Cinque Terre, ... stávka... a toskánská renesance
V tomto článku na pár dní zavítáme na pobřeží Ligurského moře, projedeme pár tratí v Toskánsku, i přes jednodenní stávku navštívíme Pisu a Florencii a svezeme se také jednou historickou pozemní lanovkou.
Nabídka levných letenek do Pisy způsobila, že jsme si na konci května se ženou naplánovali prodloužený víkend v Itálii. Ve středu večer jsme tedy vystoupili na malém letišti v Pise a přesunuli se na nádraží automatickým people moverem, zde zvaným Pisa Mover. Dvě tříčlánková gumokolní vozidla typu Minimetro od výrobce Leitner se pohybují pomocí lana na 1,8 km dlouhé trati s výhybnou u parkoviště.

Pisa Centrale: Přijíždí Pisa Mover, © Tomáš Kraus, 31.5.2026
Na stanici Pisa Centrale jsme se jen přesunuli podchodem na jiné nástupiště, kde jsme nastoupili do dvojice elektrických jednotek Alstom Coradia Stream, zde zvaných Pop. Ubytování jsme měli totiž rezervované v nedalekém městě Viareggio. Samotné město s jednolitou pravoúhlou sítí ulic v centru není příliš zajímavé, ale nacházelo se v optimální poloze k našim plánovaným cílům, z hotelu se dalo pěšky dojít jak k nádraží, tak na pláž u moře. V parku nedaleko jižního zhlaví stanice Viareggio najdeme pomník tragické havárie nákladního vlaku v červnu 2009, která si vyžádala 32 obětí na životech. Krátce před půlnocí ve stanici patrně kvůli lomu nápravy vykolejil projíždějící vlak se zkapalněným plynem, došlo k explozi a zničení celé ulice.
Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili rovnou mimo Toskánsko, a sice do známého národního parku Cinque Terre. Po deváté ranní jsme ve Viareggiu nastoupili do vlaku IC, tvořeném dlouhou soupravou klasických vozů. V jejich čele i na konci stála jedna z lokomotiv dnešní řady E.414, což jsou původní hlavy vysokorychlostních vlaků ETR 500, které musely být pro svou jednosystémovost nahrazeny novou sérií, a sestoupily tak do kategorie IC, což obnáší i převlečení do modrého kabátu. Protože dálkové vlaky v Itálii jsou povinně místenkové, týden před cestou jsem se registroval v mobilní aplikaci Trenitalie a koupil nám jízdenky online za slušných 11 € na osobu. V případě včasnějšího nákupu se automaticky poskytuje dvěma cestujícím nějaká sleva.

Viareggio: Lokomotiva E.414 v čele IC vlaku, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Vlak s několika zastávkami nedaleko pobřeží dosáhl důležité stanice La Spezia, za níž pak dlouhým tunelem vjel do Cinque Terre. Tato oblíbená oblast a její železniční zastávky už byly na tomto webu vícekrát popsány, a nutno dodat, že skutečně stojí za návštěvu. Jde o pět městeček, nalepených na útesech, padajících do moře, která jsou nejlépe přístupná právě vlakem. Vlaky IC zastavují jen v tom posledním, a tak jsme pomalu projeli zastávky Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza, až jsme vystoupili ve stanici Monterosso (al mare).
Rovnou v nádražní budově jsme si koupili Cinque Terre Card ve variantě Trekking za 10 € (ve vrcholné sezóně stojí 15 €), protože vybrané turistické stezky v národním parku jsou zpoplatněné. Konkrétně jde o stezky při pobřeží, spojující každá dvě sousední městečka, tedy kromě úseku z Corniglie do Manaroly, tato stezka snad byla během naší návštěvy i zavřená. Druhá varianta této turistické karty Treno zahrnuje navíc neomezené cestování regionálními vlaky a autobusy v této oblasti, u vlaků jde konkrétně o úsek La Spezia – Levanto. Cena této kartičky se liší podle konkrétního dne, stejně jako ceny obyčejných jízdenek na regionální vlaky. Klasický ceník Trenitalie, kdy nejkratší svezení stojí něco přes 2 €, tady platí jen v těžké mimosezoně, zatímco po zbytek roku se tady v rámci boje s overtourismem jízdné nastřeluje.

Riomaggiore: Hitachi Rock odjíždí směr La Spezia, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Poslední květnový čtvrtek byl také posledním dnem před létem, kdy platila tarifní kategorie A, tedy minimální cena obyčejné vlakové jízdenky je 5 €. Další kategorie B a C pak představují 8 € a 10 €. Proto jsme se sem ostatně vydali hned první den dovolené, abychom se vyhnuli vyšším cenám a větším davům. Cinque Terre Card Treno pro vstup na stezky a jízdy regionální dopravou stojí v kategoriích A až C od 22 do 35 € na den, existují také varianty na 2 nebo 3 dny. Protože jsme se zase tolik vlakem přesouvat neplánovali, spokojili jsme se s variantou Trekking a vyrazili jsme tedy na trekking z Monterossa do Vernazzy.
Nádraží v Monterossu leží na mezi dvěma tunely na kraji obce, přímo u pěkné pláže. Po obejití útesu, k čemuž existuje alternativa v podobě tunelu, kterým kromě pěších projíždějí střídavě podle semaforu i auta, následuje centrum obce s pěkným viaduktem, jakožto celkem slušný fotoflek. Železnice vede v Cinque Terre obecně dost často v tunelech, stejně tak i „pobřežní“ turistické stezky musejí stoupat nad vysoké útesy. Za obcí Monterosso stojí budka hlídače vstupenek, který vrací zpět turisty v nevhodné obuvi – mě v sandálech nechal projít, ale příště bych si i sám vzal něco pevnějšího.

Vernazza: Výhled na obec a připlouvající loď, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Stezka do Vernazzy je dosti frekventovaná, od následujícího víkendu na ní byl zaveden jednosměrný provoz (v tomto směru). Nejprve prudce stoupá mezi vinicemi a ovocnými sady, kde místní pěstitelé používají pro dopravu malé motorové „monoraily“, které jezdí po jedné kolejnici se zuby zespoda. Odměnou za kopec je občerstvovací stanice s pěkným výhledem, vyhlídek se ostatně na trase nachází více, třebaže se jde často lesem. Po nějakých 4 kilometrech následuje klesání přímo do úzkých uliček Vernazzy. Tato obec je z celého Cinque Terre asi nejvíce „pitoreskní“, barevné domky se tísní v zátoce pod věžemi pevností a kostelů. Dvě stě metrů od moře se po hlavní třídě dojde k železniční zastávce, tvořené poměrně nehezkou kostkou na krátkém betonovém viaduktu mezi dvěma tunely, resp. velká část vlaku stojí přímo v těch tunelech.
Další úsek stezky do Corniglie, který je poměrně podobný tomu prvnímu (délkou, převýšením i přítomností občerstvovací stanice), jsme již zavrhli, a namísto toho jsme se rozhodli pokračovat lodí. Místní lodní linky neobsluhují jen samotné Cinque Terre, začínají v Levantu a na jih pokračují do Porto Venere, La Spezie a Lerici. Samozřejmě v Cinque Terre Card to integrované není, za plavbu do Riomaggiore jsme každý zaplatili 15 €. Poměrně velká loď se dvěma palubami přistála v divokých vlnách u mola a zanedlouho jsme už mohli obdivovat Cinque Terre od moře.

Manarola: Jednotka Hitachi Rock ve stanici, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Obec Corniglia jsme nenavštívili, jako jediná se celá rozkládá na vysokých útesech, loď tam zakotvit nemůže. Železniční zastávka se nachází přímo u moře pod útesem, pro cestu do vesnice se dá použít dlouhé schodiště nebo kyvadlový minibus. Po zastávce v Manarole jsme se chystali k vylodění u jednoduchého mola na skále na okraji Riomaggiore. Prošli jsme podél malé pláže a půjčoven kajaků až pod jakési náměstí, které se podejde podchodem, protože je to pozůstatek původního vedení tratě. Pokračovali jsme docela vysoko ke kostelu, kde jsme objevili veřejný výtah (vstupné 1,50 € se platí obsluze u stolku v dolní chodbě), kterým jsme vyjeli nad střechy domů ke hradu.
Sešli jsme pak k nádraží Riomaggiore (i zde se dá využít výtah), před nímž se nachází útulný plácek s infocentrem. Auta tady nepřekážejí, do středu vesnice odsud vede krátký pěší tunel podél železničního tunelu. My jsme vyrazili na opačnou stranu, na stezku Via dell’Amore do Manaroly. Tato propagovaná pobřežní cesta nejen že vyžaduje Cinque Terre Card ke vstupu, navíc je potřeba si předem zamluvit časový slot zadáním čísla karty do webového formuláře. V našem případě jsme žádné davy nepotkali, mohli jsme vstoupit i o něco dříve, ale v nejvyšší sezóně je nejspíš tato regulace potřebná. Stezka vznikla při stavbě železnice, prochází se jednosměrně, je osvětlená a bezbariérová – akorát na obou koncích jsou krátké výtahy, toho času oba fuori servizio (mimo provoz). Šlo se nám pohodlně, ale zase tolik nás to neuchvátilo, měří to jen něco přes kilometr a vidět je jen samotné moře.

Riomaggiore: Veřejný výtah před kostelem, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Od nádraží Manarola vede do obce také krátký pěší tunel, a ve vesničce také najdeme trochu překážející kamennou podestu jakožto pozůstatek dřívějšího vedení tratě. Různí průvodci doporučují navštívit Manarolu při západu slunce, jehož svit ozařuje barevné domečky na útesu. Protože do západu slunce ale ještě zbývalo dost času a na vyhlídce si nebylo kam sednout, aniž bychom byli hosty restaurace, rozhodli jsme se strávit večer na pláži v Monterossu, odkud jsme pak ostatně viděli všech pět obcí Cinque Terre najednou.
Regionální vlaky jsou označované jako Cinque Terre Express, což je trochu nadnesené, vzhledem k relativně nízké traťové rychlosti, častým zpožděním a dlouhým pobytům kvůli výměně cestujících. Jezdí přibližné každých 15 až 20 minut, není v tom úplně systém, některé vlaky jsou zrychlené a staví jen někde. Souhrnný tabulkový jízdní řád je k dispozici i na webu národního parku. Šli jsme pěším tunelem k nádraží a snažil jsem se koupit jízdenku přes aplikaci, ta to ale nedovolí méně než 5 minut před odjezdem vlaku. Automat takové omezení nemá, ale snaží se o to, aby to zákazník za těch 5 minut také nestihl. Nejprve je potřeba vyslechnout si varování o kapesních zlodějích, které nejde přeskočit, následuje volba jízdenky s několika celkem zbytečnými mezikroky.

Manarola: Souprava Vivalto ve stanici, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Každopádně do vlaku se nám nastoupit podařilo, z Manaroly odjel s malým zpožděním, které ještě navýšil stáním v tunelu před Monterossem. Na našem spoji jela dvoupodlažní jednotka Hitachi Rock, ale viděli jsme tady i netrakční patrové soupravy Vivalto s lokomotivou, případně zmíněné jednotky Alstom Pop. I vozový park dálkové dopravy je tady pestrý, takže pokud si někdo vyhlédne jeden z mála fotofleků, kde trať nevede tunelem, nudit se nebude. Kromě klasických IC souprav tady jezdí i Frecciargento v podobě Pendolina ETR 485, nebo dokonce Frecciarossa vedená soupravou ETR 400 od Hitachi. Projíždějí tady také vnitrostátní noční vlaky a dokud ještě loni jezdila větev ÖBB nightjetu do La Spezie, i z tohoto spoje se dalo vystoupit v Monterossu.
My jsme na pláži v Monterossu čekali na soumrak a během toho jsem přes aplikaci koupil jízdenky na IC vlak zpět do Viareggia po 21. hodině. I takto chvíli před odjezdem to stálo pořád 11 € na osobu, což bylo levnější než jet to regionálními vlaky s místní přirážkou. Proti vlaku IC hovořila akorát oznámení o zítřejší stávce, která jsme od rána vídali na všech nádražích. Podle italského zvyku trvají stávky od 21 hodin předešlého dne do 21 hodin daného dne. Váhali jsme, jestli nemáme raději odjet pryč, dokud je ještě čím, ale protože večerní spoje nevypadaly nijak zrušeně a náš vlak byl už na cestě, riskli jsme to a zůstali jsme, abychom si vychutnali pohled na světýlka všech pěti městeček Cinque Terre, halících se do tmy.

Monterosso: Stanice po setmění, © Tomáš Kraus, 28.5.2026
Náš IC vlak směr Livorno se ukázal na spícím nádraží v Monterossu s téměř hodinovým zpožděním, které si vezl už z výchozí stanice v Milaně. V čele tentokrát stála lokomotiva řady E.401, ta při rekonstrukci přišla o jednu kabinu strojvedoucího, v těchto místech je nyní oddíl na kola. Nepříliš plný večerní vlak nás dovezl do Viareggia, kde jsme před půlnocí mohli jít spát po nabitém dni v Cinque Terre. Jen ta stávka nás trochu zklamala, všechno jezdilo – ale jak se říká, nechval dne před večerem, nebo tady spíše večera přede dnem.
Po snídani jsme vyrazili na nádraží s úmyslem dojet do nedalekých lázní Montecatini Terme. Jízdenku na konkrétní spoj po desáté jsem koupil přes aplikaci cestou na nádraží, vlak měl odjet za pár minut. Ovšem po příchodu do haly se ukázalo, že vlak směr Florencie je z důvodu stávky zrušen, což aplikace netušila. Jen co jsme nadhodili, že můžeme použít vlak do Florencie přes Pisu, který měl jet za chvilku, naskočilo storno i u něj. Slevili jsme tedy z nároků a dali jsme si za dnešní cíl alespoň nedalekou Pisu. Došel jsem k automatu, že koupím jízdenky do Pisy na IC vlak, ale ty byly vyprodané, a tak jsem je dostal až na regionální vlak po jedenácté. Chvíli jsme uvažovali, že budeme dělat zmatené cizince a nastoupíme do IC, které se skutečně s určitým zpožděním ukázalo, stejně by nás vyhodili na první stanici v Pise, ale nechali jsme to být v očekávání našeho osobáku.

Viareggio: Noční vlak, ETR610 a podbíječka během stávky, © Tomáš Kraus, 29.5.2026
Tomu se ale zpoždění najednou prodloužilo z 20 minut na 70 minut – podle aktuální polohy to odpovídalo tomu, že souprava stále stojí ve výchozí stanici La Spezia a čeká se, jestli strojvedoucí přijde do práce. Nám také nezbylo než čekat, pokladny byly zavřené, žádný personál ve stanici viditelný nebyl. Jízdenky v aplikaci se nedaly vrátit, nejprve to psalo že vlak ještě nedojel do cílové stanice (jako by snad mohl), později to u volby storna hlásilo chybu. Když se zpoždění osobáku do Pisy zvýšilo na 120 minut, disponovali jsme každý zřejmě už dvěma jízdenkami na neexistující vlaky, ale začali jsme se upínat k jakýmsi autobusům.
Na odjezdové tabuli vlaků svítily ve 12:05 dva spoje do Pisy pod různými čísly, zbývalo jen zjistit, kde autobus zastaví, pokud skutečně pojede. Usoudili jsme, že nejlepší bude postavit se před budovu, kde parkují taxi a zastavují městské autobusy, které i při stávce čile jezdily kolem. Tam jsme potkali česky mluvící paní s holčičkou předškolního věku, které měly stejný cíl jako my. Po nějaké chvíli do přednádraží zahnul patrový autobus, na jehož čelním skle jsem zahlédl na papíře něco jako Trenitalia. Zastavil ovšem na opačné straně parkoviště, později jsem si tam všiml malé plechové cedulky mezi zaparkovanými auty, označující stanoviště náhradní autobusové dopravy.

Pisa Centrale: Náhradní autobus před nádražím, © Tomáš Kraus, 29.5.2026
Všichni čtyři jsme tedy přeběhli k autobusu, řidič se na jízdenku podíval jen z dálky a nechal nás nastoupit. Nevíme odkud spoj jel, několik lidí ve Viareggiu vystoupilo, dále jsme jeli téměř sami. Interiér vozidla už něco pamatoval a klimatizace nebyla příliš účinná, ale těch 20 minut po dálnici do Pisy se tam vydržet dalo. Vlakem bychom se tam asi hned tak nedostali, osobáku na chvíli naskočilo zpoždění 140 minut a následně zmizel zcela, stejně jako ostatní polední vlaky na všechny směry z Viareggia.
V Pise jsme prošli klasickou hlavní trasu od nádraží přes Piazza dei Cavalieri na slavné Piazza dei Miracoli, Náměstí zázraků. Šikmou věž jsme si nechali ujít, zajímala nás spíš sousední katedrála, která tu stojí tak trochu neprávem ve stínu věže. Vstup do nádherně zdobené katedrály je bezplatným doplňkem ke vstupence do kterékoliv jiné památky na místě, my jsme si vybrali kruhové Baptisterium. Asi kilometr odsud se nachází nádraží Pisa San Rossore v klínu dvou tratí, odkud se dá odjet zpět směr Viareggio. My jsme se ale vrátili na Pisa Centrale, kde jsme během stávky cítili větší šanci chytit nějaký spoj. A kromě toho jsme cestou zpět chtěli navštívit i botanickou zahradu, kterou nám doporučila Češka v autobuse, a malý kostelík Santa Maria della Spina u řeky Arno, který byl ale právě v rekonstrukci.

Pisa: Kostelík Santa Maria della Spina na břehu řeky Arno, © Tomáš Kraus, 29.5.2026
Na nádraží panoval klasický chaos a od pokladen se táhly dlouhé fronty cestujících, jejichž cestovní potřeby nebyly ten den uspokojeny. Osobák v našem směru ale vypadal, že pojede, a tak jsme si na něj chtěli koupit lístek v automatu. Nabídlo ho nám to až na následující spoj, ale tentokrát jsme to neřešili a do plné soupravy Vivalto jsme nastoupili, stejně žádný průvodčí nepřišel. Doplním jen, že při stávce platí určitý minimální rozsah provozu a cestující si můžou najít garantované spoje, které nebudou dotčeny. Je to k dispozici v PDF tabulkách podle jednotlivých provincií. Ovšem pro turisty to příliš flexibilní není, protože jde výhradně o vlaky v ranní a večerní špičce.
V sobotu už bylo po stávce, a tak jsme tentokrát do Montecatini Terme skutečně dojeli. Lokomotiva Traxx řady E.464 táhla patrovou soupravu Vivalto po odbočné trati směr Florencie, která kousek od Viareggia projede skrz horský hřeben a pokračuje celkem osídlenou krajinou přes město Lucca. Lázně Montecatini vznikly nejspíše už v antických časech, využívaly se ve středověku a k největšímu rozvoji došlo v 18. století za vévody Leopolda I. Habsbursko-Lotrinského. V roce 2021 byly zapsány na seznamy Unesco, ale teď se zdá, že jejich sláva spíše zachází, některé budovy nevypadají zvenku nejlépe. Hlavní promenáda a rozsáhlý park ale působí pořád příjemně. My jsme sem ale přijeli i kvůli historické části Montecatini Alto, rozkládající se na nedalekém kopci. S „dolním městem“ ji spojuje pozemní lanovka.

Montecatini Terme: Výhybna lanovky, © Tomáš Kraus, 30.5.2026
Již v roce 1898 se po kolejích rozjely vozy lanovky, která propojila obě části města s výškovým rozdílem 210 metrů. Dráha je 1,07 km dlouhá a její sklon se postupně zvyšuje až na 40 procent. Červeně natřené vozy dostaly jména Gigio a Gigia a jde o vůbec nejstarší dosud provozované vozy pozemní lanovky v celé Itálii. Některé cestující potěší otevřené plošiny na obou koncích vozu, kde se smí za jízdy stát. Lanovka je v provozu od posledního březnového týdne do první listopadové neděle, jezdí každou půlhodinu v typicky italském rozsahu od 9:30 do půlnoci, zpáteční jízdenka stojí 7,50 €.
Horní město je v Montecatini relativně malé, jeho středem je svažité náměstíčko, kde najdeme jednu restauraci nebo cukrárnu vedle druhé. Stačí ale odejít kamkoliv jinam a člověk se o samotě prochází uličkami mezi kamennými domy, případně po okraji kopce, odkud se otevírají výhledy na všechny strany. Po prohlídce Montecatini Alto a posezení v kavárně jsme se lanovkou vrátili dolů a počkali na nejbližší vlak do Florencie. To nebylo příliš komfortní, nádraží je přístupné, ale pro cestující tam fungují jen automaty, ani lavičky tam nejsou, a tak jsme chvíli seděli na slunci na nástupišti.

Montecatini Alto: Zátiší na kopci, © Tomáš Kraus, 30.5.2026
Vlak se velebně přišoural do zastávky, aby nás asi hodinu vezl do Florencie, hlavního města Toskánska. Jestliže byla dlouhá souprava Vivalto v okolí Viareggia spíše prázdná, ke konci se už naplnila tak, že se všude stálo. Trať není příliš zajímavá, jede se osídleným údolím. Odstavené parní lokomotivy v různém stádiu zachovalosti a výrobní závod Hitachi Rail jsou znamením, že se blížíme do uzlu Pistoia. Sem přichází klikatá horská trať z Boloni, která byla vůbec prvním spojením Florencie se severem. Ta novější se pak připojuje v nedaleké stanici Prato. Dnes však dálkové dopravě slouží už třetí spojnice, vysokorychlostní tunelová trať, která je zaústěna do Florencie přímo.
Z velmi ušmudlaného hlavového nádraží Firenze Santa Maria Novella jsme nejprve vyrazili na oběd do nedaleké tržnice San Lorenzo a pak jsme pokračovali klasickou prohlídkou centra města – kolem katedrály Santa Maria del Fiore, sochy Davida před Palazzo Vecchio, neméně populární plastiky divočáka Porcellina, kolem galerie Uffizi až na Ponte Vecchio (Most zlatníků) přes řeku Arno. Na konec jsme si nechali zahrady Boboli, odkud se také otevírají výhledy na město a jeho okolí. Celé jsme to obešli pěšky, tramvajové linky nejsou v tomto ohledu příliš využitelné. Novodobý tramvajový provoz ve Florencii funguje od roku 2010 a ulicemi města jezdí článkové vozy Sirio od AnsaldoBredy.

Florencie: Tramvaj Sirio před nádražím, © Tomáš Kraus, 30.5.2026
Pro návrat do Viareggia, tentokrát „spodem“ přes Empoli a Pisu, jsme si náhodou vyhlédli ten samý vlak, kterým už jsme jeli po příletu z Pisy, takže jsme očekávali dvojici jednotek Alstom Pop. To nám trochu pomohlo nesplést si vlak, protože byl přistaven o jednu kolej vedle, než informovala aplikace – tam stál vlak směr Borgo San Lorenzo, ten náš měl cílovou stanici Borgo Val di Taro, čas odjezdu byl téměř totožný, takže na odjezdové tabuli svítilo hezky hned pod sebou BORGO VT a BORGO SL. Vlak nebyl příliš plný, sedli jsme si nad krajní podvozek, ze kterého se občas ozývaly hlasité rány, a když jsme si přesedli na opačný konec vlaku, rány se ozývaly i tam. Stanici Firenze Santa Maria Novella jsme opustili souběžně s vlakem směr Borgo San Lorenzo, vedeným klasickými vysokopodlažními vozy s lokomotivou řady D.445 – jde už o téměř ojedinělý případ, kdy se v Itálii používá motorová lokomotiva v osobní dopravě.
Regionální spoje z Florencie do Pisy jsou někdy označované jako Etruschi Line. Dvoukolejná trať se chvíli klikatí podél řeky Arno, dálková doprava má k dispozici tunelovou přeložku, později už se jede rovinou. Po příjezdu do Viareggia jsme už podruhé navštívili vyhlášenou zmrzlinárnu, která funguje do 23. hodiny, a i hodinu před zavíračkou tam jsou fronty a předzahrádka je plná hostů včetně malých dětí. K moři jsme už nešli, to jsem mohl vyzkoušet předešlý den – sice se ukázalo, že všechny pláže patří různým klubům a platí se tam vstup, ale aspoň je tam udržován vzorný pořádek a na večerní vykoupání jsem platil cenu spíše symbolickou.

Viareggio: Pláž za soumraku, © Tomáš Kraus, 27.5.2026
V neděli jsme odlétali až odpoledne, a tak jsme ještě vyrazili již známou trasou do města Lucca, opět v regionálním vlaku tvořeném patrovými vozy Vivalto. Historická Lucca je zajímavá tím, že její jádro je dokola obehnáno hradbami, po kterých se dá chodit. Komunikace nahoře na zdech je široká, lemovaná trávníkem a stromy, takže se tam nejen chodí, ale i běhá, odpočívá, jezdí na kole nebo na půjčeném šlapacím čtyřkole. Obešli jsme hradby asi z jedné poloviny a sešli jsme pak do starých úzkých uliček. Lucca je také městem mnoha věží, kde vyniká Torre Guinigi, na jejímž vrcholu rostou rozložité duby cesmínové. Nahoře tyto stromy trochu překážejí, ale z této „věže s afro účesem“ se otevírají pěkné výhledy na město a jeho okolí.
Po obědě jsme se už jen přesunuli do Pisy, po přímé trati mimo Viareggio. Vlak přijel po neelektrifikované trati ze směru Aulla, a byl proto tvořený motorovou jednotkou Pesa Atribo, kterou tady označují jako Swing, ačkoliv my ve střední Evropě dobře víme, že Pesa Swing je tramvaj. Třídílný motorák se v Lucce docela naplnil a za půl hodiny nás dovezl se zastávkou Pisa San Rossore na hlavní nádraží Pisa Centrale. Odtud jsme už odjeli Pisa Moverem rovnou na letiště a včas se dostali domů.

Lucca: Přijíždí motorová Pesa Atribo, © Tomáš Kraus, 31.5.2026
Pár dní po návratu jsem přes web Trenitalie zkusil vrátit jízdenky do Montecatini Terme, nevyužité kvůli stávce. Formulář fungoval zcela bezproblémově, podle čísla jízdenky to našlo její trasu, stačilo přiložit ještě screenshot z aplikace (který jsem naštěstí měl, ale prošlo by to asi i s potvrzením z e-mailu), žádost byla obratem schválena a peníze v plné výši přišly zpět na účet. I proto jsme si odnesli dojem, že až na určitá specifika fungovala veřejná doprava spolehlivě a přehledně, a rádi si zase někdy naplánujeme výlet třeba do jiné části Itálie.
Úvodní snímek: Montecatini Centro: Přijíždí lokomotiva řady E.464, © Tomáš Kraus, 30.5.2026
Galéria
Súvisiace odkazy
- Severoitalské kolečko (1): Turín, Janov, La Spezia, 8.5.2025 8:00
- Un viaggio italiano estivo aneb Od moře k moři (2), 7.4.2013 8:00
- Cinque Terre: Cesta na koniec sveta, 9.1.2009 8:00





