Letní dovolená 2017 (2)

4.6.2020 8:00 Libor Peltan

Letní dovolená 2017 (2)

Druhý díl dobrodružně–?vyprávěcí reportáže ze šuplíku nás po předchozí návštěvě Rumunska a Moldavska zavede do Podněstří a Oděsy, abychom přes Ukrajinu se zastávkou v některých městech zamířili k domovu. Původně jsem poznatky z výletu shrnoval jen ve spíše encyklopedických článcích, které v textu rovněž odkazuji.

Podněstří je úzký pás území mezi řekou Dněstr a hranicí s Ukrajinou. Není pod kontrolou moldavské vlády, ale samozvaného státního zřízení, opírajícího se o podporu ruské armády. Vzniklo jakožto útočiště utlačovaných minorit, když se v roce 1990 v Moldavské svazové republice (součásti SSSR) dostalo k moci silně nacionalistické hnutí. Hlavním městem tohoto prakticky nikým neuznaného státu je Tiraspol, dalšími městy jsou hned sousední Bendery a na severu odlehlá Rybnica. Politicky jde o polo-prezidenskou republiku, kdy vláda potírá opozici a je napojena na firmy jako Sheriff –? monopol v oblasti médií, čerpacích stanic, supermarketů apod. Ideově se zřízení hlásí k dědictví sovětského svazu, na což odkazuje vlajka se srpem a kladivem i množství Leninů a T-34, postávajících kolem ulic.


Bendery: ZiU-9 na centrální zastávce, 29. 7. 2017 © Libor Peltan

Po hodince jízdy na zadních sedačkách nacpané maršrutky musíme vystoupit u check-pointu. Moldavské orgány tu neoperují, podněsterské v provizorní budově kontrolují pasy a nám po krátkém dohadování lámanou ruštinou a těžkostech s přepisem jmen do azbuky vydávají imigrační kartičky, které si máme založit do pasu a neztratit, vrátit bychom je měli při odjezdu a zkontroluje se tím i doba pobytu. My se plánujeme zdržet méně než 24 hodin, abychom se nemuseli ještě registrovat na policii.

Bez problému tak brzy vystupujeme na autobusáku v Bendery a konsolidujeme se v pusté velké socialistické hale. Za rohem nacházím směnárnu a hned pořizuju místní mezinárodně neuznané Rubly, které se oficiálně nesmějí vyvézt. V centru nic k vidění není, a tak na centrální trolejbusové zastávce sedáme do spoje okružní linky. Síť benderských trolejbusů je totiž tvořena velkým okruhem kolem města, z nějž na severu odbočuje větev do sídliště Solnečnyj (vynechali jsme), na západě malý ocásek, do nějž si v tomto směru naše linka zajela, a na jihu trať kolem továren, kam jsme se vydali vzápětí.


Bendery: ZiU-9 na ulici Suvorova, 29. 7. 2017 © Libor Peltan

Z nějakého důvodu jsme však spěchali do Tiraspolu a tak jsme tento ráj zelenobílých ZiU-9 rychle opustili a pohrdli i pozvánkou náhodného strejce, že se tu večer bude konat oslava jakéhosi výročí snad “nezávislosti”. Na centrální zastávce jsme si jen, sledujíc výměnu botek ve sběračích, nechali ujet AKSM-321, abychom meziměstskou linku projeli ZiUčkem na dalším spoji. Linka do hlavního města je v režii tiraspolských trolejbusů, k nimž kromě převládajících už zmíněných typů patří i Trans-Alfa BMZ-5298.01 Avangard či Belkommunmaš AKSM-420 Vitovt.

Po nákupu směšně levného koňaku, který je zdejší význačnou komoditou (láhev začínala v přepočtu asi na 15 Kč, tak jsem vzal nějaký lepší), míříme k zamluvenému ubytování v soukromí, jež tvoří velký pěkný byt ve zvenku ohyzdném paneláku. Na blízkou industriální konečnou trolejbusu po chvíli čekání přijíždí ZiUčko, které nás odveze málo frekventovanou trasou oklikou do centra, čímž jsme vyčerpali skoro půlku zdejší sítě.


Tiraspol: ZiU-9 v ulici Světa, 29. 7. 2017 © Libor Peltan

Procházíme se a v podvečer je tu úplně mrtvo, obchody zavřené, žádní lidé, nevím, jestli byli všichni na té oslavě v Bendery, nebo je to normální. Žádné restaurace, jen jedna nóbl předražená pizzerie západního střihu a nějaké herny. Se soumrakem chceme chytit trolejbus zpátky k ubytování, ale dlouho žádný nejede. Po půlhodině čekání to vzdáváme a rozhodneme se nepohrdnout maršrutkou stejným směrem, ale i na tu nakonec čekáme dlouho. Měli jsme jít pěšky, ale byli jsme unavení.

Ráno zbývá doprojet tratě na západě města. Chtěli jsme zároveň ulovit zdejší Avangard a/nebo Vitovt a  nenápadně mrknout do vozovny, ale ani jedno nám nevyšlo. Opět se dlouho čeká na spoje, což je v kontrastu s pozitivním dojmem z hustého ziuprovozu v Bendery. A už guljáme obloukem k nádraží, abychom chytili jediný vlak z Kišiněva přes Tiraspol do Oděsy. Jízdenku nám prodali z terminálu RŽD, fotit si netroufáme.


Tiraspol: BMZ-5298.01 Avangard, 29. 7. 2017 © Libor Peltan

Za chvíli čmelák přiváží stodolu, přebudovanou z plackarty na velkoprostor 3+2 na dřevěných lavicích. Za kolébavé jízdy se dáváme do řeči s mladíkem z Kišiněva, pracujícím v internetových službách, který doprovází dva americké výrostky. Na hranicích nás kontrolují jen Ukrajinci, takže podněsterské imigrační kartičky nám zůstaly a Moldavsko jsme opustili bez výstupní kontroly. Kromě toho se v Rozdilne přepřahalo a po hlavní trati za chvíli přistáváme mezi dlouhatánskými soupravami rychlíků v Oděse.

Až doteď nebylo jasné, který den se nám podaří sem přijet, neboť už přechod hor v Rumunsku byl otevřený –? vlastně jsme ho stihli rychleji, než jsem původně čekal. K tomu jsem nevěděl, jak snadno, rychle a jestli vůbec zvládneme projet skrz Podněstří, pročež jsem spoustu věcí plánoval až po cestě a neměl nakoupené jízdenky předem; jen s ubytováním v Tiraspolu i Oděse to vyšlo, trochu se štěstím a přispěním snadné stornovatelnosti.


Interiér přebudované stodoly na vlaku Kišiněv –? Oděsa, 30. 7. 2017 © Tomáš Pokorný

Až teď tedy kráčím k pokladně vybaven předříkanými slovíčky a vysvětlujícím papírkem, kolik jízdenek chci na plackartu za tři dny na konkrétní noční vlak do Vinnice. Smůla, pokladní vrtí hlavou a když poptávám kupejnyj nebo nějaký jiný vlak, křičí, že místa nejsou. Aspoň že Jethro byl úspěšný s nákupem SIM karty, a tak míříme do ubytování a po shození krosen vysíláme něžnou polovinu výpravy na procházku na blízké Potěmkinovy schody, abychom měli klid žhavit e-shop UZ (díky za něj!) a zjistit, jak to s těmi místy je.

Cestou zpět přes Ukrajinu jsem měl v plánu navštívit města, která mě ze šotohlediska zaujala nejvíc: Vinnici [1] s nevšedním tramvajovým provozem a Rovno (Rivne), poslední ráj trolejbusů 9Tr [2]. Přičemž efektivní by samozřejmě bylo přesouvat se nočními skoky. Spoje jsem měl předem vyhlédnuté, ale ty byly beznadějně vyprodané. Jediným pevným bodem byla dávno předem koupená lehátka na trasu Košice –? Praha, korespondující s koncem dovolené.


Oděsa: VL40U, 30. 7. 2017 © Libor Peltan

V sezóně z Oděsy pár dní předem prostě nekoupíte místenku na nic. Kamarád navrhoval vzít to dalekonosnou električkou, tedy příměstským vlakem crcajícím se skoro přesně deset hodin v kuse. Prosadil jsem však koupi posledních míst v první třídě prémiového InterCity, které vyráželo brzy ráno a přivezlo nás do Vinnice vlastně pár hodin po původně zamýšleném nočníku.

Do Rivneho jsme ale nesehnali žádnou variantu ničeho, a když to vypadalo, že budeme mít potíže vůbec se dostat do Lvova a Čopu, přišel Jethro s možností vzít to dalším ranním vlakem z Vinnice do Kyjeva, a odtud dražším nočním do Lvova. Kyjev se tak vyloupnul jako zcela neočekávaná destinace. Protože ve všech nalezených vlacích zbývalo jen pár volných míst (tuším to někdy byly jen čtyři přesně pro nás čtyři), hned jsme všechny jízdenky nakoupili, i když na místní poměry byly relativně drahé (kolem pětistovky za každý přejezd).


Oděsa: posun soupravy rychlíku na hlavové nádraží, 1. 8. 2017 © Libor Peltan

To už se naše souputnice vrátily a společně jsme vyrazili do centra, přičemž hned v první ulici jsme měli štěstí na odtah zajímavého trolejbusu JuMZ T1 ještě zajímavějším pracovním KTG-6 z Kyjevského závodu elektrotransportu, který v 70. a 80. letech nesměl vyrábět jiné než nákladní trolejbusy. Následné dny šocení jsou zahrnuty v článku [3]. Poslední noc jsme přes celé město trajdali pro krosny do ubytování, které jsme na poslední noc navíc už zamluvené pochopitelně neměli, a tak jsme stanovali na pláži, což bylo fajn až na tvrdé valounky, a ranní pochod na nádraží, když náš vlak odjížděl už před půl šestou, kdy zde tramvaje teprve nesměle vyhlížejí vrata vozoven.

S úlevou se usazujeme do první třídy unikátní netrakční jednotky Ukrajina-2 (MPLT-001) s luxusním uspořádáním 2+2, sedadly západního střihu a prostorem s ramínky na saka. Souprava vznikla jako jediný exemplář v Krjukovském závodě v roce 2011 jakožto devítivozová, později byla rozdělena, upravena a doplněna na dvě (odlišné) pětivozové. Ve Vinnici je zprvu co šotit na nádraží, pak dáváme krosny do úschovny (načež je potřeba nejdříve zakoupit žetony) a míříme na blízký trh, v němž po chvíli bloudění narážíme na gruzínskou restauraci. U nádraží jsme neodolali vyzkoušet automat, který natočil do kelímku limonádu za nějakou absurdní cenu, tuším 50 kopějek.


Kyjev: průjezd ČS4 + Ukrajina-2 zastávkou Volynskyj, 11. 3. 2019 © Libor Peltan

Dál už jsme se věnovali šocení, muzeování a ohňostroji, které jsou popsané v [1]. Večer nezbylo než podle mapy odhadnout nějaké zapadlé křovisko co nejblíž nádraží na bezpečné stanování. Zatímco na náspu nad námi duněly vyprodané rychlíky, neskutečně jsme se potili ležíc nazí na spacácích, takové bylo vedro.

V nekřesťanskou hodinu nastupujeme do stodoly přebudované na velkoprostor s leteckým uspořádáním 3+3 a zkroucený spánek zkrátil cestu do města dobytého Olegem v roce 882.

Vyčerpávající článek [4] je důvodem, proč jsem měl tušení, co v hlavním městě podniknout, a také, proč jsem se rozhodl o tom nic nesepisovat. Hlavní nádraží mě fotograficky polhtilo počtem a rozmanitostí lokomotiv i vozů, načež jsme nevynechali železniční muzeum situované hned za posledním nástupištěm. Zhlédnout tu můžete ČME2, magistrální stařenku TE3, ČS4 v s původními čely vzor divná laminátka a vedle parních lokomotiv i stejně staré luxusní osobní vozy; za focení si tu však účtují několikanásobek vstupného.


Vinnica: příjezd narvaného osobáku v režii ER9M, 2. 8. 2017 © Libor Peltan

Nezbytnou součástí první návštěvy (i druhé) bylo zmatení v přednádraží. Po výstupu ze vznosné budovy stanice dálkových vlaků jsme na taxíkovém náměstíčku, vpravo malé nádražíčko příměstských vlaků, vlevo po chvíli chůze velké. Někde pod ním je vlez do metra, ale když se dáme doprava, přejdeme zastávku okružní městské električky a po probloudění obchodním domem otíráme čelo na smyčce tramvají.

Jako nic padnul den na šocení i turistiku (stejně jako další den při příští cestě o dva roky později), prošli jsme se i podél věčně stavěného dálničního mostu na Troješčinu, což byla z onoho sídliště až do centra docela túra, a tak jsme večer nepohrdli vykoupáním v Dněpru na ostrově Hidopark s výhledem na (pro nás) historická metra Ež, defilující na mostě přes veletok.


Stryj: elektrická jednotka EPL2T, 4. 8. 2017 © Libor Peltan

Přestože do modernizovaného kupejného nastupujeme po jedenácté večerní, je tu vedro k nežití. Klimatizace se rozbíhá až s decentním odstupem po rozjezdu vlaku. Prostoj v ranním Lvově využíváme k rychlé procházce do centra a nákupu zdravé snídaně –? výborných pirohů, které jsem měl vyhlédnuté z minulé návštěvy [5] (dnes už je prodejna zrušená). Električka do Stryje byla hrůzostrašně narvaná, tísnili jsme se s další desítkou lidí na úplně nejzazším představku. V nějaké na pohled bezvýznamné zastávce snad u jezera se však většina davu vyvalila.

Stryj jsme vlastně nenavštívili, jen se na nádraží setkali s netrakční řídící regionální jednotkou DPL1 v čele s půlkou 2M62 a počkali na rychlík, který jel za námi celou cestu z Kyjeva, ale až odsud v něm byla volná místa, a to rovnou v plackartě. Do škvíry, na kterou lze otevřít dřevěná ammendorfská okna jen na jedné straně, strkám hlavu, abych vychutnal průjezd vrcholovými karpatskými tunely.


Rychlík stoupá k voloveckému průsmyku, 4. 8. 2017 © Tomáš Pokorný

Místo v Čopu, kam si tento spoj zajíždí, vystupujeme už v Baťovu, které je zajímavější na procházku, vedro nás pak zahání do pohostinství s výborným kvasem. Před objektivy nám pod nádražní šotolávkou defilují zdejší Ganzy D1 s plastovými okny. Jeden ze dvou přeshraničních spojů, na které je potřeba koupit psanou jízdenku se speciálním příplatkem, stihneme následnou električkou.

V Čierné už na nás čeká souprava vysloužilých slovenských lehátkových vozů na osobáku do Košic, kde po krátkém rodinném družení nad borovičkou v nádražní restauraci nastupujeme do vysloužilého rakouského lehátkového vozu na nočním spoji do Prahy.

Odkazy:
[1] Hromadná doprava ve městě Vinnica
[2] Hromadná doprava v Lucku a Rovně
[3] Městská doprava v Oděse
[4] Trolejbusem a tramvají po Kyjevě – Kreport
[5] Na skok na Ukrajinu

Galéria

Súvisiace odkazy