S Interrailem do Beneluxu a Irska (2)

30.12.2016 8:00 Libor Peltan

S Interrailem do Beneluxu a Irska (2)

Cestovat s Interrailem po Británii je výhodné: platí bez příplatků a rezervací v asi všech, i soukromých a rychlých vlacích, na noční vlaky spojující Londýn se skotskými městy je místenka povinná, ale k sezení zdarma (měla by jít vyřídit na webu, což se mi nepodařilo, ale spravil to e-mail). Při cenách běžných jízdenek v Británii a Irsku tak interrailista ušetří už zhruba při pouhé jedné tříhodinové jízdě.

 

 

 

 

Probudil jsem se akorát v malebném horském úseku za Dunkeldem. Přestože jsem disponoval širokým a pohodlným sedadlem a vlak už byl prázdnější, strávil jsem většinu cesty do Inverness vestoje u dveří, které mají okénko stahovací. Ošlehán chladným větrem jsem při přestupu prošel hezké a kompaktní centrum města a včas zabral volnou sedačku v téměř vymístenkovaném motoráku. Čím byly výhledy zajímavější a pro mě exotičtější, cestujících přibývalo a v Kyle of Lochalsh, kde souprava zastaví bezmála ve vodě, se většina postarší veřejnosti přehrnula do objednaných zájezdových autobusů. Tratě jsou tu zjevně, podobně jako třeba v Norsku, atrakcí pro masy s prošedivělými vlasy.


Kyle of Lochalsh: dva vagónky vdechly městečku život © Libor Peltan

Mou starostí bylo přesunout se na konečnou jiné působivé železnice - do Mallaigu, kam z Armadale jezdí přívoz, návaznost spojů je dokonce vyznačena. Do Armadale jsem se měl dostat autobusy s přestupem v Broadfordu, poměrně předraženě, ale alternativa se vzhledem k času nenabízela. Zkoušel jsem sice v Kyle stopovat, ale dovolnekáři neprojevovali žádný zájem, a tak jsem bez problémů asi za dvě libry dojel 10km do Broadfordu a hledal návazný spoj. Ten ovšem nikde uveden nebyl, ptal jsem se všude možně, u parkujícího autobusu řidiče, u paní, již postihl stejný problém, jen jiným směrem... Zoufale, věda, že času není mnoho, jsem zkoušel stopovat, a raději neuvažoval, jak to může dopadnout.

Usmálo se však na mě štěstí - zastavil mi místní a odvezl mě až k přístavu. Spoje přívozu měly takové zpoždění, že jsem necelou půlhodinu před časem toho svého odjížděl předchozím, skoro dvě hodiny zpožděným (loď tu obíhá jediná). V Mallaigu mi tak zbyl čas na vykoupání, a přestože na nádraží stála souprava, musel jsem nasednout do NAD. Škoda, že jsem tak přišel o projetí jednou z nejhezčích tratí v Evropě, a divné, že nahrazeny byly toho dne jen některé spoje. Vyhlížel jsem z okna přírodní scenérie i viditelné artefakty železnice.


West Highland Way: čundr bejbé © Libor Peltan

Zazmatkoval jsem ve Fort Williamu, kde většina autobusu přestupovala na vlak - ovšem vlak zpět do Mallaigu - "naše" výluka pokračovala. Nejhezčí úsek trati jsme tak alespoň vyměnili za nejhezčí úsek silnice kolem povodí River Etive. Další zmatek nastal v Crianlarichu - informací, že NAD pokračuje do Glasgow a že můžeme přestoupit na vlak. Oba výroky naštěstí byly pravdivé, protože do příjezdu vlaku z Obanu (za normálních okolností se tu spojují) zbýval nějaký čas, prošel jsem se po vesničce a nakoupil v krámku, posušil věci a posvačil na peroně.

Akorát za světla jsem si tak užil aspoň zbytek trasy lemovaný rododendrony, a přestup do osobáku spojujícího Glasgow s Edinburghem, začínajícího však už v Helensburghu, přeplánoval do Dumbartonu, kde jsem ve dvaceti minutách zhlédl pár zajímavostí. Cestu za tmy pak dokořenilo padesátiminutové stání mezi poli kdesi za Glasgowem, snad osoba v kolejišti, a tak mě kamarád na předměstské stanici Haymarket vyzvedl až skoro k půlnoci. Příštího dne jsme nejprve zajeli do Queensferry obdivovat slavný železniční most a rozestavěný dálniční, pak jsem prošel botanickou zahradu a celý zbytek dne strávil v centru Edinburghu, obdivujíc architekturu a sledujíc ruch města, vlaků, tramvají i autobusů. Nemohl jsem vynechat skotskou specialitu haggis a místní pivo.


Edinburgh: novotou vonící tramvajový provoz © Libor Peltan

Ze Skotska do Londýna vedou prakticky dvě hlavní tratě, kdysi byly postaveny a provozovány soupeřícími společnostmi (v časopise jsem se dočetl cosi o neoficiálních závodech vlaků, vyrážejících na trať ve stejnou minutu). Zároveň jde o jedny z mála elektrifikovaných dálkových tratí na britských ostrovech. Nočním vlakem do hlavního města jsem se vracel po té východní z nich, která má svůj historický konec na nádraží King's Cross. Když jsem se hodinu před plánovaným příjezdem probudil, byli jsme od něj už jen několik kilometrů - to by ale vlak nesměl mít konečnou na Eustonu. Nutná úvrať na jakémsi nákladovém nádraží a proplétání se ranní špičkou vyústilo v příjezd na minutu přesně.

Přešel jsem pár bloků na King's Cross a soupravou InterCity 225 se po chvíli vezu zpět na půl cesty do Yorku. Cestovní rychlost kolem 200 km/h mi ušetřila nějaký čas na prohlídku pěkného centra města (některé domy mají křivolaké zdi) než se v deset otevírá železniční muzeum. Nemá cenu odrážkovat, co vše je k vidění - mě zaujalo, že kromě naleštěných (a mnohdy slavných) exponátů vystavených jaksi standardně, byla možnost zhlédnout i cenné kusy dosud neopravené, rezavé a nepopsané, a procházet dlouhými místnostmi připomínajícími spíše depozitář. Váhavce nalákám také na vyhlídkovou plošinu, z níž lze sledovat provoz na severním zhlaví hlavní stanice, zároveň s promítáním kolejového plánku z ústředního stavědla s postavenými vlakovými cestami - prostě Babitron naživo.


York: střípky z železničního muzea © Libor Peltan

Než se přesunu do dalšího železničního muzea v Manchesteru, zmíním, že obě mají i pro našince přijatelné vstupné - totiž dobrovolné. Podobné je to s dopravou z nádraží - první navštívené je kousek pěšky, k druhému zas lze dojet ekobusy zdarma. Manchesterské muzeum je obecnější, zaměření na průmysl bych rozdělil do tří sekcí: naftové a parní stroje (z nichž jeden obrovský uvedli pracovníci k životu a šlo o zážitek), vědeckoinženýrská expozice s interaktivními hříčkami hlavně pro děti a hala rozličných převážně dopravních prostředků - od Fordu 1 po Kamikaze.

Nesmělo by to však být muzeum v místě nejstaršího osobního nádraží v Evropě (bohužel odnedávna odříznutého od železniční sítě), aby se tu nenacházela i expozice lokomotiv, z nichž nejvíce mě zaujala "Garrattka" s osmi hnanými a šesti běžnými dvojkolími. Po krátkém focení prastarých železničních estakád a moderních tramvají už zase sedím ve vlaku, abych navštívil ještě přístavní město Liverpool (nic moc) a pak se z pěkné podzemní stanice James Street přesunul vlakometrem do Chesteru (pro mě suverénně nejhezčí centrum města v Británii). Do přístavu Holyhead jsem zvolil liduprázdný osobák Arrivy - špína a odpadky po celém interiéru.


Manchester: muzeum vědy a průmyslu se může chlubit 14 nápravovou Garrattkou
© Libor Peltan

Už za tmy jsem zaznamenal zastávku Llanfair­pwllgwyngyll­gogery­chwyrn­drobwll­llan­tysilio­gogo­goch a v cíli trasy mě poprvé na britských ostrovech zastihl déšť. Nemusel jsem však zmoknout - check-in na loď se odehrává přímo na nádraží, takže jsem se chvíli prospal v čekárně a chvíli na kajutě a brzy ráno už očima popoháním patrový autobus probouzejícím se Dublinem, abych stihnul první vlak z nádraží Heuston a mohl tak využít maximální z připravených plánů. S nevelkou rezervou se podařilo, a tak jsem spolu s velkou skupinou důchodců dorazil včas do Corku.

Vystoupil jsem z moderní netrakční soupravy z CAF, tažené kanadskou lokomotivou GM řady 201, jaké v řídkém irském provozu zajišťují všechny expresy i některé nákladní vlaky. Kromě jedné příměstské trati skrz Dublin (prakticky S-bahn) nejsou žádné tratě na ostrově elektrifikovány, takže se zde nejčastěji setkáte s motorovými jednotkami několika typů, dovezenými z Japonska. Celkově září vozový park novotou a v provozu snad není nic staršího roku 1994.


Midleton: konečná stanice z obligátní přechodové lávky © Libor Peltan

Už je mým zvykem využít přestupy delší než 20 minut k doběhnutí do města, zde je ale trochu vzdálené, a tak jsem moc nestihnul. Zato jsem si projel pobřežní tratě do Midletonu a Cobhu, škoda že jízdní řády nevyšly na pravděpodobně malebnější úsek do Tralee. V projížděčském režimu jsem přizpůsobil plán tratím s malým počtem spojů - třeba z Limerick Junction do Galway. Nepříliš zvlněná, jakoby stále stejná a nezajímavá, a přitom nenápadně se proměňující a poutavá krajina s četnými kamennými zídkami oddělujícími pastviny rychle ubíhala a zase mi zbyla nějaká ta hodinka na obdivování pěkného a hlavně životem nabitého města na devátém poledníku.

Další přestup se konal v Athlone, městečko neurazilo, byť jsem nepotkal ani jeden obstarožní procesor, a poté ve zvláštní stanici Manulla Junction, jejíž nástupiště není přístupné zvenčí, ale určené jen k přestupu. S večerem jsem zakončil perný den v Ballině, a s vidinou ušetření času i peněz se pokoušel delší dobu stopovat, leč neúspěšně. Né moc snadno jsem našel místo k bídnému přenocování a ráno byl na autobusáku radši dříve, ale celkem předražený (> 18€) spoj do Sliga jsem našel v pohodě. Severozápad Irska je trochu hornatější, krajina podle mě atraktivnější, unavené oči dlouze spočívaly na stráních pro Čecha nezvykle členěných horstev.


Sandycove and Glasthule: příjezd příměstské jednotky Class 8100 systému DART
© Libor Peltan

Ve Sligu jsem doslova doběhl do centra, abych s jistotou chytil vlak do Dublinu a načal tak poslední interrailový den tohoto výletu. Po cestě jsem někde spatřil známky jakési železničně-muzejní aktivity se spoustou starých vozidel i automobilů, bohužel z okna nebylo vše moc zřetelné a vůbec fotitelné a nezapamatoval jsem si ani jméno stanice. Po příjezdu na Connolly (pomůcka pro cestovatele: pokud si nejste jisti, která souhláska je ve jméně irského místa zdvojena, jsou obě) jsem neodolal a svezl se kus kolem pobřeží DARTem (tedy zmíněným S-bahnem), zbylých několik hodin pak konečně věnoval prohlídce hlavního města (což samozřejmě nestačilo). Vypíchnul bych, že se centrum dělí do jakýchsi sekcí, každá se chlubí odlišnou architekturou připomínající jinou kapitolu historie.

Nezbytné proclení předcházelo nástupu do expresu směr Belfast. V severoirské metropoli jsem se však nezdržel více než na procházku kolem nádraží, abych ještě za světla stihnul projet celou trať do Londonderry, včetně odbočky k přímořskému Portrush. Stejně jsem byl po výše popsaném zničujícím programu už tak odepsán, že taktické poznávání světa ze sedadla u okna mi bylo milejší než poznávání zevrubnější, ale namáhavější. To mě však ještě čekalo v poslední destinaci, městě, jehož i samotné jméno je předmětem sporu. Derry mě však mile oslovilo free autobusem do centra, které, jsa dosud obehnáno impoznantními hradbami, uchovává si středověký ráz i architekturu.


Coleraine: působivá výstavka autobusů © Libor Peltan

Doire se mi moc líbilo, ale čas mě zase odvíval na cestu - moderní, ale pěkná lávka mě přenesla přes záliv a silnice vedla k letišti. Za tmy nebývá stopování úspěšné, a tak není divu, že jsem si moc nepomohl. Nevadil mi ani mírný noční deštík, ráno zbývalo jen zvládnout letištní procedury, udržet nervy při sledování narůstajícího zpoždění letů kvůli počasí, a kromě přestupu na Stanstedu (kde je možnost fotit mimo jiné automatické minimetro i regionální vlaky) a seznámení se rovněž s brněnským letištěm si užít hlavně oba lety. Oblačnost se brzy rozplynula, a tak jsem kilometry pod sebou sledoval vše pěkně pozpátku: Severní Irsko, Liverpool, Londýn, Belgii, Německo i Česko.

Výpravu hodnotím pozitivně. Peripetie v Belgii byly vyváženy úspěchem v Lucembursku, v Británii (včetně Skotska) se mi líbilo a dařilo, líto je mi jen tratě do Mallaigu. Irská část doplatila na nedostatečnou přípravu a podceněný čas - projel jsem sice spoustu tratí, ale minul zajímavosti jistě mnohé, o kterých se však našinec hůře doví a dočte. Snad jsem milé čtenáře neotrávil vyprávěním, bylo to tentokrát dlouhé, byť jsem se snažil o stručnost, ale bylo jednoduše hodně co napsat. Zdaleka nešlo o poslední můj letošní výlet po Evropě, na čtenou tedy někdy příště u Německa, Skandinávie, Pobaltí, Francie, Katalánska, Itálie, Rakouska a Švýcarska!

Úvodní snímek: Belfast Central: expres složený z vozů „Enterprise“ z Dublinu © Libor Peltan

Galéria

Súvisiace odkazy