Gruzie 2012 aneb Jak se dostat zpět do Čech vlakem

14.8.2012 8:00 Martin Kalousek

Gruzie 2012 aneb Jak se dostat zpět do Čech vlakem

Pro cestu do Gruzie jsme zvolili cenově dostupnější organizačně jednodušší a nejrychlejší způsob přesunu v podobě kombinace vlakové a letecké dopravy. Právě z Varšavy nebo Vídně s přestupem v Rize vychází letenky nejlevněji. Navíc je nově letiště ve Varšavě napojeno na železniční síť. Z Prahy jsme využili přímého vozu na vlacích R442/406 a už odpoledne další den z Varšavy odletěli.

Pobyt v Rize při mezipřistání není nic nepříjemného a lze si ho zkrátit návštěvou centra města a samozřejmě nádraží. Krátce před půlnocí jsme odletěli do Tbilisi, kde jsme přistáli ve 4:30 třetího dne výpravy.


Doprava z letiště v Tbilisi je usnadněna místní rychlodráhou, která však jede jen třikrát denně. Většina lidí tak použije z letiště autobus nebo taxi. Po prohlídce města spojené s projížďkou metra a návštěvou nejstarší dětské železnice jsme se vydali následující den do Boržomi projet se úzkokolejkou (900 mm, 37 km) do lyžařského střediska Bakuriani. Je známá pod názvem Kukuška s provozem lokomotiv ČS11 vyrobených v Dubnici nad Váhom. Podle Jízdního řádu všech vlaků v Gruzii, který se vejde na jeden list formátu A4, měl vlak do Bakuriani odjíždět až za 20 min. po příjezdu vlaku z Tbilisi. Vlaky na Kukušce však jezdí podle jiného jízdního řádu, což jsme nevěděli a tak se nám stalo, že nám vlak během nakupování v nádražní tržnici ujel. Následovalo nahánění taxíkem, kdy jsme mohli pořídit i několik snímků jediného vlaku za den na trati. Místní vlakový doprovod je velice vstřícný a dovolil nám i jízdu na stanovišti strojvedoucího. Některé stanice jsou dodnes obsazeny výpravčím. Depo dráhy je v Boržomi, kde se nám podařilo vyfotit dalších 7 lokomotiv. Zaměstnanci depa nám sdělili, že všechny lokomotivy jsou provozní.


22.6.2012 - Chašuri: podvečerní skupina © Martin Kalousek

Na širokém rozchodu jsme zdokumentovali lokomotivu TEM 4 zajišťující posun na širokém rozchodu a vozbu jednoho manipulačního vlaku na trati do Chašuri a na druhou stranu do Vale (toho času bez osobní dopravy). Ve stejný den jsme za použití maršrůtky alias místního minibusu stihli ještě navštívit Chašuri, zdokumentovat pomník první sovětské elektrické lokomotivy VL9-01 a během necelé hodiny ještě slušně vyfotit několik projíždějících tranzitních nákladních vlaků. Chašuri leží na hlavním tahu z Batumi přes Tbilisi k hranicím s Ázerbajdžánem a Arménií, na kterém je silná nákladní doprava. Tu drží hlavně tranzit zboží z přístavů na Černém moři do Ázerbajdžánu nebo Arménie. Z Chašuri jsme se přesunuli do Batumi. Většina vlaků končí v Machinjauri, odkud je to blíže i na pláže. Do centra Batumi je možné se dostat maršrůtkou nebo autobusem. Pěkná je trať mezi Machinjauri a Chakve, kde prochází podél nábřeží a dá se kombinovat v době letních veder fotografování vlaků s osvěžením v moři. Toho jsme využili i my. S fotografováním vlaků nebyl nikde v Gruzii problém, nikomu to nevadilo. Jeden z místních nádražáků nám prozradil, že fotografování železnice bylo ještě nedávno považováno v Gruzii za trestný čin.


22.6.2012 - ČS 11-06 na trati Boržomi - Bakuriani © Martin Kalousek

Když už je člověk v Gruzii jako se to poštěstilo nám, nejde vynechat hory, proto jsme jeli vlakem do města Zugdidi. Až tam se dá dojet vlakem, dál sice koleje vedou, ale osobní doprava je zastavena. Na zpáteční cestu jsme pak vlaku nemohli využít, nebyla volná místa a tak jsme museli jet maršrůtkou. Ze Zugdidi jsme odjeli o 45 minut později, přesto jsme byli v Samtredii dřív než vlak. Z rychlostních omezení na silnici si nikdo v Gruzii hlavu nedělal a předjíždělo se klidně i v nepřehledných zatáčkách. Ze Samtredie do Batumi vlak také zrovna nejel, takže jsme nakonec jeli dál zase maršrůtkou. V pozdních večerních hodinách jsme doputovali do Batumi a usmlouvali taxi k přechodu do Sarpi a pomalu se začali loučit s Gruzií.Z Gruzie jsme se vraceli, už po zemi přes Turecko, což někteří Gruzínci nemohli pochopit vzhledem k jejich nevraživosti s Turky, stejně tak jako styl našeho cestování s přestupy mezi vlaky nebo kombinování silniční a železniční dopravy, což je pro Gruzínce zcela nemyslitelné. Na druhou stranu další možnost, jak se lze dostat z Gruzie vlakem a nepoužít jiného druhu dopravy znamená cestovat minimálně 10 dní přes Rusko a Ázerbajdžán a to bylo zase nemyslitelné pro nás!


24.6.2012 - Nádraží v Zugdidi s maršrůtkami a taxíky © Martin Kalousek

Na území obou států mají totiž občané ČR a SR vízovou povinnost. Oficiální pozvání nebo doklad o zaplacení ubytování nutné pro vydání víz za vás vyřídí specializované agentury, které to však nedělají zadarmo. Mimochodem i Gruzie měla ještě nedávno zavedenou vízovou povinnost, v roce 2005 však došlo k jejímu zrušení, a tím získala pro našince ještě více na atraktivitě. Není se tak čemu divit, že jsme 8. den naší výpravy zahájili hodinu po půlnoci přesunem přes hraniční přechod právě do Turecka. Do nejbližšího většího města Hopy jsme se dostali stopem, odkud jsme dále pokračovali po přespání autobusem za asi 23 $ v 10:30 přes úchvatné hory celý den až do Karsu. S rezervací míst do jediného vlaku dál do Ankary, který odjížděl další den odpoledne, ani s ubytováním nebyl problém, jelikož se nám podařilo usmlouvat cenu 10 $ za osobu na noc v jednom z místních hotelů. 10. den naší výpravy jsme v odpoledních hodinách přijeli do Ankary a pro urychlení použili na další cestování do Istanbulu opět autobus.


27.6.2012 - V čele našeho vlaku z Karsu se objevila lokomotiva DE22-001 TCDD
© Martin Kalousek

11. den naší výpravy jsme po přeplutí úžiny Bospor trajektem s místními lidmi vstoupili zpět na evropskou půdu. Návratem do Evropy by se mohlo zdát, že naše putování už nebude tolik zajímavé, ale opak je pravdou. Jeden jediný vlak z Istanbulu do Bulharska totiž nejezdí a je z důvodu výlukové činnosti nahrazen autobusem. Přes hranice z Kapikule pak navíc jede jen jeden lůžkový vůz. I za cenu sníženého komfortu cestování však Turci nezapomínají vybírat lůžkový příplatek ve výši 22 TL. Lehnout si můžete až ráno ve 4 hodiny po přestupu z autobusu a spát pak až po odbavení ve Svilengradu kolem páté hodiny. Proto jsme jeli do Kapikule osobním vlakem s odjezdem z Istanbulu v 15.20 a do Kapikule přijeli kolem 22 hodiny. Dále jsme se opět pěšky pod rouškou tmy přesunuli přes silniční hraniční přechod, který se nalézá poblíž nádraží. Hned za hranicí nám bulharský úředník ukázal na jedno auto s černým taxikářem, který nás odvezl do 12 km vzdáleného Svilengradu. Na nádraží jsme počkali na příjezd Balkán expresu s jedním vagonem a připojení bulharského vozu druhé třídy. To jsme si ještě mysleli, že další pěší přesun přes hranice nás už nečeká.


1.7.2012 - Nákladní vlak v srbské pohraniční přechodové stanici Dimitrovgrad v čele
s lokomotivou BDŽ 43-532 © Martin Kalousek

Srbové však mezinárodní vlak z Istanbulu d Bělehradu na svém území odřekli. Do Dragomanu se ještě dostat lze, ale pak jsme museli použít lokálního autobusu do Kalotina. Za pomoci místních obyvatel jsme se dostali k přechodu a dále stopem až k srbské pohraniční přechodové stanici Dimitrovgrad. Mohli jsme tak ještě zdokumentovat plecháče BDŽ a nákladní vlak v čele s lokomotivou ŽS, který jel v trase odřeklého Balkán expresu. Pro přesun do Niše jsme zvolili autobus. Bohužel jediný možný vlak, kterým bychom ještě večer stihli přípoj v Bělehradě měl přes hodinu zpoždění. Proto jsme na další spěch rezignovali, prošli si město, nafotili něco málo z omezeného nedělního provozu a počkali na noční rychlík Sofia - Beograd. Ten přijel dokonce skoro včas, bohužel kapacita dvou vozů nestačila a my už mysleli, že budem muset čekat na další vlak, avšak někoho napadlo připojit ještě jeden vůz. Cestou do Bělehradu vlak nabral takové zpoždění, že nám málem ujel další přípoj, kterým bylo EC Avala, ve kterém jsme museli trávit celý den, abychom se mohli po 14-ti dnech vrátit domů a znovu ocenit výhody cestování vlaky ČD.

Upravila Simona T.

Galéria

Súvisiace odkazy