Středomořskou Francií od Monaka po Toulouse – 2. díl

8.10.2025 8:00 Tomáš Kraus

V prvním díle jsme měli možnost trochu poznat Nice a Azurové pobřeží, nyní se již nacházíme v Avignonu a následuje další přesun na západ. Dovolenou zakončíme v Toulouse, metropoli Okcitánie, kam nás čeká ještě dlouhá cesta vlakem.

Minulý díl jsme ovšem zakončili zrovna v autě, při návratu z jednodenního výletu zpět do Avignonu. Vysadil jsem zbytek rodiny u našeho ubytování a sám pak dojel vrátit Renault k nádraží Avignon TGV. Po cestě jsem se mohl seznámit s avignonským tramvajovým provozem, protože jsem část trasy autem projel. Zatím jediná linka byla otevřena v roce 2019 a začíná na zastávce St. Roch nedaleko nádraží. Koleje vedou kousek podél městských hradeb (uvnitř nich nebylo myslitelné tramvajovou trať postavit), pak se odklání kolmo od centra na jih a vedou úzkou ulicí, kde jezdí většinou auta po kolejích. Až po napojení na širokou výpadovku získá tramvaj vlastní těleso a pokračuje ještě kus na jihovýchod, kde končí v zastávce St. Chamand u vozovny. Provoz zajišťují tříčlánkové tramvaje Alstom Citadis Compact v desetiminutovém intervalu a jeho ekonomické ukazatele zatím vycházejí velmi špatně.

Avignon: Tramvaj u městských hradeb, © Tomáš Kraus, 4.8.2025

Po odevzdání klíčků od auta jsem měl několik minut do odjezdu nejbližšího vlaku směr Avignon Centre. Na proceduru s aplikací SNCF Connect jsem neměl dostatek času, ani baterie v telefonu, a tak jsem zkusil automaty. Ve stanici jsem nenašel žádný automat ZOU, a tak jsem aktivoval ten, označený jako SNCF Grandes Lignes. Moderní automat měl dotykový displej a nebylo potřeba ničím točit. Na osobák do Avignon Centre mi jízdenku prodal, ačkoliv tato nejbližší stanice nebyla na výběr v seznamu rychlých voleb. I v tomto případě jsem musel zadat své jméno a datum narození. S vytištěnou jízdenkou jsem pak mohl nastoupit do jednotky AGC s nefungující klimatizací v jednom voze, abych po pár minutách mohl vystoupit ve městě.

Další den nás čekal poměrně krátký přesun k moři do letoviska Saintes Maries de la Mer. Posbírali jsme naše věci včetně prádla, které opět neušlo pozornosti holubů, a došli na nádraží, abychom popojeli vlakem do Arles. Zastavili jsme se ještě na WC, u kterých se teď zastavím také. Pozitivní je, že na důležitých francouzských nádražích toalety fungují a jsou dobře označeny. Někde se vstupuje přes turnikety, někde se hází mince (nebo přikládá karta) u vstupních dveří, v Avignonu Centre jsou zdarma. Bohužel, stav toalet, které nemají turnikety, nebývá příliš dobrý. Ale je to pořád lepší než WC v regionálních vlacích, kde jsme často našli znečištěnou mísu a nenašli toaletní papír a tekoucí vodu.

Avignon Centre: Lokomotiva řady 507200 s vlakem směr Marseille, © Tomáš Kraus, 5.8.2025

Náš vlak na regionální lince Lyon – Marseille, který jezdí zpravidla každé 2 hodiny, měl odjet z koleje číslo jedna. Ve stanici Avignon Centre je číslování kolejí následující – u budovy kolej číslo 2, ostrovní nástupiště s kolejemi A a B, vložená druhá budova (něco jako v Liberci) má před sebou kolej C, vedle sebe kusé koleje D a E, a až vzadu z opačné strany, mimo halu, se pak nachází kolej číslo 1.

Čekalo nás retro svezení, protože na této lince jezdí klasické soupravy vozů Corail s lokomotivou „zlomený nos“ řady 507200, na opačném konci je řazen řídicí vůz. Vozy jsou jak oddílové, tak velkoprostorové, a v celkem útulném interiéru se závěsy v oknech nás uvítaly bytelné lavice v mohutných železných rámech. Přišlo mi, že klimatizované vozy nejsou, ale něco jako nucená ventilace tam běželo, uvnitř nebylo horko. Což se hodilo, protože vlak nějakou dobu v jízdě nepokračoval. Asi třikrát se ozvalo něco z rozhlasu, zřejmě šlo o problém na trati, ale ostatní cestující zůstávali sedět, a tak jsme také trpělivě čekali, než se po 25 minutách vlak rozjel.

Arles: Řídicí vůz na konci, © Tomáš Kraus, 5.8.2025

Jinak ve vlaku vůbec žádný informační systém ani standardní hlášení neexistuje, a tak jsme si jistí výstupem v Arles byli spíš díky naší aktuální poloze v mapě, protože ani v samotné stanici není příliš informačních cedulí. Cesta z Avignonu trvá jen 17 minut a chvíli se jede poměrně zajímavou krajinou podél nízkých travnatých skal. Nádraží v Arles se nachází nedaleko centra tohoto historického města, kterému dominují římské koloseum a amfiteátr. Prošli jsme úzké uličky, něco pojedli na hlavním náměstí, a dokonce jsme náhodou zahlédli před domem, kde jsme před 6 lety s pomocí Airbnb nocovali, našeho tehdejšího hostitele, než jsme se odebrali na nejbližší zastávku autobusu nedaleko mostu přes Rhônu.

Město Arles provozuje autobusovou MHD s linkami označenými čísly, a dále tu existuje několik linek příměstských, které mají před číslem ještě písmeno A (jako aglomerace). Naše linka A50 do Saintes Maries de la Mer vyjíždí od nádraží v Arles, ve městě několikrát staví, než se vydá na silnici k moři, kam dojede za necelou hodinu. Potěšil nás posílený provoz linky, před 6 lety byl základní interval dvouhodinový, někdy se jezdilo častěji, ale někdy byla i v tom dvouhodinovém intervalu vynechávka. Teď se jezdí alespoň v hodinovém intervalu, a v některých částech dne, jako kolem poledne ve směru k moři, dokonce v půlhodinovém. Po nástupu a nahlášení cílové stanice mě řidič vyzval k přiložení karty ke čtečce, aniž by musel něco někde navolit, protože tu platí jednotný tarif 1,20 € bez ohledu na vzdálenost, stejně jako v městských linkách v Arles.

Saintes Maries de la Mer: Autobus z Arles v zastávce Les Razeteurs, © Tomáš Kraus, 8.8.2025

Saintes Maries de la Mer je jedním z mála přímořských letovisek ve východní části Lvího zálivu, kde je krajina zcela plochá a plná vodních lagun. Jedinou linkou veřejné dopravy je právě autobus A50 z Arles, do nedalekého Le Grau du Roi pak vede železnice z Nîmes. Kdysi dávno jezdil vlak i do Saintes Maries, pozůstatkem jsou pilíře mostu přes Rhônu se sochami lvů hned u nádraží v Arles, na okraji Arles je pak patrné těleso na vysokém náspu. Přímo v centru Saintes Maries pak najdeme Place de l’Ancienne Gare, tedy Náměstí u bývalého nádraží, ale to už na místě patrné není.

Ubytování jsme si na tři noci rezervovali v maličkém hotelu v centru, tentokrát včetně typické francouzské snídaně na soukromé předzahrádce. Saintes Maries je hlavním centrem oblasti zvané Camargue, kde se mezi všemi těmi lagunami chovají bílí koně, a také býci, používaní na maso a také na býčí zápasy, byť zde se na rozdíl od Španělska zvířata při zápase nezabíjejí. Při jedné cestě na pláž jsme náhodou zahlédli opatrnou překládku býků z auta do místní arény na večerní vystoupení. Kromě toho zde volně žijí plameňáci, nejlépe se dají pozorovat ve středisku Pont du Gau několik kilometrů od Saintes Maries (kde staví i autobus A50), kde se za poplatek dá projít po dřevěných chodníčcích mezi lagunami. Díky výletu turistickým vláčkem po okolí jsme zjistili, že plameňáky potkáme i přímo na okraji městečka.

Saintes Maries de la Mer: Příprava na pláži na vystoupení v aréně, © Tomáš Kraus, 6.8.2025

Čas jsme jinak trávili převážně koupáním v moři, které bylo překvapivě studené, a občas jsme ochutnali něco z místní kuchyně. Kromě spousty restaurací se v uličkách centra dá najíst v bistrech, kde se různé pokrmy (nejen) z mořských plodů prodávají na váhu rovnou z velkých pánví. Nízké zástavbě městečka dominuje kostel, jehož kamenná střecha je během dne za malý poplatek přístupná jako vyhlídková terasa.

Čekal nás pak poslední větší přesun, a sice do historického města Carcassonne. Vlakem je dostupné poměrně snadno, stačí jet po hlavní magistrále při pobřeží na západ a odbočit ve městě Narbonne do vnitrozemí směrem na Toulouse. Našel jsem šikovný regionální spoj, který ve vhodný čas jako přípoj od poledního autobusu A50 odjížděl přímo z Arles do Narbonne. V tomto městě jsme si mohli udělat krátkou pauzu a podívat se do nedalekého centra k arcibiskupskému paláci a katedrále, a potom něčím dojet tu poslední půlhodinu do Carcassonne. Bohužel, udělal jsem tu chybu, že jsem začal jízdenky řešit asi 24 hodin před odjezdem, a to už byl tento vlak do Narbonne vyprodaný. Stejně jako další dva vlaky, které jely po něm s přestupem v Avignonu, a stejně jako další přímý vlak z Arles po 4 hodinách. Mimo hru byl také přímý IC vlak, u něj již 3 dny dopředu svítilo, že je zrušen. A nedaly se využít ani vlaky inOui (TGV), které do Narbonne sice jezdí, ale odpojují se z VRT od severu mimo Avignon a Arles.

Saintes Maries de la Mer: Výhled ze střechy kostela, © Tomáš Kraus, 7.8.2025

Podle dostupného spojení, na které jsme lístky ještě sehnali, jsme tedy museli poslední den u moře ještě téměř do 14 hodin squatovat s věcmi na pláži. To dětem nevadilo, ale úplně jim to neprospělo, protože ke konci pobytu začaly teploty už celkem nebezpečně růst, na což upozorňovala dokonce i aplikace SNCF Connect. Autobusem A50 jsme se vrátili do Arles, které jsme opět trochu napříč prošli a zchladili se zmrzlinou, protože přípoj na vlak nevycházel moc šikovně. S ručníkem na hlavě, namočeným do vody na nádraží v Arles, jsme pak očekávali náš vlak, nejprve do Avignonu.

V protějším směru Lyon – Marseille se ve stanici opět ukázala klasika s Coraily, ale na našem spoji, který v Avignonu končil, přijela čtyřvozová jednotka AGC. Rozesadili jsme se na pár volných míst v tichém oddíle a za 17 minut jsme opět vystupovali ve známé stanici Avignon Centre. Po půlhodinové pauze nás čekal spoj do Narbonne, kterým jsme měli jet 2,5 hodiny celou jeho trasu. Naštěstí jsme viděli stát soupravu u nástupiště, a tak jsme mohli obsadit místa, než bylo nástupiště vypsáno a dorazil tam dav z haly.

Arles: Přijíždí AGC z Marseille směr Avignon Centre, © Tomáš Kraus, 8.8.2025

Tentokrát šlo o dvojici čtyřvozových jednotek AGC, akorát v červeném nátěru liO, protože kousek odsud na západ už začíná region Okcitánie. Obdobně jako zdejší ZOU, okcitánské regionální vlaky jsou všechny značené liO, „meziregionální“ spoje pak liO+ZOU. Těžko říct, jestli by spojení mezi Arles, Avignonem a Nîmes nebylo kvalitnější, nebýt hranice regionů, ale je pravda, že některé dodatečné vlaky na západ jsou výchozí až z Nîmes. Hlavní interval na lince z Avignonu je hodinový a pokud vlak nekončí v Narbonne, pokračuje až do Perpignanu, nebo i do pohraničních stanic Cerbère a Portbou na španělských hranicích.

Náš vlak byl celou cestu skutečně poměrně plný, police byly zaskládané velkými zavazadly, na dalších kufrech seděli cestující v uličce. Je škoda, že na takové páteřní relaci není (téměř) možné využít trochu šikovnější vozidla, než čistě regionální jednotky. Klasické soupravy tu potkáme jen na zmíněné lince InterCités z Marseille do Bordeaux, což je u SNCF taková výběhová kategorie. Ale je třeba uznat, že všechny francouzské regionální vlaky, které jsme potkali, jsou na přepravu větších kufrů zařízené, disponují nejen prostornými policemi nad sedadly, ale i dalšími regály někde na krajích.

Avignon Centre: Dvojice jednotek AGC v barvách liO, © Tomáš Kraus, 5.8.2025

Celá cesta do Narbonne ubíhala poměrně svižně, ačkoliv v několika úsecích se vlak doslova ploužil. Po odpojení z marseillské tratě jsme překročili Rhônu a zanedlouho zastavili v malém terminálu Nîmes Pont du Gard, kde naši trať kolmo kříží VRT od Lyonu, která má v horním patře svá nástupiště. Jméno slavného římského akvaduktu v názvu stanice může být trochu matoucí, nachází se odsud dál, než z centra města Nîmes. Po chvíli ploužení jsme se dostali i do zajímavé stanice Nîmes Centre, zabudované do viaduktu v centru města.

Dalším důležitým bodem na trase pak byl Montpellier, v jehož betonové stanici jsme chvíli postávali po boku protisměrného inOui. Některé rychlovlaky staví přímo ve městech Montpellier a Nîmes, jiné využívají vysokorychlostní trať, pro kterou má Montpellier stanici Montpellier Sud-de-France mimo město. Dále na západ ovšem VRT pokračuje už jen kousek, po konvenční trati pod stejnosměrnou trolejí musí jet potom všechno. Za okny se nám mihla i jedna fialovo-bílá španělská souprava. Krajina je zde rovinatá a poměrně vyprahlá, projížděli jsme kousek od pobřeží, ale i na opačné straně jsme viděli různé laguny, například u většího města Sète, jehož stanice disponuje i ocelovou krytou halou. A tu ostatně najdeme i v uzlové stanici Narbonne, kam jsme s drobným zpožděním dorazili.

Narbonne: Přestup z AGC do Regio 2N, © Tomáš Kraus, 8.8.2025

Jako přípoje tu čekaly zde úvraťující vlaky směr Perpignan a Toulouse, tvořené elektrickými jednotkami Regio 2N. Tyto soupravy vyráběl Bombardier pod obchodním jménem Omneo, zakázku čítající přes 400 jednotek pro Francii pak dokončil už Alstom. Vlak má stavebnicovou koncepci a zvenku opravdu působí tak, že to někdo postavil ze stavebnice. Jedna hlava je dvoupodlažní, druhá jednopodlažní, uzpůsobená pro imobilní osoby. Mezi tím se pak střídají krátké dvoupodlažní články s oddíly pro cestující, a ještě kratší články jen s dvojicí nástupních dveří a elektrickou výzbrojí. Ve verzi pro liO jsou sedačky v uspořádání 2+2, ale existuje i Intercity provedení 2+1, stejně jako příměstské 3+2. Obdobně jako jednotky řady TER 2N NG, i tento dvoupodlažní vlak působí uvnitř velmi stísněně. Stropy jsou nízké a schodiště do patra z dálky připomíná žebřík na půdu. Za největší slabinu považuji ale přepravu kol, protože stačí několik cyklistů a články s nástupními dveřmi jsou ucpané, že se do vlaku pořádně nedá nastoupit, ani jím projít.

Náš vlak směr Toulouse zamířil do vnitrozemí a po půlhodině svižné jízdy jsme vystupovali před 20. hodinou v Carcassonne. Zdejší nádraží přímo přiléhá k historickému centru města, kde najdeme pravoúhlou síť klidných ulic téměř bez aut, v jejichž středu to žije na náměstí Place Carnot. A přibližně tam jsme našli naše poslední ubytování, v zajímavě řešeném bytě s průchozí koupelnou, kde žádná podlaha nebyla rovná, a báli jsme se, jestli nám některé dveře nezůstanou v ruce. Kdo se nebál, měl možnost vyjít po subtilním železném schodišti na střechu domu, odkud se z terasy naskýtal pěkný výhled na středověkou pevnost Carcassonne.

Carcassonne: Cesta k pevnosti přes most Pont Vieux, © Tomáš Kraus, 9.8.2025

A právě tam jsme zamířili další den hned v 8 ráno, protože předpověď počasí hlásila na tento den 38 °C. Téměř dokonale zachovalá pevnost s mnoha věžemi na kopci, která se stala inspirací pro stejnojmennou deskovou hru, je sama o sobě přístupná volně a zdarma – některé přístupové cesty v podobě pěšiny skrz boční věže jsou i docela nenápadné. Do vlastního hradu uvnitř a na hradby se pak platí relativně vysoké vstupné. Jinak se v areálu nachází samozřejmě spousta restaurací, obchodů, i menších hotelů. Z města se tam dá trochu přiblížit pomocí autobusové MHD, ale není to nutné, z náměstí Place Carnot je to něco přes kilometr, cestou se překonává pěkný starý most přes řeku Aude.

Okolo poledne jsme se šli schovat na pokoj, vybavení nějakým obědem z tržiště. Sortiment se oproti Nice a Saintes Maries pochopitelně změnil, chyběly mořské plody a tropické ovoce také ubylo, více se to podobalo našim trhům. Místní restaurace pak lákaly na cassoulet, typické jídlo zdejšího regionu – něco jako francouzský Eintopf s různými druhy masa a fazolemi. Ubytování jsme opustili až k večeru, kdy jsme se zchladili v cukrárně a vyrazili pak na projížďku lodí po kanále du Midi, nazvanou „městská plavba“. Cestou totiž byla vidět středověká pevnost Carcassonne… v jednom místě, a to když se člověk v lodi postavil. Ale zajímavý byl především samotný Canal du Midi.

Carcassonne: Zdymadlo Saint Jean, © Tomáš Kraus, 9.8.2025

Vodní cesta vznikla již v 17. století, aby propojila Středozemní moře s Toulouse, odkud se tehdy dalo pokračovat po řece Garonne do Atlantiku, později tam vznikl paralelní kanál. Canal du Midi měří 240 kilometrů, najdeme na něm přes 60 zdymadel a několik akvaduktů. Vznikl kvůli přepravě zboží, ale se šířkou 15 metrů a hloubkou 2 metry už dnes tento účel plnit nemůže a jeho využití je turistické. S námi (a dalšími převážně španělsky mluvícími cestujícími) loď vyrazila od zdymadla přímo před nádražím v Carcassone k nejbližšímu zdymadlu směrem na východ, kterým jsme projeli dolů a opět nahoru. U zdymadel stojí kamenné domky pro obsluhu, která dnes chodí po břehu s bezdrátovou skříňkou, a z té ovládá vrata a šoupátka. Plavba byla naplánovaná tak, abychom ještě stihli projet zdymadlem před 19. hodinou, kdy jejich provoz končí.

Poslední den nás čekal už jen návrat domů přes Toulouse. Sehnat něco v Carcassonne k snídani v neděli ráno se ukázalo obtížné, pekárny jsou zavřené, některé obchody otevírají v 9 ráno (plus mínus), ale pečivo mají spíše jen balené, pokud vůbec nějaké. Jeden Carrefour byl po otevření stejně vyjedený jako předešlý den, například regál s chlazenými nápoji byl prázdný. Každopádně jsme nikam nespěchali, náš vlak odjížděl až před polednem. V Carcassonne staví také vlaky inOui a IC, ale provoz je tam poměrně poklidný. Odbočuje tu vedlejší trať na jih do Quillanu v předhůří Pyrenejí, s tím že na vzdálenější polovině za Limoux jezdí náhradní autobusová doprava, ale ještě letos by se tam vlaky měly vrátit. Uvažovali jsme o návštěvě dinoparku přímo u nádraží Espéraza, ale horké počasí nás odradilo.

Na našem spoji jela opět souprava Regio 2N, tentokrát nebyla tak plná. Cesta do Toulouse trvá rovnou hodinu a vlak poměrně svižně projíždí krajinou, která je čím dál tím méně zajímavá. Ve stanicích je patrné, že bývalý rozsah kolejiště už není potřebný, udržují se obvykle jen nástupiště u dvou hlavních kolejí, ale ta jsou v dobrém stavu, včetně fungujícího infosystému. Na hlavním nádraží Toulouse-Matabiau jsme si nejprve došli na WC (opět nám přišlo lepší zaplatit na nádraží, než jít ve vlaku) a vyrazili jsme na krátkou prohlídku města.

Toulouse má od roku 1993 lehké metro systému VAL, které dnes jezdí na dvou linkách a třetí se staví. Stanice u nádraží na lince A se jmenuje Marengo – SNCF (což pro cizince není úplně intuitivní), fyzicky se nachází pod komplexem Marengo za nádražím, ale vede tam přímo z přednádraží podchod. Ten byl ovšem uzavřen, a tak jsme museli podle šipek přejít nadchod nad zhlavím. Nebylo to ale daleko, s tím že téměř stejně vzdálena byla stanice Jean Jaurès, přestupní mezi linkami A a B. Jízdenky na metro jsem předem nezkoumal, předpokládal jsem, že půjde tapovat kreditkou, a nemýlil jsem se. Kromě čtečky místních kartiček je u turniketu čtečka bezkontaktních kreditek, která pípne tolikrát, kolikátého cestujícího na jednu kartu odbavuji.

Na lince A byla nástupiště již dodatečně prodlužována, ale i tak působí stanice poměrně komorně. A to jsme ještě neregistrovali cedule „rame courte“ (krátká souprava), takže jsme nic netušíc čekali v přední části stanice, než jsme si všimli, že čelo soupravy za bezpečnostní stěnou zastavuje už v její polovině. Následoval úprk dozadu a naskočení do nebezpečně se zavírajících dveří, které mi sevřely popruhy batohu – naštěstí jen ty od vozu, ne ty na nástupišti. Automatické metro na pneumatikách na rozchodu 1620 mm působí stísněně nejen svou celkovou délkou, úzké vozy jsou neprůchozí. Pod městem se pohybuje ale svižně, ve stanicích neztrácí čas a ihned po zabouchnutí dveří se dynamicky rozjíždí. Linka má několik nadzemních úseků, my jsme ale cestovali pod centrem komplet v podzemí jen do stanice St. Cyprien – République.

Naši procházku městem jsme přizpůsobili času, počasí a batohům na zádech, ale i tak jsme to hlavní viděli. Začali jsme na elegantním mostě St. Pierre, jedním ze symbolů Toulouse. Slouží jen pěším a cyklistům, a kromě chodníků na něm najdeme i různé altánky s křesly a lehátky, případně sportovní prvky. Dobře vidět je sousední Pont Neuf, který překračuje řeku Garonne o něco výše proti proudu. Příjemnými ulicemi jsme došli na náměstí u Kapitolu (radnice) a s výhledem na hlavní baziliku svatého Saturnina jsme cestu ukončili na bulváru okolo centra.

Toulouse má tu výhodu, že bylo dlouhou dobu především centrem zemědělského regionu, a vyhnula se mu industrializace, která později způsobila jiným francouzským městům strukturální a environmentální potíže. Město se později rozvinulo až s leteckým a kosmickým průmyslem, které mu zajistily růst při zachování příjemného životního prostředí. Možná to bylo tím, že byla prázdninová neděle, ale centrum mi z té krátké procházky připadalo velmi přívětivé, téměř žádná auta, a to ani na okružním bulváru, který se dal pohodlně přejít.

Na stránkách letiště v Toulouse se dá najít informace, že se tam dá dojet tramvají linky T2 – ovšem na té samé stránce také stojí (již pravdivá) informace, že tramvaj z důvodu přestavby plochy před terminálem dočasně nejezdí. Později se na letiště vrátí, ale přímo do centra jezdit nebude, což nečinila ani předtím. Tramvaje v Toulouse jsou také novodobým systémem, aktuálně jezdí jediná linka T1, která vede od severozápadu a končí na jižním okraji centra, T2 byla její odbočkou. Dnes se na letiště dá dostat autobusem linky Aero (nemá žádné jiné číslo, značí se i symbolem letadla), která po 15 minutách vyjíždí z terminálu Marengo – SNCF, a s několika zastávkami na bulváru u stanic metra dojede na nedaleké letiště. Po nástupu do elektrobusu jsme se odbavili opět tapováním kreditkou, tentokrát za celkem vysokých 9 € na osobu, a čekalo nás asi 20 minut cesty. Zpočátku se jeden cestující snažil marně otevřít okno, klimatizace nějak neběžela, ale naštěstí se za chvilku spustila.

Aerolinky Smartwings nedávno oznámily plánované zahájení přímých letů z Prahy do Toulouse, ale nám nezbývalo než cestovat s přestupem. Nejlepší možností se ukázalo spojení přes Amsterdam s nizozemskými KLM, které z Toulouse odlétaly v 17 hodin. Na prvním letu byl původně psaný menší Embraer, ale nakonec to bylo upraveno na Boeing 737, který pak letěl tradičně i do Prahy. Na poklidném letišti v Toulouse, z jehož opačné strany přiléhá hlavní závod výrobce Airbus s nahromaděnými letouny včetně A380 a Belug v různých barvách, nás Boeing naložil a s Francií jsme se prozatím rozloučili.

Dovolenou v jižní Francii hodnotíme jako úspěšnou, prakticky vše nám vyšlo, přesuny jsme zvládli, nikde jsme se neztratili. Oproti minulému výletu se zlepšilo poskytování informací, možnosti plateb za jízdenky i organizace provozu, někde došlo i k navýšení obsluhy a samozřejmě i k modernizaci vozového parku. Příští léto zamíříme nejspíš někam na sever, ale Francii nejspíš budeme poznávat i někdy nadále.