Lesk a bída Albánie - 2. díl

» Návrat

Pridané: 29.4.2018 8:00
Autor: Mgr. Jiří Mazal, nick: » Etienne

Lesk a bída Albánie - 2. díl V druhém díle našeho cestopisu pojedeme vlakem dále na sever. Cesta z přístavu Durrës bude tentokráte mnohem pestřejší než z Elbasanu a na jejím konci nás čeká Shkodër, příjemné město ležící u Skadarského jezera, jejíž pevnost nabízí úchvatné výhledy na okolní hory. Pak se ještě podíváme do hlavního města Tirany nejen na tamější lanovku.

 

 

 

Durrës je největším albánským přístavem a většina zboží sem putuje z Itálie, tudíž přes moře. V zemi je spousta supermarketů evropských řetězců, ale pokud v nich chcete koupit něco albánského, brzy narazíte – žádnou čokoládu či podobnou sladkost albánské výroby jsem nenašel. Vše bylo dovozové. Samotná Albánie produkuje na export hlavně boty, oblečení a vyváží suroviny. Pěstuje se však také víno a známý je albánský koňak.

Durrës má pohlednou pobřežní promenádu se spoustou pouťových atrakcí, samotná pláž však vypadala, že bych na ni vlezl jen ve skafandru. Prošli jsme si také vzorně zrekonstruovanou hlavní třídu města, plnou budov italského střihu. Všude čisto a spousta palem. V celé Albánii se také hojně staví, ale dle zdejšího vkusu. Žádné moderní domy, vše ve stylu „podnikatelského baroka“ se spoustou antikizujících sloupů a štuk, budova se ještě nejlépe doplní kamenným albánským orlem nebo rovnou národním hrdinou Skanderbegem. Celek tak působí značně nevkusně.


Durrës, lokomotivy T669.1060 do Shkodëru a T669.1053 do Elbasanu, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Na nádraží stojí vlaky dokonce dva – vedle spoje do Shkodëru také odpolední do Elbasanu. Zadní vůz je zamčený a průvodčí nás diriguje do předního, přičemž nás otravuje mračno cikánů. Jsou však personálem okamžitě zahnáni. Pro ně je totiž určen druhý vůz, resp. jen jeho jedna třetina, která je odemknuta a cikáni si mohou nastoupit. Nikdo se pochopitelně nemá k tomu, aby přišel k nim, a pokud se oni pokusí o „průnik“ do prvního vozu, jsou rychle zahnáni. Nutno ovšem říct, že se velice rychle pustili do pustošení vagonu, je-li to v jeho stavu vůbec možné. Žel ani jedno okno v našem oddíle nešlo otevřít, vlak byl navíc docela plný, a jak na potvoru byla skla v nástupních dveřích ještě plná, vymlácené bylo jen jedno. U něho se zase shlukovali kuřáci, se kterými jsem se přetahoval o místo k focení.

Následuje jízda velmi pomalým tempem na sever, vždyť 106 km urazíme za necelé čtyři hodiny. A to ani nikde dlouho nestavíme a není třeba se někde křižovat. Dokumentuji nádraží, od těch udržovaných až po ruiny. Ve většině stanic, zejména těch z 50. let (např. Vorë, Sukht, Rroghozinë) je dopravní kancelář situována do patra, původně s přístupem po točitém ocelovém schodišti, opírajícím se o stěnu výpravní budovy. Paranoidní albánští soudruzi zřejmě plánovali toto schodiště v případě okupace odstranit a zabránit tak přístupu potenciálního nepřítele k výpravčímu.

Ve voze je plno výstražných cedulí – nabádají k udržení čistoty a pořádku, zákazu užívání alkoholických nápojů a narkotik či hrozící pokutou 500 Lek (100 Kč) za jízdu na černo. To je přeci jen méně než původní německá nálepka vyžadující 40 €. Zakázáno je i vyskakovat z vlaku. Brzy si vysvětlíme, že i tato cedule má svůj důvod.


Shkodër, na lokomotivu T669.1060 se při posunu snaží naskočit místní omladina, strojvedoucí jí odhání vodou z PET lahve, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Průvodčí se s přibližujícím Shkodërem pustí do úklidu. Nejprve metlou, kterou se zametají ulice, starostlivě smete všechen svinčík (zápalky, špačky od cigaret, obaly, slupky od semínek apod.) až k mezivozovému přechodu… a vyklopí přímo na koleje. Poté donese kýbl s vodou, všichni dají nohy na sedadla, a mopem vytře podlahu (včetně záchodu!). Jelikož náruživí kuřáci stejně nevydrží, brzy je nástupní prostor opět plný nečistot. To už ale stačí otevřít dveře a metlou vyprášit svinčík ven.

Před zastavením ve Shkodëru místní omladina otevírá dveře a plní bobříka odvahy – začne vyskakovat. Jeden kluk si přitom rozbije koleno. Poté, co zastavíme, průvodčí se po něm ptá – nikoliv proto, aby mu dala pár facek, ale začne mu to koleno ošetřovat! Pravá zábava však nastává při objíždění soupravy. Sotva se „Čmelák“ odpojí, začne na něj omladina naskakovat. Pomocníkovi strojvedoucího se to pranic nelíbí a začne je kropit vodou z PET lahve. Mladíci se svého úmyslu vzdají, a tak lokomotiva soupravu objede bez nich. Příští den, kdy se jdeme podívat na příjezd vlaku, je již posádka lokomotivy mnohem přívětivější, takže na čelním ochozu „Čmeláka“ se veze hned několik puberťáků.

Na nádraží je odstaveno několik ex-italských vagonů, které jsou na první pohled neprovozní, ale opak je pravdou – zjevně jsou drženy jako rezervní, a lokomotiva s nimi pár metrů popojede, aby je udržovala funkční. Při prohlídce našeho vagonu si všímáme přeříznuté hadice v podvozku. Uniká z ní vzduch… náš podvozek možná ani nebrzdil. Zaujme nás zejména další „Čmelák“, odpočívající v kolejišti. Jak se dozvídáme od posunovače, má se přivézt nějaký náklad z Černé Hory. Vzhledem k jazykové bariéře se nám však nepodaří zjistit víc.


Shkodër, lokomotiva T669.1060 přijíždí s vlakem z Durrësu, mládež se veze na ochozech, 3.4.2018 © Jiří Mazal

Ve Shkodëru máme ubytování v hotelu Bicaj kousek od nádraží a příští ten prozkoumáváme centrum – ukazuje se jako překvapivě útulné, ulice jsou spravené a je vidět, že sem jezdí turisté. Město je totiž nástupním místem směrem do albánských hor. V našem původním itineráři byla návštěva přehrady Komani, kde se můžete svézt lodí divukrásnou krajinou obklopenou horami, ale ze zdravotních důvodů jsem se tohoto zážitku vzdal a věnoval se pouze městu. Kdo by však měl zájem, může si zajistit odvoz do Komani k lodi pomocí zdejšího soukromého dopravce, který vás odveze za 5 €. Vyzvedne vás v kterémkoliv hotelu zhruba v 6.30 ráno (loď odplouvá v 9.00), je však třeba si zavolat předem na 355(0)683958101. V hotelu nám tam zavolali a vše skutečně fungovalo.

Shkodër je centrem albánských katolíků, takže tu nechybí katolická katedrála, ale k mání je také nová mešita a pravoslavný kostel. Albánci jsou obecně nábožensky celkem vlažní, převažuje islám, avšak v dosti umírněné podobě. Holduje se tak alkoholu (zejména pivu) a zahalené ženy jsou vzácností. Se šátkem chodí hlavně starší ženy na vesnicích (mohou to však být stejně tak křesťanky) a zakryté mladé ženy jsem viděl pouze v Tiraně. Ortodoxní muslimské rodiny, jakých je dnes bohužel v Bosně čím dál víc, jsou v Albánii vzácností. Má na to ostatně nejspíše vliv i historický vývoj – komunistický režim nebyl v otázce potlačování náboženství vybíravý, kina či tělocvičny vznikaly jak z kostelů, tak mešit. Na pamětních tabulích s oběťmi komunistického režimu jsou vedle sebe stejně tak imám jako pop či katolický kněz.


Panorama Shkodëru z pevnosti Rozafa, 3.4.2018 © Jiří Mazal

Úžasný výhled na Skadarské jezero a okolní hory se nabízí ze zdejší pevnosti. Nachází se asi 3,5 km za městem a lze se k ní bez problémů dostat místní MHD. Stačí najít zastávku na Rruga Studenti, vycházející z centrálního náměstí Sheshi Demokracia. Místní mi kupodivu doporučovali jít pěšky, vždyť je to prý sotva hodina chůze, ani mi nevnucovali taxi, mně se však v poledním teple po rušné silnici s přecpanou dopravou nechtělo. Z Balkánu jsem byl zvyklý na úplně jiný přístup, zejména z ex-Jugoslávie jsem měl pocit, že místní bez auta neudělají ani krok. Ve městě samotném pak bylo velmi rozšířené používání jízdních kol, samozřejmě z důvodů čistě užitkových, a ne pro zábavu. Cyklostezku byste pochopitelně hledali marně, ale situaci usnadňovaly pěší zóny v centru.

K pevnosti Rozafa mě dovezl secondhandový udržovaný MAN, plný německých nápisů, a stačilo tak pouze vyšplhat na kopec. Pevnost samotnou představují hlavně ruiny, ze kterých se však naskýtají nádherné výhledy na město, Skadarské jezero a zasněžené hory v dáli.

Následující den míříme do Tirany. Autobusy odjíždí z centrálního náměstí Sheshi Demokracia, kde je dokonce tabule s odjezdy. Do Tirany ale žádný jízdní řád není, spoj vyjede poté, co se zaplní nebo řidič uzná za vhodné. Pomocník jízdenky ani nevydává, jen všechny zkasíruje, Bereme také spoustu místní frekvence vystupující cestou a naopak na různých místech další pasažéry nabíráme. V Tiraně přejíždíme přes zrušenou trať z Kasharu do zbouraného nádraží a jízdu končíme na jakémsi plácku u jednoho z hlavních bulvárů.


Tirana, Mercedes místní MHD, 4.4.2018 © Jiří Mazal

Tiranská MHD naštěstí funguje celkem dobře, plánek sice žádný asi nemá a jízdní řády jsou v tamější šílené dopravě stejně zbytečné, ale autobusy mají uvedenou konečnou stanici a číslo linky. Brzy tak vystupujeme na centrálním Skanderbegově náměstí. V hotelu nám naštěstí poradí, kudy k lanovce na Dajti, vrch tyčící se nad Tiranou. Stačí sednout do jakéhokoliv autobusu směr „Kino studio“. Ačkoliv asi většinu (nebo všechno?) zdejšího vozového parku tvoří ojetiny, působí velmi zachovale a jedná se o komfortní vozidla značek Mercedes, MAN či Irisbus Crossway. Nebýt originálních německých či dánských nápisů, ani bych neřekl, že jsou to secondhandy. MHD tak působí lépe než v leckterém českém či slovenském městě. Nezbytnou součástí jsou však průvodčí, kteří prodávají jízdenky za 40 Lek (8 Kč).

Od konečné Kino studio je nutné pokračovat do kopce asi 1,5 km, najednou však vedle nás zastavila dodávka, která zjevně jela k lanovce pro turisty, že nás sveze. Řidič za to vůbec nic nechtěl. Tak jsme si ušetřili cestu do kopce.

Lanovka nese jméno Dajti Ekspres a v roce 2005 ji vybudovali Rakušané. Je nejdelší na Balkáně (4354 m) a jedinou v Albánii. Jízda trvá 15 minut, rychlost činí 4,5 m/s. Zakupuji jízdenku v kombinaci se vstupenkou do Bunk’Art za 1100 Lek (220 Kč), samotná lanovka pak stojí 800 Lek (160 Kč). Bez jediné mezizastávky pozorujeme venkovský život pod námi, včetně rybníku s neskutečně hlasitě kvákajícími žábami, až vyšplháme do výšky přes 1000 m.n.m. V horní stanici se nachází vyhlídka přezdívaná „balkon Tirany“, odkud máme hlavní město jako na dlani.


Lanovka na vrch Dajti, horní stanice, 4.4.2018 © Jiří Mazal

Vracím se zpět a hledám muzeum Bunk’Art, což je obrovský protiatomový bunkr, který měl sloužit komunistickým mocipánům. Už přístup je k němu zajímavý, nenápadným tunelem se dostanete na dvůr a zjistíte, že jste přímo pod lanovkou na Dajti. Ze dvora pak vedou ještě nenápadnější ulice ke vchodům do bunkru. V něm jsou jednak ke shlédnutí původní prostory, a jednak řada místností s historií Albánie. Dochovalo se původní apartmá Envera Hoxhy (vůdce Albánie), premiéra Mehmeta Shehu, zasedací místnost štábu, ubytovna důstojníka, a další místnosti jsou naaranžovány historickými expozicemi z 20. století, včetně albánského hospodářství, kde nechybí ukázka typického albánského obývacího pokoje nebo obchodu. Albánie mimochodem vyráběla vlastní (pouze) černobílé televizory, a když soudruzi zjistili, že někteří občané na ně chytají signál z kapitalistické Itálie, byly přístroje upraveny tak, aby to nebylo možné. Radost mi udělala zejména sbírka vlakových a autobusových jízdenek a fotografie železnic. Pro úplnost nutno říci, že přímo v centru Tirany se nachází sesterské muzeum Bunk’Art 2.

Vracím se zpět do centra a věnuji se jeho obhlídce. Většina veřejných budov se kupí kolem Skanderbegova náměstí, které je nově pro dopravu uzavřeno a přeměněno v pěší zónu. To se však týká prostředku náměstí, nikoliv obvodové silnice kolem, která je naprosto přetížená. Vedle Skanderbegovy sochy je známé zejména zdejší Národní muzeum s mozaikou „Albánie“. Kromě budov z doby reálného socialismu vyrostly i nové mrakodrapy (zejména hotelů) a nové sakrální stavby. V okolí tak naleznete katolickou i pravoslavnou katedrálu a ještě nedokončenou mešitu. Postupujete-li dále, dojdete až na náměstí Matky Terezy s univerzitou, za kterou se nachází velmi hezký park. Je plný nově spravených chodníků, posiloven pod širým nebem a nezbytných kaváren. Navštívili jsme také zdejší největší bazar, ale ten byl pro nás "zklamáním" - místo orientálního mumraje čeká na zákazníky stylová prosklená tržnice, pouze pro potraviny, kterou by mohlo závidět leckteré české město.


Tirana, Nový bazar, 5.4.2018 © Jiří Mazal

Pak už nám nezbývá než odjet na letiště a návrat domů. Kdo bude hledat odjezdové stanoviště Rinas Expressu, tak jej nalezne za Operou na Skanderbegově náměstí, vedle řady jiných autobusů.

Ačkoliv se Albánie postupně modernizuje a turista už tu není řídkým jevem, stále zůstává na evropské poměry zemí málo známou a přitom mající hodně co nabídnout. Překvapila mě především vstřícnost místních obyvatel (zejména po loňské návštěvě Kosova), za celou dobu jsem neměl pocit, že by se nás někdo snažil ošidit či obrat. Dobrým pomocníkem je ostatně zdejší obdoba EET – i v té nejzapadlejší hospodě jsme dostali doklad z elektronické pokladny, kde byly rozepsány jednotlivé položky, a naštěstí jsme nenarazili na „pražské“ manýry, kde na tyto účtenky někteří ještě dopisují „service fee“. Rozhodně stojí za to Albánii navštívit, i když železnice toho moc nenabídnou.

Odkazy

  • HUDAČ, Lubomír. Do Tirany opět jezdí vlaky. Dráha. 2015, 23.(11), s. 37. ISSN 1211-1260.
  • SÁBLÍK, Milan. Albánie. Dráha. 2014, 21.(1), s. 24-31. ISSN 1211-1260.

Úvodní snímek: Shkodër, lokomotiva T669.1060 připravena pro zítřejší odjezd do Durrësu, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Mgr. Jiří Mazal


Galéria k článku

Počet: 123     Stránky: / 5        

Foto Mapa albánské železniční sítě

Foto Durrës, bulvár Epidamni, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, nábřežní promenáda, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, stav pláží, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, stav pláží, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, pobřeží města, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, molo, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, pobřeží města, 2.4.2018 © Jiří Mazal

Foto Durrës, nová výstavba v centru města, 2.4.2018 © J ...
nasledujúce obrázky »




Súvisiace odkazy

Diskusia

Pozn.: Názory diskutujúcich sa nemusia zhodovať s názormi VLAKY.NET.

Ak chceš pridať diskusný príspevok, musíš byť prihlásený.

» Pridaj diskusný príspevok s obrázkom

Príspevky: 11         Výpis:    
» TEE Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
Príspevky: 286 4.5.2018 17:50
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Uff, tento seriál by sa mal volať "Vitajte v železničnom pekle priatelia"... Toto je dosť drsné ešte aj na balkánske pomery. Ale tú lanovku majú peknú.

» kamilk Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
REPORTÉR
Príspevky: 2 238 1.5.2018 19:41
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Neviem veru, čo sa reálne stavia a na čo sú plány, ale na nete visí takáto vizualizácia novej žel. stanice v Tirane:
http://www.laguardalow.com/projects/eastern-europe/tirana-train-station/
Všimnite si dátum vzniku tej vizualizácie (2010). Vzhľadom na to, akým raketovým tempom sa v Albánsku stavajú iné (nie len) verejné stavby, dospel som k názoru, že železnica tam veľkú perspektívu nemá. Ale, samozrejme, môžem sa mýliť. Je to len môj názor.
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

» Etienne Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
ČLEN REDAKCIE
Príspevky: 1 002 30.4.2018 21:28
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

kamilk: z té hadičky šel vzduch.
intelpetr: nebyl bych takový optimista. Trať na letiště je stále na papíře a různé rekonstrukce se už dostaly téměř do stadia realizace - např. dovezli zcela nové betonové pražce. Brzy zmizely - nahradily místo rekonstrukce ty nejvyhnilejší po celé síti...
Co si matně vzpomínám na články z Dráhy, dokonce se tam začalo cca r. 2000 rekonstruovat Tirana-Durrës na 80 km/h, ale jak to nakonec dopadlo, netuším. Tedy kromě toho, že se dál jezdí po rozpadávajícím se svršku.

» maxipes Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
REPORTÉR
Príspevky: 6 202 30.4.2018 16:21
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

intelpeter: Kterou napájecí soustavu zavádějí?

» intelpetr Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
Príspevky: 0 30.4.2018 16:01
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

To není pravda. V současné době se dělá rekonstrukce trati Fier - Vlorë a má se udělat i trať Fier - Ballsh. A pak je plán výstavby elektrické trati Tirana - letiště - Dürres.

» kamilk Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
REPORTÉR
Príspevky: 2 238 30.4.2018 15:27
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Vďaka za článok z málo zmapovaného zahraničia. Vyzerá to tak, že Albánci so železnicou do budúcnosti nepočítajú.

Tá urvaná hadička nebude hadička, ale káblik ku snimaču protišmyku. Tiež by mal slúžiť na blokovanie dverí. Nič z toho tam nepotrebujú.

» Etienne Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
ČLEN REDAKCIE
Príspevky: 1 002 29.4.2018 18:32
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Azetdak: to je zkreslení objektivem, stojí normálně. Mám obyčejný kompakt, neumí to vyrovnat a photoshopem to honit nebudu

And osobka do Podgorice, především po tom nikdy ani nebyla poptávka, přechod byl řadu let zavřený, při nepokojích rozkradli kolejnice. Stačí si odpovědět na základní otázku, kdo ten provoz bude platit. Albánci těžko

» setup Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
REPORTÉR
Príspevky: 1 029 29.4.2018 16:34
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Na to je jednoduchý dôvod. Albánske súpravy sú v takom stave, že by ich k sebe Čiernohorci nepustili a zas Čiernohorci nie sú takí hlúpi, aby nechali exempláre svojho pomaly modernizovaného vozového parku na pospas albánskym živlom...podľa toho čo som sa tu dočítal.

» Allegro Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
Príspevky: 220 29.4.2018 15:15
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Neviem pochopiť prečo neotvoria prechod Bajza - Podgornica pre osobnú dopravu. Asi to bude tá povestná balkánska nátura

» Stoupa Napíš poštu cez VLAKY.NET Mail
Príspevky: 1 384 29.4.2018 10:02
Zobraz odkaz na diskusný príspevok
RE: Lesk a bída Albánie - 2. díl

Díky za reportáz. I kdyz ten "lesk" jsem jaksi nedokázal najít...

nasledujúce príspevky »