Prý je to laciné hledání senzace, proč se o tom píše po půl roce, a další komentáře se objevily na zpravodajském portálu. Pro zachování duševní pohody se do podobných debat nezapojuji a nahlédnul jsem tam jen na základě upozornění několika přátel. Máte-li zájem, můžete se do diskuse začíst sami, odkazy na příspěvky nebudou chybět, předmětnou diskusi najdete pod texty.

Jedné věci z diskuse jsem ale ochotný se věnovat. Nabízím kromě článku i vysvětlení, proč se o tornádovém vlaku psalo až s půlročním zpožděním. Byť ten důvod je pro člověka s trochou soudnosti celkem jasný a pochopitelný.  
Vrátím se na konec června… V pátek 25. 6. jsem měl namalované v plánu náhradní volno pro balení a odjezd na pár dnů toulání s fotoaparátem na Slovensku. Do toho ale ve čtvrtek přišlo tornádo a poplach pro hasiče. Kdo mě zná osobně, ví, že jsem po povodních 2006 udělal rozhodnutí a dal se k dobrovolným hasičům. Takže ten poplach se týkal i mé maličkosti. V pátek chtěla redakce, abych zrušil volno a vrátil se dělat. Odkazem na fakt, že volno bylo naplánované a schválené, jsem řekl, že nikoliv. Odjezd na Slovensko se ale nekonal a v dalších dnech jsem byl k dispozici hasičům. Jediný příspěvek pro zaměstnavatele jsem se svolil udělat v pauze mezi výjezdy. Pokud máte zájem, je zde, ale to je odbočení od tématu.
Logicky jsem toho v následujících dnech ani moc nenafotil kolem kolejí.
Tornádo pominulo, zasažené obce žily úklidem a pozvolna se objevovaly zážitky různých lidí. Tak mně, až s odstupem několika měsíců, někdo z přátel upozornil na zážitek Marka Strmisky, který v den tornáda vedl vlak EC 105. Marek mi věci potvrdil, jen upravil zvěsti o tom, že odmítl pokračovat v jízdě, ale že pokyn vzešel od dispečerů CDP Přerov. Chtěl jsem jejich vyprávění, leč dostalo se mi informace, že to řešil dispečer, který není příliš výřečný a moc si nebude stát o to, aby byl někde zmiňován. To šlo ještě stále cestou shánění informací mezi přáteli od kolejí. Chtěl jsem ale případ ventilovat na veřejnost, protože někdy je příběh o lidech, kteří dobře odvedli svou práci taky vhodný.
Takže oficiální cestou jsem vykomunikoval se Správou železnic vyjádření. Až poté mohl vzniknout příspěvek, který si můžete rovněž přečíst níže, nebo na zpravodajském portálu zde.        

V reakci na něj jsem dostal mail, v němž čtenářka připomněla osud osobního vlaku z Přerova do Břeclavi. Ten už tolik štěstí neměl, ocitnul se na trase a zastavil jej až výpadek napájení a nesjízdná trať. Strojvedoucí Interpanteru, zmiňovaného v textu článku, mi sdělila, že postupně dostala několik informací o posunu času odjezdu až po finální zprávu o nesjízdnosti trati.

Dispečeři zachránili vlak i s lidmi

Jen málo chybělo k tomu, aby se výčet tornádových škod 24. června minulého roku rozrostl o další položku s možnými oběťmi na životech. V ohrožení byla posádka a cestující vlaku EC 105 z polského Przemyslu do rakouského Grazu. Jeho jízda skončila v Hodoníně.
Že vlak nevjel plnou rychlostí do tornáda, či do trosek, které živel rozmetal v kolejišti, je dílem správně odvedené práce dispečerů. Ve střehu ovšem byl i strojvedoucí Marek Strmiska. V osudný den minulého roku měl hodinové zpoždění a chvátal k cíli své cesty v Břeclavi. V Hodoníně zářila na návěstidle zelená, když po zastávce u nástupiště sáhl po jízdním voliči a vydal se na další cestu. V tu chvíli se ozval dispečer Centrálního dispečerského pracoviště v Přerově, aby vlak okamžitě zastavil. „Teprve jsem se rozjížděl, ujel jsem asi padesát metrů, takže jsem zastavil hned,“ vzpomíná strojvedoucí.   
„Traťový dispečer viděl signalizovanou poruchu zabezpečovacího zařízení. Proto se okamžitě spojil se strojvedoucím vlaku číslo 105 a nařídil mu zastavit ve stanici Hodonín. Sledoval situaci, zabezpečovací zařízení i kamerový systém a nedovolil jízdy vlaků do oblasti,“ popsal děj pohledem dispečerů mluvčí Správy železnic Dušan Gavenda.
„Ve chvíli, kdy jsem se rozjížděl, viděl jsem před sebou bouřkovou temnotu. Už cestou jsem se díval na radaru na počasí. Byl jsem rozhodnutý nejet plnou rychlostí, volič jsem nastavil v Hodoníně na osmdesát kilometrů s tím, že rychlost podle situace přizpůsobím,“ řekl strojvedoucí, který do nejistoty nechtěl vjet maximální stošedesátkou.  
Z Hodonína do Lužic vede pět kilometrů naprosto přímé trati, kde za normální situace vidí strojvedoucí veškeré dění před sebou. To ale v osudný den neplatilo. U Lužic byla jen temná hradba mraků, která se blížila k Hodonínu. Pak Strmiska uviděl trychtýř tornáda, jak uhýbá od kolejí směrem do hodonínské části Bažantnice. Až v tu chvíli si uvědomil, čemu zastavení v Hodoníně zabránilo. Vlak by vjel do Lužic, kde zhruba v tu samou dobu tornádo pustošilo nádraží a celé okolí. A kde chytilo autobus s cestujícími a přehodilo jej přes koleje vlečky bývalého dolu Mír. Nebýt příkazu zastavit, dostal by se do pekla. A v nejhorším případě vykolejil, protože na trať napadaly různé trosky.
Dispečeři od zkázy uchránili i rychlík z Břeclavi. „Traťovému dispečerovi, který organizoval dopravu ve stanici Břeclav, hlásila venkovní výpravčí silný vítr a kroupy. V té chvíli proto z Břeclavi nedovolil odjet ani vlaku InterPanter,“ dodal Gavenda. Jak spoj EC, tak Interpanter už na trať mezi Břeclaví a Hodonínem nevyjely. Dispečeři pak měli spoustu práce, aby pro desítky cestujících zajistili náhradní dopravu. I vzhledem k obtížně průjezdným silnicím to zabralo několik hodin.
Následovaly další informace o škodách. „Po signalizaci poruch zabezpečovacího zařízení začaly od strojvedoucích chodit zprávy o výpadcích napětí trakčního vedení. Z integrovaného záchranného systému pak přišly první informace o překážkách na trati. Dispečer dění nejprve vyhodnotil jako velmi silnou bouři a začal řešit následky,“ uvedl Gavenda. V první řadě se jednalo o bezpečnost a evakuaci cestujících, náhradní dopravu, následně o odklony dalších vlaků a obnovení provozu. To se tornádem postiženým úsekem nouzově podařilo zajistit po odstranění trosek 29. června a v plném rozsahu až při změně jízdního řádu v prosinci.

Tornádo na cestě z Lužic do Hodonína. Foto z EC 105. Archiv Marka Strmisky

Strojvedoucí Marek Strmiska

Titulní foto - Torzo stožáru trakčního vedení v Lužicích. Foto Milan Vojtek