Lopaťák v SSSR (2)

24.7.2018 8:00 Ing. Petr Lapáček

Lopaťák v SSSR (2)

V prvním díle jsme zanechali našeho hrdinu na stavbě tramvajové trati v Leningradu roku 1974. Nyní se s námi podělí o své další zážitky nejen z této stavby, ale i o vzpomínky na pobyt v tehdejším Sovětském svazu a také z cesty do vlasti …

 

 

 

 


Na stavbě jsme pracovali celkem tři neděle. Dny se podobaly jeden druhému, ale přeci jen se občas dostavilo zpestření. Jak postupovala pokládka kolejí a jejich podbíjení, dostali jsme se k bývalé polní cestě, která sloužila jako příjezdová komunikace do nového sídliště. Jezdily po ní osobní i nákladní auta, ale i městský autobus. Djáďa Vasja došel k místu křížení, od oka změřil výšku a prohlásil kolej zvednout o 30 cm. Němci kolej zvedli, Slovani ji podbili a bylo vymalováno. Přijel žigulík, řidič na to vyjeveně koukal, otočil se a jel pryč. Jako druhý přijel moskvič. Řidič byl odvážnější, vjel na koleje a uvízl… Přišel za naším mašinistou a požádal ho, jestli by ho gruzovikem nevytáhl. Ten to rezolutně odmítl, že má lehkou mašinu a že tam nakonec zůstanou oba. Naštěstí za chvíli přijel terénní ZIL a ten ho vytáhl. Otočil se, najel na přejezd, a protože jsme neměli dost štěrku na podbití, tak koleje srazil dolů o 5 cm. Za další chvíli přijel městský autobus. Na dopravním podniku asi něco tušili, protože přijel ten s nejvyššími koly a vysokým podvozkem. Přejel a dalších 5 cm bylo dole. Než skončila odpolední směna, tak přes přejezd jezdily náklaďáky oběma směry. Ráno, když jsme přišli do práce, už přes přejezd čile jezdila auta všech velikostí oběma směry, ale djáďa si věděl rady. Zavolal na ústředí a přijela pracovní tramvaj s vagonem štěrku. Trochu jsem si lámal hlavu, jak to dovezou k místu přejezdu, když trolejové vedení končilo asi 1 km od přejezdu.


Práce na tramvajové trati v centru Leningradu; zdroj: sbírka Petr Lapáček

Leningradští dopraváci si ale věděli rady. Stáhli kladku a nastartovali motor z ponorky, který byl uvnitř tramvaje. Ten poháněl velké dynamo a souprava jela vesele dál. Když bylo štěrku dost, zvedla se kolej a podbila. Náklaďáky nám ji opět trochu zamáčkly, ale my ji opět zvedli. Když byla kolej definitivně podbita, zželelo se djáďovi automobilistů a nařídil nám, ať na místo přejezdu narovnáme štěrk, aby auta mohla jezdit. Stavba postupovala dál a přiblížila se k náspu železniční trati, kde měla končit. Djáďa nám nařídil, ať vezmeme sabagi. Já mu rozuměl sobaki a vzpomněl jsem si, že sobaka je rusky pes. Ale žádní psi nablízku nebyli. Djáďa se na nás z nechápavě podíval a podal nám z maringotky několik párů gumových holínek. Když jsme si je obuli, řekl nám, že budeme dělat „kolco“ jako konečnou tramvaje. Když jsme přišli na místo konečné, tak jsme pochopili, proč máme holínky. Celé staveniště bylo na nepropustném jílu pod vodou. Velení převzal mašinista, naznačil nám, kde bude kolej a ať tam nanosíme dřevěné pražce. Položili jsme je dokola na hladinu a šli pro kolejnici. Než jsme ji donesli, zafoukal vítr a pražce uplavaly. Zkoušeli jsme to ještě několikrát, ale k cíli to nevedlo. Mašinista zavolal djáďu, ten mávnul rukou a řekl, ať jdeme dělat něco užitečného. Do konce brigády jsme se na kolco nevrátili, tak nevím, jestli ho vůbec dostavěli…


Vitebské nádraží v Petrohradu, 28.8.2006 © Igor Molnár

Několik dní nato jsme dorazili do práce a hned po ránu mi djáďa hrdě hlásil: „Pjotr, zděs v kiosku jest českoje pivo!“ To mě i ostatní kolegy zaujalo, po více než dvou týdnech pití různých nápojů, ze kterých byla nejlahodnější voda ze studně nedaleko pracoviště, by nahořklý mok s vůní domoviny přišel vhod. Tak jsem se djádi zeptal jaké? To jsi nepamatoval, ale hrdě mi podal etiketu, kterou strhnul z hliníkového sudu. Vzal jsem ji chvatně do ruky a začal prohlížet a po chvíli jsem zjistil, že je to slovenský Šariš. Smutně jsem mu etiketu vrátil se slovy: „To není české pivo, ale slovenské.“ Jeho nevalnou chuť jsem znal z vlaku, protože slovenské osádky lůžkových vozů ho prodávaly při cestě z Žiliny do Prahy. Nakonec jsme si s klukama řekli, že ani ten Šariš by nemusel být špatný a že si vezmeme nějaké drobné a po obědě si na něj dojdeme. Kiosek otevíral okolo desáté hodiny, a než jsme dorazili z oběda, místní „občané“ ho dávno vypili. Když jsme se vrátili na oddíl, viděli jsme, že je tam nějaký nezvyklý ruch. Komandir a staršina úkosem koukli na autobus a zašli do společné jídelny. Komisar rozrušeně nakoukl do autobusu, a než jsme stačili vystoupit, prohlásil: „Prijechal váš rukovoditel, učitel Bezrukyj.“ Nechápavě jsme na sebe koukali, a nakonec někdo prohlásil: „To bude asi pan Lenský!“ A opravdu to byl on. Adresu věděl od našeho příjezdu na nádraží, a než jsme přijeli ze stavby, vyptal se noční směny, jak nám chutná strava, když řekli, že nic moc, pustil se do komandira: „Ty jim musíš vařit maso a jenom maso, aby tady měli na všechno sílu.“


Finské nádraží v Petrohradu, 28.8.2006 © Igor Molnár

Komandir by ho nejraději vyhodil, připadal mu spíše šmelináře, ale copak může hrdinovi Velké vlastenecké války říci jednoduše, ať jde pryč? Nakonec byl rád, že pan Lenský obrátil svoji pozornost na nás. Vyloudil z nás něco na prodej a postěžoval si, že ač válečný hrdina, nemůže dostat povolení k návštěvě Moskvy. To je velká škoda, tam bych zboží mnohem lépe prodal, tady v Leningradu jsou lidé už moc rozmazlení a nekoupí hned tak všechno. My jsme měli jiné starosti, a tak jsme se ptali, jestli neví, kdy poteče teplá voda, protože na sídlišti, kde jsme 14 dní bydleli, netekla ani jednou. On řekl: „To já rebjata neznaju, já mám v domě báňu.“ Tak jsme se ho zeptali, co taková báňa obnáší. Jednoduše nám vysvětlil, že to jsou veřejné parní lázně, kde můžeme jít do páry a potom se vykoupat. Rozhodli jsme se, že hned příští víkend do báni vyrazíme. Teď musím poznamenat, že i více než padesát let po revoluci bylo poznat, kdo je potomek mužiků a kdo potomek šlechticů nebo alespoň carských důstojníků. Mužikům bylo úplně jedno, zda teče nějaká voda, natož teplá. Při odchodu z práce se, pokud to bylo nutné, opláchli u studny, na oddíle snědli večeři, a když byli unavení, lehli si oblečení do postele, často i v holínkách. To „carští“ byli úplně jiní, svlečení do půl těla s ručníkem kolem krku nervózně nakukovali do umývárny, jestli náhodou neteče teplá voda. Samozřejmě netekla, a tak se alespoň bleskově umyli ve studené.


Moskevské nádraží v Petrohradu v létě roku 1999 © Peter Bado

Pracovní část zájezdu pomalu skončila a my se přesunuli na kolej v centru města. Byla to budova z 19. století nedaleko Něvského prospektu. Byla zařízena velice skromně a jediné, co se mi vybavuje, byly sprchy. Teplá voda tam sice tekla, ale k našemu zděšení tam byly zajímavě řešeny elektrické rozvody. U stropu byla dvojice holých drátů, které vypadaly jako trolejové vedení. K nim byly připojeny opět holými vodiči žárovky, které osvětlovaly místnost. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby člověk otočil sprchu ke stropu. Nakupovat jsme chodili většinou do nedalekého obchodního domu „Gostinyj dvor“, což byl původně zájezdní hostinec. Měl tvar nepravidelného lichoběžníku a původně sloužil prostorný dvůr pro povozy a ustájení koní. V novém uspořádání byl obchodní dům průchozí kolem dokola. Z jednoho oddělení se procházelo do dalšího a za půl hodiny se obešel celý dokola. V té době v SSSR nebyl velký výběr spotřebního zboží, a tak uspořádání bylo asi takové: oděvy, boty, domácí potřeby, nářadí, elektro, drogerie, potraviny a znova oděvy, boty… No, nakonec jsme tam nějaké dárky domů nakoupili. Pobytu v centru města jsme využili k návštěvě dalších památek, opravdovým skvostem je Petropavlovská pevnost, která leží na ostrově uprostřed řeky Něvy. Svým způsobem je pamětihodnost i křižník Aurora. Nejvíce je znám svým výstřelem na Zimní palác, ale je třeba vědět, že je to nejstarší dochovaný chráněný křižník na světě.


Aurora v létě roku 1999 © Peter Bado

Během pobytu na koleji jsme obdrželi peníze, které jsme si na brigádě vydělali. Zdálo se nám to trochu méně, než jsme počítali, a tak jsme se rozhodli to reklamovat. Jel náš vedoucí asistent a kolegové doporučili mě, ať jedu s ním. Naše cesta začala neslavně hned v tramvaji, postarší člověk profesorského vzhledu nám poslal papírový lístek, na kterém bylo rusky napsáno: „Vážení, u nás podle etikety není zvykem sedět v tramvaji s nohou přes nohu.“ Už si nevzpomínám, jestli to patřilo asistentovi nebo mně. Je s podivem, že pan „profesor“ řešil etiketu, když jsem si uvědomil ten nepořádek okolo. Nakonec jsme dojeli na oddíl a „komadir“ přijal s úsměvem naši žádost a jal se přepočítávat naše mzdy. Požíval k tomu „sčot“, což je dřevěné víceřadé počítadlo, na kterém uměl každý průměrný Rus nejen sčítat a odčítat, ale i násobit a dělit. Kuličky lítaly sem a tam a my je vůbec nestačili sledovat. Nakonec prohlásil, že jak vidíme, je to spočítáno naprosto přesně. Nezbylo nám nic jiného než mlčky souhlasit. Náladu nám zlepšila alespoň ruská děvčata z oddílu, která se k nám přihrnula a hrdě hlásila, že je tak málo lidí, že musí i podbíjet. Původně jsme měli v Leningradu pobýt pouze pár dní, ale ze školy v Žilině nám špatně vystavili jízdenky, a tak jsme nemohli odjet do Moskvy, jak bylo původně naplánováno. Nakonec jsme tam zůstali více než týden a mohli jsme si dokonale prohlédnout centrum města a ostatní památky.


Moskevské nádraží v Petrohradu v létě roku 1999 © Peter Bado

Bylo nám líto jet rovnou přes Varšavu domů, a tak jsme část vydělaných peněz věnovali na jízdenky a domů jsme jeli přes Lotyšsko, kde jsme strávili také týden. Pobyt v Leningradu jsme ukončili nočním výletem, kdy jsme se šli podívat na otevírání mostů na Něvě. Otevřené mosty slouží k lodní dopravě. Otevírají se po půlnoci a rozdělí město na dvě části. Metro již nejezdí, takže kdo to nestihne, musí zůstat na druhé straně. Viděli jsme i případy, že opozdilci běhali již po zvedajících se mostech, kdo ví, možná je to druh místního sportu. Další den navečer jsme se přesunuli na naše známé Baltické nádraží a nočním vlakem jsme odjeli do Rigy. Z rižského nádraží jsme se přesunuli na moderní studentské koleje, které byly v zeleni na kraji města. Riga je krásné město s trochu jinou atmosférou než ruská města. Historické centrum měla zachované, ale nebylo tak opravené, jak jsem ho viděl při návštěvách v nedávné době. Město jsme prohlédli za dva dny a řešili co dál. Naštěstí léto toho roku bylo teplé, a tak jsme se jezdili koupat elektrickým příměstským vlakem („prigorodem“) do blízké Jurmaly. Jsou to historické přímořské lázně s nádhernými písčitými plážemi. Voda v Rižském zálivu byla čistá a měla příjemnou teplotu. Když mě koupání pomalu přestávalo bavit, navrhl kolega, že bychom mohli navštívit bývalý hrad řádu německých rytířů Sigulda.


Ani v Rize se čas nezastavil, 29.8.2006 © Igor Molnár

Když se to dozvěděla naše vedoucí děvuška, nechtěla nás pustit, že sami jako cizinci jet nesmíme. Řekli jsme jí, ať si nedělá starosti, že to zvládneme, a druhý den ráno jsme ve třech vyrazili na nádraží. Do místa hradu jezdil také „prigorod“, ale motorový. Nejdříve jsme šli zakoupit jízdenky. Naštěstí na osobní příměstské vlaky nebylo nutné žádné povolení, a tak jsme mohli jít přímo k pokladně. Přesto jsme neunikli pozornosti. Když jsme šli na perón uprostřed nádražní dvorany, zastavil nás civilista v šedém obleku a zeptal se nás, odkud jsme. Po pravdě jsme odpověděli, že z Československa. „Tak vy jste ‚inostranci‘ – cizinci a kde máte průvodce?“ divil se. My odpověděli, že jsme bez průvodce. To není možné on na to, aby cizinci jezdili bez průvodce. Ještě se nás ptal, z jaké jsme školy a kde bydlíme. Nechtěli jsme naší děvušce dělat problémy, a tak jsme se tvářili, že mu nerozumíme. Nakonec nás milostivě propustil a odešli jsme na vlak. Týden rychle uběhl a my se vydali přes Varšavu zpět domů. Noční přejezd nám přichystal ještě jedno závěrečné překvapení. Nepodařilo se nám sehnat lůžkový vůz, ale pouze takzvaný „žoskij“. No, co řekli jsme si, doma také jezdíme lehátkem, ale toto bylo něco úplně jiného. Tvrdé koženkové lavice, velkoprostorový oddíl, na noc se lavice různě sklopily a občané si na ně polehali a především si zuli boty. To celkový odér oddílu dovršilo. Že si člověk od „děžurné“ za mírný poplatek zapůjčil prostěradlo, nemělo na kulturu cestování vůbec vliv.


Tramvaje T3SU byly do Rigy dodávány od roku 1974, 29.8.2006 © Igor Molnár

Po přejezdu polských hranic jsme přesedli do normálního vlaku a před příjezdem do Varšavy jsme se trochu zcivilizovali. Varšava v první polovině 70. let nebyla zdaleka tak opravená jako dnes. Nádraží bylo provizorní, napůl dřevěné a dnes slouží jako muzeum. Z historických památek byl obnoven pouze Starý rynek. Když jsem se podíval na vystavené fotografie, jak to tam vypadalo na konci války, tak jsem se zděsil. Ve Varšavě na mě hluboce zapůsobila ještě jedna věc. Zpět na nádraží jsem šel kolem hrobu neznámého vojína a tady jsem poznal, že Poláci jsou vlastenci a patrioti. Na pamětní desce jsem mohl číst jména míst, kde bojovali jak na Východě, tak i na Západě. Byly tam Narvik, Duxford, Tobruk, El Alamein, Monte Casino, Dunkirk a další. Na některých místech bojovali společně s našimi, ale u nás se o tom moc nepsalo. Nočním vlakem jsme vyrazili domů, na pražském hlavním nádraží jsem vystoupil ráno a zavolal jsem domů, že už jsem tady. Naproti k tramvaji mi přišla setra společně s malou neteří. Když mě uviděly, setra řekla: „Podívej, jak nám strejda pěkně zhubnul!“ Tříletá neteř se na mě soucitně podívala a hlasitě se rozplakala. Ale nebylo proč, pobyt na brigádě mi opravdu prospěl. Lehká strava, fyzická práce, pobyt na čerstvém vzduchu a výsledek se dostavil. Shodil jsem přes deset kilo a nemusel jsem ani platit za nějaké fitness centrum.

Úvodní snímek: Soudobý stav petrohradských tramvajových kolejí je nevalný © Roger Nathan;
zdroj: www.railfaneurope.net

Súvisiace odkazy