Na západ Německa nejen za lanovkami, 1. díl

12.7.2026 8:00 Tomáš Kraus, Jiří Mazal

Jako pomyslná červená nit, či spíše červené lano, se tímto výletem táhnou pozemní lanovky, které jsme především v Bádensku-Württembersku navštívili. Nevozili jsme se pochopitelně jen jimi, došlo i na řadu pěkných železničních tratí, svezení tramvajemi i vlakotramvajemi.

Na území Německa dnes funguje asi 15 pozemních lanovek s přepravou cestujících. Některé jsou součástí městské dopravy, jiné vedou volnou přírodou, některé byly postaveny u vodních elektráren (ačkoliv ty často veřejné nejsou). Mnozí čeští návštěvníci znají například městskou lanovku v Drážďanech, nedaleko od hranic se nachází i méně známá lanovka k zámku Augustusburg. Unikátní je pak lanovka Oberweißbacher Bergbahn v Durynském lese, stavěná i pro přepravu železničních vozů. Největší koncentraci pozemních lanovek bychom ale našli na západě země, v oblasti Schwarzwaldu a Porýní, a to často v lázeňských městech.

Freiburg(Breisgau): Taurus ÖBB v čele vlaku NJ Berlin/Praha - Zürich, © Tomáš Kraus, 7.5.2026

Ve středu 6. května jsme se sešli v Praze u lůžkového vozu EN 40458 Canopus a naše tříčlenná posádka zabrala rovnou celé jedno kupé. Lehátkový vůz od letoška na tomto vlaku nejezdí, lůžko naštěstí ano (většinu roku dva vozy), a tak jsme se mohli vyspat pohodlně a dostat snídani, byť to už při nákupu v únoru stálo přes 100 € na osobu. V Lipsku jsme se spojili s kmenovou soupravou z Berlína a do Freiburgu im Breisgau jsme dojeli s náskokem, ale přesto později, než jsme zamýšleli. Jízdní řád byl totiž kvůli výlukám posunut, vyhnuli jsme se Frankfurtu a do cíle dorazili ve změněný čas krátce před sedmou. Museli jsme tak ubrat z prvního cíle, projetí Kaiserstuhlbahn.

Název bychom mohli poněkud kostrbatě přeložit jako "Dráha Císařského stolce" a trať zde objíždí pahorkatinu Kaiserstuhl. Byla postupně postavena v letech 1894-1897 a provozována až do roku 1952 Jihoněmeckou železniční společností (Süddeutsche Eisenbahn-Gesellschaft). Vzhledem k trvale deficitnímu hospodaření provoz převzala spolková země Bádensko-Württembersko. Dráha vede z Gottenheimu do Riegelu am Kaiserstuhl Ort, odkud odbočuje krátká spojka do stanice Riegel-Malterdingen k trati Rheintalbahn, a dále přes Endingen am Kaiserstuhl až do Breisachu. Tam se napojuje na trať z Freiburgu, která taktéž prochází Gottenheimem, a vršky Kaiserstuhlu lze tak kolem dokola projet vlakem. Celá Kaiserstuhlbahn dosahuje délky 37,6 km a v letech 2017-2019 byla elektrizována. Dnes je zařazena do systému S-Bahnu v rámci linek S1, S5 a S11. Vedle osobní tu stále funguje nákladní doprava a dokonce i muzejní provoz ve formě tzv. Rebenbummler, jezdícím vybrané neděle a taženém parní lokomotivou.

Endingen am Kaiserstuhl: Vlaky směr Freiburg a Riegel-Malterdingen pojedou v následu, © Tomáš Kraus, 7.5.2026

Ve Freiburgu nasedáme do jednotky Alstom Coradia Continental linky S1 směr Breisach, druhá jednotka se bude v Gottenheimu odpojovat jako S11 do Endingnenu. Bez ohledu na dopravce (zde DB Regio) jsou všechny zdejší vlaky oděny do bílo-žlutých spolkových barev. Jak je nyní typické, vlak nenabízí příliš pohodlí, nahuštěná sedadla a chybějící zavazadlové police nad podvozky nelákají k delší jízdě. Neunikne nám zajímavý detail, kdy zásuvky jsou pouze na jedné straně vozu.

Jedeme po trati, která původně vedla až do francouzského Colmaru. Po důkladném zničení v roce 1945 však již přeshraniční spojení nebylo obnoveno a momentálně všechny vlaky končí v Breisachu. Dále do Francie jezdí alespoň autobus. I přes zpoždění na nás přípoj naštěstí počká, takže v Breisachu přesedáme do S5 mířícím do Riegel-Malterdingen, tentokrát v podobě Talentu 3 dopravce SWEG. Po celou cestu se vpravo po směru jízdy kocháme pohledem na pahorkatinu Kaiserstuhl, plnou vinic, skrz které i projíždíme. Delší pobyt máme v Endingenu, kde se nachází provozní zázemí dráhy a její vedení. Správcem infrastruktury tu mimochodem není DB Netz, nýbrž SWEG Schienenwege GmbH.

Riegel-Malterdingen: Talent 3 dopravce SWEG, © Jiří Mazal, 7.5.2026

Naše jízda končí na kusé koleji stanice Riegel-Malterdingen a je třeba jít přes cestu, abychom se dostali k "hlavní" trati Rheintalbahn do Freiburgu. S mírným zpožděním se soukáme do přecpaného vlaku a za 20 minut jsme v cíli. Ve Freiburgu jsme kdysi byli, ale malebné centrum si rádi projdeme znovu. Neobvyklé jsou strouhy vedoucí po ulicích i malá vinice. I tady míříme k jedné dopravní zajímavosti, pozemní lanovce zvané Schlossbergbahn, neboli Dráha na Zámecký vrch. Spodní stanice se nachází v městském parku a po 262 m lanovka překoná 73 výškových metrů. Spíše než lanovku připomíná šikmý výtah, je plně automatická a jezdí po ní jediné vozítko o kapacitě 25 cestujících. Ti si kabinu přivolají tlačítkem. Rozchod činí 1200 mm a stoupání 220 promile. V současné podobě funguje od roku 2008. Historie lanovky je ovšem mnohem starší, na stejném místě existovala visutá lanová dráha s osmi dvoumístnými kabinkami, postavená roku 1968. Když vznikla potřeba její rekonstrukce, byla raději nahrazena šikmým výtahem.

Freiburg(Breisgau): Schlossbergbahn, © Jiří Mazal, 7.5.2026

Přicházíme ke spodní stanici, obestavěné nevzhlednou plechovou přístavbou, a po zakoupení lístku se už vezeme v kabince nahoru. Zjišťujeme, že lanovka dojede sotva do půlky kopce. Zbytek cesty k rozhledně Schlossbergturm musíme po svých. Tlačí nás čas, takže sejdeme pěšky až na hlavní nádraží a kousek cesty se i svezeme tramvají. Zdejší systém metrového rozchodu dosahuje délky 35,7 km a provozuje pět linek. První tramvaje tu vyjely v roce 1901. Dnes patří k nejpočetnějším typům Urbos od španělského CAF, což jsou sedmidílné oboustranné vozy dosahující úctyhodné délky 42 m. Patří zároveň mezi nejnovější, dodávané od roku 2015. Rozšířené jsou taktéž mnohem starší GT8Z od německého Düwagu z roku 1994. Zastoupeny jsou i typy Combino Basic, Combino Advanced (od Siemense) a GT8N.

Freiburg(Breisgau): Tramvaj Siemens Combino Advanced v bráně Schwabentor, © Tomáš Kraus, 7.5.2026

Čeká nás jízda po hned několika velmi pěkných tratích, které patří na normálním rozchodu k tomu nejhezčímu v Německu. První z nich je Höllentalbahn z Freiburgu do Donaueschingenu, tedy z údolí Rýna do místa, kde soutokem potoků Breg a Brigach oficiálně začíná Dunaj. Trať stoupá od úvodních 268 m. n. m. až do 885 m. n. m. v Hinterzartenu, a to na délce 25,5 km. Stoupání tak dosahuje slušných 57,8 ‰, nejvyšší hodnota na německých hlavních tratích. Není divu, že zde do roku 1933 fungovala i ozubnice. Zatímco úsek do Neustadtu byl elektrizován již roku 1936, zbývající, frekvenčně podstatně slabší část, se dočkala drátů až v roce 2019. Na trati je množství tunelů i impozantní viadukt Ravennabrücke o délce 224 m. Ten byl původně ocelový s kamennými pilíři, ale v roce 1926 ho nahradil dnešní s podstatně větší únosností. V Titisee se odpojuje další velmi zajímavá trať do Seebruggu u jezera Schluchsee, kterou jsme kdysi projížděli. Dnes zde jezdí výhradně jednotky Coradia Continental, které v rámci linky S10 zajíždějí do Villingenu, a to ve dvojicích – jedna jednotka míří do Seebruggu.

Donaueschingen: Čela Coradie Continental, Regioswingeru a Regioshuttlu, © Tomáš Kraus, 7.5.2026

Z Donaueschingenu pokračujeme po Schwarzwaldbahn, další scénické trati, tentokráte dvojkolejné s hustým regionálním provozem. Ten na zdejší RE lince Konstanz - Karlsruhe už řadu let zajišťují vratné patrové soupravy DB Regio, vedené Traxxem. Schwarzwaldbahn vyniká řadou tunelů a smyček. Nejprve jedeme podél řeky Brigach a za Villingenem se trať začíná klikatit. Aby se omezilo stoupání, byla trať roztažena do několika smyček, takže sklon činí pouze 20-25 ‰. Není divu, že mezi stanicemi St. Georgen a Hausach činí vzdušná vzdálenost pouhých 21 km, zatímco železnice dosahuje 38 km. U stanice Triberg tak lze několikrát spatřit trať vinoucí se pod nebo nad vámi. Naši jízdu ukončujeme v Hausachu, kde máme chvíli čas – vlastně téměř hodinu, protože náš spoj se v Donaueschingenu ukázal nakonec se zpožděním téměř 40 minut (z Freiburgu jsme bývali mohli jet o hodinu později) a v Hausachu nám plánovaný spoj o několik minut ujel.

Hausach: Traxx DB Regio a bateriové Mireo SWEG, © Tomáš Kraus, 7.5.2026

Maloměsto o 5000 obyvatelích vyniká řadou pěkných domů kolem hlavní silnice a ruinou hradu Husen, nacházejícím se nad městem. Další cesta bude po spojnici Hausach – Schiltach, vedoucí podél řeky Kinzig. Po 14 km dlouhé spojce jezdí dvoudílné jednotky Siemens Mireo Plus B pokračující až do Freudenstadtu. Jsou elektrobateriové, takže absence elektrizace nevadí. Za Schiltachem se spolu se silnicí prodíráme údolím řeky Kinzig, přičemž nechybí řada tunelů a těsně před Freudenstadtem překonáváme 213 m dlouhý Lauterbadviadukt. Ve Freudenstadtu začíná „království“ karlsruhských vlakotramvají, které v rámci svých dlouhých ramen zajíždí až sem, resp. někdy i po úvrati dále do stanice Eutingen im Gäu.

Freudenstadt Hbf: Jednotky Siemens Mireo SWEG a Talent DB, © Jiří Mazal, 7.5.2026

Pokračujeme na sever po Murgtalbahn do Gernsbachu. Zatímco zastávkové osobní vlaky tvoří vlakotramvaje (nejčastěji typů GT8-100D/2S-M a ET2010), na kategorii RE jsou nasazovány jednotky Alstom Coradia Continental. Do jedné z nich usedáme, abychom se vydali po trati plné roklí, kde si vlak v úzkém prostoru klestí cestu s řekou Murg, přičemž mu pomáhá 10 tunelů, 8 mostů, a stoupání až 50 ‰. To nás čeká záhy ještě na území Freudenstadtu, do roku 1926 tu dokonce existovala ozubnice. Ve stanici Freudenstadt Stadt dráha také kulminuje (739 m. n. m.) a dodnes tu mohou jezdit jen vozidla podléhající zvláštnímu schválení. Obzvláště divoce působí úsek mezi Schönmünzachem a Forbachem jen s minimálním osídlením.

Vystupujeme v maloměstě Gernsbach, kde vlak zastavuje až v Gernsbach Bf a nikoliv v centrálněji položené zastávce Gernsbach Mitte. Do centra to však není nijak daleko. Gernsbach je velice pěkné čtrnácti tisícové městečko s útulným městským jádrem jak z turistického katalogu. Centrum je plné hrázděných staveb s množstvím kavárniček, které lákají k posezení (i když nikde nikoho sedět nevidíme). My nacházíme útočiště v hostinci, který se pyšní svou existencí od 16. století, nacházejícím se v prastaré rohové stavbě, kterou v průběhu času ostatní domy značně převýšily. Jsme jedinými hosty, ale i tak je jídlo výborné a dopřáváme si tradiční „Schnitzel“. Ubytování na okraji hlavního náměstí je nečekaně luxusní. Adaptovaný domek za jednou z velkých městských budov nabízí velký loftový apartmán s pseudozámeckým nábytkem a plně vybavenou kuchyní.

Gernsbach: Nábřeží řeky Murg, © Jiří Mazal, 7.5.2026

Příští den nás čeká turistika v podobě blízké Merkurbergbahn (též Merkurbahn), pozemní lanové dráhy na horu Merkur, vedoucí z opačné strany kopce, kde leží město Baden-Baden. Přes 5 km dlouhá trasa z Gernsbachu na 669 m. n. m. vysoký Merkur probíhá příjemně a na vrcholu se ocitneme chvíli před desátou, kdy zde začíná všechno fungovat – otevírá restaurace, odemkne se elektronický zámek u dveří rozhledny (přístupná zdarma, včetně možnosti svézt se retro výtahem), a začíná jezdit lanová dráha.

Merkurbergbahn o rozchodu 1000 mm překonává na 1192 m výškový rozdíl 370 metrů. Stoupání kolísá od 23 až ke 58 %. Lanovka byla zprovozněna roku 1913 a z bezpečnostních důvodů byl provoz ukončen roku 1967. Až roku 1979 se lanovka po rekonstrukci opět rozjela. Rozsáhlejší práce proběhly také v letech 2019-2020, ze kdy pocházejí i nové kabiny s imitací dřeva. V současnosti je lanovka bezobslužná a vozidlo si cestující přivolají sami, turniket se otevře po přečtení jízdenky, zakoupené v automatu nebo v pokladně.

Baden-Baden: Výhybna lanovky Merkurbergbahn, © Tomáš Kraus, 8.5.2026

Údolní stanice je napojená na bádenskou MHD, a lze se tak snadno dostat do centra lázeňského města, kam by se jinak pěšky šlo tak půl hodiny z kopce. Městské jádro je mimochodem dosti vzdálené od železniční stanice, dobrých 5 km. Kdysi dávno vedla do centra města i odbočná trať, dnes musí stačit nádraží na hlavním koridoru. Právě mezi nádražím a zastávkou Merkurwald (dolní stanice lanovky) jezdí autobus linky 205 ve střídavém intervalu 20 a 40 minut, zřejmě kvůli návaznosti na vlaky. Svezeme se tu elektrickým midibusem, ale jinak se městem proplétají spíše plné kloubové autobusy. Dříve míval Baden-Baden i trolejbusový provoz, a ještě předtím úzkorozchodnou tramvaj, obojím se dalo dojet přímo k lanovce, která měla i shodného provozovatele s tehdejší tramvají.

Baden-Baden: Kurhaus, © Jiří Mazal, 8.5.2026

Středu města vévodí rozsáhlý Kurhaus (lázeňský dům) s kolonádou, divadlo, kongresové centrum a řada luxusních hotelů, jejichž návštěvníci se mohou procházet místními parky. Trochu nás zklame tzv. Trinkhalle, kde v pozadí pěkné kolonády najdeme jeden jediný pramen, s varováním že není pitný. Dále nás především zajímá malý autobusový terminál Augustaplatz / Museum Burda, protože naše další kroky budou v režii autobusové dopravy. Chystáme se totiž vypravit přes Bad Herrenalb do Bad Wildbad. Autobus linky X44 z Bühlu do Bad Herrenalb má mírné zpoždění a postupně projíždíme malebnými vesničkami i Gernsbachem, který již známe. Potkáváme přitom množství školních dětí, které především svým rykem vůz zcela ovládnou. Zejména za Loffenau má cesta dosti horský charakter včetně serpentin. Žel na konečnou dorazíme pozdě a přípojný autobus nečeká.

Nezbývá než jet dalším a alespoň si prohlédnout lázeňské maloměsto Bad Herrenalb. Autobusové nádraží se nachází hned vedle vlakového, které je konečnou stanicí Albtalbahn, tratě z Ettlingenu. Právě sem začaly jezdit vůbec první vlakotramvaje z Karlsruhe, tehdy v roce 1961 bylo využito ještě klasické tramvajové napětí 750 V, a trať je uzpůsobena i pro jednosměrné tramvaje, a proto tu trať dokonce obkrouží smyčku okolo nádražní budovy. Za smyčkou je trochu patrné torzo krátké pozemní lanovky (šikmého výtahu) Falkenburgbahn, vedoucí k místní klinice. V roce 2012 byly potřebné investice pro udržení jejího provozu shledány neefektivními a dráha byla opuštěna na úkor minibusové dopravy.

Odcházíme do příjemného lázeňského centra s parkem a zbytek času posedíme v jedné z cukráren. V autobusu linky X63 potkáváme paní, kterou zaujme náš jazyk, a když se dozví, že jsme Češi, vypráví o tom, že babička byla ze Sudet. Překonáme už třetí kopec a vystupujeme v údolí řeky Enz už na zastávce Calmbach, do centra Bad Wildbad se dostáváme vlakotramvají. Ta zde využívá krátký úsek s tramvajovým napětím, proplétající se v těsné blízkosti různých kaváren na úzkém nábřeží. Chystáme se vyzkoušet místní pozemní lanovou dráhu, zvanou Sommerbergbahn. Počátek lanovky o rozchodu 1000 mm je v městské zástavbě a po 738 m vyšplhá na vrch Sommerberg. Výškový rozdíl činí 291 m a stoupání se pohybuje od 37 do 53 %. Dráha funguje od roku 1908 a v roce 2010 prošla kompletní rekonstrukcí, včetně dodání nových vozidel, které jsou již čtvrtou generací na dráze.

Vrch Sommerberg je oblíbeným výletním místem s výhledy do údolí, a také výchozím bodem řady turistických stezek. K novějším atrakcím patří Baumwipfelpfad, neboli stezka v korunách stromů. Má délku 1250 m a nejprve jdeme v úrovni stromů, které jsou kolem nás v různých výškách. Nechybí ani místa pro splnění různých pohybových úkolů. Na konci nás čeká 38,5 m vysoká vyhlídková věž, na jejíž vrchol se lze dostat pomocí 614 m dlouhé rampy. Výhled je zklamáním, není vidět prakticky nic zajímavého. Jsme sice nad korunami stromů, ale spatřit lze jen okolní lesy a kopce, města pod nimi však ne.

Vracíme se a do vlakotramvaje nastupujeme až na samotném konci trati, v zastávce Bad Wildbad Kurpark. Třídílná GT8-100D-2S-M patří už ke starším vozidlům, vyrobeným Duewag/Siemens v letech 1997-2005. Jsou samozřejmě dvousystémové, musí zvládat jak železničních 15 kV 16,7 Hz, tak „tramvajových“ stejnosměrných 750 V. Interiérově zaujmou středním článkem, který nemá boční dveře, je vybaven pohodlnějšími sedačkami a panoramatickými okny. Vyrážíme po Enztalbahn, téměř 20 km dlouhé trati do Brötzingenu s pokračováním do Pforzheimu. Do roku 2002 se jednalo o neelektrizovanou a málo užívanou lokálku. Až elektrizace, nasazení vlakotramvají a prodloužení o 0,68 km na dnešní konečnou Kurpark přineslo nový rozvoj. V současnosti je tu provozována linka S6 s jednotkami GT8-100D/2S-M a ET 2010.

Z Pforzheimu jedeme do stanice Karlsruhe-Durlach, konkrétně v dlouhé soupravě Flirtů dopravce Arverio. Jedná se o dceřinnou společnost rakouských ÖBB, která tento provozní soubor i s vozidly převzala od již zaniklého dopravce GoAhead s britským vlastníkem. Vlak je přeplněný, alespoň jednu sedačku ukořistíme, když spolucestujícímu napovíme, aby z ní odstranil svou tašku. Nedaleko stanice Karlsruhe-Durlach bychom našli další lanovku, zvanou Turmbergbahn. Nejstarší německá pozemní lanovka z roku 1888 však nyní prochází rozsáhlou rekonstrukcí, která má za cíl její prodloužení ke stanici tramvaje a zajištění bezbariérovosti.

My přesedáme do S-Bahnu do Heidelbergu. Až po uzel Bruchsal jedeme svižně, další jízda s mnoha zastávkami je přeci jen poněkud zdlouhavá. V Heidelbergu trávíme dvě noci v malém nepříliš útulném hotelu u nádraží a večer ještě vyrážíme do ulic města na večeři. Dojedeme tramvají do centra a procházíme se po hlavní ulici Hauptstraße. Všude je plno lidí a restaurace jsou obsazené. Nakonec seženeme místo ve venkovní zahrádce irské hospody a opět si dopřáváme pořádný „Schnitzel“.

Ve druhém díle článku se přímo v Heidelbergu svezeme nejen tramvajemi, ale i pozemní lanovkou, než si uděláme výlet do Wiesbadenu, abychom se pak domů vrátili se zastávkou u vůbec nejmladší německé pozemní lanovky.