Švýcarsko klasik - 1. díl

Pro cestování po Švýcarsku mě zaujala síťová jízdenka Spartageskarte, která se dala původně zakoupit pouze k Halbtax-Abo (obdoba naší in-karty). Nyní je však v prodeji pro každého a cena se pohybuje v různých úrovních podle toho, jak se vyčerpá kontingent. Nejlacinější lístek stojí pouze 52 CHF (1 CHF = 23 Kč = 0,9 €), v další úrovni pak 70 CHF. To je výhodné zejména tehdy, pokud jste ve Švýcarsku jeden – dva dny, zatímco Swiss Pass nebo InterRail jsou nejméně třídenní, čemuž odpovídá jejich cena.

Je však třeba přihlédnout k tomu, že se Spartageskarte nemáte nárok na slevu u různých speciálních drah (Jungfraujoch, Pilatus, Gornergrat…), což činí při výši jejich ceny nemalou sumu. Mně se podařilo na jeden den zakoupit Spartageskarte za 52 CHF, na druhý den za 70 CHF (mám takové podezření, že u víkendů se nejmenší cena nenabízí).

Mapa projeté oblasti © bueker.net

Ve čtvrtek odpoledne po práci tak vyrážím do Vídně, což se tentokráte obejde bez zpoždění a mimořádností, a usedám do Nightjetu do Zürichu. Lehátko řady Bvcmbz s oddílem pro tělesně postižené a bezbariérovým WC si pamatuji ještě z dob jeho působení u DB. Roky provozu byly dost znát a lehátko nade mnou se silně naklánělo, takhle to asi z výroby být nemělo. Aspoň na něm ležela pouze křehká dívčina a nikoliv pořádný rakouský „Schnitzel“, což by ve mně vzbuzovalo jiné pocity.

Zatímco venku řádily horké dny přesahující teplotu 30 stupňů, ve voze valila nadokenní klimatizace naplno a intenzivně nás ofoukával studený vzduch. Aspoň to na spodním lůžku nebylo tolik cítit. I přes světlo v uličce celou noc víceméně prospím a vstávám v rakouském „ocásku“ na Arlbergbahn. Mohu se tudíž pokochat výhledem na Alpy v ranním slunci. Servírovanou snídani si dopřávám při průjezdu Lichtenštejnskem a již se chystám k výstupu v Sargansu.

Odjíždějící NJ 466 s maďarskými vozy a slovenským lehátkem v maďarských službách, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Naše souprava má zcela jiné složení než při odchodu z Vídně. Vozy do Benátek byly odpojeny a naopak přibyly přímé vozy z Budapešti, které odjíždí z Vídně o dvě hodiny později. V Innsbrucku na ně „počkáme“ a připojí se před naše vozy. Přestupuji na IC do Churu a od Landquartu nás doprovází úzkokolejná kolej Rhétské dráhy.

Rhétská dráha je největší soukromou železniční společností ve Švýcarsku, která provozuje dopravu na 384 km tratí o rozchodu 1000 mm. K jejím nejznámějším tratím patří Bernina a Albulabahn, zapsané na seznamu UNESCO. Těm se však věnovat nebudeme, neboť míříme západním směrem do Disentis/Mustér. Můj RegioExpress sice vyjíždí už z Landquartu, ale z časových důvodů přestupuji až v Churu, neboť vlak zde postává 20 minut.

Chur, RegioExpress do Disentis/Mustér s lokomotivou Ge 4/4 II z r. 1984, 14.6.2019 © Jiří Mazal

V čele dlouhé řady vagonů se vyjímá lokomotiva Ge 4/4 II z roku 1984. Lokomotivka SLM dodala tuto řadu ve dvou sériích v letech 1973 a 1984. Všechny lokomotivy jsou pojmenovány dle místních zeměpisných názvů a ta naše, jménem Trun, obsahuje i reklamu ve stylu „právě zde může být vaše reklama“. Procházím celou soupravou a téměř každý vagon je jiný s různými typy sedadel. Nechybí ani vůz první třídy či kombinované první/druhé třídy.

Usedám až v předposledním voze, kde jsme pouze dva. Co je u Rhétské dráhy sympatické, tak i nejmodernější vozidla mají alespoň část oken otevíracích, aby si zájemci mohli nerušeně fotografovat krajinu. Naše postarší souprava má otevírací okna všechna.

Úsek Trin - Versam-Safien vede podél Předního Rýna (Vorderrhein), 14.6.2019 © Jiří Mazal

Do Reichenau-Tamins jedeme společně s tratí do Thusis, která se tu odpojuje směrem na jih. Překračujeme Přední Rýn (Vorderrhein) a projíždíme úchvatnou roklí panenskou přírodou. Řeka má značně nezvyklé temné zabarvení a vypadá, jako by do ní přimíchali beton. Sice postupně stoupáme, z výšky 604 m. n. m. až do 1130, m. n. m., ale sklon není nijak závratný, 27 promile. Se stavbou trati se započalo v roce 1900 a ke slavnostnímu otevření došlo o tři roky později, přičemž se bylo nutno vypořádat s celou řadou nesnází jako povodně a sesuvy půdy.

Za povšimnutí stojí také zdejší nádražní budovy ze dřeva, připomínající horské chalupy. Jen stanice Ilanz je zděná. Údolí se rozšiřuje a šplháme po úbočích, což si vyžádalo stavbu řady mostů. Největší z nich je Val Lumpegna-Viadukt dlouhý 150 m. Na konečné v Disentis/Mustér končí trať Rhétské dráhy a je nutno přestoupit do soupravy Matterhorn-Gotthard-Bahn.

Úsek Acla da Fontauna - Rueras, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Matterhorn-Gotthard-Bahn je další společností provozující železniční dopravu na rozchodu 1000 mm, a to na 144 km železničních tratí z Disentis/Mustér přes Andermatt, Brig, Visp do Zermattu a odbočku z Andermattu do Göschenenu. Spolu s Rhétskou dráhou provozují též světoznámý Glacier Express spojující Zermatt a St. Moritz., popř. Chur. Dnes jezdí několikrát denně zhusta obsypán převážně asijskými turisty, ale v obyčejném osobním vlaku máte prakticky totéž (či díky otevíracím oknům ještě více) bez patřičného příplatku.

V čele naší soupravy se nachází elektrický zavazadlový vůz Deh 4/4 I z roku 1972, který je schopen jak adhezního provozu, tak jízdy po ozubnici. Přívěsné vozy mají i tentokrát otevírací okna. Následuje jízda po nejkrásnějším úseku tratě, kdy vystoupáme až do Oberalppass ve výšce 2033 m. n. m.

Klesáme od Oberalppass k Nätschen, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Prudké stoupání až 110 promile a najetí na ozubnici na sebe nenechává dlouho čekat. V krajině ubývá vegetace a naopak přibývá sněhu, nechybí ani lavinové galerie. Vrcholová stanice Oberalppass je i v červnu celá pod sněhem. Zároveň tu vystupuje spousta turistů. Následuje klesání, které nabere pořádný spád za stanicí Nätschen – trať se tu vine ve srázu řadou oblouků, aby klesla do Andermattu ve výšce 1447 metrů, zatímco 4 km vzdálený Nätschen je o 400 výškových metrů nad námi. Naskýtají se úchvatné výhledy na údolí a na samotný Andermatt s depem. Náš vlak tu končí a je nutno opět přestupovat.

Tentokráte mě čeká vozidlo ryze moderní, jednotka ABDeh 4/8 (dvoudílná) spojená s ABDeh 4/10 (třídílná). Má částečně panoramatická okna, a nabízí tudíž dobrý výhled na okolní krajinu. Kousek za Andermattem následuje Realp, kde se odpojuje původní horská trať přes Furku, stoupající až do výše 2162 m. n. m. Dnes zde funguje pouze turistická doprava a vlaky jezdí do Oberwaldu 15381 m dlouhým tunelem z roku 1982. V něm jsou také častými hosty autovlaky s lokomotivami Ge 4/4 III z 90. Let. Ty jsou vybaveny pouze pro adhezní provoz. V tunelu jsou dvě automaticky ovládané výhybny. Postupně klesáme až do Brigu, kde je úzkokolejné nádraží před staniční budovou. Dnes průjezdné nádraží bylo až do roku 2007 hlavové.

Stanice Andermatt s depem, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Paralelně s normálněrozchodnou tratí pokračujeme do Vispu. Je nutno opět přestupovat do prakticky identické soupravy, složené z jednotek ABDeh 4/8 a 4/10. Ty mě již dovezou do cíle mé cesty, do Zermattu. Úzkokolejná nástupiště jsou tu hned vedle normálněrozchodných. Nádraží opouštíme ostrým obloukem a nacházíme se v nejnižším bodě celé trasy. Opouštíme údolí Rhony a ocitáme se v údolí Mattertal. První ozubnicový úsek o stoupání 125 promile nás čeká před Stalden-Saas.

Stalden-Saas bylo původně důležité pro návaznou autobusovou dopravu, ale po přeložení konečných do Brigu význam opadl. Následuje nejkrásnější úsek tratě roklinou Kipfenschlucht. Trať a řeka tu probíhají těsně vedle sebe. Po řadě poškození byla Vispa regulována a trať chrání opěrné zdi. Projíždíme také plně automatickou výhybnou Kipferwald. Před příjezdem do St. Niklaus se údolí začne rozšiřovat.

Kipfenschlucht, trať a řeka Vispa tu probíhají v nejužším prostoru, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Postupně stoupáme, částečně po ozubnici, až do terminálu Täsch. Zde musí všechna silniční vozidla se spalovacím motorem skončit a dále se může jen vlakem. Proto vás uvítá obří třípatrový parkovací dům pro 2000 vozidel. Z Täsche vedle vlaků z Vispu jezdí četné pendly do Zermattu. Poslední, 5,6 km dlouhý úsek, je téměř z poloviny kryt galeriemi. Heliport nad železničním tunelem signalizuje příjezd do Zermattu.

První kolej slouží pro pendly do Täsche a je volně nepřístupná. Šetká kolej je určena pro nákladní vlaky a zachycuji zde několik nákladních vozů s kontejnery. Jsme ve výšce 1605 m. n. m., tedy výše než nejvyšší česká hora.

Zermatt, odjíždějící jednotka ABDeh 4/8, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Před nádražím se hbitě pohybují četné elektrické vozíky, zejména zaujmou místní taxi. Na elektřinu jezdí ale i autobusy a provoz je docela hustý. Navíc tichá elektroauta umí být i docela nebezpečná. V úzké uličce jsem se vyděsil téměř k infarktu, když jsem podle stínu zjistil, že se za mnou plíží autobus – nebylo ho vůbec slyšet. Zermatt je jednoduše jeden velký turistický cirkus, ale co jsem musel ocenit, tak snahu o dodržení jednotné architektury. Žádné obří betonové hotely a rezorty. Vše stále ve stylu alpských stavení.

Naproti vlakovému nádraží se nachází horská trať na horu Gornergrat, stoupající do 3089 m. n. m. Trať jsem však neměl v plánu, navíc cena 98 CHF (v létě dokonce 118 CHF) mi přijde trochu moc. Chápu však, že je jedním z nástrojů regulace počtu návštěvníků. Jelikož trať se po opuštění nádraží vine městem, pořídím i snímek projíždějící soupravy. Mezi nádražími „normální“ (zde tedy úzkokolejné) a ozubnicové dráhy je i spojovací kolej pro manipulační účely. Nezvyklá je i odbočka v km 0,38 k jednomu z domů, tzv. Depot-Stollen.

Zermatt, městem projíždí jednotka Bhe 4/8, viditelná odbočka k tzv. Depot-Stollen, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Pro zpáteční cestu si vybírám soupravu s otevíracími okny, v čele se zavazadlovým vozem  Deh 4/4 II z počátku 80. let. Oproti předcházející Deh 4/4 I má již modernější, ale méně líbivou hranatou skříň. V soupravě se též nachází vagon s nízkopodlažním nástupem. Vystupuji až v Brigu, kde se mi zalíbilo úzkokolejné nádraží před staniční budovou, kde se dalo dobře fotit. Vlaky se tu prodírají přes pěší, a jelikož do stanice vjíždí velmi pomalu (a jsou tudíž docela tiché), jednu paní Glacier Expess málem smete.

Nedaleko nacházím supermarket Migros, který je sympatický tím, že má i bufet. Moc toho už nemají, ale přeci jen se najde kuřecí stehno s brambory za 8 CHF. Jelikož příští den si hodlám projet úzkokolejku z Montreux, pro nocleh jsem si vybral městečko Aigle, odkud mimo jiné vychází i zajímavá síť úzkokolejných tratí. Stačí tak sednout do jednoho z mnoha vlaků kategorie InterRegio, které sice vyjíždí z Brigu prázdné, ale ve Vispu se zcela zaplní ševelícími francouzskými Švýcary. Projíždíme přes Sion, Martigny, kde začíná známý Mont Blanc Express, až do Aigle.

Brig, elektrický zavazadlový vůz Deh 4/4 II do stanice Fiesch, 14.6.2019 © Jiří Mazal

Můj penzion, BnB Parisod, nacházím v boční uličce mezi rodinnými domky. Označení penzion je až příliš honosné, pohostinná majitelka pronajímá v přízemí domu dva útulné pokojíky, ke kterým náleží koupelna a kuchyň. Zaplatím poněkud nezvyklou cenu 61,60 CHF (možná 60 CHF a místní daň) a zjišťuji, že přímotopy v pokoji topí! Že prý kdyby mi byla zima.

Příští den se opět budeme vozit vlakem – vystoupáme od břehu Ženevského jezera z Montreux do Zweisimmen a na úzký rozchod se opět vrátíme v Interlakenu, abychom dojeli do Luzernu.

Neoznačené snímky: 14.6.2019 © Jiří Mazal

Úvodní snímek: Val Lumpegna-Viadukt, 14.6.2019 © Jiří Mazal