Na západ Německa nejen za lanovkami, 2. díl

1.8.2026 8:00 Tomáš Kraus, Jiří Mazal

Ve druhé části našeho článku si zajedeme z Heidelbergu na sever do hesenského Wiesbadenu, kde nás kromě prohlídky města čeká jedna opravdu unikátní pozemní lanovka. Jako poslední pak ještě cestou navštívíme málo známou moderní lanovku v městečku Künzelsau.

Sobotu začneme prohlídkou Heidelbergu. Toto slavné univerzitní město vzniklo v místech, kde řeka Neckar opouští hluboké údolí, a tak dnes jeho historické jádro leží vlastně na okraji zástavby, protože město se rozvinulo do roviny směrem k Mannheimu. Jednou z dominant je heidelberský hrad (v němčině ale nazvaný Schloss), který shlíží ze svahu na centrum. Jeho osou je dlouhá pěší zóna na ulici Hauptstrasse, kolem níž se nacházejí také různé objekty zdejší univerzity. Na nábřeží Neckaru pak najdeme secesní Stadthalle, a když přejdeme kamenný Alte Brücke, na pravém břehu se dá vyšplhat k Bismarckově věži, nebo až ke zbytkům kláštera na vrchu Michelsberg.

Heidelberg: Na mostě Alte Brücke, v pozadí hrad a Königstuhl, © Tomáš Kraus, 9.5.2026

A právě v centru na náměstí Kornmarkt najdeme i stanici místní pozemní lanovky na horu Königstuhl. Jedná se o dvě na sebe navazující dráhy s přestupní stanicí Molkenkur. Jak logo Heidelberger Bergbahnen napovídá, každá sekce nabízí poněkud odlišný zážitek. Stanice Kornmarkt je zabudována do parkovacího domu a hotelu, až k výhybně Schloss (kde je i zastávka) se jede převážně v tunelu. Zbytek trasy na Molkenkur pak vede po strmém svahu. Spodní lanovka, zvaná také Molkenkurbahn, má délku 454 m, překonává výškový rozdíl 173 m ve sklonu až 430 promile a cestujícím slouží v automatickém provozu dvě moderní prostorné kabiny s prosklenou střechou. Jízdenka na tuto sekci je zároveň vstupenkou na hradní nádvoří, do sklepení a muzea lékáren.

Heidelberg: Lanovka sjíždí ze stanice Molkenkur do města, © Tomáš Kraus, 9.5.2026

Horní sekce lanovky, zvaná také Königstuhlbahn, na první pohled zaujme dokonale restaurovanými dřevěnými vozy, které doprovází obsluha, starající se mimo jiné o ruční uzavření všech dveří. Tato sekce je delší (974 m), pod výhybnou jede lanovka mírným obloukem v zářezu, zbytek trasy je docela přímý, i když s proměnným sklonem. Archaický vůz se po kolejích ve štěrkovém loži pohybuje rychlostí svižnější chůze, ale i tak se docela třese. V suterénu horní stanice Königstuhl je možné přes sklo nahlédnout do strojovny, kde pracuje prehistorický elektromotor, zaujmou také obří utahovací klíče na stěně. Horní lanovka je jako celek památkově chráněná a společně s pozemní lanovkou ve Stuttgartu se pyšní využitím stále stejné techniky od svého počátku.

Heidelberg: Stanice lanovky Königstuhl, © Tomáš Kraus, 9.5.2026

Lanové dráhy jsou v provozu od 9 do 20 hodin, resp. horní sekce o nějaké ty minuty méně, aby na sebe první a poslední spoj navazovaly. My čekáme s dalšími asi deseti cestujícími včas na první jízdu o deváté z Kornmarktu, ale lanovka přesto odjede bez nás. Obsluha nás totiž pouští do vestibulu teprve dvě minuty před devátou, a teprve poté otevře jednu pokladní přepážku. Funkční jízdenkový automat se tu nachází také jeden, a proto všichni musíme čekat na další spoj za 10 minut. A dalších 10 minut čekání nás pak nemine v přestupní stanici Molkenkur, protože horní sekce má interval 20 minut, a tak každý druhý spoj dolní lanovky přijíždí do prázdna.

Svezení lanovkou je zajímavé, ale na vrcholu Königstuhl (567 m n.m.) toho příliš k vidění není. Dvě televizí věže jsou nepřístupné a jediný výhled se otevírá z malé terasy přímo u stanice lanovky. Nad ní stojí velký hotel, jehož restaurace má dopoledne zavřeno, a tak skončíme u nedobré kávy ze stánku vedle lanovky, který zrovna tak napůl otevřel. Kousek za hotelem se pak nachází zábavní park Märchenparadies, obsahující i parkovou železnici, ale my pokračujeme za dalším programem. Místo lanovky použijeme tentokrát městský autobus linky 39, který sem vyjede každou hodinu. Můžeme ušetřit nějaká Eura (Panoramaticket na obě sekce lanovky vyjde na 11 € jednosměrně, 17 € obousměrně) a také poznáme něco z okolí, autobus sjíždí z kopce většinu trasy ve volné přírodě a obsluhuje několik zdravotnických zařízení. Po půlhodině nás pak vysadí na centrální zastávce MHD Bismarckplatz.

Heidelberg: Tramvaj Škoda 36T u zastávky Bismarckplatz, © Jiří Mazal, 9.5.2026

Chystáme se projet kousek tramvajové sítě Rhein-Neckar Verkehr (RNV), což je rozsáhlý systém tratí metrového rozchodu, zasahující hned do tří spolkových zemí. Tvořen je městskými tramvajovými sítěmi Mannheimu, Ludwigshafenu a Heidelbergu, na které navazují bývalé venkovské malodráhy. Mimo města se jezdí podle předpisů pro úzkorozchodné železnice, na tratích najdeme návěstidla a přejezdy se závorami, ale nejedná se o vlakotramvaje. Po bývalých železnicích jezdí například okružní linka 5, propojující ve tvaru pravoúhlého trojúhelníka Mannheim, Heidelberg a Weinheim, uprostřed této oblasti najdeme pak ještě odbočku do Heddesheimu. Na západě pak zajíždí z Ludwigshafenu linka 4 do Bad Dürkheim na úpatí pohoří Haardt.

Vozový park je dnes zastoupen dvěma základními typy tramvají. Od roku 1998, kdy na dnešní síti ještě operovalo několik samostatných dopravců, Bombardier dodával každému z nich tramvaje z rodiny Variobahn. Tyto krabicovité tramvaje mají vysoký podíl nízké podlahy a existují v pětičlánkové a sedmičlánkové verzi. Nově se na zdejší síti pak zabydlely tramvaje Škoda ForCity Smart, z nichž nejvíce je tříčlánkových (36T), následují čtyřčlánkové (37T) a dále několik šestičlánkových (38T), které jsou se svými 58 metry prezentovány jako nejdelší tramvaje na světě. Vozidla se sudým počtem článků se dají jednoduše rozpojit na poloviny, každá má i své inventární číslo. Tramvaje, vyráběné v Plzni a ve finském Otanmäki, byly před dodáním do RNV zkoušeny také na kolejích města Gotha, včetně provozu na meziměstské trati Thüringerwaldbahn do Bad Tabarz.

Schriesheim Bahnhof: Tramvaje RNV Variobahn, © Jiří Mazal, 9.5.2026

Vyrážíme z centra Heidelbergu „pětkou“ na sever do Weinheimu. Po opuštění městské sítě se vozidlo poměrně rychle rozjede po jednokolejce podél silnice. Napravo od nás se zvedá pohoří Odenwald, až k tramvajové trati zasahují vinice a ovocné sady. Některé zastávky mají v názvu „Bahnhof“, ale původní nádražní budovy na svém místě už zpravidla nestojí. Vystupujeme ve Weinheimu u nádraží, přímo v budově zvládneme rychlý oběd a pokračujeme vlakem do Wiesbadenu.

Hlavní trať mezi Heidelbergem a Frankfurtem je elektrizovaná dvoukolejka, silně využitá nákladní dopravou, občas tu projede i ICE. Náš regionální vlak je tvořen patrovou soupravou DB Regio, a jedná se o nejmladší generaci rodiny Bombardier Twindexx, kdy se místo lokomotiv používají hnací elektrické vozy, konkrétně řady 446. Svezení je svižné, akorát máme potíže nalézt funkční WC, což se opakuje i po rychlém přestupu v Darmstadtu. Na vlaku do Wiesbadenu jede třívozová Coradia Continental dopravce Hessische Landesbahn (HLB). Zřejmě kvůli výluce nezajíždíme na hlavní nádraží v Mohuči (Mainz) a zůstáváme na pravém břehu Rýna, než vlak pomalu zapluje do haly monumentální hlavové stanice Wiesbaden Hbf, vzniklé na místě dřívějších tří samostatných nádraží.

Wiesbaden Hbf: Coradia Continental dopravce HLB, © Jiří Mazal, 9.5.2026

Do Wiesbadenu nás přivedla mimo jiné další pozemní lanovka, zvaná Nerobergbahn. Nachází se na opačné straně od centra, a tak využíváme autobus linky 1 na konečnou Nerotal (nebo se dá jet linkou 6 do zastávky Wolkenbruch). Kdysi dávno se tam jezdilo tramvají, ale Wiesbaden už v 50. letech zrušil jak městskou síť, tak vzápětí i meziměstskou tramvaj do Mohuče. Městské autobusy jsou zpravidla pouze dvoudveřové (a u prvních dveří se otevře jen jedno křídlo), a tak se nám do zaplněných spojů moc pohodlně nenastupovalo.

Lanovka Nerobergbahn měří sice jen 438 metrů, ale unikátní ji činí provoz na principu vodní převahy. Tato historicky častá technologie se dnes dochovala nejspíše u 7 posledních lanovek v Evropě, z nichž čtyři leží ve Velké Británii, jedna ve švýcarském Freiburgu a ta vůbec nejstarší v portugalské Braze. Wiesbadenská lanovka vznikla roku 1888, nejprve mělo jít o zubačku, krátce před 2. světovou válkou bylo rozhodnuto o přestavbě na elektrický pohon a pořízení větších vozů, ale k tomu již nedošlo. Zajímavostí je, že v době výstavby někteří kritizovali kamenný viadukt u dolní stanice, byl považován za nežádoucí zásah do krajiny – dokonce i císař Vilém II. si na to postěžoval. Za větší zásah bychom my považovali spíš parní strojovnu u horního konce viaduktu, sloužící k čerpání vody z dolní nádrže do horní. Strojovna tam s elektricky poháněnými čerpadly stojí dodnes.

Wiesbaden: Lanovka Nerobergbahn nad dolní stanicí, © Jiří Mazal, 9.5.2026

Jak taková lanovka s vodní převahou funguje? Každý vůz má vespod nádrž na vodu, která se v horní stanici plní pomocí vodní trubky, na jejíž hrdlo vůz přímo najede svým napouštěcím otvorem. Nádrž má cejchované počítadlo podle průměrné hmotnosti jednoho člověka a naplní se na základě počtu cestujících, nahlášeného z dolní stanice. Mezi kolejnicemi leží Riggenbachova ozubnice, která slouží pro přídavné brzdění a zajištění ve stanici. Na otevřené plošině ve směru jízdy stojí brzdař, aby reguloval rychlost jízdy – zde konkrétně se jezdí okolo 7 km/h ve sklonu až 260 promile. V dolní stanici se za hukotu vodopádu nádrž ve voze vypustí, brzdař mezitím dohlédne na výměnu cestujících, zavře dveře a přenese si svou páku na opačné stanoviště. Lanovka nemá žádné výhybky, jezdí se po třech kolejnicích, kdy ta prostřední je (kromě výhybny) sdílená oběma vozy.

Wiesbaden: Výhybna na lanovce Nerobergbahn, © Tomáš Kraus, 9.5.2026

Nerobergbahn je v provozu vždy od Velkého pátku do konce října od 9 do 19 hodin v základním intervalu 15 minut. Při vysokém zájmu, jaký panoval i během naší návštěvy, se jezdí kyvadlově a interval je o něco kratší. Jízdenky za 4 € jednosměrně, 6 € zpáteční, se dají zakoupit v pokladně i v automatu. U dolní stanice je možné navštívit i malou výstavu o lanovce v budově bývalých toalet. Nám se poštěstí svézt se na otevřené dolní plošině, kde smějí stát 4 cestující, ve společnosti brzdaře pouze 2 (horní plošina je větší). Celková kapacita každého vozu je 40 osob.

Kopec Neroberg (245 m n.m.) je oblíbeným výletním cílem, nahoře najdeme zahradní restauraci, kruhový amfiteátr, nebo altán s výhledem na město. Cestou dolů pak mineme ještě zdobenou „Ruskou kapli“, pravoslavný kostel svaté Alžběty. Autobusem popojedeme jen kousek do centra, kde vystupujeme u termálního pramene Kochbrunnen. Solný pramen o teplotě 66 °C vyvěrá přes plochý kámen, ze kterého se kouří, k pití se dá stáčet v nedalekém přístřešku. Hlavní město Hesenska nabízí i další pamětihodnosti. Projdeme rozsáhlým lázeňským parkem kolem kolonády a Hesenského divadla, než pronikneme po pěších zónách na nepravidelné náměstí Marktplatz k monumentální radnici. Se zacházkou ke zbytkům římského opevnění pak pokračujeme kolem podivnými existencemi obleženého památníku bitvy u Waterloo zpět k nádraží.

Wiesbaden: Kochbrunnenspringer, © Tomáš Kraus, 9.5.2026

Do Heidelbergu se vracíme vlakem opět přes Darmstadt, kde si kromě přestupu naplánujeme i večeři. V Darmstadtu najdeme celkem rozsáhlou tramvajovou síť metrového rozchodu, je to také první podnik, který objednal tramvaje Stadler typové řady Tina – a první, který si začal výrobci stěžovat na jejich hluk. Protože ale dojdeme jen do pivovaru naproti nádraží a zpět, městskou dopravu nevyužíváme.

V neděli nás čeká návrat domů a na větší část dne se rozdělíme. Zatímco Jirka s Alešem upřednostňují volnější program s určitou rezervou na případné ujetí přípoje, Tomáš si přivstane, aby navštívil mimo jiné ještě jednu pozemní lanovku, a sice v městečku Künzelsau. Z hlavního nádraží v Heidelbergu odjíždím již před sedmou, nejprve do Heilbronnu. Tato města spojují linky RE10a a RE10b, druhá jmenovaná se celou dobu vine údolím Neckaru, já jedu tou kratší přes Sinsheim, kde je z vlaku vidět zdejší dopravní muzeum. Na obou těchto linkách provozují DB Regio elektrické jednotky Talent 3, jejichž barevné řešení napovídá, že pocházejí z vypovězené zakázky pro ÖBB.

Heilbronn Hbf: Talent 3 DB Regio, © Tomáš Kraus, 10.5.2026

Heilbronn nemá prakticky žádnou opravdu dálkovou dopravu, zato je napojen na systém vlakotramvají okolo Karlsruhe, což umožnilo vybudovat i městské tramvajové tratě ve tvaru obráceného T. Dvě místní linky vyrážejí z heilbronnského přednádraží přes město a dále na sever přes Bad Friedrichshall do Sinsheimu a Mosbachu, „dálková“ linka z Karlsruhe projede přes Heilbronn na východ do konečné zastávky Öhringen-Cappel. Tím směrem se vydávám i já, ale klasicky vlakem DB Regio, který není tvořen ničím jiným, než známou motorovou jednotkou Desiro Classic.

Hlavní trať na Norimberk je dvoukolejná, ale elektrifikace končí v Öhringenu s tramvajemi, proto je vlak dieselový – docela by se sem hodila bateriová jednotka. Svezení je příjemné, vlak se svižně proplétá mezi kopečky porostlými vinicemi, občas projede i tunelem. Ve stanici Waldenburg(Württ), tvořené dnes jen dvěma kolejemi, je nutné přestoupit na autobus linky 7 do Künzelsau. Kdysi tam jezdil i vlak, právě z Waldenburgu vycházela trať Kochertalbahn do Bad Friedrichshall, dnes mající převážně podobu cyklostezky.

Waldenburg(Württ): Desiro Classic DB Regio, © Tomáš Kraus, 10.5.2026

Pozemní lanovka Künzelsauer Bergbahn je v Německu zdaleka nejmladší, existuje teprve od roku 1999. Za svůj vznik vděčí rozšiřování města, kdy bylo rozhodnuto, že nová rezidenční čtvrť vznikne na návrší Taläcker, a s centrem bude propojena právě lanovkou, protože po silnici je to 3x delší cesta do kopce. Lanovka měří 1034 metrů a dosahuje sklonu 330 promile. V dolní části včetně výhybny je vedena převážně nad zemí na viaduktech, navazuje umělý zářez se dvěma tunýlky kruhového profilu. Mimo viadukt je trasa obehnána plotem s kamerami, lanovka funguje od počátku v plně automatickém provozu.

Künzelsau: Lanovka v horním úseku, © Tomáš Kraus, 10.5.2026

Jelikož slouží základní dopravní obslužnosti, uznává tato lanovka jako jedna z mála standardní regionální jízdenky včetně Deutschlandticketu. Jinak se dá v automatu na nástupišti koupit lístek za 2,50 € a pak už nic nebrání nástupu do kabiny pro 80 osob. V ní hraje celou dobu rádio, před odjezdem se ozve upozornění, že pojedeme za minutu, pak že se dveře zavírají, a jede se. Interval činí 15 minut, v pracovní dny a sobotu lanovka funguje od 6:15 do 22:30, v neděli a svátky jen od 9:00 do 20:00. Každou středu dopoledne probíhá údržba a provoz je na 2 hodiny bez náhrady přerušen.

Při mojí návštěvě v neděli ráno jsou spoje pochopitelně slabě využité, vzhledem k tomu, že na Taläckeru skutečně kromě bytových domů, školy a sportovního zařízení nic není. Dolů scházím podél lanovky a pořizuji nějaké fotky, jeden spoj zřejmě z důvodu nulového zájmu vůbec nejede. Za návštěvu ale stojí i blízké centrum městečka Künzelsau při řece Kocher, kde najdeme i zámek a upravené hlavní náměstí, oživené vodním kanálkem. Do zpátečního autobusu nastupuji na centrálním stanovišti Künzelsau Bahnhof, bývalá nádražní budova dnes funguje jako živá restaurace u drážní cyklostezky.

Cestou zpět mám ve Waldenburgu delší prostoj, autobus z Künzelsau je navázán na vlak do Heilbronnu, vlak v opačném směru jede asi za 20 minut, ale dá se využít i čekárna v nádražní budově. Pokračuji Desirem po dvoukolejce k nedalekému městu Schwäbisch Hall, kde vlak ve stanici Schwäbisch Hall-Hessental končí a nabízí se tu přestup na oba směry linky RE90 ze Stuttgartu do Norimberka. V lichou hodinu se zde naopak obrací ten stuttgartský vlak, zatímco Desiro pokračuje do Crailsheimu, kde navazuje patrové InterCity na Norimberk.

Na lince RE90 ještě relativně nedávno jezdily patrové soupravy, případně i jednopodlažní Silberlinky, s lokomotivou řady 111 DB Regio. Nyní zde pendlují elektrické Flirty dopravce Arverio, ale jednu retro soupravu Silberlinků, využívaných jinak asi jen na zvláštní jízdy, jsme s hrdou cedulkou Arverio v protisměru také potkali. Vlak je v neděli v poledne poměrně plný, okolo Ansbachu se již stojí. Strojvedoucí svým švábským dialektem občas něco zahlásí, informuje o čekání na protisměrný nákladní vlak, opakovaně komentuje „proč máte pořád někdo potřebu stát hned u nástupních dveří, baví vás to, že pak nejdou zavřít?“, nebo oznámí „tak odteď už pokračujeme s jednou funkční toaletou, nevím jestli do toho házíte plechovky od piva nebo co, ale snad nám aspoň ten jeden záchod vydrží“.

Z Norimberka jedeme do Prahy přes Schwandorf, jindy spolehlivější trasa přes Cheb je teď znemožněna výlukou úseku do Pegnitz. Navíc to i dobře navazuje na cestu z Künzelsau bez použití IC vlaku. Jirka s Alešem, kteří přijeli do Norimberka už o něco dříve, stíhají o hodinu dřívější spoj do Schwandorfu, a tak se všichni potkáme tam.

Sejdeme se ve velkoprostorovém voze ČD na Bavorském expresu. Zkonstatujeme, že v Bavorsku se dbá na kontrolu jízdenek, protože naše Deutschlandtickety byly po celé 4 dny zcela neposkvrněné, ve vlaku nikdo nikdy nepřišel, řidiči autobusů se dívali jen z dálky. Až v Bavorsku jsme ho každý museli alespoň dvakrát předložit.

Vlak je slušně využitý už na hranicích, před Plzní se na konci prodlouženého víkendu už stojí v uličkách. Jirka s Alešem si ráno prozíravě zakoupili poslední volné místenky, Tomáš na doklady IDP a PID pokračuje do svého cíle na „hrbaté“ rychlíkem přes Beroun. To nakonec úplně nevyjde, spoj ze Železné Rudy má kvůli výluce u Přeštic zpoždění 20 minut již v Plzni, dalších 20 minut pak naskočí ve Zdicích, kde vlaková četa volá záchranku ležící osobě na druhém nástupišti. Ačkoliv jsme se obávali, co všechno v Německu bude z různých důvodů odřeknuto, malý problém v podobě ujetého Regiofoxe nakonec nastal až zde.

V dobře dostupném Německu není problém naplánovat si celkem jakýkoliv výlet a díky flexibilitě regionálních jízdenek ho i měnit za běhu. V místech, která jsme již navštívili opakovaně, si nelze nevšimnout postupné modernizace vozového parku a infrastruktury, se vším, co to přináší. Na jednu stranu jde o kvalitní vozidla na optimalizovaných linkách, na druhou stranu je někdy všechno až příliš unifikované. Bez ohledu na způsob přepravy ale jihozápad Německa nabízí stále dost zajímavých cílů, ať už jsou to lázeňská města, horské scenérie, anebo i několik těch zajímavých lanovek. Kdo by měl zájem některé z nich také navštívit, může si je vyhledat v přiložené mapce.