Šotouš ve Wehrmachtu - bonusový díl

Prejsť na diskusiu

29.3.2018 8:00 Mgr. Jiří Mazal

Šotouš ve Wehrmachtu - bonusový díl

V bonusovém díle se tentokráte přeneseme do Itálie, za vyprávěním nadporučíka Karla Eugena Hahna. Zachycuje v něm hrdinného německého vojáka (nebo zarytého nacistu, záleží na úhlu pohledu) při leteckém útoku na cisternový vlak v dubnu 1944 na trati Florencie – Arezzo v Toskánsku.

 

 

 

 

Článek doplníme malým historickým exkursem. Italská železniční síť byla již před válkou hojně elektrifikována pro nás nezvyklým třífázovým systémem 3600 V, 16 2/3 Hz. To si vyžádalo dva vrchní vodiče, třetí vodič představovala kolejnice. Lokomotivy tak musely mít dva izolované sběrače vedle sebe. Tento systém se používal na 2000 km tratí až do roku 1976, kdy se postupně přešlo na 3000 V ss. Pro německé okupanty to ovšem znamenalo nemalý problém - trolej šlo snadno poničit a díky elektrifikaci hlavních tratí Italské dráhy nedisponovaly výkonnnými parními lokomotivami. V Itálii se totiž nenachází naleziště uhlí, které se tak se muselo dovážet zejména z Německa. Nyní se pusťme již do samotného vyprávění.

Najednou jsem zaslechl pronikavé vyzvánění telefonu. Byl to německý přednosta sousední stanice Figline, který urychleně požadoval lokomotivu, aby odtáhl přední díl hořícího vlaku s benzinem, rozstřílenou neprovozní parní lokomotivu a stejně tak jednu elektrickou lokomotivu. Bylo nutno okamžitě něco udělat, neboť oheň se rozšiřoval z vagonu na vagon. Donutil jsem jednoho italského strojvedoucího, aby jel s mašinou do pekla hořících cisteren. Nepřátelští útočníci byli stále ještě ve vzduchu a palubními zbraněmi odstřelovali odstavené vagony, bomby jim už zjevně došly.


Dlouhé řady cisteren v závodě Hibernia © sbírka W. Schubert

Vyrazili jsme, bez dozoru jsem Italy nemohl nechat. Při nejbližší příležitosti by na příhodném místě nechali lokomotivu odstavenou a utekli. Různě jsme přitom zastavovali, abychom na sebe neupozornili stíhače. Jednou se naskytl strom, stín domu nebo odstavený vlak.

Stále více jsme se blížili ke kouři, který vytvářel tvar hřibu a zastiňoval svítící slunce, a za pár minut jsme stáli před ohromně hořícím benzinovým vlakem. Zdálo se, že vyvrhuje stále více ohně. Prvních patnáct vagonů bylo ještě nepoškozených. Stateční nádražní zřízenci již postavili vlakovou cestu, odpojili přední nepoškozenou část a podnikli marný pokus odsunout cisterny páčidlem od hořícího pekla. Kvůli v čele stojící parní a elektrické lokomotivy však zůstalo jen u bezvýchodného činu. Ještě než mohla být část vlaku odtažena do bezpečí, přihnaly se další stíhačky. Všichni skočili do nejbližšího příkopu. Letadla se už neodvážila tak blízko kvůli sloupu kouře, také jsme byli obstojně kryti štiplavým kouřem, a pak došla stíhačům munice. Konečně odletěli! Vydechli jsme si a pustili se do záchranných prací. V několika minutách bylo uděláno. Koukli jsme se do očouzených obličejů a smáli.


Přečerpávání pohonných hmot do sudů v ukrajinském Kyjevě během 2. světové války © RVM (Ittenbach)

Potom jsem ale zjistil, že ne všechno bylo zvládnuto. Mezi hořícími vagony – a teď téměř na špici zářivě hořící části vlaku – stály ještě dvě cisterny, které nehořely. Byly již úplně vyprázdněny nebo snad zůstaly nepoškozeny? To musím vědět! Před nimi doutnaly ještě dva vozy, přední byl úplně vyhořelý. Už jen zřídkavé plamínky šlehaly z horního plnícího ventilu. Následující vagon hořel jasným plamenem. Vysoká fontána hořícího benzínu se neustále vrhala z mnoha ventilů a ohrožovala okolí.

Co kdyby ta potvora vybouchla? Důstojník z železničního vojska, který přispěchal z nedalekého opravovaného mostu, mě důrazně varoval. Nechat ale zničit dvě pěkné cisterny s 40000 litry benzinu? Letmý pohled na provozního kontrolora, kterého jsem našel na nádraží, stačil. Rozuměli jsme si bez mnoha slov. Ze strany jsme vklouzli na vagony a poklepali na stěnu. Nebylo pochyb, cisterny byly plné a nepoškozené. Museli jsme je jen dostat z vlaku. Ale jak?

S lokomotivou už nešlo dále jet. Trvalo by to příliš dlouho, neboť dráty trolejového vedení se všude povalovaly poškozené od stíhačů a poté, co jsme přední část vlaku poněkud bezohledně silou odtáhli, ležely zamotané v kupách na kolejích. Nezbylo nic jiné, než oba přední hořící vagony alespoň 20 metrů ručně odtáhnout, a tím ty nepoškozené ochránit. K tomu byli potřeba lidé a páčidla.


Přečerpávání paliva z cisteren v Rusku © Shen Jane, pinterest

Takže zpět k bandě, která v bezpečné vzdálenosti postávala kolem. Obzvláště bázlivě se na plamenné moře dívali Italové. Jeden po druhém se snažili schovat. Pomohly jen ostré příkazy a jednoznačné výhružky. Váhavě následovali německé osazenstvo stanice. Chladnokrevně jsme odpojili po dvou hořící vagony. Pokus oba vagony odsunout selhal. Ložiska byla od ohně rozžhavená a nápravy zakousnuté. Zadní vagon kromě toho šlehal stále většími plameny, v jeho blízkosti se horkem sotva dalo vydržet. Ke vší smůle se také ukázalo, že kolej bezprostředně před prvním vagonem byla zlomená. Zřejmě ji trefil úlomek bomby. Rozchod tak byl trochu těsný, obruč kola se vtlačila.

Museli jsme se pokusit žhnoucí vagony odtlačit jednotlivě. Lajdácky spojená spřáhla, příliš od sebe vzdálená, nám tentokráte při odvěšení pomohla. A konečně se nám podařilo za nesmírné námahy roztlačit nejpřednější vagon, který se po rozposunování tam a zpět přehoupl přes poškozenou kolej. Nechal jsem lidi trochu odpočinout a podělil se o poslední cigarety. Potom jsme nastoupili na další vagon, který hořel stále silněji a snažil se vzdorovat naší snaze o odsunutí, ale nepomohlo mu to. Dlouhými páčidly jsme ho rozhýbali, a jakmile se jednou rozjel, zatlačili jsme ho k prvnímu vozu.


Zničený železniční most na italské řece Po u Borgoforte po leteckém útoku © warfarehistorynetwork.com

Ještě bylo nutné znovu odstranit trolejové vedení a konečně přišla na řadu první nepoškozená cisterna. Již bezproblémově jsme ji odtlačili deset metrů před hořící vagon. Druhá cisterna již představovala větší problém. Na ní spočívalo zamotané klubko trolejových drátů, které bylo nutno nejdříve odstranit. Spřáhlo bylo navíc od požáru beznadějně zakousnuté. Vstoupit mezi cisternou a vedle stojící hořící vůz bylo čiré bláznovství. Že jsme to nakonec zvládli, byl zázrak. Opojení dosavadním úspěchem se nám podařilo díky primitivnímu vybavení spřáhlo uvolnit natolik, až se za pomoci páčidla konečně odtrhlo a zatímco se cisterna vzdálila od hořící soupravy, děkoval jsem oběma mým statečným pomocníkům.

Zdroj:

  • KNIPPING, Andreas / SCHULZ, Reinhard. Deutsche Reichsbahn: 1939-1945. Stuttgart: Transpress Verlag, 2015. ISBN 978-3-613-71505-9

Úvodní snímek: Pro Italské dráhy bylo před válkou typické použití třífázového proudu, proto byly nutné dva vrchní vodiče © rotaie.it

Súvisiace odkazy