Divokým Kurdistánem – 2. díl

1.5.2024 8:00 Mgr. Jiří Mazal

Divokým Kurdistánem – 2. díl

V minulém dílu jsme se zabydleli v městě Van a nyní se budeme věnovat turistice v oblasti – navštívíme zejména Vanské jezero s podivuhodným ostrovem Akdamar, prohlédneme si Vanskou pevnost, a z povzdálí budeme sledovat nepokoje místních Kurdů. Přepravíme se autobusem do Elazığ a opět přesedneme na vlak, abychom se obohatili pověstnou třešničkou na dortu v podobě vysokorychlostního vlaku ze Sivasu do Ankary.

Jelikož v hotelu nemám snídani, rozhoduji se zkusit vyhlášenou vanskou snídani, kterou servírují početné místní lokály. Procházím se po hlavní třídě, kde je většina obchodů zavřená. Zato je všude velké množství vojáků a obrněných vozidel, resp. jandarmy, což je něco mezi policií a armádou. Nosí vojenské stejnokroje, ale pravomocemi se blíží policii a slouží k zajištění vnitřní bezpečnosti. Dokonce i pověstná snídaňová ulička je zavřená, místní podniky mají stažené rolety. Až objevím jeden otevřený a zvou mě dovnitř. Vybírám z hlavního chodu (něco na způsob leča) a již se nosí hromada malých talířků se silně aromatickým sýrem (nahrubo nasekaným), zeleninou či proslulou sladkostí v podobě oříšků s medem a sladkou smetanou.

Výborně se nasytím a snažím se najít stanoviště autobusů, abych dosáhl dnešního cíle – ostrova Akdamar ve Vanském jezeře, nacházejícím se u stejnojmenného přístaviště. Objevuji plácek s množstvím dolmuşů, které odjíždějí v hustém sledu za sebou, přičemž řidiči ještě vykřikují jméno své destinace. Záhy mi je jasné, že zde parkují pouze městské linky, které nevyjíždějí na venkov. Mohou mě ovšem odvézt na místo, odkud můj autobus jede. Oslovuji proto řidiče, u kterého se mi zalíbí destinace „Kalesi“, jestli nejede k Akdamaru. Samozřejmě že nejede, avšak pokyne mi, abych nastoupil. Je tudíž jasné, že mě hodí k autobusu.


Mapa projeté oblasti - modrá busem, červená vlakem

Pomalou rychlostí míříme na jeden z bulvárů a v dálce se před námi rýsuje mohutná Vanská pevnost. Dojedeme až k ní a zahneme do venkovsky vyhlížejících uliček. Když se začneme vracet, mám pocit, že řidič na mě zapomněl. Když najednou se ocitneme na výpadovce z města a řidič ukazuje na zálivy před námi – tam jede spoj do Akdamaru! A skutečně, stojím tam sotva pět minut, než se objeví dolmuş s cedulkou „Akdamar“. Dodávka se plní dalšími cestujícími, zejména z řad místních babiček, a již uháníme podél jezera. Dolmuş mě vyklopí přímo u přístaviště.

Lodě nemají jízdní řád, pluje se, až se najde minimálně 15 pasažérů. Je 11 hodin, na Turky příliš brzy, takže čekám téměř dvě hodiny, než se nás sejde dost. Mezitím vysedávám v bistru a bloumám areálem, který se pilně připravuje na sezonu – lodě se opravují, brousí a natírají, rekonstruuje se pokladna. Konečně se můžeme nalodit, jsem jediným ne-Turkem, a pouze s kapitánem plujeme na nedaleký ostrov Akdamar. Cestou ještě stihne vybrat jízdné – 200 lir (necelých 150 Kč) na osobu.


Akdamar, Kostel svatého Kříže, 2.4.2024 © Jiří Mazal

Ostrov Akdamar, který zabírá 70 hektarů, si vybral v 10. století arménský král Gagik I. jako své sídlo. Ostrov sloužil jako sídlo hlavy arménské církve a opuštěn byl až roku 1915 po genocidě Arménů. Kostel svatého Kříže z 10. století a přilehlý klášter se staly cílem vandalů, v plánu bylo dokonce kostel zlikvidovat. K tomu naštěstí nedošlo a naopak byl v letech 2005-2006 nákladně rekonstruován. Z přilehlého kláštera však zbyly sotva obvodové zdi.

V přístavu se vybírá vstupné, které je nemilým překvapením – zatímco Turci platí 150 lir, po mně jakožto cizinci chtějí 12 € neboli 420 lir. Mají to oficiálně uvedeno ve vyvěšeném ceníku, tak s tím nic nenadělám. Se dvojími cenami jsem se jinak v Turecku snad ani nesetkal. Mám pak hodinu na prohlédnutí ostrova, jemuž z dáli dominuje kostel, který je zblízka ještě úchvatnější. Plný fresek zobrazujících jednotlivé výjevy ze Starého zákona, původní výzdoba se částečně uchovala i uvnitř. Z vyhlídky se nabízí úžasné výhledy na okolní zasněžené hory. Ty nejvyšší dosahují až 4000 m. n. m., jezero samotné je v nadmořské výšce 1646 m. Není to věru žádný drobeček, na délku dosahuje 120 km a hloubka činí až 457 m. Mezi Tatvanem a Vanem příležitostně plují železniční trajekty, které přepravují nákladní vagony do Iránu. Osobní doprava tu žel zanikla již před léty.


Jezero Van z ostrova Akdamar, 2.4.2024 © Jiří Mazal

Po návratu do přístavu se vracím na plácek, kde mě autobus vyklopil, a přemýšlím, jak se dostanu zpět. Jednoduché by se zdálo, z druhé strany silnice, jenže autobus zajížděl do blízké vesnice a vypadalo to, že jinou ulicí se vrací do Vanu. Naštěstí se objevuje dodávka s Turky, kteří pluli objednanou lodí taktéž na Akdamar, a jelikož mají volné místo, berou mě sebou. Nechám se vysadit u centra a řidiči dávám všimné 50 lir.

Mým druhým cílem je mohutná Vanská pevnost. Je na konci bulváru přede mnou, ale přeci jen pár kilometrů daleko, naskakuji proto do narvaného dolmuşe a vystupuji u pevnosti. Jsem rozčarován, vstupní bránu najdu zamčenou a polorozbořená strážní budka vypadá, že se asi moc nepoužívá. Snažím se areál obejít, je však to zbytečné, je příliš velký. Vždyť skála, na které pevnost vybudovali, je dlouhá téměř 1,5 km. První opevnění tu vzniklo už v 9. století před naším letopočtem v urartských časech. Následně se v objektu vystřídala celá řada vládců, kteří ho různě upravovali a zvětšovali. V novodobých dějinách došlo k úpadku a chátrání, takže dnes lze hovořit spíše o ruině.

Při zpáteční cestě narazím na místního chlapíka, který mi nabízí prohlídku pevnosti. Do areálu se dostaneme skulinou u mešity a již šplháme po příkrém úbočí k hradbám. Nejprve mi ukazuje původní urartské nápisy a do samotné pevnosti se dostáváme průrvou v hradbách. Je nutno se vyšplhat na dvoumetrovou zídku, kdy si navzájem pomáháme, a vůbec prohlídka je trochu lezeckým výkonem. Žádné turistické chodníčky, je třeba hopsat po hradbách, ze kterých se nabízí úchvatný výhled na město a na druhé straně na jezero. No pochroumal jsem si tam koleno natolik, že mě bolí doteď. Chlapík je 35letý Kurd, který se živí provázením turistů, zdraví areálem procházející strážné (takže by mě samotného asi vyhodili), a zejména mě varuje před poflakováním v centru, že je tam dnes moc nebezpečně, on se tam bojí chodit, a abych se raději zavřel v hotelu. V tu chvíli mi ještě zcela nedochází, jakou má pravdu. Z pevnosti se také díváme na původní staré město, které bylo za 1. světové války zničeno. Vykukují jen zbořeniny mešity a kostela.


Van z Vanské pevnosti, 2.4.2024 © Jiří Mazal

Druhou stranou slezeme dolů a nastává čas placení. Na nabízených 300 lir kouká s velkou nedůvěrou, normálně bere tisíc. Jenže já víc nemám. A fakt nemám, oškubali mě v Akdamaru. Tak ať mu prý koupím nějaké zboží v blízkém „światu alkoholi“, kde berou karty. Přejdeme přes park a chlapík přeleze asi dvoumetrový plot s tím, ať mu podám kartu a on do prodejny skočí. No žádný takový, a lezu přes plot též. Celkem za něj nechám něco přes 300 lir, kupuje si piva a chipsy. Následně mě chce tahat zpátky přes plot, a že mi ukáže, kde stojí dolmuşe do centra. To už se mi vůbec nepozdává, hlavní silnice je za rohem. Rázně se s ním rozloučím, když pozná, že se mnou nehne, a jedním z dolmuşů se vracím do centra.

Jako první věc se najím a již po setmění směřuji k hotelu. Vše je zavřené, dokonce i místní nákupní centrum, zato uprostřed silnice se skví mohutné rozbité květináče a povaluje se hlína. Množství uniforem a obrněných vozidel nesmí chybět. Po návratu na hotel vnímám čím dál tím více kravál z venku, pořád nějaké pískání, hulákání a jiný rachot, který má tendenci se stupňovat. No to se asi nevyspím. Při pohledu z okna mi docvakne, že zdejší demonstranti nastoupili na „noční“ směnu. Objevují se těžkooděnci vystřelující slzné a oslepující granáty, pomalu projíždějí obrněnci. Raději zatahuji závěsy a nezdržuji se v blízkosti oken, abych náhodou nedopadl jako kněžna Windischgrätzová. Nakonec usínám a ve tři ráno mě ještě budí jakési výbuchy. Čtenář odpustí, ale neměl jsem odvahu něco z toho fotit a vůbec ne efektně vypadající obrněnce postávající v ulicích. Nerad bych, aby mi nějaký iniciativní blbec smazal celou paměťovou kartu.


Van, po demonstraci, 3.4.2024 © Jiří Mazal

Ráno si vyzvedávám pas (nechávají si ho na recepci, prý aby mě pak nebudili, kdyby dělali policisté noční razii), a mířím na autobus. Venku je hotové boží dopuštění. Městský inventář zdemolovaný, nejen květináče. Za své vzaly city lighty s reklamami, odpadkové koše vyrvané i dlažbou, a místní supermarket rovnou vysklili. Teď už nejspíše demonstranti odpočívali v policejních celách a byl klid. Již v den příjezdu jsem si všiml kanceláře autobusové společnosti Vangölü obklopené dolmuşi, které vozí zákazníky na vzdálenější autobusové nádraží. Šel jsem se tam zeptat, jestli bych takhle mohl zvládnout můj spoj v 7:30, a neochotná obsluha mi přitakala. Teď se ovšem k něčemu takovému neměla a zabručela, že mě nikam neodveze.

Na autobusák jsem to už nestihl, takže spoj mi ujel, a tím pádem mi ujel i vlak v 10:30 z Tatvanu, na který jsem chtěl přestoupit a vlakem dojet do Elazığ. A mám s železnicí vymalováno. V záloze jsem měl plán B, a to přímým autobusem Tatvan – Elazığ, který odjížděl v 9 hodin. Nedaří se mi chytit ten správný dolmuş, tak si na autobusák beru taxík a zakupuji si jízdenku za 800 lir, tj. téměř 600 Kč. Inu, o dost dražší než vlakem. Ve zbývajícím čase zaběhnu omrknout vlakové nádraží. Je na něm překvapivě živo, řada odstavených nákladních vozů a dokonce posunuje i dieselová lokomotiva.


Van, autobusové nádraží, 3.4.2024 © Jiří Mazal

Ještě před odjezdem čtenáře uvedu do reálií tureckého autobusového nádraží. Nenajdete tu ani tabuli s odjezdy, ani informační kancelář, kde by vám řekli, kdy příslušný autobus jede. Místo toho je přítomna řada přepážek jednotlivých autobusových společností, které nabízí své služby. Pochopitelně každá informuje pouze o svých spojích. To může být pro neznalého poněkud matoucí, ale Turci jsou vesměs ochotní, a poradí vám, kam jít. Autobusy plní v Turecku také roli jakéhosi rozvozu spěšnin a nádraží bývají mnohdy plná nejrůznějších krabic, pytlů a dalších věcí, které mizí v útrobách autobusů. Z množství vozidel odstavených na vanském autobusáku mě zaujalo vozítko s nápisy Irak – Erbil – Bagdat, což zní značně exoticky a zároveň nám ilustruje, jak to odsud není daleko ani do Iránu, ani do Iráku.

Na mě čekal na nástupišti luxusní Mercedes-Benz Travego společnosti Vangölü, s uspořádáním sedadel 2+1 a slušnou roztečí. Součástí každého dálkového autobusu je vedle řidiče pomocník, neboť řidič se nešpiní s takovými věcmi, jako jsou zavazadla nebo kontrola cestujících. Ti také dostávají nápoje a někdy drobné občerstvení zdarma. Náš autobus opustí Van a ubíráme se již známou cestou podél jezera. Čeká nás menší zpestření – jeden z tunelů je zavřený, a tak jedeme po klikaté silničce v horách. Otevírají se přitom nádherné dechberoucí výhledy. Cesta trvá osm hodin (ca 450 km), takže je poněkud úmorná, a navíc často přerušovaná silničními kontrolami. Ty netvoří nějaká plastová závora, ale hromada betonových zátarasů. Projíždíme celkem sedm (!!) kontrolních bodů, kdy do našeho vozidla vnikne orgán, naskenuje všem občanky, a u mého pasu se podívají na datum příletu. Pouze jeden aktivní policista si pas vezme a odchází ho kamsi prolustrovat. U poslední kontroly nás jen očichá služební pes, a konečně zastavujeme na výpadovce v poli u rozsáhlého autobusového nádraží v Elazığ. Před městem ještě spatřuji osobní vlak z Tatvanu, kterým jsem chtěl jet – tvoří ho klasika z generátorového a tří osobních vozů. Díky pomalosti železnice jsme dojeli prakticky současně.


Autobus Van - Elazığ, 3.4.2024 © Jiří Mazal

Svezení taxíkem odmítám a směřuji k plácku před autobusákem, snad se dočkám nějakého dolmuşe do centra. Mám štěstí, zrovna jeden dobíhám, a již uháníme k městu. Jelikož se mihneme kolem vlakového nádraží, neváhám a vystupuji, abych ho prozkoumal. Rozsah osobní dopravy je více než skromný, nedá se hovořit ani o příslovečné Popelce. Dvakrát v týdnu jezdí rychlík Vangölü z Ankary do Tatvanu, v jiné tři dny v týdnu osobní vlak Elazığ - Tatvan. V návazném úseku směrem na západ do Malatye pak funguje pouze ankarský rychlík, jinak nic. Ofocuji si vyvěšené jízdní řády, neb z Česka nejsou stránky TCDD dostupné, a vydávám se na hotel v úzkých uličkách centra města. Bydlím v šestém patře, kde mám výhled na hemžení kolem, vskutku pěkné pohledy se naskýtají z restaurace v nejvyšším patře.

Elazığ, město s téměř 400 tisíci obyvateli, je relativně mladé, založené teprve roku 1834. Má podobný osud jako Van – 6 km daleko se totiž nachází původní město Harput, které se rozkládalo kolem mohutné pevnosti. Opravdovou ránu dostalo po arménské genocidě a vystěhování původního obyvatelstva, a od té doby se rozvíjí nové centrum. Elazığ mimochodem znamená v překladu „město jídla“, poukazující na úrodnou nížinu, ve které se rozkládá. Populární je zejména pěstování meruněk a rozinek. „Úrodnost“ brzy prozkoumávám v jednom z početných restauračních zařízení a ještě si dopřávám čaj v zaplivané čajovně naproti hotelu, která zcela odpovídá představě o naší „čtvrté cenové“. Chlapi klábosí, hrají karty, kouří jednu za druhou, akorát nepijí pivo, nýbrž čaj. Jen malý chlapec usrkává z typické tulipánové sklenice limonádu. Mnohdy se nesedí na židlích, nýbrž pouze stoličkách bez opěradla.


Elaziğ, zast. Öğretmenevi, 4.4.2024 © Jiří Mazal

Město samotné příliš nezaujme, a proto se vydávám do již zmíněného Harputu. Vyhledám plácek před mešitou, kde se u zastávek střídá jeden autobus za druhým. Žádný dolmuş, ale spořádaná MHD s linkami, dokonce funguje digitální displej s odjezdy. Nejsem si však jistý, zdali ukazuje správně. Akorát netušíte schéma linek ani trasy. Nicméně, přesně dle informací v mém německém průvodci východním Tureckem, se v celou hodinu objeví malý autobus s nápisem „Harput“. Mám odpozorováno, že místní nastupují s čipovou kartičkou. Také na mě řidič volá „para yok“! (hotovost neberu!). Místní radní byli naštěstí natolik pokrokoví, že umožnili i úhradu platební kartou. Přikládám ji k terminálu, který má tak zasraný displej, že nelze prakticky nic přečíst. Přikládám raději znovu a řidič mi pokyne, ať jdu dál. I platba nakonec proběhla pro jistotu dvakrát, při ceně 7,7 Kč za lístek to ani nevadí.

Opouštíme město a po strmé ulici plné serpentin prudce stoupáme. Harput se nachází o hezkých pár metrů výše a záhy se vynořuje mohutná pevnost. Po vysupění na kopec řidič zastavuje a odchází cosi zkoumat do motorového prostoru, přitom telefonuje. Závadu se naštěstí podaří odstranit a pokračujeme na malé náměstí s pěknými historickými domy, kde vysedám. Náhodou objevuji nádherný starý osmanský dům (v originále pod názvem Şefik Gül Kültür Evi), „hlídaný“ psem vyspávajícím u vchodu. Ještě nedávno se přitom dle doprovodných fotografií jednalo o úplnou ruinu bez střechy, dnes se skví v původní kráse. Vynoří se pouze paní starající se o areál, jinak není nikde živá duše, vstup je zdarma. Potěšen tímto nenadálým zážitkem mířím k Velké mešitě (Ulu camii), která je zvláštní svým zakřiveným minaretem. Taková věž v Pise po turecku. Od ní se již otevírají výhledy na citadelu.


Harput, Citadela, 4.4.2024 © Jiří Mazal

Počátky pevnosti spadají do 2. tisíciletí před naším letopočtem a kolem vzniklo město osídlené převážně Armény. V polovině 19. století tu žilo 25 tis. lidí, z toho 15400 Arménů, kterým sloužilo šest kostelů. Rok 1915 znamenal jejich vystěhování a Harput se změnil v ruiny. Až od 50. let začalo být město postupně renovováno, včetně jednoho kostela. Samotná pevnost prošla rovněž obnovou, původní mohutné hradby byly opraveny a dnes se z nich nabízí úchvatný výhled jak na okolí, tak na Elazığ v pozadí. Pevnost samotná je přístupná zdarma a v tuto roční dobu se tam potuluje jen málo turistů. Prohlédnout si můžete i původní příbytky, ze kterých ovšem zůstaly jen vykopané základy, a zajímavá je cesta po kamenných schodech k cisterně. V centru vystupuji až v nečekaně moderním terminálu Öğretmenevi, který by nedělal ostudu kdekoliv v Evropě. Protáhlé náměstí plné laviček ukrývá rozsáhlé podzemní garáže.

Trochu se ještě poflakuji po městě, než se vydám na nádraží – do dalšího cíle, Malatye, se totiž vydávám vlakem. Před odjezdem vysedávám v nádražním bistru, turecké obdobě našich mizejících nádražních „čtyřek“, kde převládají železniční zaměstnanci posrkávající čaj. Sešlý interiér vypadá, jako by ho chtěli právě rekonstruovat, ale to je jen zdání a turecký standard. Že je rozsah dopravy skromný, nijak nebrání přítomnosti dvou hlídačů, kteří nutí cestující projít přes přijímací halu, kde jsou zkontrolována jejich zavazadla. Rychlík z Tatvanu do Ankary přijíždí včas a uvelebuji se ve voze k sedění. Nížinatá krajina je celkem nudná a navíc se brzy setmí, jsem rád, že po 2 a půl hodině vystupuji v Malatyi. Nejzvláštnější tak bylo kontejnerové městečko, vystavěné pro obyvatele postižené nedávným mohutným zemětřesením. Podobné jsem zahlédl i v Malatyi. Na rozdíl od osobních vlaků je těch nákladních plno, cestou potkáme celkem čtyři.


Elazığ, DE 22077 s Van Gölü Ekspresi, 4.4.2024 © Jiří Mazal

Hotel není nijak vzdálený, u hlavní výpadovky z města. Jenže ho nemohu najít. Obcházím domy, jsem přímo na místě, kde se ikona zabodává do mapy, a nic. Ptám se v okolí, ale nikdo mi nedokáže poradit. Rezignuji a útočiště nacházím v nedalekém luxusně se tvářícím hotelu, aspoň to mám z něj kousek na nádraží. Až po připojení na internet zjišťuji, že hotel se ve skutečnosti nachází úplně jinde – žel jsem spoléhal na mapy.cz, kde byl hotel zaznačen. Vzhledem k řídké zástavbě výpadovky se pak nedalo orientovat podle popisných čísel, řada domů je ani neměla. Po googlení jsem seznal, že hotel je ještě o dobrý kilometr dále. Naštěstí to pro mě dobře dopadlo, žádné penále mi neúčtovali a možná si ani nevšimli, že jsem nepřijel.

Na Malatyu mi žel nezbývá žádný čas. Daň za to, že jsem se podíval do Harputu a svezl se vlakem, který jel pouze v podvečer. Nevadí, aspoň mám příležitost se sem podívat znovu. Hned ráno vyrážím na vlak do Sivasu. Jezdí denně, tvořen motorovou jednotkou MT15000, nejnovějším produktem tureckého železničního průmyslu ve spolupráci s korejskou Hyundai Rotem. Vozidlo je velice pohodlné, vybavené i prostorem pro odkládání zavazadel a dalšími prvky, typickými spíše pro dálkovou dopravu. Ostatně náš vlak je povinně místenkový, i když není zařazen do sítě rychlíků.

Ubíráme se velice pěknou krajinou, přimknuti k řece Kuruçay. Doprovází nás též silnice. S mírným zpožděním přijíždíme do Sivasu, který však není mým cílem – mám hodinu na přestup do vlaku do Ankary. Tentokráte vyzkouším tureckou vysokorychlostní dopravu. Nová vysokorychlostní trať Ankara – Sivas o délce 406 km byla otevřena 26. dubna 2023 a umožnila razantní zkrácení jízdních dob z původních 11 – 11,5 h na 2,5 h. Zatím je rozsah dopravy skromný, pouze tři páry vlaků Ankara – Sivas. Delší spoje, které by využily celé turecké vysokorychlostní sítě, zatím nejsou zavedeny.


Malatya, jednotka MT 15403, 5.4.2024 © Jiří Mazal

K původní nádražní budově přibyl malý terminál pro vysokorychlostní vlaky, podchod pak vyzdobili mozaikami trochu připomínajícími socialistický realismus. Na jedné je oslavována bitva u Gallipoli roku 1915 (v ní Turci porazili britská vojska), ta druhá už je o poznání civilnější s vyobrazeným vysokorychlostním vlakem. Nastoupit mohu dobrých 40 minut před odjezdem, na nástupišti čeká jednotka HT80000, což je Siemens Velaro uzpůsobené na turecké podmínky. Osmivozová souprava může dosáhnout maximální rychlosti 300 km/h (v praxi se využívá max. 250 km/h) a je podobná německé ICE 3neo. Uvelebuji se ve třídě byznys, uspořádané 2+1. Každé z pohodlných sedadel má vlastní malou obrazovku s multimediálním systémem. V ceně je malé občerstvení a nápoje.

Jízda zprvu není příliš rychlá, a obecně spíš lehce trhaná. Často zpomalujeme, abychom se záhy rozjeli na maximálních 250 km/h. Zastavujeme přitom ve čtyřech mezilehlých stanicích. Trať vyniká četnými estakádami a tunely, aby vedla v co nejpřímějším směru. Je znát, že ještě není vše hotové, a asi i proto je rozsah provozu tak malý. Do Ankary přijíždíme s menším zpožděním.

Chci se přepravit metrem do centra, což se překvapivě ukazuje jako poněkud komplikovaný problém. V rozsáhlém podzemí u nádraží se nenachází jediná pokladna, resp. by se našla, ale zjevně neprovozovaná. Ani obvyklí strážníci nikde nejsou, místo nich jsou prostory prošpikované kamerami. Nakonec objevuji jeden funkční automat. Ve zdejším systému si musíte koupit kartu, a teprve na ni uložit peníze. Automat nebere karty, jen hotovost. Láduji do něj turecké bankovky, všechny vyplivne zpět. Je v tom dost neústupný, nechce akceptovat ani relativně nově vypadající kousky. Naštvu se a začnu sprostě česky nadávat na turecký bordel. Najednou si všimnu, že se za mnou vytvořila fronta asi deseti vyjeveně zírajících Turků. Jdu pryč a vzpomenu si, že automat už nebral bankovky pánovi přede mnou. Tak to přeji ostatním dobrou zábavu. Vracím se na povrch a beru si taxík. Za odvoz platím 100 lir, zatímco za metro bych musel platit 60 lir za kartu a za dalších min. 20 lir ji ještě nabít…


Jednotka Siemens Velaro HT80000, 5.4.2024 © Jiří Mazal

Nákupy a gastronomií trávím poslední turecké odpoledne a ráno raději s předstihem zamířím na ankarské letiště. Již na hotelu jsem udělal check-in a mate mě, proč je tam pouze let Ankara – Istanbul, ale nikoliv Istanbul – Praha. Ani samoobslužný kiosek mi s tím nepomůže. Jdu k přepážce, kde trvají na tom, že letím pouze do Istanbulu. Žádný let do Prahy neexistuje. Nakonec mě posílají na přepážku letecké společnosti. Tam nakonec postávám 40 min a nedozvídám se nic. Pouze se mi další lidé se svými akutními problémy tlačí přes záda. Když už se začnu rozčilovat, co se děje, konečně se dozvídám, že někdo ručním zásahem do systému omylem smazal mou navazující letenku. A zkouší to obnovit, problém je v tom, že letadlo do Prahy je plné. Obsluha mimochodem komunikuje přes google translator, to bude znalost angličtiny! Nakonec mě ubezpečí, že v Istanbulu na mě bude čekat boarding pass, a konečně můžu jít k letadlu. Přirozeně se obávám, aby to v Istanbulu dopadlo dobře. A kupodivu dopadlo, v tranzitním prostoru mi promptně vystaví palubní vstupenku a já si oddychnu. Pak už mě čekal jen poklidný let do Prahy a bezproblémová cesta domů.

Tentokráte byla turecká cesta poněkud dobrodružnější než obvykle, po poněkud divokém tureckém východě. I tak jsem byl spokojen, plný zážitků a nečekaných překvapení, a těším se, až se do Turecka opět podívám.

Úvodní snímek: Sivas, jednotka Siemens Velaro HT80000, 5.4.2024 © Jiří Mazal

Galéria

Súvisiace odkazy