Mallorca: Nostalgicky přes pohoří Serra de Tramuntana (1)

22.6.2009 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Mallorca: Nostalgicky přes pohoří Serra de Tramuntana (1)

Není zrovna obvyklé, aby se historická železniční trať ocitala na prospektech cestovních kanceláří mezi hlavními lákadly k návštěvě kraje žijícího především z přímořského turistického ruchu. Jednu z nepříliš četných výjimek najdeme na středomořském ostrově Mallorca v podobě spojnice jeho hlavního města Palmy se střediskem „Údolí pomerančovníků", městečkem Sóller.

 
 
 
 
 
 
Tato značně populární trať, nesoucí název Ferrocarril de Sóller, není neznáma ani pravidelným návštěvníkům našich stránek, neboť se zde na počátku minulého roku objevila o ní reportáž. Když jsem článek tehdy editoval, vcelku mi ani nenapadlo, že se mi jednou podaří popisovanou cestu romantickým vlakem neméně romantickou krajinou prožít také. Ale nakonec to ani tak dlouho netrvalo. Už koncem loňského listopadu, kdy se na internetu objevil nový katalog „naší“ cestovní kanceláře, podařilo se mi mou drahou polovičku přesvědčit, že počátek června na Mallorce je právě to, co si vždy přála. A ta dobrá duše si ostatně už zvykla, že destinace našich každoročních pobytů u moře se vždy „čirou náhodou“ vyskytují poblíž nějakých kolejí.
 
 
V tomto případě ono „poblíž“ reprezentovalo nějakých 5 kilometrů, což je vzdálenost od Cala Major na okraji Palmy, kde jsme pobývali, na Plaça d'Espanya v centru této metropole, u kteréhožto náměstí má veškeré místní kolejové dění svůj výchozí bod. Zatímco někdejší nádraží původní státní železnice se spolu se stanicí metra a nádražím autobusovým (o nichž bude řeč v reportážích příštích) ukrylo do podzemí moderního terminálu hromadné dopravy (Estació Intermodal), nádražíčko soukromé trati sóllerské zůstalo na svém místě v takřka nezměněné podobě. Najdeme je opodál, na rohu Avinguda de Joan March a Calle de Eusebi Estada.
 
 
My jsme se na onom místě ocitli v první červnovou středu krátce po půl osmé hodině ranní, kterýžto čas sice znamenal ztrátu snídaně v hotelu (podávané až o půl hodiny později), ale zato nám umožňoval využít hned prvního vlaku do Sólleru s odjezdem v 8:00 hod., o němž jsem předpokládal (oprávněně, jak se ukázalo), že nebude přeplněný. Navíc spoj další jel pak až v 10:10 hod., což mi připadalo na celodenní výlet poněkud pozdě. Odjezdy a další dopravní informace jsem si zjistil pochopitelně už doma, na internetové stránce dopravce.
 
 
Ta je dostupná kromě angličtiny a němčiny jen ve „španělštině“, tedy jazyce kastilském. Což je na Baleárských ostrovech s úředně preferovanou katalánštinou naprostá výjimka. Tady si dovolím trochu odbočit. Katalánština se jako oficiální jazyk začala na Baleárách prosazovat relativně nedávno, až po přijetí demokratické ústavy Španělského království roku 1978 a zejména pak po roce 1983, v němž ostrovy získaly status autonomního regionu. V roce 1991 zde bylo uzákoněno výhradní používání katalánštiny v místopisných názvech, takže došlo k přejmenování ulic, obcí a všech dalších geografických objektů. Kastilština se stala vlastně vedlejším úředním jazykem a je používána (v nápisech, hlášeních v prostředcích hromadné dopravy atp.) až na druhém místě. 
 
 
Ale vraťme se k železnici a našemu výletu. Na nádraží jsem pochopitelně vstoupil s fotoaparátem v pohotovostní poloze a snažil se za tu půlhodinu, co nám zbývala do odjezdu, zdokumentovat vše podstatné. Popravdě řečeno, v tu dobu tam ruchu ještě moc nebylo. V kolejišti stály dvě soupravy, na nichž probíhal důkladný úklid – kupodivu v téměř výhradně mužském obsazení. Jediná žena uklízela interiéry vozů a tak odborně náročné práce, jako je mytí a leštění oken, se konaly v režii silnějšího pohlaví. Potenciálních cestujících bylo zatím poskrovnu a v hale byla v provozu jen jedna ze dvou pokladen – druhá je specializovaná na prodej jízdenek na kombinovaný výlet vlakem, tramvají a lodí (excursió amb tren, tramvia i vaixel), pro který je však využíván spíš až následující vlak. A služeb pokladny jsem pochopitelně musel využít.
 
 
Někdy do roku 2005 údajně jezdily na trati vlaky běžné a jeden pár vlaků turistických, které měly odlišné poslání i jízdné. V roce 2006 byl tarif sjednocen na vyšší turistický, podle nějž v roce 2007 zpáteční jízdenka pro celou trať stála 14,- Euro. Od té doby se ovšem leccos změnilo, nevyjímaje hodnotu onoho platidla. Takže letošní cena za tuto jízdenku, zřejmě v očekávání dalšího vývoje už jen razítkem vyvedená na jejím rubu, činila evropských peněz 17,- . Což je i na místní poměry, porovnáme-li ji s jízdným na dalších tratích či v autobusech (o němž budu referovat v příslušné budoucí reportáži) poměrně dost. Nicméně sympatické je, že je to cena po zpáteční slevě – jízdenka jednosměrná na tutéž trasu stojí 10,- Euro.
 
 
Když jsem měl nezbytnou finanční transakci úspěšně za sebou, vydal jsem se na fotografickou obchůzku kolem nádraží. Nádražní budova i další prostory mají v podstatě původní podobu, i když modernizace se nevyhnula třeba právě těm pokladnám, dopravní kanceláři či záchodům (k dispozici zdarma) přesunutým z původního domečku do hlavní budovy. Největší zásah prodělala dvojkolejná lokomotivní remíza, která byla velice zajímavým a překvapivě citlivým způsobem předělána na (opět zdarma přístupnou) výstavní galerii. Přiznám se však, že mne v první fázi mého průzkumu zaujaly spíš dva elektrické vozy řady AABFHV, stojící před ní. V důsledku změny funkce remízy jsou zde vždy nuceny nocovat pod širým nebem, což jim díky zdejšímu podnebí, oplocení celého areálu a jeho střežení kamerami patrně nikterak neškodí.
 
 
Při dalších potulkách po nádraží, v němž mne kupodivu nikdo z železničářů neomezoval, jsem shlédl a zaznamenal další zajímavosti, včetně kočky staniční. A pozoroval postupné, i když příjemně mírné přibývání cestujících. Kteří se kupodivu nehrnuli ani do jedné z připravených souprav. Důvod se vyjevil posléze. Úderem sedmé hodiny a padesáté minuty vjel do stanice vlak ze Sólleru, jehož souprava, ovšem v čele s jedním z elektrických vozů v Palmě nocovavších, se za deset minut měla vydat směrem opačným. Ve skutečnosti se tak stalo o dvě minuty později, takže jsem mezi tím stihl ještě v pohodě pořídit pár snímků z provozního dění a také nezbytné pózování před vlakem. K němuž měl sice pan šéf stanice drobnou připomínku, ale toleroval je (když Heleně svým tělem jeden snímek pokazil). 
 
 
Pak jsme se usadili, jak jinak, v elektrickém voze, pro jistotu v oddílu 2. třídy (i když v tarifu dopravce o třídě první zmínka není). Naši cestu, a tedy ani trať, na tomto místě podrobně popisovat nebudu. Má to důvod praktický: už předem jsem si byl vědom toho, že z okna jedoucího vlaku se trať nejlépe nefotí. Daleko příznivější podmínky poskytuje poslední vagón, zvlášť je-li opatřen otevřenou plošinou – což je právě případ osobních vozů této železnice. Jenže trasa vlaku v kombinaci se slunečným počasím mohla zajistit příznivé světelné podmínky až při cestě zpět. Takže virtuální projížďku po trati i s uceleným povídáním o ní vám nabídnu až v reportáži navazující, o zpáteční cestě. Nakonec to bude odpovídat i vedení železnice, budované ze Sólleru do Palmy. Teď se omezím jen na několik postřehů zaznamenaných při první jízdě. 
 
 
Vlak příliš obsazen nebyl, v našem oddíle jsme jeli po celou cestu byli sami. Nikdo kupodivu nenastupoval ani na první zastávce, staničce Son Sardina, která je skrze své parkovací možnosti (se střeženým parkovištěm) doporučována jako nástupní stanice cesty do Sólleru pro motorizované cestující i pro hromadné využití nabídky zmíněného kombinovaného výletu. Jde také o přestupní bod s místním metrem, jehož jediná povrchová stanice těsně sousedí s nádražíčkem Ferrocarril de Sóller (FS). Na dalších zastávkách nebyla situace výrazně jiná, i když se dalo vypozorovat, že kromě dopravy turistické mezi koncovými stanicemi trať ve velice mírném rozsahu slouží i frekvenci místní. Pozorování vlastní dopravy a (samozřejmě) okolní měnící se krajiny však nebylo jedinou nabízející se náplní pro oněch zhruba 55 minut jízdy. 
 
 
K vidění a zaznamenání bylo i několik zajímavostí specifičtějších. Třeba elektrická lokomotiva č. 4010 od firmy Brown Boveri & Cie AG z roku 1928, kterou už před drahným časem získala společnost FS z trati dnešní baskické železnice Euskotren (původně FFCC Vascongados), spojující Bilbao a San Sebastián (baskicky Donostria). Stroj o rozchodu 1 000 mm (na rozdíl od pouhých 914 mm trati FS) už léta marně čeká na rekonstrukci a chátrá v ohradě u zastávky Santa Maria. Zahlédnout se daly také traťové stroje deponované ve stanici Byunyola či tu a tam probíhající údržba trati. Úsměvně pak působil „vlakostop“, kterého využil jistý cestující, jenž sice řádně nastoupil na zastávce Mirador Pujol de'n Banya, ale vyložit se nechal o několik kilometrů dále na širé trati. Možná to byl zaměstnanec dráhy.
 
 
Po překonání pohoří Serra de Tramuntana řadou tunelů a dalších železničních staveb jsme do cílové stanice dorazili v souladu s jízdním řádem v 8:55 hod. Vzhledem k tomu, že se zde nachází depo a dílny společnosti, objektů k dokumentaci jsem měl mnoho. Tedy spíš měl bych – kdyby zdejší zaměstnanci nebyli podstatně ostražitější, než jejich kolegové v Palmě, a kdyby mi sluneční svit nebránil dosáhnout opticky tam, kam jsem se nemohl dostat fyzicky. Navíc jsem musel svou pozornost dělit mezi část depa železniční a tramvajovou, neboť nepřímým pokračováním trati jsou právě tramvajové koleje vedoucí až na mořské pobřeží, do přístavu a letoviska Port de Sóller.
 
 
Nicméně i část nádraží všeobecně přístupná skýtala dostatek poutavých pohledů. Samotná staniční budova, vzniklá kdysi přestavbou někdejší původní stanice dostavníků, je velice zajímavá. Vzhledem ke značnému výškovému rozdílu mezi traťovým tělesem a přilehlým náměstím má dvě úrovně, uvnitř spojené schodištěm (a dnes také výtahem). Horní část má podobu běžného nádražíčka s krytým peronem, dopravní kanceláří a malou odbavovací halou, centrem části dolní je jakési atrium o výšce dvou podlaží, kdysi sloužící k odbavení cestujících. Dnes jsou zde krámky a administrativní prostory. Za pozornost stojí i výzdoba této dolní části či fasáda budovy při pohledu z Plaça d'Espanya s pamětní deskou iniciátora stavby železnice.
 
 
A na tomto náměstíčku najde milovník železnice další památku – historický poštovní vagón FS přeměněný na městské informační centrum, v němž návštěvník kromě ústních informací pořídí i všemožné propagační materiály, mapy, průvodce a další publikace. Přímo naproti je pak první zastávka už zmíněné tramvajové trati, kterážto drážka se stala dalším bodem našeho programu. Ale o jeho naplnění si povíme až v příští reportáži, jež bude (chronologicky jistě odůvodněně) předcházet už výše slíbenému článku o zpáteční cestě a především o samotné železnici Sóller - Palma.
 
Prameny a odkazy:
  1. Tren de Sóller - Ferrocarril de Sóller S.A. (kastilsky, anglicky, německy)
  2. Ferrocarril de Sóller – Wikipedia (německy)
  3. Ferrocarril de Sóller - Wikipedia, the free encyclopedia (anglicky)
  4. Tren de Sóller – Viquipèdia (katalánsky)
  5. Trens de les Illes Balears - Ferrocarril de Sóller (katalánsky)
  6. Ferrocarril de Sóller Nr. 1 bis 4 – Wikipedia (německy)
  7. El ferrocarril en Mallorca (kastilsky)
  8. Eisenbahn auf Mallorca (německy)
  9. Trainweb: Espagne – Mallorca (francouzsky, německy, anglicky – volba v hlavním menu)
  10. „Dráhy na Mallorce“, M.Grisa – J.Lutrýn, in „Dráha“ 6/1998
  11. „Novinky na kolejích španělských ostrovů“, R.Tyller, in „Dráha“ 10/2007
  12. "Mallorca", N.Schmid, nakl. Jan Vašut s.r.o., Praha 2006
  13. Ferrocarriles Vascongados - locomotres BoBo Nº 1 a 10 (katalánsky)

Titulní snímek: Devátý tunel v traťovém úseku Mirador Pujol de'n Banya - Bunyola © PhDr. Zbyněk Zlinský

Galéria

Súvisiace odkazy