Lopaťák v SSSR (1)

5.7.2018 8:00 Ing. Petr Lapáček

Lopaťák v SSSR (1)

Na jaře v roce 2016 jsem se dostal do nezvyklé životní situace. Abych se s ní vyrovnal co nejlépe, hledal jsem v duchu životní vzory nebo situace z minulosti, o které bych se mohl opřít. První zkušeností, kde jsem musel uplatnit rozvahu a smysl pro humor v plném rozsahu, byla pracovní brigáda (lopaťák) v Leningradu, kterou jsem absolvoval po třetím ročníku vysoké školy v roce 1974.

Abych rozptýlil případné dotazy, hned na začátku zdůrazňuji, že zájezdu jsem se zúčastnil dobrovolně.

 


Jeli jsme lůžkovým vozem, který jel na trase Praha – Čierna nad Tisou – Lvov – Vilnius – Lenigrad. Do vlaku jsme nastupovali v sídle naší školy v Žilině. Kupátka byla čtyřlůžková a naše skupina měla mít k dispozici celý vagon. K našemu překvapení byl v jednom kupé zabydlen starší člověk, věkem tak padesátník, v modrém saku se třemi řadami stužek řádů na prsou. Při bližším pohledu jsme zjistili, že mu chybí pravá ruka. Mluvil stejně dobře rusky i česky, pouze měl měkký přízvuk. Než jsme dojeli na hranice, dozvěděli jsme se, že je Rus, jmenuje se Vladimir Lenský (jako ten Puškinův hrdina), za války bojoval v československém armádním sboru pod generálem Svobodou, na Dukle přišel o ruku a jede navštívit svoji matku do Leningradu. Trvalá invalidita se na něm podepsala a měl tvrdou a trochu neurvalou povahu. Neváhal nás budit klidně v noci, ať mu otevřeme konzervu k jídlu, protože on jako „invalid“ nemůže. Měl s sebou dva ohromné kufry a dvě velikánské tašky s věcmi na prodej, nebo lépe řečeno na šmelinu. Lámali jsme si hlavu, jak může zvládnout pasovou a celní kontrolu. Vždyť někteří z nás měli jedny džíny navíc na prodej a pomalu jsme se třásli strachy.


Spojení Žiliny s Leningradem, jak bylo zaznamenáno v tabulce JŘ 1975/76;
zdroj: archiv ŽMSR

Ale to jsme nevěděli, jakou váhu má v SSSR „hrdina Velké vlastenecké války“ a válečný invalida. Než vlak zastavil v Čierné nad Tisou, sundal modré sako a oblékl si originál battledress Svobodovy armády, kde se mu řády a vyznamenání pohupovaly v kovovém provedení. Naši pohraničníci a celníci mlčky salutovali, ruští se hned u vchodu do jeho kupé postavili do vzorného pozoru, v tichosti prohlédli naše pasy a vzorným pochodovým krokem opustili náš vagon. Po výměně podvozků se náš vlak dal do pohybu směr Lvov. Pan Lenský suše prohlásil: „Nu vot rebjata, eto bylo charošo. Co máte na prodej, já to od vás koupím.“ My jsme statečně odvětili, že nic, když tak až v Leningradu. Po nočním přejezdu jsme ráno dorazili do Lvova. Za Rakouska-Uherska se říkalo, že Halič je zadní částí monarchie. Když jsem uviděl Lvov, který byl jejím hlavním městem, musím říci, že to přirovnání sedí. V roce 1974 slavili 30 let od osvobození, ale na první pohled to vypadalo, jako by válka skončila včera. Na mnoha místech byly ještě proluky a domy nebyly opravené. Rovněž na nádraží mohl pozorný pozorovatel vidět neuměle zacelené stopy války. Hned u východu z nádraží se na mě vrhla cikánka, že mi bude věštit. Když jsem ji rázně odmítl, málem mě proklela a řekla: „Ty čort čornyj.“ Kde jsou ty časy, kdy jsem měl černé husté vlasy…


Lvov – dnes by udělal na studenty určitě jiný dojem © Jozef Gašparík

Navečer se dal vlak opět do pohybu a přes noc jsme dorazili do litevského Vilniusu. Ten nebyl tak poničený jako Lvov, ale zdaleka nebyl tak nádherný a opravený, jak ho znám dnes. I když nápisy byly většinou v ruštině, na první pohled tu byl vidět vliv západní kultury a křesťanství. Samozřejmě jsme se šli projít do historického centra, měli jsme na to celý den. Do Leningradu jsme pokračovali až nočním vlakem, který  končil jízdu na Baltickém nádraží. Nádraží ve velkých městech v Rusku jsou převážně hlavová. Původní dvorany nepostačovaly modernímu provozu, a tak je vydláždili a perony vysunuli daleko na zhlaví. To naše „Masaryčka“ je zlatá. Vystoupili jsme z posledního vagonu a vyrazili na kilometrový pochod ke stanici metra. Samozřejmě, že jsme pomohli i panu Lenskému vynést jeho objemná zavazadla, ale nést je kilometr daleko, na to jsme opravdu sílu neměli. Ten křiknul mohutným vojenským hlasem: „Bagažnik!“ Přišoural se přihrblý, asi šedesátiletý sedřený nosič zavazadel. Pan Lenský mu s naší pomocí na záda naložil dva kufry a do rukou vrazil obě tašky a nařídil mu, ať to vynese před nádraží. Když nosič zaúpěl, že je to těžké a ať mu pomůže něco nést, tak ho seřval: „Já invalid Velké vlastenecké a tobě nepomůžu a dva nosiče platit nebudu.“


Nádraží ve Vilniusu o 32 let později, 30. 8. 2006 © Igor Molnár

Před nádražím náš bojovník od Dukly sprdnul tohoto neduživého mužíčka ještě jednou, proč už mu nesehnal taxík. Ani jsem nepostřehl, jestli mu vůbec zaplatil. Než mu přijel taxík, skamarádil se s děvuškou z našeho oddílu, která na nás čekala. Obratem z ní vytáhl adresu školy, kde budeme bydlet. Při pohledu na jeho tři řady stužek vyznamenání si mu ani nedovolila odporovat. Z Baltického nádraží jsme do místa našeho ubytování jeli metrem a tramvají. Náš pracovní oddíl („stroj-otrjad Forvard“) se nacházel na panelovém sídlišti na severu města v základní škole. Škola byla celkem moderní atriového typu. Ulice, pokud si dobře pamatuji, se jmenovala Děmjana Bědnevo. Prvním ruským studentem, se kterým jsem se seznámil, byl Boris, po otci Gruzín, po matce Rus. Ještě než jsem se stačil vybalit a ubytovat, položil mi otázku: „Josip Dzugašvili znáješ?“ Odpověděl jsem: „Ano, to je Josef Vissarionovič Stalin.“ A on dodal: „Nu da, kakoj chorošij (dobrý) čelověk.“ Později, když jsme se poznali více, přidal ještě jedno přísloví z období kolektivizace: „Ťažalo na derevni bez Nagana – těžko žít na vesnici bez pistole.“ Pracovně jsme se moc nepotkávali, protože on raději chodil na noční směny.


Baltické nádraží, zde se studenti ze Žiliny rozloučili s bojovníkem od Dukly a vstoupili
o tajů velkoměsta, 28. 8. 2006
© Igor Molnár

Ze druhé strany mé postele bydlel Vaska. Byl to takový hodný venkovský kluk, zřejmě potomek mužiků. Když přišel ráno utahaný z noční směny, klidně se natáhnul do postele v botách. Ač rodem mužik, neměl pochopení pro mé vousy. Jedna z jeho prvních otázek byla: „Pjotr, za čem ty nebriješ sa?“ Dlouho jsem na něj nechápavě hleděl a až za hodnou chvíli jsem pochopil, že se mě ptal, proč se neholím. Později mi řekl, že budeme pracovat na „podbojkach“. To jsem pochopil, že budeme podbíjet koleje. Byl opravdu milý, a kdykoliv bylo v práci třeba, tak rád poradil co a jak. Vedení oddílu měli na starost studenti vyšších ročníků Leningradského institutu inženýrů dopravy. Složení bylo trojčlenné: komandir (velitel), staršina a komisař. Komandir měl na starost vedení celého oddílu, staršina se staral o pracovní zařazení a komisař (u nás by se řeklo politruk) se staral o naše mimopracovní aktivity. S komisařem jsem se seznámil blíže hned dvakrát již první den. Poprvé jsem ho potkal na záchodě. Podle ruských zvyklostí neměly kabinky dveře a mísy měly utržené prkénko. Komisař Andrej seděl v podřepu na míse, jednou rukou si držel kalhoty, ve druhé ruce měl Komsomolskou pravdu, kterou četl, a v nějaké třetí ruce, o které nevím, kde se vzala, držel papirosu a kouřil.


Plánek Leningradu s vyznačeným železničním uzlem ze školního atlasu světa
vydaného v roce 1961; zdroj: sbírka Peter Bado

První den jsme samozřejmě nepracovali a navečer někteří z nás projevili přání jet se podívat do centra Leningradu. Komisař Andrej pravil rozhodně, že musí jet s námi. Odůvodnil to tím, že nám ukáže některé pamětihodnosti, a abychom v centru náhodou nezabloudili. Třetí důvod vyšel najevo až při procházce centrem. Kdykoliv ležel na zemi nějaký opilec, Andrej odvrátil naši pozornost tím, že začal vykládat o nějaké pamětihodnosti. Druhý den byl již pracovní. Po raním nástupu jsme si oblékli vyřazené vojenské uniformy. Byly z poměrně kvalitní látky, vypadalo to, že jsou vyřazeny z nějakého důstojnického učiliště. Nasedli jsme do autobusu a jeli na pracoviště. Jak jsem se již zmínil, pracovali jsme na podbíjení tramvajové trati, která se stavěla na samém okraji Lenigradu. Vedla do vzdáleného sídliště, které bylo zatím ve výstavbě. Na zelené louce byla nahrubo upravena písčitá pláň, na které ležely kolejnicové pásy s pražci. Speciální pracovní tramvaje dovezly štěrk a naším úkolem bylo kolej podbít. Než jsme přistoupili k vlastní práci, proběhlo ve stavební buňce školení bezpečnosti práce. Samozřejmě v ruštině a týkalo se všech oborů činnosti: zemních prací, podbíjení a použitého elektrického nářadí. V duchu jsem si říkal, že Rusové to mají dobře ošetřené a bezpečnosti věnují velkou pozornost. To mi vydrželo, než jsem došel na pracoviště.


Leningradská tramvaj na Kriovském mostě přes Něvu na pohlednici z roku 1973;
zdroj: sbírka Peter Bado

Podbíjelo se ručními elektrickými podbíječkami na 380 V. Elektrickou energii vyráběl benzínovo-elektrický generátor umístěný ve skříňovém gruzaviku (náklaďáčku) GAZ, který kromě polední přestávky běžel celý den. Přívodní kabel končil v rozvodné skříňce (lépe řečeno desce), která by v našich podmínkách nemohla sloužit ani jako polní telefonní zapojovač. Byla to silnější pertinaxová deska s kovovými nožičkami. Pro napojení jednotlivých zástrček od podbíječek sloužily duté mosazné trubičky, na nichž byla navlečená dávno již zpuchřelá gumová izolace. Propojení mezi jednotlivými fázemi bylo holými měděnými vodiči a jedinou izolaci tvořil vzduch a „bezpečná“ vzdálenost od štěrku, kterou zajišťovaly kovové nožičky. Samozřejmě vůbec neřešili „samec“ a „samice“, a tak na zemi klidně ležel kabel, na jehož konci byla zástrčka a na kolíkách byly všechny tři fáze živé. Kupodivu celé to zařízení pracovalo poměrně spolehlivě až na jednu příhodu, kterou zmíním později. Naši pracovní skupinu vedli tři místní pracovníci. Mistr „djáďa Vasja“, postarší Ukrajinec, ale jinak celkem milý a příjemný člověk. Někteří z naší skupiny chtěli o něm vědět něco víc, a tak se zeptali, jak bylo za „vojny“. Djáďa něco ukrajinsky zamumlal, tak nevím, jestli nebyl s Banderou na druhé straně.


Sídliště na okraji Petrohradu v létě roku 1999 © Peter Bado

Chod elektrocentrály měl na starosti „mašinist Voloďa“. Člověk středního věku, který celý den pouze doléval benzín a kontroloval otáčky motorgenerátoru. Pokud po něm někdo něco chtěl, vždy pohotově odvětil, já nic nemůžu, „ja tolko mašinist“. Trojici doplňovala postraší žena, která jak bylo v této zemi zvykem, jediná pracovala fyzicky. Nejčastěji jsme ji viděli, jak nese na rameni těžký klíč a následně utahuje spojky mezi kolejnicemi. Pražce se podbíjely ve čtveřici. Na každé straně stála dvojice proti sobě a po podbití pražce postoupila na další. Výšku a směr vyměřoval djáďa Vasja od oka. Na koleji bylo asi tak osm hydraulických zvedáků a djáďa dával jednotlivým obsluhám povely, jak vysoko mají kolej zvednout. Následně se celý úsek podbil a postoupilo se dál. Pokud bylo nutné kolej upravit směrově, dělali jsme to lomikem, česky řečeno pajsrem. Rovněž drobné zemní práce jsme dělali tímto nástrojem. Byl asi 1,5 m dlouhý, na jedné straně měl bodec a na druhé straně byl plochý. Když jsme namítali, že na výkopy je lepší krumpáč, a popsali jsme, jak vypadá, bylo nám řečeno, že to je motyka a tou se kopají brambory.


Petrohradská tramvaj projíždějící po zvedacím mostě, 28. 8. 2006 © Igor Molnár

Práce na čerstvém vzduchu byla příjemná, přesto jsme byli rádi, že za poledního horka jsme odjeli zpět do školy na oběd. Oběd byl opravdu „výživný“. Nejčastěji nějaká polévka a potom „kaša grečnaja“ (pohanková neloupaná) s kusem flákoty a na dojedení černý chléb. Po jídle se jelo zpět na stavbu a pokračovali jsme do podvečera v práci. V oddíle byli Rusové, Ukrajinci, Němci z NDR, Češi a Slováci. Nejméně rusky uměli samozřejmě Němci. Nevím, jak to zvládli, ale během jednoho oběda to s djáďou domluvili tak, že oni zvedali a vyměřovali kolej podle jeho pokynů, my zbylí Slované jsme dělali zemní práce a podbíjeli. Možná, že djáďa si vzpomněl, že za Němců nebylo tak zle. Mně osobně podbíjení nevadilo a dělal jsem ho rád. Až na jednu příhodu s elektrickou podbíječkou. Po několika směnách se kabel ohnul a prodřel. Fáze se živým dostaly na sebe a kabel začal hořet. Duchapřítomně jsem doběhl k „pertinaxovému“ rozvaděči a kabel vytrhl ze zásuvky. Okolí mě pochválilo slovy „Pjotr, ty molodec“ – prostě jsi chlapík. Já na to, jaký moloděc, ukažte mi, kde máte pojistky. Šel jsem do generátorového vozu a tam byla pojistková skříň s nadepsanými hodnotami pojistek. Místo nich tam byly stovky hřebíky. Když jsem se nesměle zeptal, co to má znamenat, odpověděli mi: „No přece, když tvoje podbíječka hoří, ostatní musí pracovat.“ Asi půl hodiny museli podbíjet ve třech. Mašinist si vzal lomik, kapesní zavírák a za půl hodiny mi ji vrátil opravenou.


Petrohradská tramvaj v centru města, 28. 8. 2006 © Igor Molnár

Práce vždy končila navečer, kdy jsme jeli zpět na večeři. Po večeři, pokud jsme nebyli unaveni, jeli jsme do centra Leningradu. Důvodů bylo několik. Za prvé v polovině léta, když jsme přijeli, sice už nebyly bílé noci, ale vidět bylo téměř do půlnoci, a tak procházka po městě byla příjemná. Rovněž jsme chtěli poznat všechny pamětihodnosti a musím přiznat, že i v sovětské éře se car Petr Veliký hodně připomínal. Posledním důvodem, trochu materialistickým, byla potřeba vylepšit si jídelníček. V centru byly obchody, kde se dalo něco koupit. Já osobně jsem si oblíbil masové pirohy s bílou kávou. Když se začalo smrákat, vyrazili jsme na hodinovou jízdu tramvají zpět na sídliště, kde jsme bydleli. Dalo se jet i metrem a autobusem, ale cesta nebyla o moc rychlejší a oba prostředky byly mnohem více narvané. Jeden večer jsme s kolegou zajeli o několik stanic dál na Piskarjevský hřbitov, kde se pohřbívalo během blokády Lenigradu. Pozorovat za večerního soumraku nekonečné řady hromadných hrobů, kde leží téměř 700 tisíc obětí, byl opravdu emotivní zážitek. Ostatní památky byly rovněž monumentální a emotivní: Petropavlovská pevnost, strelka Vasilijevského ostrova, Admiralita, Izakijevský chrám, Měděný jezdec, Ermitáž a další…

Úvodní snímek: Baltické nádraží v dnešním Petrohradě (2011); zdroj: www.spb-guide.ru

Súvisiace odkazy