Nezapomenutelná jízda do Velkého Krtíše

Připomeňme si historická data o zmiňované trati. Úsek Lučenec – Kalonda – Ipolytarnóc - Nógrádszakál (– Balassagyarmat) byl uveden do provozu 15.9.1896. Po rozpadu Rakousko-Uherska vznikla mezi stanicemi Kalonda a Ipolytarnóc nová státní hranice mezi Československem a Maďarskem. V roce 1951 byla zprovozněna trať Nógrádszakál – Bušince – Malé Straciny, která měla sloužit hlavně k odvozu hnědého uhlí z dolů u Malých Stracin. Vlaky z Malých Stracin do Lučence tak jezdily peáží přes maďarské území. Koncový 3 km dlouhý úsek Malé Straciny – Velký Krtíš byl otevřen až 28.2.1978. Trať Lučenec – Velky Krtíš tak dosáhla délky 41 km, z čehož 16 km leží na území Maďarska. V polovině 90. let 20. století však byla zastavena osobní doprava přes peážní úsek a na zbylém úseku Lučenec – Kalonda se osobní vlaky udržely ještě do počátku roku 2003.

Poslední jízdní řád ČSD (1992/93), mezinárodní spoje 33541, 33542, 33544 a 33545
nikdy nevyjely

Letošní zvláštní jízdu vlakem do Velkého Krtíše zorganizoval Klub železničních cestovatelů v rámci své týdenní akce „Tour de Slovensko“, která zahrnovala i projetí několika dalších slovenských tratí bez osobní dopravy. Program této akce s KŽC byl velmi zajímavý, ale z časových důvodů pro mě nebylo možné se jej zúčastnit ve větším rozsahu. Nejzajímavější část programu, jízda z Lučence do Velkého Krtíše a zpět, se měla uskutečnit v sobotu 4.července, což mi časově vycházelo, proto jsem se pokusil dohodnout s KŽC účast na této části jejich akce. Nakonec jsem se dohodnul přímo s panem Augustou, šéfem KŽC, a zbývalo už jen čekat na den D, sobotu 4.července 2015

Na cestu jsem vyrazil ze svého bydliště v Teplicích již předchozí večer 3.července. Narozdíl od obyvatel Ostravska jsem vůbec nepocítil zrušení Excelsioru, stejně jako minulý grafikon z našeho města odjíždí v 20.50 rychlík, který se teď sice jmenuje Větruše a končí v Praze, ale pořád vozí přímý lůžkový vůz do Košic, který je v Praze přepojen na noční rychlík Bohemia.

Ten víkend zrovna probíhala první vlna tropických veder letošního léta a přišlo mi velmi vhod, že lůžkový vůz ZSSK patřil mezi ty modernější a byl klimatizovaný. Méně potěšující už byl ale fakt, že již v Teplicích měl náš vlak zpoždění asi 20 minut, což velmi snižovalo již tak v reálu pouze teoretickou možnost, abych ve Vrútkách (přij. 5.17) přestoupil na osobní vlak do Zvolena přes Kremnici (odj. 5.20). Další vlak po kremnické trati jel až odpoledne a pro mě byl tudíž nepoužitelný. Nakonec to dopadlo tak, že do Vrútek dorazila Bohemie s 90 minutami zpoždění. Zato jsem ve Vrútkách nemusel čekat téměř 2 hodiny na spěšný vlak do Zvolena, ale jen asi půl hodiny. Do Zvolena jsem se tedy dostal po harmanecké trati a dále do Lučence jsem pokračoval osobním vlakem, na kterém byla nasazena bageta.

Stanice Lučenec © Marek Vojáček

V mém původním plánu bylo ještě svezení lokálkou do Utekáče a zpět, protože časový prostor na to zbýval. S ohledem na aktuální tropické teploty jsem však tuto část zrušil a raději si dal v Lučenci odpočinek a pohodový oběd. Vidina dalších kilometrů do Utekáče a zpět v 812 mě vůbec nelákala.

Po obědě ve měste jsem se vrátil na lučenecké nádraží a ve stínu perónu vyčkával na příjezd osmsettřicítky KŽC od Zvolena. Ta však do Velkého Krtíše nemohla z technicko-administrativních důvodů pokračovat, takže na 2. koleji vyčkával také motorový vůz 812.052-3 ZSSK připravený právě pro jízdu do Velkého Krtíše a zpět. Vůbec zorganizování této zvláštní jízdy provázela řada problémů, což ovšem není předmětem tohoto článku. Vlak KŽC nakonec přijel od Zvolena oproti plánovanému příjezdu v 13.52 asi 15 minut opožděn, takže všichni jen přestoupili do vozu 812 ZSSK, který se rychle zaplnil, a úžasná jízda do Velkého Krtíše mohla začít.

Lučenec, přestup z vlaku KŽC do vlaku ZSSK © Marek Vojáček

Zvláštní vlak se vydal rychlostí 40 km/h směrem k maďarské hranici. Zastávku Mikušovce jsem ani nezaregistroval, pravděpodobně tam nic nezbylo, zato v Rapovcích stále stojí chátrající výpravní budova. Plánovaný „fotohalt“ na zastávce v Kalondě musel být kvůli zpoždění zrušen a vlak zastavil až za hranicí v první maďarské stanici Ipolytarnóc.

Ipolytarnóc © Marek Vojáček

Tady se totiž zastavit muselo, protože vůz 812 ZSSK neměl povoleno jet jako hnací vozidlo na maďarském úseku tratě, a do čela vlaku musel být zapřažen maďarský motorový vůz Bzmot 171.283. Část cestujících si přesedla do maďarského vozu, čímž se mírně vylepšila dýchatelnost vzduchu ve voze, ale vzhledem k tomu, že i na maďarském úseku se pokračovalo rychlostí 40 km/h, vzduch stále neproudil tak, jak by měl.

Ipolytarnóc, přípřež téměř totožných vozidel © Marek Vojáček

Projeli jsme zarůstající stanicí Litke, následovala další fotozastávka v Kisrárós (tato zastávka ale není uvedena v jízdním řadu MÁV) a jízda pokračovala přes zastávku Ráróspuszta do uzlové stanice Nógrádszakál. V této stanici, kde z původní trati do Balassagyarmatu odbočuje trať vracející se na slovenské území, byl maďarský motorový vůz opět odpojen. Dále již pokračovala zase sólo 812 ZSSK.

Nógrádszakál © Marek Vojáček

Za hraničním mostem přes Ipeľ vlak zrychlil na 60 km/h, což výrazně vylepšilo dýchatelnost ve voze. Bývalé zastávky Bušince a Malé Zlievce nebyly během jízdy rozpoznatelné a další zastavení proběhlo až ve stanici Malé Straciny. Tato stanice je stále obsazená výpravčím, přestože tu moc práce nemá. Údajně sem zajíždí maximálně jeden vlak denně.

Malé Straciny © Marek Vojáček

Na konečnou do Velkého Krtíše náš vlak dorazil kolem 15.45 a nejprve zastavil asi 100 m od úplného konce tratě, odkud se posléze vrátil do míst, kde stávala výpravní budova. Ta byla před časem již zbourána a celá stanice o třech kolejích dnes funguje pouze jako nákladiště s příležitostnou nakládkou dřeva. Člověk by si tu chtěl i něco vyfotit, ale ono tu prakticky nic není, takže asi po 10 minutách jsme se opět vrátili do Malých Stracin.

Veľký Krtíš, konečná stanice zvláštního vlaku © Marek Vojáček

Cestou zpět jsme ještě zastavili u kilometru 3,7 poblíž bývalé zastávky Bušince, kde se nedaleko trati nachází studánka s pitnou vodou, což bylo v onom tropickém dni příjemné osvěžení. Pan Augusta mě ujistil, že ve stanici Nógrádszakál určitě stihnu osobní vlak do Balassagyarmatu s odjezdem v 16.24, což bylo také dodrženo. Znamenalo to, že bych se do Budapešti mohl dostat už něco po osmé večer a ne až v půl jedenácté, kdybych jel dalším spojem. Na trati Balassagyarmat – Ipolytarnóc totiž jezdí jen 4 páry osobních vlaků denně. To jsem ale ještě vůbec netušil, že právě cestou do Budapešti mě teprve čeká dobrodružství.

Nógrádszakál, stavědlo na jižním zhlaví © Marek Vojáček

Ve stanici Nógrádszakál jsem tedy opustil zvláštní vlak KŽC a v klidu přestoupil do motorového vozu Bzmot do Balassagyarmatu. Protože neumím maďarsky, předem jsem si pro jistotu vytisknul trasu, kam chci jet, a ukázal ji průvodčímu, takže nákup jízdenky proběhl vcelku bez problémů. V Balassagyarmatu jsem přestoupil do dvojice vozů Bzmot jedoucích do Vácu. Do stanice Drégelypalánk, kde je úvrať, vše probíhalo bez problému. Přímé koleje vedoucí do slovenské stanice Šahy byly již dávno sneseny a vlak odtud pokračuje úvratí dále přes Diósjenő do Vácu.

Drégelypalánk, odtud kdysi pokračovaly koleje do stanice Šahy © Marek Vojáček

Právě po rozjezdu ze stanice Drégelypalánk přišel znova průvodčí a cosi mi říkal, jenže já maďarsky neumím, tak jsem mu jen odpověděl: „Sorry, I don't speak hungarian“. On na to jen mávnul rukou a odešel. Přístup průvodčího se ale nakonec ukázal jako velmi profesionální, protože vyhledal mezi cestujícími jednu paní, která uměla trochu anglicky a řekla mi, co se děje. Za stanicí Diósjenő prý došlo ke střetu vlaku s osobním autem a ve stanici Diósjenő zřejmě budeme čekat, co bude dál.

Po zastavení ve stanici Diósjenő odešla vlaková četa do dopravní kanceláře a bylo jasné, že asi jen tak brzy neodjedeme. Naštěstí byla moje „překladatelka“ pořád na blízku a průběžně mě informovala o situaci. Sdělila mi, že budeme čekat asi hodinu, než bude ukončeno vyšetřování nehody. Naštěstí byl ve stanici obchod a malá kašna s tekoucí vodou, což aspoň činilo čekání snesitelnějším, protože sedět v rozpálených vozech Bzmot někde na širé trati by bylo opravdu pekelné.

Diósjenő, tady náš vlak vyčkával asi 75 minut © Marek Vojáček

Asi po 50 minutách čekání přijel ze směru od Vácu vlak, pravděpodobně účastník nehody, což bylo dobré znamení – na trati už se jezdí! Ovšem náš průvodčí si zapálil další cigaretu, což značilo, že asi zatím nepojedeme. Moje „překladatelka“ mi vysvětlila, že trať je jednokolejná a musíme ještě vyčkat na příjezd dalšího vlaku od Vácu. Naše čekání ve stanici Diósjenő nakonec trvalo asi 75 minut než přijel i druhý vlak od Vácu.

Diósjenő, pohled ve směru Vác a netrpělivé čekání na protijedoucí vlak © Marek Vojáček

Naštěstí z Vácu do Budapešti jezdí poměrně dost spojů, je to příměstská linka, a byla tu stále možnost dojet do cíle něčím jiným. Moje „překladatelka“ mi ještě naposled pomohla přímo ve Vácu, když jsem nějak nepobral ten nový informační systém, který tam teď mají po rekonstrukci stanice, a dovedla mě přímo před vlak jedoucí do Budapešti. Ta paní si můj článek asi nikdy nepřečte, ale i tak jí moc děkuji za ochotu a pomoc.

Protože ve stanici Budapest Nyugati právě probíhala výluka a celá stanice byla mimo provoz, vlaky od Vácu odbočovaly ve stanici Rákosrendező trianglem mimo Nyugati na zastávku Zugló a dále na Cegléd. Už jsem si říkal, že to dobře dopadlo, ve Vácu mi ujel vlastně jen jeden spoj a do Budapešti dorazím pouze s hodinovým zpožděním oproti původnímu plánu. Povozní situace na trati však způsobila, že vlak na zastávce Zugló zastavil s asi 50 minutami zpoždění, což bylo zpoždění proti původnímu plánu už skoro 2 hodiny. Pěšky jsem došel do hostelu Alice poblíž nádraží Keleti a po nezbytné hygieně šel vysílen okamžitě spát.

Hostel Alice jsem si vybral právě kvůli jeho poloze blízko Keleti. Odtud jsem se totiž ráno vydal na cestu domů. Budapešť jsem v poslední době navštívil mnohokrát a neměl jsem tedy v plánu se tam nějak více zdržovat. Domů jsem ale cestoval mírnou oklikou přes Komárno.

„Railjet“ Budapešť – Mnichov ve stanici Tatabánya © Marek Vojáček

Z Keleti mi v 7.10 odjížděl ÖBB railjet Budapešť – Mnichov. Railjety však v Komáromu nestaví, tak jsem musel ve stanici Tatabánya přestoupit na osobní vlak vedený elektrickou příměstskou jednotkou u nás známou jako „paštikářova tramvaj“. Flirt je velmi zdařilá jednotka pro příměstskou dopravu, ale doma v Česku jsem s tímto vozidlem zatím nikdy nejel.

Po vystoupení v Komáromu jsem se vydal pěšky na most přes Dunaj a do Komárna. I tento den byl tropický, takže při následné cestě do Nových Zámků přišla velmi vhod klimatizace v elefantu ZSSK. Po obědě v Nových Zámkách už mi jen zbývala cesta vlakem EuroCity do Prahy a pak přes Ústí n/L domů do Teplic. Tím pro mě skončila jedna z dalších nezapomenutelných cest. Samozřejmě také děkuji všem, kteří se podíleli na organizaci zvláštní jízdy do Velkého Krtíše.

Úvodní snímek: Ipolytarnóc © Marek Vojáček