Cestování (nejen) vlakem s jedním infantem

1.7.2025 8:00 Libor Peltan

Jak se cestuje s malým dítětem vlakem? Nám citelně snáze než autem. Fotograficky doprovázené rozvláčné povídání “proč a jak” občas zabíhá do vyprávění konkrétních cest, jindy ryze subjektivně hodnotí pocity a zkušenosti při nich nabyté.

Narození potomka bývá stereotypně považováno za moment, kdy si i skálopevní šotouši houfem pořizují osobní auta k individuální dopravě. My jsme si už dříve též užili různé aspekty motoristického života a myšlení. Nejprve nám za covidu půjčil bratr na pár měsíců velkou ojetou Mazdu. Bývali jsme si ji mohli nechat, ale když se ukázalo, že jen za povinné ručení bych ročně platil pěticifernou částku, s díky jsem ji vrátil. Podruhé nám na týdny před a po porodu poskytnul tchán o poznání modernější a velikostně adekvátnější Fabii.

Z obou období jsme si odnesli různé zážitky, například startování kabely v časovém stresu s úplně vybitou baterkou, dofoukávání ucházející pneumatiky na pražské Magistrále s třítýdenním miminem spícím vzadu, najetí na obrubník při sledování provozu ze všech směrů na obří křižovatce v Plzni cestou na svatbu, či různé navigační minely ústící ve větší či menší zajížďku, hlavně na dálnicích.

Weimar: Hynek (1 měs) poprvé na hotelu, 18. 11. 2022 © Libor Peltan

Kromě nutnosti neustálého řešení různých záležitostí kolem vozidla a relativně vysokých nákladů při malinkém průměrném nájezdu nás však od trvalého pořízení osobního auta odrazovala nutnost ho řídit – udržovat pekelné soustředění po celou dobu jízdy a z toho plynoucí únava při činnostech následujících; a unést obří odpovědnost, kdy sekundová ztráta pozornosti může snadno vést ke značným škodám na majetku nebo i na životě. Pocitově vzato, cestování veřejnou dopravou je bezstarostné, navíc i levné a jako bonus se třeba při výletu nemusíte vracet do výchozího bodu. Neopominutelným aspektem je rovněž parkování, které bylo v cíli cesty vždy potřeba předem nastudovávat. Před domem jsme ho měli sice zdarma, ale nelíbilo se nám, že tam obecně vzato zdarma je a vede to ke špatnému prostředí k životu.

Naopak k rozhodnutí, že s dítětem cestovat chceme a budeme vlakem, nás vedly relativně pozitivní zkušenosti už z prvních pokusů v tomto směru. Prubířským kamenem se ale měla stát hned s koncem šestinedělí cesta do Výmaru na konferenci, která kromě zajímavých přednášek a setkání s milými známými posunula Terku i profesně. Jenže někdejší německé hlavní město je železnicí z Prahy dosažitelné více než nešikovně: nejlogičtější zajížďka přes Drážďany vycházela (v bodě rozhodnutí jen pár hodin před odjezdem) neúměrně draho, a tak volba padla na dobře navazující spojení lokálkami přes Vojtanov a Greiz, kde šel snadno skombinovat Sachsen Ticket s českým jízdným.

Ejpovice (cca): Hynkův životní rychlostní rekord v rámci cesty do Výmaru, 17. 11. 2022 © Libor Peltan

Sedmihodinová jízda se třemi plánovanými přestupy se nesla v poklidné nervozitě, byť zbývajících hodin i přestupů postupně ubývalo. Když už byl poslední přípoj dne v Geře málem na dosah, najednou ve stanici Wünschendorf stojíme a po chvíli nás průvodčí z motoráku Vogtlandbahn vyhání se slovy o mimořádnosti a o náhradní autobusové dopravě, kterou má zajistit DB, a proto o ní nic víc neví. S dalšími asi patnácti spolucestujícími tak nacházíme autobusovou zastávku a čekáme – marně. Infant naštěstí vycítil, že se něco děje, a takticky usnul. Ani po třičtvrtěhodině bus nepřijíždí a pravidelná linka sem o nedělním večeru také nezavítá.

Jednou z nevýhod cestování s dětmi je, že je problematické shánět taxíka a prakticky nemožné stopovat. To ovšem platí asi pro všechny mody dopravy, ostatně pokazit se může i to vlastní auto. A tak se upínáme na uniformovaného policistu, jenž je jedním z postižených, a ač zprvu moc aktivity pro naši záchranu nevyvinul, nakonec nám slíbil odvoz autem, kterým pro něj přijede syn.

Adorf (cca): Hynek (1 měs) poprvé v zahraničí, 17. 11. 2022 © Libor Peltan

Do třídvéřové Toyoty jsme se naskládali tím způsobem, že my s Terkou jsme seděli na zadních nouzových sedačkách (bez šance se připásovat), na klíně korbičku kočárku se spícím prckem, kufr zabrala samotná krosna a podvozek kočárku měl policajt vpředu na klíně. Byť jeho syn z vlastní iniciativy značně překračoval povolenou rychlost, dorazili jsme k hauptbahnhofu v Geře pár minut poté, co odjel vlak o hodinu pozdější, než původně plánovaný, a tak jsme další hodinu museli prolelkovat, než jsme bez dalších příhod docestovali do Výmaru. Nutno dodat, že vnější projevy nelibosti se projevovaly především u Terky, zatímco malý prořval až posledních 10 minut pěšího přesunu do hotelu.

Cestu zpátky jsme pojali stejnou trasou s tím, že mezi Gerou a Greizem byla rovnou plánovaná výluka. Náhradní autobus jel, jak měl, a ač to byla pro potomka dosud nejdelší autobusová jízda, dalo se to za cenu pár minut pláče přežít. Horší pak už byl v závěrečném expresu z Chebu, přece jenom, bylo toho na něj celkově dost. Poznámka korektorky: podle mých vzpomínek jsem nerudná byla já, synek byl v klidu. Celkově se však akce vydařila a stala se významnou počáteční zkušeností, od níž se napříště odvíjelo plánování i realizace dalších cest.

Warszawa/Muzeum Narodowe: Hynek (5 měs) v retro Konstalu, 27. 1. 2023 © Libor Peltan

Čtvrtrok rajzování v rámci republiky mezi příbuznými a kamarády, zahrnující vánoční šílenství, nám dodal kuráž v únoru vyrazit za varšavskými přáteli, disponujícími o chlup větším špuntem. Obávaná osmihodinovka v denním vlaku podtrhla předchozí kratší zkušenosti, jež se dají shrnout do přirovnání, že kupé, není-li plně obsazeno, funguje podobně jako obývák doma. A je-li potřeba větší rozptýlení, nabídne ho chodbička a výrazně červený hasičák. Nebo nějaké tlačítko. Zkrátka jsme to zvládli a řev nastal až v poslední čtvrthodině, kdy už jsme vyhlíželi stanici Zachodnia. Dnes si zpětně říkám, jak bylo cestování s ještě nelezoucím kojencem vlastně pohodové oproti kreativnímu frekventantovi jeslí s vlastním názorem. To platí i pro zvládnutý výlet do Piaseczna a další program, který jsme si za pár dní v polské stolici navymýšleli.

Zpáteční pokus s nočním vlakem měl být pohodovější, ostatně vlastní kupé bylo garantováno – a patřičně zaplaceno. Jenže uspořádání double ani triple nepřineslo kýžený efekt spánku a nakonec se Terka promlátila a prokojila většinou noci. Průvodce z JLV byl sice milý a úslužný, technika jinak stále ještě moderně působícího WLABmz nám však dala zabrat, když se uprostřed noci bez varování dvakrát zničehonic rozsvítila světla naplno a musel jsem je zas bleskurychle vypnout, když už ti dva konečně zabrali. No a v pět ráno za Českou Třebovou se rozsvítila zas, a natvrdo, aniž by bylo možné je eliminovat. Sice jsem hned udeřil na průvodce a ten zjednal nápravu, ale pak už jsme se moc nevyspali, ani za cenu ignorování podané snídaně. Ještě že jsme měli celou neděli na rekonvalescenci.

Hněvice (cca): Hynek (6 měs) na snídani v jídeláku, 5. 4. 2023 © Libor Peltan

A protože intenzivní zážitky se rychle mění na nostalgické vzpomínky, už za dva měsíce sedíme zas v dálkovém vlaku – jak fotka napovídá, rovnou v jídelním voze. Na programu je velké německé turné: rodinní přátelé v Hagenu u Osnabrücku, terčini kamarádi v hesenské vesničce Fronhausen a nakonec známosti z někdejšího pobytu v Regensburgu. Trasa byla mírně přizpůsobena nabídce levnějších jízdenek: nejdříve přímo do Hamburku v kombinaci s Niedersachsen Ticketem, pak netypickou tratí přes Siegen, míjející Dortmund i celé Porúří, a nakonec už přímočaře, až na to, že e-shop DB dovolil na jednu Sparscheine přerušit jízdu na více než den a navíc nabízené nejlevnější jízdné bylo rovnou do první třídy.

Výlet jsme si pochopitelně nemohli užít tak, jak by to šlo bez dítěte – například přestup v Berlíně mezi útulným dětským kupé ČD a zaplněným velkoprostorem v ICE jsme strávili jen lelkováním na Hbf. Ale v Brémách jsem si vzal za cíl projezdit z dřívějška zbývající tramvajové tratě s miminem v nosítku. Až na to, že ve vedru toho moc nenaspalo a závěrečný přesun k nádraží by bývalo prořvalo, nebýt náhodné spolucestující, která na něj celou cestu mrkala a jukala.

V rámci pobytu u Osnabrücku jsme si střihli i vyjížďku autem do Münsteru, která nám připoměla, že náš prcek snáší připoutání do autosedačky tak nanejvýš 20 minut (což se opakovaně ukázalo při dalších občasných příležitostech). Zbytek celé odyseje strávený ve vlacích byl však zvladatelný, i když to bylo pochopitelně mnohem náročnější, než by bylo bez dítěte, ale … to už bych se opakoval.

Siegen (cca): Hynek (6 měs) během dlouhého přejezdu Natrup-Hagen -- Fronhausen, 9. 4. 2023 © Libor Peltan

Na léto jsme si naplánovali rodinnou dovolenou s tchánem a tchyní, kteří trvali na cestě autem s tím, že ho svými věcmi zároveň zaplní, až bychom se do něj všichni nevešli, a navrhovali auta dvě. My jsme raději směrem do Itálie doletěli a směrem zpět pomalu dovláčkovali, což nám přineslo příhody, popsané v [1]. První experiment s létáním na dost krátké trati přinesl závěr, že samotný let byl oproti očekávání pohodový, nejnervóznější bylo čekání mezi přistáním a výstupem. Pražské letiště má skvělé dětské koutky, umožňující navíc setkávání s malými spolucestujícími, zato to bergamské je více než nehostinné.

O poznání šílenější cesta k domovu se dvěma přespáními ve stanu a nečekanou změnou trasy na poslední chvíli si opět vysloužila přívlastek “náročná”, hlavně první den, kdy jsme opakovaně lekali horkem. Když jsme se ale na jeho konci koupali v alpské bystřině, Hynek už byl tak zmožený, že krátce zaplakal a usnul prakticky vestoje. Ani pro něj to však nebyla jen samá tortura, třeba lanovku v Bolzanu si viditelně užil, vlastně se mu líbilo leccos, paradoxně třeba i lezení v přeplněném, špinavém a nedoklimatizovaném vlaku. Intenzivní bezmála třídenní putování bylo dlouhé, ale nějak jsme si na ten režim zvykli, i když jsme si museli zvyknout i na neustále černé dlaně infanta, nezastavitelně lezoucího po vlacích, nádražích a jiných površích. Ten zvuk ťapání dlaněmi, kdy už zpoza rohu víte, že se k vám blíží ušpiněné dítě, které si vzápětí pochopitelně strčí ruce do obličeje a do pusy, máme dodnes vrytý v paměti.

Bolzano: Hynek (9 měs) utrmácený ale šťastný na lanovce, 10. 7. 2023 © Libor Peltan

S rostoucí zvědavostí a pohyblivostí dítěte začínaly být čím dál nesnestitelnější dlouhé souvislé jízdy v jednom spoji. Častější přestupování znamenalo vítané vyrušení, ideální bylo naplánovat různé prostoje na hřištích, což zajišťovalo i změnu v činnosti a prostor pro požadovaný pohyb. S blížícím se rokem věku se nám podařilo stabilizovat režim, kdy denní i noční spánek přicházel pokaždé ve stejný čas, pokud se správně inicioval. Cestování a změny prostředí sice harmonický chod znatelně narušovaly, ale za cenu většího úsilí se i tak dařil udržovat. Tím pádem šlo plánovat přejezdy tak, aby ty nejobávanější pasáže malý prospal.

Podivuhodně dlouho jsme byli zvyklí cestovat bez kočárku, jen s nosítkem, což je zdánlivě mnohem víc “na lehko”; na druhou stranu ve veřejné dopravě nebývá kočárek až takový problém a člověk se s ním tak nenavláčí s prckem samotným i dalšími věcmi.

Jak dítě přestávalo být miminkem, měla Terka potřebu se postupně realizovat i profesně, což ovšem v některých případech obnášelo několikadenní výjezdy do různě pitomých míst – například takový koncentrační tábor Flossenbürg je vzdušnou čarou blízko, ale hromadnou dopravou na několik hodin cesty. Protože bylo batole stále kojené, znamenalo to, že cestovala celá rodina. Časy odjezdu a jízdy jsme sice plánovali s ohledem na spánky prtěte, ale při delší cestě to stejně pomohlo jen částečně. Pro mě byl ovšem beztak náročnější samotný pobyt v destinaci a péče o dítě v cizím prostředí s cizím harmonogramem, takže si nějak nevybavuju, že by nastávaly větší komplikace při cestách samotných.

Furth im Wald (cca): Hynek (10 měs) prvním ranním vlakem do Bavorska, 31. 7. 2023 © Libor Peltan

Abych byl spravedlivý, jeden z týdenních výjezdů byl naopak kvůli mé konferenci v Krakově, s výhodou hlídací služby na místě a následné blízkosti varšavských přátel, kam jsme se posléze na víkend odebrali. První přejezd Praha – Osvětim (kde byla naplánovaná pauza na odpočinek a setkání s kamarády v kavárně) byl pro nás, zvyklé na cesty za příbuznými do Beskyd, vlastně pohodový. Jediným emočním zpestřením bylo, když pár minut před odjezdem na peroně libeňského nádraží Terka zjistila, že jízdenku, koupenou týdny předem, nemá vlastně vůbec koupenou, protože po ověření platby kartou nepřeklikla zpět do appky dopravce.

Přejezd Krakov – Varšava jsme realizovali odděleně, Terka si užila rychlosti a dětské přívětivosti polského Pendolina, já musel vyrážet později, první třídou obyčejného IC, takže jsem alespoň ušetřil. Zpět k Česku jsme se vraceli v tu chvíli cenově výhodnějším polským lůžkáčem do Sędzisławi, kde navazoval orchestrion do Trutnova s praktickým přestupem dál. Noc ve WLABu byla opět krušná, o to tvrději aspoň Hynek dospával v kočárku při navazující cestě.

Je pro mě paradoxní a těžko pochopitelné, že i několikahodinová štreka v denním vlaku bývá docela v pohodě, včetně denního spánku, pokud jej dítě provozuje; zatímco lůžkový vlak, slibující noční skok v době spánku všech zúčastněných, nakonec dopadá nevalně. Snad mají velcí i malí větší nároky na komfort v případě nočního spánku, kdo ví. Co se týče časných ranních odjezdů a pozdě večerních dojezdů, obojí funguje často podle očekávání, ale často taky ne, i když prodloužení juniorova dne se alespoň vykompenzuje delším spánkem jindy.

Všeliké to cestování snad mohlo za to, že si Hynek zvyknul na každodenní pestrost programu a ukázalo se, že nejnesnesitelnější je být s ním celý den doma. Když jsem ho měl na starost – mimojiné pak, když už maminka pracovala v pražském kanclu – vyrážel jsem s ním na různé šotofleky v okolí Prahy. Opakovaně jsme navštívili Všetaty, Lysou, Sedlec [2], pražské letiště, kde jsem realizoval svůj koníček neželezniční, a nejčastěji ovšem pražské hlavní nádraží s magnetem v podobě Lega a infokiosku Správy železnic vybaveného světelným návěstidlem, ovládaným tlačítky. Učit se a rozpoznávat mašinky a doprovázet mě při focení ho bavilo docela dlouho, leč i to, zdá se, časem vyvanulo. S výjimkou modelových vláčků.

Na druhou letní dovolenou jsem Terčiny rodiče přesvědčil na Balaton – asi tušíte proč[3], i když do Retrovíkendu jsme se netrefili. Cestu tam jsem naplánoval patřičně nafragmentovanou, což psychickému stavu dítěte (a tím pádem i našemu) viditelně pomohlo, nejdelší přejezd byl z Brna do Györu v dětském dvojkupé Regiojetu, které se ukázalo fajn. Nohabky se Hynkovi líbily a ještě dlouho na ně vzpomínal.

Při cestě zpět jsem si troufnul celý odpolední prostoj v maďarské metropoli strávit s malým sám a navštívit s ním tamní železniční muzeum, zatímco Terka obrážela muzea jiná. Nebýt silné bouřky, která ho stihla vzbudit minutu před dosažením úkrytu, bylo by to bývalo pro mě pohodovější, ale většinu expozic jsem si prohlédnout zvládl. U výstavy modelů byl jako přikovaný a od té doby spolehlivě platí, že modelové vláčky ho zajímají, líbí se a často musíme někam za nimi vyrážet (článek slibuju do budoucna). Štreku Budapešť – Praha jsem pak naplánoval posledním vlakem s příjezdem až po půlnoci, ale k uspání došlo později než libo a nočky nás domů též dovezly dost krkolomně a pozdě, takže jsme zas jednou z cesty s potomkem byli zničení.

Další cesty už nebudu vyprávět tak jednotlivě. Dítě se velmi rychle proměňuje a tomu odpovídá charakter náročnosti cestování, které pro něj už neznamená ani tak nepohodlí, jako spíš často nudu, kterou rodičům s gustem oplácí pácháním nejrůznějších výtržností, přinejmenším akustických. Denní spánky jsou tytam, a tak hladkost přesunu závisí na kvalitě přibalených hraček, svačinek a vymyšleného programu. Když dojde, vždycky jsou tu videa, s nimiž to nechceme přehánět, ale jinak fungují. Pro srovnání, i s dvouleťákem se cestování autem ukazuje jako mnohem náročnější, protože té zábavy je k dispozici mnohem méně. A taky usíná, což je obzvlášť v některých denních časech spíš problematické s ohledem na další vývoj večera. A taky zvrací. Tchyně napomínala tchána, že řídí moc prudce, a že se jí vnuk pozvrací. Pozvracel se až cestou zpět, když řídila ona.

A zatímco dopisuju poslední odstavec, vedle spinká novorozené miminko. Takže pokud se zadaří, za pár let si budete moci přečíst pokračování “Cestování vlakem se dvěma infanty”.

[1] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/8456-Zastavka-Olcio/
[2] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/8581-Sedlecky-privoz/
[3] https://www.vlaky.net/zeleznice/spravy/8531-Tuplovane-Madarsko-2-Subotica-Celldomolk-a-Balaton/