Hornorakouské lokálky v očekávání lineckých vlakotramvají

První z představených tratí spoluje hornorakouskou zemskou metropoli se šumavským podhůřím. Její koncovou stanici Aigen-Schlägl od Česka dělí jen horský masívek, hraniční čára, několik kilometrů okresních silniček a šíře přehradní nádrže Lipno, překonávaná dolnovltavickým přívozem. Na šedesáti kilometrech lokálka několikrát vystřídá poměrně strmá stoupání a klesání a zastaví na půvabných nádražíčkách: kupříkladu Rohrbach-Berg s muzejíčkem dráhy či Neufeldenu v úzkém údolí u řeky a s přehlídkou odstavených elektrických jednotek “Kölner” (viz dále) na vlečce.

Normálněrozchodná trať není elektrifikovaná, takže státní dráhy ÖBB provoz zajišťují standardním mixem Desir a vysokopodlažních čtyřnápravových motoráků řady 5047 od Jenbacher werke z počátku 90. let. Zatímco v úvodním příměstském trináctikilomterovém úseku po Rottenegg je provoz hustý a ve špičce je dosahován až čtvrthodinový interval, celou trasu projede asi deset párů spojů denně, hlavně v ráno do města a během podvečera zpět. Výletníkům z Lince tak v zásadě slouží jen dva páry spojů, od jara do podzimu posílené o nákladní vůz na přepravu kol, což nepřímo garantuje nasazení staršího motoráku (či dvou).

Neufelden: křižování s druhou výletní soupravou s cyklovozem, 19. 10. 2025 © Libor Peltan

Na jaře 2025 se mluvilo o zastavení provozu už k prosinci toho roku, neboť paralelně vedená autobusová linka 230 je v mnoha ohledech výhodnější (interval, rychlost, obsluha obcí). Odpor veřejnosti toto rozhodnutí prozatím odsunul.

V Linci není trať zaústěna do hlavního nádraží, ale končí na stanici Linz-Urfahr, situované ve stejnojmenném předměstí, odděleném od centra jen vodami Dunaje. Hned na zhlaví se nachází zajímavý přejezd, za nímž se ukrývá původní výchozí stanice tramvajové malodráhy na kopec Pöstlingberg, přeměná na muzejíčko. Pöstlingbergbahn je od své modernizace a přerozchodování v roce 2009 napojena na městskou tramvajovou síť o rozchodu 900 mm, pročež zmíněný přejezd se železnicí sdílí a pak ji navíc kříží, takže se v popisované lokalitě vedle konečné městských tramvajových linek pořád něco děje.

Linz Urfahr: Mountainrunner čeká u křížení s Mühlkreisbahn na průjezd Desira, 20. 3. 2026 © Libor Peltan

Do roku 2015 byla Mühlkreisbahn napojena na rakouskou železniční síť spojkou po mostě, jemuž zůstalo jméno Eisenbahnbrücke, a prostřednictvím přístavní vlečky, ačkoli osobní dopravě spojka nesloužila. Dnes je nákladní dopravě zřejmě konec a motoráky se musejí na větší opravy (nebo rovnou do šrotu?) převážet prostřednictvím silničního traileru.

V rámci projektu vlakotramvaje pod označením Regional-Stadtbahn Linz se chystá elektrifikace příměstského úseku Mühlkreisbahn standardními drážními střídavými patnácti kilovolty a její znovupropojení přes Eisenbahnbrücke s tím, že za ním bude pokračovat novým městským tunelem přímo na hlavní nádraží, ovšem už pod stejnosměrnými 750 V. Z venkovského zbytku lokálky se přinejlepším asi stane ostrovní provoz dieselových Desir.

Aigen-Schlägl: posunující dvojice Jenbacherů řady 5047, 19. 10. 2025 © Libor Peltan

Propojení s lineckým hlavákem a kombinace 15 kV / 750 V není náhodná: obojím oplývá další příměstsko-venkovská dráha Linzer Lokalbahn. To platí od roku 2005, kdy opustila své nedaleké koncové nádražíčko v ulici Coulinstraße ruku v ruce s pořízením postupně čtrnácti dvousystémových Stadlerů GTW. Úvodních 24 km šedesátikilomterové železničky po významnější město Eferding je začleněných do lineckého "S-Bahn" jako linka S5 s celodenním půlhodinovým intervalem (v ranní špičce zahuštěným), dál je interval před polednem hodinový avšak odpoledne se už prakticky nepásmuje.

Z odbočné stanice Niederspaching se dá každou hodinu pokračovat buď do bližšího a významnějšího Peuerbachu, nebo až do železničního uzlu Neumarkt-Kallham na trati Wels – Passau. Zatímco odpoledne pokračuje každý spoj z Lince přímo do jednoho či druhého cíle, dopoledne a o víkendech si cestující druhým zmíněným směrem musejí přestoupit do pendlujícího motoráčku. Nenáročný turnus a odpadající nutnost nasazení dvousystémového vozidla je ve společnosti Stern & Hafferl, jež stejně jako ostatní stejnosměrně-elektrifikované hornorakouské lokálky LILO provozuje, příležitostí nasazení některého s takřka historických vozidel, přičemž si do Niederspachingu vždy načas odskočí některý vůz z Vorchdorfer Bahn, k níž se tudíž později ještě vrátíme.

Propojením LILO, nově budovaného městského úseku (včetně tunelu) a počáteční sekce Mühlkreisbahn vznikne ucelená linka S6. Stavba tunelu má už zajištěný rozpočet, ale podle všeho je ještě ve fázi vyhodnocování EIA. Přesto byla vozidla pro budoucí linku už pořízena: jedná se o dvacítku dvousystémových Stadlerů Citylink s vybavením pro železniční i tramvajové předpisy. Impulzem k jejich předčasnému nákupu byla velká společná objednávka německých dopravců, což zřejmě snížilo jednotkovou cenu. Zprvu budou nasazena na samotné LILO, čímž vytlačí dvacetiletá GTW (s nezanedbatelnou zůstatkovou hodnotou na second-hand trhu) a hádám, že i nějaké ty obskurní historiky ve flotile S&H – což je koneckonců důvod, proč právě teď svou pozornost hornorakouským směrem obracím.

Niederspaching: GTW se blíží od Peuerbachu, 20. 3. 2026 © Libor Peltan

Animální železnice z Lince (potažmo Budějovic) do Gmundenu vedla přes stanici Stadl-Paura, tenkrát asi zvanou Lambach. Koncem 1850. let byla upravena na parní provoz a obloukem přivedena na stanici Lambach nové Westbahn, zatímco pokračování k Linci bylo zrušeno. Vzniklá Trauntalbahn byla na normální rozchod upravena roku 1903 a zároveň rozvětvena o Vorchdorfer Bahn, sdílející právě ten počáteční oblouk. Nesdílela však provozovatele (S&H versus kkStB) ani trakci (750 V versus parní).

Konečné obou tratí pak S&H v roce 1912 propojila úzkokolejnou Traunseebahn pod stejným napětím. Závěrečný úsek od nádraží Gmunden-Engelhof byl navíc ve splítce. Trauntalbahn přišla roku 1988 o osobní dopravu a 2015 byla zkrácena po Laakirchen, kdežto Traunseebahn byla 2018 odvážným úsekem přes město propojena s gmundenskou tramvajovou tříkilometrovou pidilinkou (o stejném rozchodu, ale nižším napětí) a modernizována včetně pořízení nových tramvají Vossloh Tramlink.

Zatímco dvojice gmundenských Düwagů z roku 1952 byla rozprodána, o devět let mladší Lohner bývá k vidění (toho času pod plachtou) na nádraží Vorchdorf. Tamtéž je coby služební vystaven i starší vůz Traunseebahn z roku 1954. Kolejiště obou rozchodů, které lze hezky obejít dokola, nabízí krásný pohled na všelijaké osobní a nákladní vozy (včetně RoLa), elektrickou lokomotivu z roku 1952 původem ze Salzburger Lokalbahn (a přilehlého hnědouhelného dolu) či historický elektrický motorový vůz Vorchdorfer bahn z roku 1912. Na sledované trati se to ale historií hemží i v pravidelném provozu, přičemž není jasné, jak s ní zamíchá příchod lineckých vlakotramvají.

Vorchdorf: lokomotiva z roku 1952 (ex SAKOG, SLB), 20. 3. 2026 © Libor Peltan

Trojice motoráků lehké stavby pro napětí 1500 V byla vyrobena v letech 1953 a 1956 pro Extertalbahn na pomezí Dolního Saska a NRW. Po jejím zrušení je odkoupila S&H a provozovala jako ET 20.109-111 s rozdílnými nátěry až do roku 2025, kdy byly po různých nehodách odstaveny (.110 vlastně už 2004). Všechny exempláře ničemu nepodobného typu jsou nyní paradoxně vedeny jako “na náhradní díly”, přičemž jejich budoucnost není jistá. S&H není muzeální instituce a s jistou dávkou šotoušismu sice provozuje a udržuje, nezřídka ale též šrotuje různé unikátní či historické (třeba i osmdesátileté) kousky. 

Pět motorových a dvanáct přípojných čtyřnápravových vozů vyrobila roku 1951 SGP pro Salzburger Lokalbahn a S&H (LILO) na základě konstrukce z počátku 40. let, což prozrazují dřevěné rámy oken a další archaické prvky. Dvojice lineckých “Grazerů” ET 22.106-107 utrpěla roku 1992 modernizaci dosazením autobusových sedaček, zářivkového osvětlení salonu, neladících odpadkových košů, poloautomatických dveří a později dokonce LED reflektorů a dnes jsou pilířem provozu na Vorchdorfer Bahn. Trojice solnohadských (od 1991 už jen dvojice), rozpoznatelných podle jediného pantografu, se stěhovala do Lince a zpět a prodělala modernizaci o něco decentnější (byť taky u S&H ve stejné době). ET 33 je u SLB historickým vozidlem a zpětně odmodernizovaná, ET 32 je dloouhodobě pronajata opět S&H a momentálně zajišťuje dopolení pendl v Niederspachingu.

Niederspaching: Grazer se blíží od Neumarktu, 20. 3. 2026 © Libor Peltan

V roce 1970 koupila S&H sedm (později ještě osmou) ojetých elektrických jednotek (motorový+řídící) původem od Köln-Frechen-Benzelrather Eisenbahn (1960 začleněna do Kölner Verkehrs-Betriebe), vyrobených v nezjištěném počtu vagonkou Westwaggon kolem roku 1954, čímž skokově vylepšila provoz na LILO. Roku 1987 přikoupila čtveřici jednotek mírně odlišného vzhledu, byť od stejného výrobce a ze stejné doby, po Köln-Bonner Eisenbahnen, ty však byly po vytlačení novými GTW z LILO všechny sešrotovány.

Poslední dva provozní “Kölnery” sídlí ve Vorchdorfu s neambiciózním úkolem ve školní dny odvézt jediný ranní spoj do Lambachu a v 6:55 zpět. Nechtěl-li jsem se spokojit se statickou ukázkou, musel jsem si přivstat a navíc nevyužít jinak šotoušsky ideální tarifní nabídky Freizeit-Ticket OÖ, protože ta v pracovní dny před devátou neplatí. Jinak umožňuje za 26,50€ neomezené cestování v rámci OÖVV pro až dva dospělé a čtyři děti.

Lambach: interiér Kölneru S&H, 20. 3. 2026 © Libor Peltan

Pro příznivce cyklostezek přidám ještě zmínku o “Haager Lies”, normálněrozchodné lokálce spojující Haag am Hausruck ne tak docela s Lambachem, když zprvu parní mašinky a později osmisetvoltové motoráčky musely posledních pět kilometrů absolvovat po hlavní Westbahn. Což začal být problém v roce 1948, kdy byla elektrifikována napětím 15 kV. Stern & Hafferl, zajišťující provoz lokálky v majetku státních ÖBB, to vyřešila samo-depo stavbou dvojice usměrňovacích vozíků s vlastním pohonem (jen pro posun pod stejnosměrem), které byly k motoráčkům i nákladním lokomotivám v kritickém úseku připřahovány a elektricky propojovány.

Později se na trať z třetí ruky dostal unikátní vůz ET 24.104, o němž by šlo napsat několik odstavců, a posledních dvacet let před zrušením dráhy v roce 2009, odůvodněném nerentabilitou a úpravami Westbahn, provoz zajišťovaly dvousystémové 4855 vlastněné ÖBB, které se je pak snažily využít jinde, ale bez trvalejšího úspěchu. Zní to sice jako dávná historie, ale v archivu Vlaky.net a v sekci Súvisiace odkazy najdete článek reportující projetí této železničky, včetně nafocení popsaných a mnohých dalších typů vozidel.

Úvodní foto: Linz Urfahr: Jenbacher naložený na traileru pro převoz z/na globální železniční síť, 25. 2. 2025 © Libor Peltan