Maroko a jeho železnice

25.7.2025 8:00 Mgr. Jiří Mazal

V červnu letošního roku jsem měl příležitost služebně se podívat do Maroka. Zbyl čas i na letmé prozkoumání tamních železnic a tramvajových systémů a pokud už navštívíme tak exotickou destinaci, nezůstaneme jen u dopravy, ale seznámíme se i s tamějšími reáliemi.

Do Maroka přímé lety ze Střední Evropy nejsou příliš v nabídce, takže jsem využil spojení Air France z Vídně přes Paříž do Casablanky. V Paříži na letišti Charlese de Gaulla zbyl dostatek času na přestup, takže ani nevadila doslova vyhlídková jízda autobusem mezi terminály. Autobusu trvá okružní jízda plných 40 minut! Vedle staveb upoutá pozornost i pomník s nadzvukovým letadlem Concorde. Pak se věci začaly poněkud kazit. Vzlétli jsme se zpožděním více jak 60 minut, přičemž nástup do letadla připomínal ukázku toho, jak se to za „dozoru“ laxního personálu dělat nemá. Po přistání francouzskou lenivost vystřídal marocký přístup k organizaci práce. Zastavili jsme, nedočkaví pasažéři se vyřítili, aby nám pak řekli, že se s letadlem bude ještě hýbat. Tak sednout a zavazadla vrátit zpět do polic! Pak jsme opsali jakýsi podivný oblouk o 360 stupních a konečně se mohlo vystoupit. Přistavili nám pouze jedny schody, takže výstup nějakou dobu trval. Zkrátka, měli jsme přistát ve 21 hodin, ve skutečnosti ve 22:30, a poslední vlak ve 22:51 mi ujel před nosem.

Letiště Charlese de Gaula, pomník s letadlem Concorde, 22.6.2025 © Jiří Mazal

Rezignovaně jsem se nechal odchytit taxikářem příhodně číhajícím před stanicí a jen jsem se ho zeptal, jestli bere karty. Zavedl mě na parkoviště poblíž a usedli jsme do neoznačeného vozu. To bude odrbávka, pomyslel jsem si. Brzy po opuštění letiště vjedeme na benzinku a taxikář mi začne vysvětlovat: chtěl jsi zaplatit kartou? Terminál nemám, zaplať benzín! Pečlivě jsem vše kontroloval, skutečně natankoval za avizovaných 300 dirhamů, a já částku uhradil u obsluhy. Je to dobrá cena, ubezpečoval mě taxikář. Jak jsem potom zjistil, 300 dirhamů (720 Kč) se může zdát dost, ale letiště je opravdu daleko (přes 40 km) a zaplacená částka je na spodní hranici účtovaných sazeb. Člověk se zkrátka moc dívá na Janka Rubeše a Casablanca není Praha. S taxikářem se pouštím do družného hovoru a záhy zjišťuji, že mezi Maročany jsou velmi populární Škodovky. Pokud nějaký Maročan Českou republiku nezná, stačí říct, že se tam vyrábí auta Škoda, a hned každý ví. U většiny mužů jsou také v patrnosti čeští fotbalisté. Taxikář se mi pochlubí pořízením svého nového auta (samozřejmě Škodovky) a fotky ukazuje na mobilu za plné rychlosti při předjíždění. O půlnoci dorazíme do Relax hotelu, který jsem si příhodně vybral nedaleko nádraží, a mohu konečně ulehnout.

Casablanca, linka T1, zast. Facultes, 23.6.2025 © Jiří Mazal

Casablanca je se čtyřmi miliony obyvatel největším marockým městem (hlavním je však Rabat) a představuje zejména ekonomické a obchodní centrum země. Není nijak bohaté na památky, centru dominují francouzské bulváry s překrásnou architekturou spojující orientální a evropské prvky. To se mi ve skutečnosti líbilo víc než četná zákoutí starých měst.

Konečně se dostaneme ke kolejové dopravě, neboť Casablanca disponuje poměrně rozsáhlou tramvajovou sítí (hlavně tedy na africké poměry). Systém je budován od roku 2012 a dnes dosahuje délky 74 km. Čtyři linky (T1 - T4) obstarávají tramvaje typu Alstom Citadis 302 (74 kusů) a Citadis X05 (66 kusů). Tramvaje jsou oboustranné, ale ne obousměrné (mají jen jedno stanoviště řidiče), takže vždy jezdí dvě spřažené "prdelí k sobě".

Nejdelší linka T1 dosahuje úctyhodné délky 23,5 km a jízda trvá 73 minut. Při výstavbě byla patrná snaha izolovat tramvajové těleso od silniční dopravy, na 75 % křižovatkách má tramvaj ve světelné signalizaci nastavenou přednost. Bytelné zastávky umožňují vstup pouze přes turniket. Aby se zamezilo jeho obcházení, je na nástupním ostrůvku přítomen zřízenec, takže na každé zastávce jsou dva. Jízdenky se prodávají v automatech, trafikách či prodejnách dopravního podniku, jednorázový stojí 8 dirhamů (19 Kč) nebo pro jeden přestup 14 dirhamů (33 Kč), denní jízdenky neexistují. Lze si pořídit dobíjecí kartu, jednorázová jízdenka pak přijde na 6 dirhamů. Šotoušské projíždění se tak může docela prodražit. Jízdenku lze využít i v autobusech.

Casablanca, linka T1, zast. Casa Voyageurs, tram Alstom Citadis 302, 26.6.2025 © Jiří Mazal

Zastavme se ještě u místní měny. Ač lze např. vlakové jízdenky zaplatit platební kartou, bez hotovosti se v Maroku neobejdete. Většina malých obchodů a restaurací karty nebere. Peníze můžete bez problémů směnit na řadě různých míst včetně nádraží, bank a pošt, přičemž kurzy se příliš neliší. Narazil jsem na rozpětí 10 - 10,33 dirhamů za Euro. Bankomaty na poštách neúčtují za výběr poplatky (osobně vyzkoušeno kartou Revolut).

Snad každé marocké město má medinu (historickou část), nejinak je tomu i v Casablance. V porovnání s jinými městy není nijak velká a ani příliš zajímavá. Při bloudění v jejích uličkách jsem skončil na dvoře jakéhosi domu, odkud žádná cesta nevedla, načež se ihned objevil místní strejc, že mě vyvede. Pak mi ukazoval, koukej se na tuhle mešitu, na tamto, a já si záhy uvědomil, že jsem se dostal do spárů samozvaného průvodce. Bylo to však celkem příjemné, pěkně jsme si popovídali a ukázal mi řadu zajímavých míst. Když jsem mu dal najevo, že nic kupovat nechci, nikam mě netahal. Rozloučili jsme se, pár dirhamů změnilo majitele, a vydal jsem se k asi největší zajímavosti Casablanky, mešitě Hasana II. Ta není nijak stará ani architektonicky významná, naopak byla dokončena v roce 2003. Je však největší v Maroku, pojme neuvěřitelných 25 tis. věřících. Dalších 80 tisíc se vejde do přilehlých prostor. S 210 metry má nejvyšší minaret na světě, přičemž marocké minarety vypadají úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Balkánu či Turecka. Každá mešita má pouze jeden minaret, který představuje bytelná obdélníková věž. Mešita má kouzelnou polohu na poloostrově omývaném Atlantským oceánem a vody kolem slouží ke koupání místních.

Casablanca, mešita Hasana II, 23.6.2025 © Jiří Mazal

Při cestě k tramvaji procházím částí starého města, která ale vypadá úplně jinak než medina. Jsem za jejími hradbami, v uličkách, kde se zboží prodává přímo na zemi. Ve stáncích nechybí živé slepice v klecích (hned vedle prodeje vajec), vaření rovnou na ulici, prodej nejrůznějšího harampádí, a to ve stínu podivného slepence budov.

Jak jsem již zmínil, na mě udělalo největší dojem nové centrum s centrálním náměstím Mohamneda V. Kousek od něj si lze odpočinout ve vzorně udržovaném parku, Blízký novogoticky vyhlížející kostel sv. Kříže je celý bílý a uvnitř úplně prázdný, modlitby v něm už asi neprobíhají. Pro jistotu ho střeží policisté. Po městě je hodně vidět kontrast bohatství a chudoby. Nedaleko hotelu se ocitám v uličkách, kde místní na rozbitých chodnících namotávají nitě na cívky a zpoza zdi je viditelný jakýsi slum. Nevábné barabizny jsou poskládané ze všeho, co se sehnalo. Maročané také hodně žijí na ulici, takže přede dveřmi svého domu odpočívají, vaří a vykonávají i jiné domácí práce. Připadáte si trochu nesvůj, když kolem nich procházíte, jako byste šlapali někomu v obýváku.

Casablanca, trh kolem Mediny, 23.6.2025 © Jiří Mazal

Pracovní program jsem vykonával na univerzitě Hasana II., která se nacházela na druhé straně města, u konečné tramvaje číslo T1. Dojem byl asi takový: zkrátka ze všeho máte pocit, jako byste se nastěhovali do hrubé stavby. Sem tam něco chybí, něco přebývá, vypadá nedodělaně, ale hlavně díky teplému klimatu se nějaká ta díra ve zdi ztratí. Vydzvihnu raději pozitiva. Areál byl vzorně uklizen, zdi nikdo neposprejoval, a nikde nevisely mraky nejrůznějších plakátků. Přednáškové sály představovaly jakési samostatně stojící betonové bunkry, částečně zahloubené pod zem. Asi se v nich takto více drželo chladno, nebyly vybaveny klimatizací, zato se sedělo na nepohodlných dřevěných pryčnách.

Dostáváme se k železnici. V Maroku železniční dopravu provozují ONCF (Office National des Chemins de Fer du Maroc), a to na 3815 km normálního rozchodu. Elektrizováno je asi 64 %. Používá se napětí 3000 Vss, u vysokorychlostních úseků pak střídavých 25 kV 50 Hz. Údaje se ovšem z různých zdrojů značně rozchází, asi podle toho, co se do toho započítává, a v posledních letech také probíhá masivní výstavba. Opravdovou výkladní skříní je vysokorychlostní doprava z Casablanky do Tangeru, přičemž mezi Casablankou a Kénitrou se využívá stávající trať (posílená na trojkolejnou), a dále ve formě novostavby s max. rychlostí až 320 km/h (v délce 186 km). Vlaky, komerčně pojmenované jako Al Boraq, tvoří francouzské jednotky TGV Euroduplex.

Casa Port, jednotka ř. Z2M, podobná italské ALe.426, 24.6.2025 © Jiří Mazal

Marocký vozový park je silně unifikovaný. Na rychlících, označovaných jako Al Atlas, jezdí klasické soupravy. Zaznamenal jsem v podstatě čtyři typy vozů, nejspíše francouzského původu typu Corail. Jak od první, tak od druhé třídy existuje vždy varianta velkoprostorová nebo s kupé. Snadno se od sebe rozeznají tak, že velkoprostorové vozy mají předsazené vstupní dveře (řady XRA10 – 1. třída, XRB10 – 2. třída), za nimi se ještě před čelníkem nachází WC, kdežto u kupé jsou vstupní dveře u čela vozu. Dveře jsou skládací a jen nemnoho vozů má dosazeny novější předsuvné. Všechny vozy jsou klimatizovány, žádný velký výkon však nečekejte, ve vozech je dost teplo. V 1. třídě (řada RA9) disponují kupé šesti místy k sedění, ve 2. třídě osmi (řada RB11), takže je to trochu namačkané. K jízdence je automaticky i místenka, ale řada cestujících se veze na stojáka, takže nevím, jak to přesně je. Dále se ve vozovém parku vyskytují lehátka (řady RAC10, RBC10) a dle typu lokomotivy agregátový vůz.

Na regionálních vlacích dominují příměstské jednotky. Casablanca je centrem příměstské dopravy a odtud jezdí vlaky do stanic Kénitra/El Jadida/Settat/Aéroport Mohammed V. Tyto spoje jsou označovány zkratkou TNR, což lze přeložit jako rychlý příměstský vlak. Všudypřítomné jsou patrové jednotky ř. Z2M italské výroby, odpovídají italské Ale.426, dodávané od r. 2007. Podstatně starší je řada ZM z poloviny 80. let belgické produkce. Nasazována je zejména na letiště a nedisponuje klimatizací.

Casa Voyageurs, lokomotiva HITACHI ř. E 1200 s určením pro nákladní dopravu, 25.6.2025 © Jiří Mazal

V oblasti elektrických lokomotiv se v čele osobních vlaků nejčastěji vyskytují lokomotivy "Prima" od Alstomu, a to dvou typů - Prima II a Prima M4. Hojné zastoupení mají i francouzské "Brižity" v různých verzích včetně dieselové. Jezdí především s nákladními vlaky, tak se mi je žel nepodařilo zachytit. Naopak úlovkem se mi stala mohutná šestinápravová japonská Hitachi řady E 1200. Má se sice vyskytovat pouze na nákladních vlacích s fosfáty, ale zastihl jsem ji v čele rychlíku. Na neelektrizovaných tratích jsou nasazovány lokomotivy s jednou kabinou strojvedoucího řad DH 370 a DH 400 americké produkce.

Casablanca má hned dvě velká nádraží. Casa Voyageurs soustřeďuje veškerou dálkovou dopravu. K původní výpravní budově vznikla moderní přístavba, jakou bychom záviděli i u nás. Velká marocká nádraží jsou vůbec hodně modernizovaná a velmi komfortní, často tvořená novostavbami, vedle nichž se krčí původní nádražní budova. Hlavová stanice Casa Port soustřeďuje všechny příměstské vlaky. V úterý odpoledne po pracovním programu se rozhoduji vydat do Rabatu a nejbližším spojem je zrychlený vlak do stanice Rabat Agdal, kde zastavují i vysokorychlostní vlaky. Všechny marocké jízdenky zakupuji v automatech a nemusím tak vůbec chodit k pokladnám. Lze platit kartou a součástí je i místenka. Pokud je spoj vyprodán, automat ho nezobrazuje. Jízdenky můžete koupit i na webu, ovšem stránky Marockých železnic www.oncf.ma nejsou dostupné z ČR. Ve Francii mi však již fungovaly.

Nádraží Rabat Agdal, 24.6.2025 © Jiří Mazal

Na nástupištích stanice Casa Port panoval lehký zmatek a dlouho nebylo jisté, odkud vlak vlastně pojede. Nakonec jakási souprava přijela, všichni jsme se nahrnuli dovnitř, a se zpožděním ca 20 minut vyjeli. Do Rabatu vede tříkolejka a dosahujeme kolem 150 km/h, jízda je velmi svižná. Krajina žádné úchvatné výhledy nenabízí. Vystupuji na konečné Rabat Agdal, vonící novotou, a daří se mi i zdokumentovat TGV. Do centra, stanice Rabat Ville, chci popojet příměstským vlakem. Tři minuty jízdy, lepší, než mapovat zdejší chaotickou MHD či snad platit za taxík. No co se může stát. Nastupuji do patrové jednotky řady Z2M a zůstávám na představku, kde panuje neskutečné horko. Tedy, ani uvnitř to není o nic slavnější. Sotva vyjedeme, prudce brzdíme a zastavujeme. Část soupravy ještě stojí na nástupišti, část už je mimo. Minuty ubíhají a nic se neděje. V tom vedru mám pocit, že padnu. Najednou na protější straně nástupiště zastavuje rychlík. Místní se nerozpakují, rukami rozrážejí dveře jednotky, které jsou stále zablokované, a vrhají se do rychlíku. Nechám se unášet davem a zaparkuji na představku osobního vozu, vmáčknut mezi ostatní. Průvodčí píská na píšťalku, výpravčí taky, až se tváře nadouvají. Další lidé se hrnou do vlaku, někteří vyčkávají, co se bude dít. Vlak sebou trhne a odjíždíme i s otevřenými dveřmi. Myslím, že na schůdcích ještě někdo stál, kdo se nevmáčknul dovnitř. No jedeme jen chvíli, než zabrzdíme na nádraží Rabat Ville, které právě prochází rekonstrukcí. Nádražní hala dostává nové zastřešení.

Rabat, mauzoleum Mohammeda V, 24.6.2025 © Jiří Mazal

Proderu se davem lidí ven a cítím se tak vyčerpaný, že ani nemám chuť jít do města. Když už jsem však jednou tady, byla by to škoda. Od nádraží vede k medině krásný široký bulvár plný francouzské koloniální architektury. Nořím se do uliček starého města, až dojdu k pevnosti Kasbah Udayas. Je docela dost hodin, takže nádherné zahrady jsou už uzavřené. Pevnost má i rezidenční část, která zůstává otevřená, a tam stále mohu. Jakýsi maník u brány mi tvrdí, že se brzo bude zavírat, ale na vyhlídku prý můžu jít. A že mě doprovodí. No to zase bude ojeb, říkám si. Provedeme mě pár uličkami, přičemž mi ukazuje několik zajímavých architektonických detailů, a když mu u vyhlídky poděkuji, nijak po mně nezačne loudit peníze. Z vyhlídky je úžasný pohled na moře i na protější město Salé, se kterým tvoří Rabat dvojměstí. Uličky v pevnosti jsou nezvykle čisté a působí velmi malebně. Podél zátoky dojdu až k věži Hassan. Je to ve skutečnosti minaret nikdy nedokončené mešity a hromada sloupoví před ním nejsou nějaké ruiny, ale základy, které se nepodařilo dokončit. Co se naopak povedlo, tak protější mauzoleum Mohammeda V., panovníka, který zemřel roku 1961. Velkolepé mauzoleum v orientálním stylu je doslova přeplácané zlatem a každý jeho vchod stráží voják v historické uniformě, se kterým se fotí místní turisté.

Rabat, u zast. Place du 16 Novembre, 24.6.2025 © Jiří Mazal

Nesmíme ještě zapomenout na zdejší tramvajový systém, který se oficiálně jmenuje Tramvaj Rabat – Salé. Dosti se podobá tomu v Casablance. Byl prvně spuštěn roku 2011 a dnes dosahuje délky 26 km, v provozu jsou dvě linky L1 a L2. Tramvaje jsou typu Alstom Citadis, taktéž oboustranné a jednosměrné jako v Casablance. Jen odbavovací systém je jiný, turnikety tu chybí a jízdenka se klasicky označuje přímo ve vozidle. Snad aby pracovní místa byla uchována, na každé zastávce je budka s prodejcem jízdenek, i když nechybí ani automat.

Vracím se rychlíkem a při focení v Casablance na mě pokřikuje hlouček mladíků. Prý ať je vyfotím a dám na Instagram. Ptají se mě, jak mě na Instagramu najdou. Sloužit touto sociální sítí sice nemohu, ale aspoň se dostanou na vlaky.net.

Ve středu jsem měl celý den volno, a tak jsem vyrazil do starobylého Fesu, jednoho z nejhezčích marockých měst. 325 km dlouhá cesta trvá necelé čtyři hodiny a zakoupil jsem si lístek do první třídy, což vyšlo na 570 Kč. Sedadla v kupé nabízela dostatečné pohodlí, připomínala mi gauče z tatrováckých vozů vyráběných v 50. letech. Gravitační WC už na tom bylo poněkud hůř. Krajina začala být zajímavá až před Fesem, kde mě při výstupu doslova udeřilo horko šplhající ke 40 stupňům. Od nádraží, připomínající orientální palác, to do centra není příliš daleko, i když po rozpálených ulicích to nebyla příjemná procházka. Zdejší medina je rozsáhlá, tvořená několika částmi.

Asi nejzajímavějším zážitkem byla návštěva synagogy Ibn Danan. Šel jsem dle ukazatele a synagogu bych vůbec nenašel, kdyby u jedněch dveří nestáli tři policisté. Vejdu dovnitř a následně po příkrých schodech, od kterých slyším hlasy. Nakouknu do nejbližších dveří a najednou si uvědomím, že se dívám někomu do obýváku. Zahalená slečna vzala pohotově klíče, řekla si o 25 dirhamů, a že mi synagogu ukáže. Sešli jsme do přízemí, kde odemkla dveře, a ocitli jsme se v rozlehlé hale. Pak mě pobídla, ať vyjdu po schodech nahoru, kde byla galerie nad samotnou halou. A měl jsem vystoupat ještě dále, až k železným dveřím. Po menším zápasu se mi je podařilo otevřít a ocitl jsem se na střeše. Nebyl z ní sice nějak oslnivý výhled, ale mohl jsem si prohlédnout jak ploché střechy ostatních domů, tak i neskutečný bordel ve stavební proluce.

Pak už se procházím nekonečnými uličkami s krámky. Nabízí se spousta jak oficiálních, tak i neoficiálních průvodců, stačilo jim však dát najevo, že nemám zájem, a dali pokoj. Mezi stánky mě zaujal pomalu popojíždějící pickup, kam policisté hodili tu nějaký hadřík, tu celou figurínu. Budilo to značný rozruch a ti, co disponovali pouze malým přenosným krámkem, rychle balili a mizeli. Jak jsem se pak od místních dozvěděl, byli to výběrčí daní. Když nemáte v pořádku papíry, jednoduše vám část zboží zabaví, a tím je daň zaplacená. Ve starém městě můžete navštívit i dvě nádherné medresy (náboženské školy), které jsou dnes muzei, do samotných mešit pak obecně v Maroku nevěřící nesmějí. Unaven jsem si sedl na čaj a pomerančový džus, který je tu všudypřítomný, a pouštím se do rozhovoru s mladíkem sedícím vedle. Ukazuje se, že je synem obchodníka s prodejnou nedaleko a že z jejich domu je pěkný výhled, je to zadarmo a nemusím si nic kupovat. Vejdeme do nějakého domu, překonáme dvě patra plné zboží, a najednou se ocitneme na střeše, ze které spatřuji jeden z ikonických obrázků Fesu. Množství kameninových nádob je plných vody, ve kterých spoře oblečení dělníci barví látky. Působí to až kýčovitě, dokud si neuvědomíte, že ti lidé pod vámi zažívají tvrdou dřinu. Vyhlídka byla sice veřejná, ale bez mladíkovy pomoci bych ji nenašel. Zdejší ulice jsou vůbec neskutečným mumrajem a GPS vám moc nepomůže, v úzkých ulicích, kterých je přitom hodně, se signál ztrácí. Řada cest je navíc slepých, takže nemusíte vždy někam dojít.

Pořádně utahaný docházím na náměstíčko s množstvím tzv. petit taxi, což jsou sběrné taxíky. V Maroku je nejčastějším používaným vozidlem těchto taxíků Dacia Logan. Jeden z taxikářů se mě ihned ujme a už uháníme na nádraží. Ve vozidle je sice taxametr, avšak místo 37 dirhamů, které ukazuje, si taxikář vezme jen 25. To potěší. Taxíky jsou sice levné, ale jinak v Maroku žádnou nízkou cenovou úroveň nečekejte. U většiny věcí je naopak plně srovnatelná s námi. Levně snad můžete pořídit nějakou tu fejkovou kabelku či koženou bundu, což úplně nepatří mezi mnou nakupovaný sortiment. Jedením na ulici lze asi ušetřit, pokud to ovšem váš žaludek snese (můj třeba ne). Na večeři jsem nejčastěji chodil do foodcourtu nákupního centra, kde stálo jídlo ca 220 Kč.

Jako zlatý hřeb si necháme jízdu TGV. Žel vzhledem k nedostatku času a vyprodanosti spojů v pátek odpoledne jsem neměl čas projet celou trasu z Cassablanky až do Tangeru, nýbrž pouze úsek do Kénitry. Ten není ani vysokorychlostní, rychlost nepřekračuje 160 km/h. I tak to bylo hezké svezení. Jednotka byla příjemně vychlazená a na rozdíl od francouzských TGV vypadala čistě a neopotřebovaně. Uspořádání interiéru bylo jinak stejné, nechyběla ani nouzová lavice v horním patře u WC. Bufet nabízel pouze drobné občerstvení. V Kénitře se vedle původní nádražní budovy vypíná nová ohromná hala, která ukrývá i rostlinné ostrůvky se subtropickou vegetací. Na nedalekém kruhovém objezdu se dokonce vypínal pomník TGV.