Poslední prázdninová parní jízda na Osoblažce aneb Skončili jsme u lopaty

17.9.2013 8:00 Karel Furiš

Začátkem prázdnin se mi ozval všem dobře známý průvodčí a revizor Terčík, občanským jménem Ján Zádorožný. Ve zprávě, kterou mi poslal, bylo přání, abych se jako reportér VLAKY.NET zúčastnil poslední prázdninové jízdy parního vlaku na slezské úzkorozchodce a něco málo z ní vytvořil. Takže jsem se v poslední srpnový den vydal z Ostravy do Třemešné ve Slezsku.

V tom odlehlém kraji působí spolek Slezské zemské dráhy a stará se o provoz historických vozidel na úzkorozchodné dráze z Třemešně ve Slezsku do Osoblahy.O historii a trati se vše podstatné se dočtete na jeho oficiálních stránkách. Pro mne to byl téměř rodinný výlet, když jsem dorazil ráno v Ostravě na stanici, tak můj zeť Roman mi dělal společnost jako vlakvedoucí až do mého cíle (a zpět mne pak pro změnu vezla dcera Monika, která rovněž vykonává funkci vlakvedoucí). Před půl osmou ráno jsem dorazil na téměř opuštěnou stanici Třemešná ve Slezsku.

843.001-9 dovezl Sp 1660 do Třemešné ve Slezsku © Karel Furiš

Stanice je odbavována už jen dálkově, takže na nástupišti čekal jen revizor Terčík a celý vlak včetně překvapeného strojvedoucího hleděl, co se děje. Po přivítání jsme šli do depa, kde jsme se postupně seznámil s členy klubu. Bylo zde poměrně rušno. Někteří snídal,i jiní už připravovali vlastní jízdu. Nejvíce starostí bylo s parní mašinkou U 57.001 zvanou také malý štokr. Po vyčištění soupravy a pečlivém promazání mašinky začalo sestavování vlaku, při které pomáhal stroj faur rumunské výroby, v Polsku známý jako řada Lyd2, ale tady s označením TU 38.001.

TU 38.001 ve svém „domovském depu“ © Karel Furiš

Na stanici se už hromadili zájemci o svezení parním vlakem. Protože je zde do sousedního Polska nedaleko, tak asi 30 % cestujících bylo z této krajiny. Od Osoblahy přijel pravidelný spoj v čele s T 47.0, dnes značenou jako 705.9. Na tomto pravidelném spoji jezdí stroj 705.913, který je po celkové rekonstrukci. Po odstavení na vedlejší kolej přišla řada na historickou soupravu. Parní stroj se dal do pohybu a přijeli jsme k nástupišti. Po zastavení to připomínalo mraveniště, ale po chvilce byli už všichni ve vlaku a vlastní jízda mohla odstartovat.

„Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu!“ © Karel Furiš

Za pořádného pískání a mávání místních obyvatel jsme se rozjeli do ničím neporušené krajiny. Cestou jsme mohli vidět lesní zvěř, ale ta nemávala, jen splašeně běhala po okolních loukách a polích. Postupně jsme projeli všechny stanice a zastávky. Po hodině a pár minutách jsme dorazili na konečnou v Osoblaze. Tam byl největší zájem o parní mašinku ze strany dětí a každý si zahoukal, až se mi zdálo, že toho houkání bylo až až. V Osoblaze byla tříhodinová pauza. Za tu dobu se musel zvláštní vlak vyšibovat, aby umožnil řádný provoz pravidelný.

V Osoblaze se sešly vlaky dvou dopravců © Karel Furiš

Mašinka po všech těchto úkonech odjížděla do místního depa, kde se prohlédla, jako kdyby přijela k lékaři. Doplnila se voda a uhlí. Samozřejmě i obsluha vlaku pořádně poobědvala, aby zvládla zpáteční cestu. Já jsem se taky občerstvil ovocnou limonádou a nacpal svačinou připravenou v domova. Zaznamenal jsem příjezd a odjezd pravidelného vlaku, zbrojení parní mašinky a tři hodinky uběhly jako voda. Cestující se opět sešli u vlaku, pobíhali, fotografovali a děti opět houkaly na mašince.

U 57.001 v čele soupravy zpátečního vlaku © Karel Furiš

Pak přišel čas odjezdu a vydali jsme se na cestu zpět. Ta byla zajímavější, protože cestou jsme křižovali s pravidelným osobním vlakem ve stanici Slezské Rudoltice. Pobyt ve stanici byl asi čtyřicet minut. Souprava musela uhnout na vedlejší kolej a umožnit průjezd pravidelného vlaku. Dále se před kopcovitým terénem musela také dobrat voda do mašinky. Po dobrání vody Terčík a průvodčí vlaku dávali cestujícím hádanku, a kdo uhodl, dostal modrou vodu z modrého tendru parní lokomotivy. Při pohledu ne ně to bylo celkem zábavné a vypadalo to, jako by opravdu nabírali vodu z tendru, ale ve skutečnosti šlo o modrý likér.

Modrá voda chutná © Karel Furiš

Po průjezdu osobáku se souprava opět přesunula na první kolej, odkud nás čekala ještě necelá hodinka cesty. Opět za pozornosti místních a chatařů jsme projížděli nádhernou krajinou ke konečné stanici Třemešná ve Slezsku. Po vystoupení všech cestujících a kontroly vozů, jestli v nich někdo něco nezapomněl, se souprava přesunula do depa. Opět se nastartoval faur, aby soupravu uklidil na správnou kolej. Zatímco strojvedoucí a pomocníci pobíhali kolem parní mašinky a kontrolovali všechny spoje a ložiska, tak Terčík a průvodčí vlaku připravovali menší občerstvení.

Vynikající anglická slanina, lopata od topiče lokomotivy a pomalu hořící kotel. To byla příprava chutné svačinky. Jednoduchý recept: dáme kousky slaniny na lopatu a šup s ní do pece a během pár sekund hotová teplý pokrm. Po dobrém jídle jsme také ochutnal modrou vodu z tendru a když už jsem měl v každé noze jednu, tak jsem se začal pomalu se všemi loučit. A ještě tímto způsobem všem děkuji za krásně prožitý den s mašinkou a hlavně skvělou partou lidí od úzké v Třemešné. Věřme, že se nenaplní černý scénář, jediná státní úzkorozchodka nebude zrušena a i v budoucnu se budeme moci vozit na této krásné trati na konci světa.