen několik metrů od zastávky, a po krátké konzumaci nealko nápojů v domácké restauraci uleháme rychle ke spánku.

2.den (čtvrtek, 12.7.)

Druhý den ráno vstáváme již po 4. hodině ráno a jedeme zpět do Sevnice. Vzhledem k nepřípoji od Ponikve musíme teď pěšky do cca 2 km vzdáleného Trebnje, naštěstí o několik stovek metrů blíže můžeme použít zastávku Trebnje – Kamna Gora, zastávka se skládá pouze z plechového přístřešku v blízkosti nově vznikající průmyslové zóny. Ranní vlak do Sevnice je opět téměř prázdný. V Sevnici opět za několik minut navazuje Desiro směr Dobova. Trať zde již nevede tak hlubokou soutěskou, jako v úseku Zidani Most – Sevnica, údolí Sávy je již podstatně rozevřenější. Výhled trochu komplikuje ranní mlha a za mírného pospávání přijíždíme do PPS Dobova. Zde je opět na přestup jen několik minut. Po kontrole sovinskými policejními orgány nastupujeme do elektrické jednotky řady 6111 HŽ. Na vozidle je již patrné opotřebení, místy vykukuje rez. Je to běžné vozidlo pro příměstskou dopravu v okolí Záhřebu se 3 vozy.

Přijíždíme do pohraniční stanice HŽ Savski Marof. Na nástupišti již čeká několik desítek lidí, dveře vlaku však zůstávají zavřeny a otevřou se až poté, co je dokončena pasová kontrola ze strany chorvatské policie. I na všech dalších zastávkách nastupuje vždy několik desítek lidí a před příjezdem na Zagreb Glavni kolodvor je vlak plný k prasknutí. Vystupujeme na Glavním kolodvoru (hlavním nádraží) v čase místní špičky kolem půl osmé ráno. Na nádraží panuje čilý ruch, přijíždí mnoho místních „panťáků“ a kupodivu zachytíme i IC z Čakovce vedený jednotkou řady 7123, v německu vozidlo známé jako „RegioSwinger“, které je jinak nasazováno na vlaky zvláštní kategorie ICN (InterCity Nagibni – naklápěcí) na trase Zagreb – Split.. Před odchodem do města ještě nakupujeme jízdenky zpět do Slovinska přes přechod Bubnjarci / Metlika, zaráží nás prvně viděná mezinárodní psaná jízdenka. Pochvíli okounění vyrážíme do města. Nejhezčí a nejupravenější části Záhřebu je asi jeho přednádraží. Velký a upravený park s fontánou a květinovou výzdobou a majestátní budovou nádraží by Praha mohla závidět.

Další část města je i přes život v ulicích o něco horší. Fasády na domech nejsou zrovna nejnovější a i pohled z část města zvané Grad není zrovna nejreprezentativnější. Je vidět plno jeřábů, na střechách domů je také tušit že nejsou nejnovější. V Záhřebu též pozorujeme čilý tramvajový ruch, v provozu jsou k vidění jak postarší tramvaje československé výroby, tak i novější tramvaje domácího výrobce Končar. Zajímavé jsou jízdní řády na zastávkách – na všech je pouze jediná, ta samá verze, která obsahuje linkový plán a seznam všech linek, tj, i těch, které přes danou zastávku neprojíždějí). Pro každou linku je pak uvedena časová poloha prvního a posledního spoje, mezitím se jízdní řád omezuje pouze na uvedený interval – ten je samozřejmě během dne rozdílný, takže se cestující např. dozví, že linka č.1 jezdí bv pracovní dny od 4:42 do 23:20 v intervalu 9 – 19 min. Po desáté hodině nasedáme do soupravy Osobního vlaku (putnički vlak) směr Karlovac, vedeného elektrickou lokomotivou a třemi pohodlnými vozy Bl. Cesta ubíhá velmi rychle, vlak jede vzhledem k vozům nejvyšší možnou rychlostí 120 km/ h, tak jak se dá v naprosté rovině čekat. Jedná se totiž o významnou vnitrochorvatskou trať ze Záhřebu do Obilinu, kde se trať rozděluje do dvou směrů – Split a Rijeka.

V Karlovaci přestupujeme na mezistátní motorový vlak směr Metlika. Čekali jsme, že pojede vozidlo řady 7221 HŽ, u nás známe z RT rychlíků Varnsdorf – Praha (jako řada 815), přistaven je však původem švédský motorák řady 7122 HŽ. Vozidlo je i přes stáří opět velmi pohodlné, nabízí i komfort v podobě vakuového WC. Trať je již o něco zajímavější, krajina se začíná vlnit a po spíše jen formální kontrole v chorvatské PPS Bubnjarci překonáváme řeku Kulpu a jsme zpět ve Slovinsku. V Metlice je opět velmi rychlý přestup a pokračujeme dále jednotkou řady 713 – 715 SŽ do Novo Mesta. Trať začíná být záhy velmi hezká. Za městem Črnomelj začínáme po srázu porostlém vinicemi stoupat a z vlaku se nabízí krásné výhledy do údolí. Projedeme tunelem a za vrcholovou stanicí Rožni Dol klesáme do Novo Mesta. Zde vystupujeme na zast. Novo Mesto Centar a jdeme na prohlídku města. Město má historické centrum a působí historickým a svěžím dojmem, ale živo zde zrovna není. Po dvou hodinách pokračujeme dále do Lublaně. Stále jedeme zvlněnou a zajímavou krajinou a po necelých dvou hodinách přijíždíme do Lublaně.

Dnes není hlavní den na prohlídku města, takže za několik desítek minut pokračujeme vlakem IC směr Koper do místa našeho dalšího noclehu – Divači. Nádraží je opět upravené, jsou zde i pragotrony, ale opět je orientace pro neznalého cestujícího komplikovaná – nástupiště rozděleny východ – západ a podobně. Trochu nás zaráží, že náš IC je veden dvojvozovou jednotkou řady 312 SŽ Desiro, takže nacházíme poslední volnou čtyřseadčku a po chvíli odjíždíme. Jedeme po dvoujkolejné elektrifikované trati, která vede na slovinsko – italskou hranici do Sežany, v Divače odbočuje důležitá větev do přístavu Koper. Prvních 20 km vede rovinou do města Borovnica, poté se již trať vlní a stoupá lesnatou krajinou Slovinského krasu do města Postojna se známou jeskyní. Za ním trať začíná zvolna klesat, projíždí řadou tunelů a mostů, krajina se začíná zvolna měnit na typickou středomořskou – rostou již jen pouze klečové stromky, země je suchá a vyprahlá a kamenné zídky jsou rozesety na obou stranách tratě.

Po hodině a půl jízdy vystupujeme ve stanici Divača a odcházíme na ubytování. I přes večerní čas (je po 20.večer) odcházíme ještě na výlet k propasti Škocjanské jámy, další atrakci Slovinského krasu. Jde o hlubokou skalní rozsedlinu se strmým srázem a řekou na dně, která zde místy teče pod zemí. Dojdeme ještě k typické obci Škocjan s rázovitým, pro místní část typickým kamenným kostelíkem a téměř za úplné tmy se vracíme lesem zpět. Večer do sebe vpravíme jen jedno pivo v penzionu a jde se spát.

Titulní snímek: Celje-žel.stanice, 11.7.2007 © Tomáš Kraus