Středomořskou Francií od Monaka po Toulouse – 1. díl

1.10.2025 8:00 Tomáš Kraus

V tomto článku se podíváme do slunné Francie, abychom se mezi koupáním v moři trochu povozili vlakem po Azurovém pobřeží. V prvním díle se totiž z Nice a Monaka postupně přesuneme na západ do Avignonu.

Když jsme se našich holek ve věku 10 a 8 let ptali, kam by chtěly jet v létě na dovolenou, jedna řekla že k moři, a druhá že chce poznávat města (a do hor kromě mě nechtěl nikdo). Proto jsme přišli s nápadem, navštívit některé již známé cíle v jižní Francii, kde jsme byli bez dětí před 6 lety (viz odkazovaný provensálský cestopis níže), a něco k tomu ještě přidat. Nejdříve jsme předpokládali, že pojedeme autem, ale po cestě na Vánoce do italských Alp, která byla sice bezproblémová, ale zkrátka dlouhá, jsme usoudili, že to vyřešíme bez něj.

Naplánovali jsme tedy cestu na 11 dní s ubytováním na čtyřech různých místech a pořídili letenky. Batohy jsme sbalili relativně malé, každému stačily jedny sandály a pár svršků, v polovině jsme měli ubytování s pračkou, a i tak jsme například mikiny vezli zbytečně, po cestě na pražské letiště už nebyly potřeba. Jízdenky na vlaky jsme ale předem neřešili vůbec, počítali jsme s cestami regionální dopravou, kam se dají lístky kupovat flexibilně za pevně danou cenu, i když to také nakonec úplně pravda nebyla.

Nice: Městská pláž, © Tomáš Kraus, 31.7.2025

Letadlo Eurowings z Prahy do Nice odlétalo příhodně už v 8 ráno, takže jsme měli ještě celý den na Azurovém pobřeží. Po přistání jsme se přesunuli na zastávku tramvaje před terminálem, abychom popojeli do nedalekého parku Phoenix. Jednotlivé jízdenky na MHD se dají předem nahrát na čipovou kartu Lignes d’Azur a validovat ve vozidle. Jedna jízda, která může být i přestupní, a trvat nejdéle 74 minut, stojí 1,70 € na osobu, při nákupu většího počtu jízdenek je tam nepatrná množstevní sleva.

Alternativou je nainstalovat si mobilní aplikaci Lignes d’Azur, kdykoliv si nakoupit jízdenky a pak je označovat přiložením telefonu ke čtečce v tramvaji. Tady je to důležité hlavně protože na letišti údajně (alespoň podle článku co jsem našel) naschvál není kde čipovou kartu koupit, nabít ani vrátit. Kdo není předzásoben jízdenkami v mobilu, může si tam pořídit jedině oškubávací letištní jízdenku za 10 €. Vzhledem k tomu, že park Phoenix je dvě zastávky vzdálen, by to byla škoda. Jinak se dá pro cestu do centra Nice využít také vlak, nedaleká zastávka Nice Saint-Augustin byla o kousek přesunuta blíže letišti, i když ani teď není přístup k němu a k tramvaji ideální.

Nice: Tramvaj u zastávky Parc Phoenix, © Tomáš Kraus, 31.7.2025

Protože je park Phoenix přímo u letiště (potkali jsme tam i další cestující z našeho letu), čekali jsme, že počítají s návštěvníky se zavazadly. Jak se ukázalo, vyřešeno to mají jednoduše zákazem vstupu s kufry a batohy, s tím že máme využít doporučené úschovny. Tu jsme našli v podivné sámošce na hlavní silnici, kde nám prodavač za poměrně vysoký obnos naše batohy uschoval tak, že je naházel do nákupního vozíku na zabordeleném zadním dvorku pod širým nebem. Samotné vstupné do parku Phoenix bylo příznivé, za 5,50 € (děti zdarma) se dá navštívit něco jako malá zoologická a botanická zahrada. Ta obsahuje tropický skleník, rozdělený na několik segmentů, a pak venkovní část, kde jsou další výběhy, vodní prvky, hřiště a bambusové bludiště. Škoda, že areál letiště je tak blízko, nějakých 200 metrů od návštěvníků parku pojíždějí letadla a občas je tam cítit letecké palivo.

Tramvají jsme pak pokračovali do města. Novodobý tramvajový provoz v Nice se skládá vlastně ze dvou nezávislých částí. Starší linka 1 z roku 2007 prochází centrem ve tvaru U a na několika úsecích projíždějí tramvaje Alstom Citadis 302 na baterie. Interval má 4 minuty a střídají se „krátké“ a „dlouhé“ soupravy, protože některé pětičlánkové tramvaje byly prodlouženy na sedmičlánkové. V praxi je pravidelný interval nabouráván, krátké tramvaje jsou nacpané, dlouho trvá nástup a výstup (pokud se vůbec podaří), zatímco delší tramvaje se městem protloukají plynuleji.

Nice: Setkání tramvají v zastávce Libération, © Tomáš Kraus, 1.8.2025

První část novější sítě byla otevřena roku 2018 a zde se jezdí na povrchových úsecích prakticky všude bez troleje. Sedmičlánkové tramvaje Alstom Citadis 405 využívají technologii nabíjení superkondenzátorů pomocí kontaktů v zastávkách. Centrem Nice ovšem tyto tramvaje projíždějí pod zemí, stanice připomínají metro, mají i turnikety. Obě „přestupní“ zastávky jsou docela nešikovné, nejen že je potřeba vyjít na povrch, ale zastávka linky 1 je tam zbytečně vzdálená. Na nové trati dnes jezdí linky 2 a 3 z konečné Port Lympia v přístavu za centrem, na západním konci se dělí na letiště a čtvrť Saint Isidore. Kromě toho funguje krátká linka B mezi letištěm a konečnou CADAM, kde je vozovna a úplně zpočátku se tam jezdilo z města. Další rozvoj tramvajové sítě se připravuje.

Tramvajový provoz v Nice je francouzsky elegantní, skutečně plní městotvornou funkci a láká k využití hromadné dopravy, což v tak velkém městě znamená, že spoje jezdí často plné. Zaujalo nás hlášení zastávek, kdy mají některé zastávky vlastní znělku – park Phoenix má opičí řev, jinde šumí moře apod. Jednou jsme potkali revizory, na označovacím strojku se rozsvítilo něco ve smyslu, že je zablokován pro kontrolu, revizoři pak ještě v zastávce po kontrole několika cestujících vystoupili.

Nice: Tramvaj v zastávce Cathédrale - Vieille Ville, © Tomáš Kraus, 31.7.2025

Naše ubytováním ve stylovém bytě se nacházelo jeden blok od zastávky Borriglione na lince 1, kterou jsme pak později odpoledne jeli znovu do města. Od katedrály jsme s dětmi prošli rozsáhlým parkem nad zakrytým korytem řeky Paillon, kde se nachází několik hřišť a vodních prvků, až k moři. Koupat se dá přímo ve městě, moře je opravdu azurové, pláž je oblázková, s tím že kamínky všechno barví na bílo. Večer jsme pak prošli staré Nice až k umělému vodopádu na vyhlídce na skále. Při minulé návštěvě jsme si tam pomohli výtahem, tentokrát byl „ascenseur“ zavřený a nebylo patrné, jestli jen do rána, nebo navždy.

Monako jsme původně v plánu neměli, ale dostali jsme tip, že to celkem stojí za to, a dá se tam i koupat, a tak jsme následující den jeli tam. Hlavní nádraží Nice-Ville od nás nebylo daleko, při výletu bez batohů je škoda platit za dvě zastávky tramvaje – cestou jsme si mohli i nakoupit na rozlehlém tržišti u zastávky Libération. Stánky, které dopoledne slouží prodeji ovoce a ryb, a večer se z nich stanou zahrádky restaurací, stojí před majestátní budovou bývalého nádraží tratě Chemins de Fer de Provence. Dnes tato budova slouží jako knihovna a úzkorozchodná železnice do Digne začíná až o kousek dále – i když v tramvaji se to jako přestup na vlak hlásí. Protože zajímavé cíle podél této dráhy se nacházejí až dosti daleko od Nice, svézt jsme se nechystali.

Nice: Tržnice před bývalým nádražím úzkokolejky do Digne, © Tomáš Kraus, 1.8.2025

K vyhledání železničního spojení jsem používal aplikaci SNCF Connect, kde se dají jízdenky i nakupovat. Nepracuje se s ní úplně snadno, složitý je přechod mezi vyhledaným spojením, informacemi o vlacích a již zakoupenými jízdenkami. Ke zjištění ceny je nutné zadat věk každého cestujícího, s tím že pro mladistvé je nejprve potřeba zvolit interval 4-29 let a pak napsat i přesný věk. Pro každého cestujícího to chce vyplnit jméno, příjmení a datum narození, což se mi moc nelíbilo a chtěl jsem koupit jízdenky raději v automatu na nádraží, ale když jsem viděl desetihlavou frontu před každým automatem, poslušně jsem začal vyplňovat údaje do aplikace. U dětí je potřeba si pamatovat, v jakém pořadí je zadat, jinak vyskočí chyba, že věk cestujícího neodpovídá údaji z prvního kroku, který v tu chvíli ale vidět není.

Po úspěšném zaplacení jsme dostali skupinovou jízdenku „ZOU Minigroupe“ s jedním společným QR kódem, který nám otevřel turniket. Nebylo nám jasné, zda máme projít všichni najednou, nebo pípat postupně, ale zvládli jsme tu první variantu a mohli jsme jít na nástupiště. Ve Francii mají zvláštní zálibu, označovat některé koleje ve stanici čísly, jiné písmeny. Kromě toho se ale značí písmeny i sektory, k čemuž se využívá konec abecedy. Označení ZOU pak platí pro všechny regionální vlaky v regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur, včetně úzkorozchodky do Digne. Ačkoliv mají vlaky celkem jasně dané linky a jezdí víceméně v taktu, pro orientaci nejsou tyto linky nijak označeny, na odjezdové tabuli je to samé ZOU (samozřejmě ve správném brandovém fontu) a cestující si musí poradit podle času odjezdu a konečné stanice.

Nice Ville: Dvojice jednotek TER 2N NG na vlaku do Mentonu, © Tomáš Kraus, 1.8.2025

Podél hlavní části Azurového pobřeží jezdí dvě zastávkové linky, které tvoří dohromady šikovný přibližně čtvrthodinový interval. Na východě končí v italské Ventimiglii, nebo před hranicemi v Mentonu, na západě se pak v Cannes dělí na Grasse a Les Arcs – Draguignan. Svezli jsme se vždy patrovými jednotkami TER 2N NG (řada Z65000), ale v provozu jsme viděli i jednopodlažní Coradie Régiolis. Pěkná cesta z Nice podél skalnatého pobřeží do Monaka trvá asi 25 minut, a tak jsme už brzy vystupovali v tunelové stanici Monaco-Monte Carlo.

Prvním cílem bylo oceánografické muzeum, kam jsme si pomohli autobusem monacké městské dopravy, který nás od ústí podchodu z nádraží vyvezl na konečnou zastávku Monaco Ville, někdy označovanou i jako Rocher (skála). Muzeum obsahuje nejen poměrně pestré akvárium, včetně venkovní nádrže pro želvy, ale věnuje se také rybolovu, monackému loďstvu a námořnímu výzkumu. V jednom sále běží animace, kdy se celý sál stává ponorkou. Ze střešní terasy je pak pěkný výhled po okolí, protože budova muzea trůní na vysoké skále přímo nad mořem.

Monako: Autobus v zastávce Monaco Ville, © Tomáš Kraus, 1.8.2025

I pokud není návštěva muzea na programu, hodí se na „skálu“ dojet nebo dojít, protože právě tam se nacházejí uličky starého Monaka, zakončené palácem monackého prince. Po shlédnutí střídání stráží jsme pak nastoupili do autobusu, abychom dojeli k plážím na opačném konci tohoto ministátu. Systém městské dopravy zahrnuje asi 8 autobusových linek s intervalem kolem 10 minut, ve většině úseků jezdí linek více. Vzhledem ke geografii se autobusové linky kroutí různými jednosměrkami a často mění směr, všechny se také musejí (nemusejí, ale činí tak) protáhnout okolo kasina v Monte Carlu, kde se můžou zasekat v provozu, a tak nám cesta trvala téměř půlhodinu. Ohledně jízdenek je pro návštěvníky nejjednodušší přiložit kreditní kartu ke čtečce v autobuse, tím se pořídí nepřestupní jízdenka v ceně 1,50 € (na jednu kartu může jet až 6 lidí) a na konci dne se pak vše zúčtuje.

Odpoledne jsme strávili na pěkné pláži z drobných kamínků s výhledem na kasino a večer jsme se opět odvezli autobusem, který nás vyložil tentokrát u horního vstupu na nádraží, odkud se pak sjíždí do haly pomocí výtahů. Pro nákup jízdenek na vlak jsem počítal s automatem, pro případ že v Monaku mimo EU nebudu mít datový roaming. Ten jsem měl, ale aplikace SNCF Connect se mi nepovedla rozchodit, tak jsem u automatu stejně skončil. Chvíli trvalo, než jsem zjistil, jak se ovládá – Francouzi rádi ovládají automaty točením různých koulí nebo válců, tady nic takového nebylo, ale ukázalo se, že je potřeba kroutit prstencem okolo potvrzovacího tlačítka. Navigace nebyla úplně intuitivní, kdybych nevěděl že chci lístek ZOU Minigroupe, tak na to nepřijdu. V seznamu stanic odkud/kam byla možná jen jedna výchozí stanice Monaco-Monte Carlo, ale musel jsem ji v tomto jednopoložkovém seznamu potvrdit, než jsem mohl vedle zvolit cílovou stanici.

Monaco - Monte Carlo: Régiolis vzadu u nástupiště, © Tomáš Kraus, 1.8.2025

Protože nás automat trochu zdržel, a protože Coradia zastavila na úplně opačném konci podzemního nádraží, počkali jsme si tu čtvrthodinu na další spoj u konzumace drobné večeře před nádražím, kdy jsem zjistil, že ze stanice se dá i přímo vyjít úrovňově ven. I když v těchto místech zrovna nic moc není, nejblíže stojí kaple Sainte Dévote. Proto se autobusová zastávka pod nádražím jmenuje Place Sainte Dévote a ta nahoře nad výtahy pak Pont Sainte Dévote. Patrová jednotka TER 2N NG nás pak dovezla zpět do Nice.

Další den nás čekal poměrně dlouhý přesun do Avignonu, kdy jsme se chtěli po cestě zastavit ještě v Marseille. Protože i tam se jede dvě a půl hodiny, naplánovali jsme ještě předtím pauzu na koupání. Jako vhodné místo, které je už dále od Nice, a dá se pak odtud snadno pokračovat na Marseille, jsem vybral letovisko Saint Raphaël. Na magistrále mezi Nice a Marseille jezdí rychlé regionální vlaky, dříve označované TER200, a pak samozřejmě dálkové TGV, dnes nazývané inOui. Na klasické trati je jejich jízdní doba doslova shodná a ani ceny se příliš neliší. Co je ve Francii zatím zcela nevídané, je zadání rychlé regionální linky jinému dopravci než SNCF – od července zajišťuje vlaky dopravce Transdev pomocí elektrických jednotek Regio 2N, ke kterým se ještě dostanu. Nutno ale dodat, že cestující změnou dopravce nijak netrpí a nemusí ji ani zaregistrovat, vlaky se dají v aplikaci SNCF (a dalších prodejních kanálech) najít a dá se koupit i jízdenka na spojení, kombinující spoj Transdev a SNCF.

Nice: Přednádraží stanice Nice Ville, © Tomáš Kraus, 2.8.2025

Když jsem nám ovšem chtěl koupit jízdenky na nejbližší rychlý TER vlak (správně už tedy ZOU) u snídaně v kavárně na nádraží Nice-Ville, aplikace zahlásila, že spoj je už zaplněn, a neumožnila mi jízdenky pořídit. To mě trochu překvapilo, předpokládal jsem, že regionální vlaky bez garance místa k sezení žádné omezení nákupu jízdenek nemají. Automat jsem nezkoušel, a zamýšlel jsem se, jak bychom cestovali, kdybychom měli Interrail, o kterém jsem také původně přemýšlel. Každopádně v tomto případě to nevadilo, hned o 7 minut později odjížděl zastávkový ZOU vlak směr Les Arcs – Draguignan, kterým jsme se do St. Raphaël dostali o něco pomaleji také.

V poměrně plné jednotce TER 2N NG jsme našli místa v horním patře a vydali se na cestu. Projeli jsme hustě osídlenou částí Azurového pobřeží přes letoviska Cannes a Antibes, krajina začala být divočejší, kolem tratě se ukazovaly červené skály, které sestupovaly do moře v podobě útesů, oddělujících menší zátoky. Trať se kroutila mezi zářezy a v některých zastávkách podvozky vlaku pěkně rachotily, když byly v oblouku kolejnice převýšeny. Zastávky měly často úrovňový přechod přes koleje a jednoduché směrové označení stylu „direction Vintimille“, což i daleko od Nice pořád odkazovalo na italskou Ventimiglii.

St. Raphaël-Valescure: Jednotka TER 2N NG směr Les Arcs - Draguignan, © Tomáš Kraus, 2.8.2025

St. Raphaël je ovšem větší město a jeho nádraží (celým názvem Saint-Raphaël-Valescure) je částečně skryto pod betonovým parkovištěm. Přímo před budovou se nachází muzeum Louise de Funese, známého četníka ze St. Tropez. Však právě ze St. Raphaël se dá několikrát denně odplout lodí do letoviska St. Tropez, vzdáleného asi 30 kilometrů. O blok dále najdeme pěkné náměstí a o další tři bloky dále pak dlouhou písečnou pláž. Tam jsme v silném větru zatížili deku našimi batohy a zahájili koupací pauzu. K jejímu konci jsme se pak krátce přesunuli kolem přístavu na jinou pláž, ležící už v sousedním městě Fréjus. Ta totiž disponovala sprchou a mohli jsme se před další cestou zbavit většiny písku a soli.

Jelikož v sobotu jede vlak ze St. Raphaël do Marseille tak jednou za hodinu a některé regionální spoje byly už dopředu plné, nakonec jsme se u moře zdrželi déle a návštěvu Marseille jsme vynechali. Z pláže jsem pořídil jízdenky na přímý vlak inOui (TGV) do stanice Avignon TGV, včetně nejbližšího přípoje do stanice Avignon Centre. Tentokrát jsem obdržel celkem pět QR kódů, na inOui dostal každý svůj včetně povinné místenky. Aplikace sice nezobrazuje přesné umístění sedadel na plánku vozu, ale ukáže soupravu včetně čísel vozů pěkně v barvách, a to i u regionálních vlaků.

St. Raphaël: Hlavní náměstí, © Tomáš Kraus, 2.8.2025

Včas jsme opustili pláž, se zmrzlinou jsme došli na nádraží, abychom zjistili, že náš spoj z Nice do Lyonu si veze 25 minut zpoždění. V nádražní hale sice najdeme palmy, ale jen omezený počet sedaček, a tak spousta lidí trávila čekání sezením na zemi. Obě provozovny občerstvení byly zavřené, mohli jsme využít jen automat s pitím a sušenkami, abychom se zásobili na cestu. Chvíli poté, co na Marseille odjel spoj Transdevu, se k nástupišti přihnala i souprava dvou spojených jednotek TGV Duplex… v opačném pořadí, než jak jsem pochopil z aplikace. Na monitorech to sice svítilo správně včetně sektorů, ale displeje byly ve stanici jen dva, a tak jsme na žádný zrovna neviděli. Následoval úprk podél vlaku, abychom aspoň nastoupili do správné poloviny, ale brzy už jsme se mohli usadit na svých místech.

Vlak se s námi vydal relativně svižně po trati, která už nebyla tolik zajímavá, protože právě v St. Raphaël se pobřeží vzdaluje a trať vede vnitrozemím. Až potom kolem města Toulon se moře opět ukazuje, odtud už to není daleko do Marseille. Čekal jsem, že při úvrati ve stanici Marseille-St. Charles náš spoj své zpoždění zkrátí, ale nestalo se tak. Postávali jsme tam celkem dlouho, a i opuštění této stanice proběhlo rozpačitě pomalu. Brzy už se vlak rychle rozjel tunelovým úsekem, protože jsme najeli na vysokorychlostní trať LGV Méditeranée z přelomu milénia. Nejprve jsme stavěli v Aix-en-Provence TGV (na přemostění dálnice několik kilometrů od města) a po dalších dvaceti minutách, kdy se vlak řítil slabě osídlenou krajinou rychlostí určitě přes 200 km/h, jsme dosáhli naší výstupní stanice. Při prvním svezení po francouzské vysokorychlostní trati naštěstí nebylo nikomu špatně a celá 2,5 hodiny dlouhá cesta nám u karetních her docela utekla.

Protože vlak zpoždění nezkrátil a dobrzďování do stanice Avignon TGV proběhlo také celkem velebně, ujel nám o pár minut náš přípoj. To ale tolik nevadilo, mezi oběma důležitými stanicemi v Avignonu jezdí vlak přibližně každou půlhodinu. Stanice Avignon TGV je moderní terminál „v poli“, ale nachází se prakticky na okraji města, zajíždí k němu i autobusy MHD. S jeho stavbou byla vybudována i odbočka z konvenční trati, která končí na dvou kusých kolejích na severní straně stanice. Odtud jede vlak do stanice Avignon Centre jen 4 minuty, některé spoje tam hned končí, jiné pokračují dále směr Carpentras. Jak jsem zpětně zjistil, dostal jsem e-mail o tom, že náš přestup postihlo „rupture“, a součástí byl nový QR kód na následující regionální vlak. Ten jsem ale k ničemu nepotřeboval, jízdenky nikdo nekontroloval, ostatně za celou dovolenou jsme potkali průvodčí jen ve vlaku inOui.

Do města nás dovezla Coradia Régiolis, ale častěji jsem na těchto spojích vídal jednotky AGC. Naše ubytování na tři noci jsme měli v klidné uličce uvnitř městských hradeb, přímo u vodního kanálu, kde se volně otáčela celkem tři mlýnská kola. Pračku v bytě jsme využili důkladně, škoda jen že jsme prádlo museli věšet z okna do dvora, kam si sedali holubi. Neděli jsme strávili odpočinkem ve městě, kdy jsme dvakrát vyrazili do centra a prozkoumali také nedalekou tržnici. Prošli jsme i slavný most St. Bénézet, končící v polovině řeky Rhôny, kde je součástí návštěvy také malá výstava o jeho historii a zapůjčení audioprůvodce. Bohužel venku tolik foukalo, že tomu nebylo téměř rozumět.

Na následující den jsme se nakonec rozhodli půjčit si auto a navštívit některé již známé cíle v přírodě. Půjčovny se nacházejí u stanice Avignon TGV, a tak jsme ráno opět absolvovali již známý přesun vlakem. Plánovali jsme, že si na nádraží koupíme něco k snídani, bohužel v obou stanicích funguje pouze Relay, na TGV ještě Starbucks. V takovém Německu by patrně od 6 ráno fungovala nějaká nádražní pekárna, zatímco ve Francii, kde umějí zpravidla lepší pečivo, bývá mnohem složitější jakékoliv sehnat. Na snídani jsme se tedy zastavili v příjemném nedalekém městečku Saint Rémy de Provence. Sladké pečivo jsme si vybírali z vitríny pohledem, překvapením pak bylo, že jedno z dětí se zakouslo do buchty nasáklé alkoholem.

Naším prvním cílem bylo Carrières de Lumiéres u malebné obce Les Baux de Provence, umístěné na skalním bradle, dostupné po úzké klikaté silnici. Zde v prostorách bývalého vápencového lomu probíhá kontinuální videoprojekce obrazů Maneta a Rousseaua na členitých kolmých stěnách těchto podzemních prostor. Obrazy jsou částečně pohyblivé a vše je doprovázeno hudbou. V určitých dnech zde běží i jiný program. Vstupenky je potřeba koupit dopředu na konkrétní čas, ale setrvat zde každý může podle libosti. Protože jediný myslitelný příjezd je autem, parkování na místě je dosti divoké, na různých prašných plošinách mezi skalami se každý snaží najít nějakou skulinu na odstavení vozidla. Na tomto parkovišti bez jakéhokoliv řádu a služeb nechybí parkovací automat, který mi ale stejně žádnou platební kartu nepřijal.

Dalšími cíli výletu byly nám už známé barevné skály v oblasti Luberonu. Na vesničku Roussillon sedí slovo „pitoreskní“, shluk barevných domků trůní na červených útesech s výhledem na okolní hory. Měli jsme trochu problém najít občerstvovací zařízení, kam bychom se vešli, ale po obědě jsme už mohli vyrazit na „okrovou stezku“ nad obcí. Za drobný poplatek (děti zdarma) se dá navštívit areál bývalého okrového lomu, navráceného přírodě, kde se tyčí barevné skalní útvary. Značená stezka má kratší a delší variantu, ale i přes řadu schodů se i ta delší dá obejít s přehledem za půl hodiny.

V Roussillonu jsme potkali linkový minibus, jedoucí k nádraží Cavaillon, takže sem se bez auta ještě nějak dostat dá. Horší je to v případě druhého areálu Colorado Provençal u obce Rustrel. Zde se nachází velké parkoviště a poplatek 8 € za auto se považuje i za vstupné do skal (minule jsme sem došli pěšky z obce bez placení a o parkovišti jsme ani nevěděli). V místním „Coloradu“ je možné opět procházet mezi barevnými skalami, areál je méně zalesněný a více písečný, kdy písek mění barvy od žluté po červenou. Celá oblast je rozsáhlejší než okrová stezka v Rousillonu, kratší stezka v Rustrelu trvá projít téměř hodinu a ta delší, vedoucí i po horním okraji útesů, ještě výrazně déle.

Protože u parkoviště pro stovky aut bylo kromě suvenýrů k sehnání jen pití a sušenky, zastavili jsme se pro něco k večeři v supermarketu v nedalekém městě Apt. K tomu jsme vzali balení vlhčených ubrousků, abychom nevraceli Renault plný bílého a barevného písku z vápencových a okrových lomů. Následoval návrat údolím do Avignonu, přitom i tudy vedla kdysi železnice, v Aptu je patrné zachovalé drážní těleso i původní nádraží, které teď obepíná hlavní silnice. Na cestě je celá řada kruhových objezdů, přičemž ve Francii je zvykem během kroužení blikat doleva a při opouštění blinkr vypnout. Řidiči, který jezdí podle našich pravidel a bliká jen doprava při opouštění, pak hrozí, že ho někdo z vedlejší silnice překvapí.

Naše dovolená se tímto dostala do své poloviny, stejně jako tento článek. Ve druhém díle již opustíme Avignon, přes Arles se přesuneme k moři, a nakonec postupně dojedeme až do slibovaného Toulouse.