Za vlaky do Transylvánie – 1. díl

Moc nechybělo a akce skončila již v začátku - přijdu na olomoucké nádraží a zjišťuji, že můj vlak má 50 minut zpoždění (ve skutečnosti ještě řádně narostlo). U Zábřehu na Moravě porucha zabezpečovacího zařízení. To znamená ujetí všech přípojů včetně toho nejdůležitějšího, nočního vlaku Dacia z Vídně do Bukurešti. Do něho si můžete mimochodem koupit lístek v rakouském e-shopu, lůžko za 69 €, musí se však vyzvednout v Rakousku, v pokladně nebo automatu. Bylo obrovským štěstím, že jsem měl jízdenku vyzvednutou z předchozího výletu.

Mapa Rumunských železnic s projetými tratěmi, červeně autobusem © bueker.net

Rozhoduji se zaimprovizovat a Dacii "stíhat" v Budapešti - chci zakoupit jízdenku Břeclav  - Budapest, ale cena skoro 900 Kč nemile překvapí. Naštěstí mě napadl starý trik rozdělit lístek ve Štúrovu, a rázem platím necelých 600 Kč. Pak už následuje dlouhá nudná cesta do Budapešti, které jsem se chtěl právě jízdou do Vídně vyhnout, a zejména noční pochod z Nyugati na Keleti. Nápad končit vlaky z Česka na Nyugati je fakt za všechny peníze. Nádraží bylo o půl jedenácté večer jak po vymření, všechny ostatní mezinárodní vlaky odjíždí z Keleti. Doprava mezi těmito dvěma nádražími je přitom docela mizerná, pokud byste využili tramvaj, zbývá dojít nějakých 12 minut. Přímo jezdí trolejbus, ale před jedenáctou večer jsem už nic nenašel. Přesun zvládám pěšky a do vlaku nasedám pět minut před odjezdem - Dacii tvoří pouhé čtyři vozy, rumunské lehátko, lůžko a dvě "dvojky".

Průvodčí je z mého příchodu dosti rozpačitý. V oddíle, který mám na jízdence, jsou nakvartýrované nějaké ženy, tak mě průvodčí strká do vedlejšího kupé na prostřední místo. Do nosu mě praští smrad vycházející od Rumuna ležícího dole, který se už asi dlouho nepotkal se sprchou. Přitom měl možná koupeno double, protože ustlané byly jen dvě postele. Hovoří francouzsky, říkám mu pro sebe cikánský baron a poté, co zhasnu světla, odchází pryč. Alespoň trochu vyvětrám. Záhy usínám a budí mě až bušení maďarských pohraničníků. Cikánský baron vytahuje místo dokladů dva papíry formátu A4 s hromadou kulatých razítek a celníci spokojeně odchází. Totéž po pár kilometrech dělají i Rumuni a cikánský baron se k mému překvapení loučí - vystupuje v Aradu. Je teprve nad ránem a já mám pro sebe celé kupé! To je poněkud stísněno buňkou WC sousedního oddílu, takže naše umyvadlo je vystrčeno až téměř přede dveře. Naopak na obvyklém místě pro umyvadlo pod oknem nacházím jakousi podivnou krabici z plechu.

Sibiu, lokomotiva ř. 64 s rychlíkem 347 Dacia, 8.5.2018 © Jiří Mazal

Spokojeně vyspávám až do osmi, kdy se blížíme k Vintu de Jos. Tam se odpojujeme od elektrifikované dvoukolejky a dále do Sibiu pokračuje jednokolejná neelektrifikovaná trať. Není mi moc jasné, proč jsou všechny mezinárodní vlaky tahané právě přes tuhle skoro lokálku. Jedeme odhadem šedesátkou a krajina se trochu zvedá, nechybí mosty a jeden tunel. Ale žádná panoramata nečekejte, jen typickou rumunskou krajinu - pole a louky plné dobytka s rázovitými pasáky. Již v Aradu je naše souprava obohacena o bistrovůz a jednu "dvojku", obsluha bistrovozu dokonce nabízí občerstvení v našem vagónu, ale bohužel nemají čaj. Jelikož jsme řazeni v soupravě jako poslední, prohlížím si trať za námi. Vztah k vegetaci tu mají zajímavý - keře jsou střiženy přesně dle průjezdného profilu, připomínají tak živý plot. Do Sibiu přijíždíme podle jízdního řádu v 10.44, přičemž rakouský jízdní řád, včetně jízdenky, tvrdí 9.44.

V Sibiu jsem překvapen čistým a udržovaným nádražím, s wifi a ochrankou, takže to tam vypadá lépe než leckde u nás (jak následně zjišťuji, jedná se o rumunský standard). To už se samozřejmě netýká vozového parku. Nejprve směřuji do zdejšího trochu utajeného železničního muzea. Bez online map bych ho asi hledal dodnes, nejen, že je poněkud schované, ale místní o něm ani nevědí. Plným názvem Muzeul de locomotive cu abur din Sibiu sídlí na ulici Strada Dorobanților 22. Stačí jít přes most, který se klene nad kolejištěm, po schodišti sejít dolů vpravo a držet se místní ulice. V jednom místě pak z ní vychází štěrková cesta, o které byste si nikdy nemysleli, že může vést do depa, a na jejím konci jste tam. Je to takové muzeum-nemuzeum, protože se nachází přímo v depu a parní lokomotivy se střídají s provozními stroji. Raději se hlásím hlídači v budce, a pak už areál nerušeně procházím a fotím.

Lokomotivní depo v Sibiu s nákladními lokomotivami ř. 60, 8.5.2018 © Jiří Mazal

Parní lokomotivy, včetně řady úzkokolejných, připomínají spíše vrakoviště, nechybí ani sněhová fréza či jeřáb. Daleko více mě zaujmou provozní motorové lokomotivy. Depu kralují "Sulzery" řady 60 rumunské výroby dle švýcarské licence, známé z Polska jako řada ST43. Vidět lze i posunovací Faury řady 80 a ex-německé motorové jednotky ř. 76 (u DB řada 614), nechybí ani "Desira" ř. 96, do Rumunska dodaná jako nová. Obklopena parními lokomotivami jsou i dvě lůžka, která slouží jako provozní zázemí. Jak jsem se později dočetl, ve východní části depa mají být ještě úzké koleje zrušené úzkokolejné tratě Sibiu - Agnita.

Plný dojmů se vracím na nádraží, kde mě upoutá autobus s vlekem na kola (v Rumunsku mě to přeci jen trochu překvapuje), a vyrážím do města. Sibiu se původně jmenovalo Hermannstadt s převažujícím německým obyvatelstvem. Většina z nich po válce odešla do Německa a dnes jich zde žije necelých 2000 z celkových 170000. Jádro města si však uchovalo středověký charakter s unikátní architekturou, malé gotické domy už dnes moc neuvidíte. To vše s nezaměnitelnou patinou a atmosférou, boční ulice jsou málokdy rekonstruované (na rozdíl od centrálních náměstí). V radniční věži, na kterou se dá vystoupat, objevuji překvapivě rozsáhlou "šotoexpozici" věnovanou úzkokolejce Sibiu - Agnita. Nadšenci se jí snaží vzkřísit a uvést do provozu, zatím s občasnými jízdami na 7 km dlouhém úseku Cornățel - Hosman. Pouštím se do hovoru s prodavačem vstupenek, jak že se prý mají v Rumunsku špatně, výdělek je 300 €, a že by nejraději odešel. Ale když slyšel Česká republika, tak tam prý ne, měl pracovní nabídku, ale za málo peněz. No to se mu nedivím.

Sibiu, výhled z Radniční věže, 8.5.2018 © Jiří Mazal

Jelikož v centru jsou nasazeny "turistické" ceny pro západní turisty (polévka 60 Kč apod.), bloumám v podhradí, až nacházím luxusně vyhlížející restauraci. Donesou mi podivně vypadající jídelní lístek jen v rumunštině, a jak záhy zjišťuji, je to výběr ze dvou poledních menu. Obsluha jinak než rumunsky také neumí, tak si objednávám jediné známé slovo z nabídky - "cotlet", a k tomu jediný známý dezert - "strudel". Dohromady platím 17 Lei (100 Kč). V Sibiu nakonec trávím tolik času, že mi pět vyhrazených hodin málem nestačí. Je třeba pokračovat do cíle dnešního dne, města Câmpia Turzii.

Jízdenku jsem chtěl původně koupit v automatu, ale znervózněn skutečností, že stanici nemohu najít, nakonec využívám pokladnu. Jízdné je lomené a na jízdence je napsán každý vlak a cena zvlášť, musel jsem nahlásit, kde přestoupím. Důvod, proč jsem stanici nenašel, byl nakonec docela prozaický - stojí za ním změna pravopisu, a železnice jakožto poněkud konzervativní podnik ji jaksi nezaregistrovala. Takže zatímco na všech mapách, cedulích a nápisech je Câmpia Turzii, železnice stále užívá starší zápis Cimpia Turzii.

Takové využití víceúčelového oddílu Desira němečtí konstruktéři asi nezamýšleli, 8.5.2018 © Jiří Mazal

Nastupuji do "Desira" a zkoumám, jak se na něm podepsala rumunská údržba. Nedobře dopadla okna - házení kamenů na vlak je zjevně oblíbenou zálibou (i když ne tolik jako v Albánii) a vyměnit velká okna „Desira“ není ani jednoduché, a hlavně ani levné. Naprasklá jsou u některých jednotek i prosklená čela. Nejhůře zapůsobí WC s vymlácenými stropními svítilnami, funguje jen jedno, takže je buňka WC poněkud potemnělá. Některá sedadla by již potřebovala přečalounit, ale stále jsou v ušlém stavu. Do nízkopodlažní části vozidla se nakvartýrovala hromada bábušek s obrovskými taškami, začal jsem jim říkat CFR kurýr. Takhle si asi němečtí konstruktéři využití víceúčelového oddílu nepředstavovali. Bábušky pak po výstupu tašky přenášely pomocí tyče.

Nejprve jedeme stejnou trasou jako ráno, do Vintu de Jos. Tam následuje úvrať a míříme na sever, do stanice Teiuș. Všude probíhá pilná rekonstrukce, nové perony, informační tabule (ještě nefunkční) a především svršek. Vše je ale ještě nehotové, takže se pomalu ploužíme a nabíráme mírné zpoždění. Ve stanici Teiuș přestupuji a překvapí mě vznikající železniční muzeum. Vedle parních lokomotiv mou pozornost poutá zejména předválečný motorový vůz řady 900 z roku 1938, vyrobený v závodě Malaxa v Bukurešti. Vedle něj se vyjímá kolejový nákladní automobil vyrobený roku 1953 v Brašově, v 70. letech rekonstruovaný pro použití na kolejích. Podle cedulí má být nějaká expozice také v samotné obří výpravní budově.

Teiuș, nákladní vlak s lokomotivou ř. 40, 8.5.2018 © Jiří Mazal

Na mě již čeká dvouvozový osobní vlak pokračující směr Cluj-Napoca. Vozy vypadají na první pohled luxusně, ten první byl rekonstruován r. 2010, je klimatizovaný a má 8 sedadel v kupé. Druhý vůz sice rekonstruovaný není, stále vybaven polospouštěcími okny, ale zato má pouze šest sedadel v kupé. Stav interiéru odpovídá jeho označení Blee. Stačilo by mu přitom věnovat trochu údržby a pořádně uklidit a hned by se jednalo o výborné svezení. Takhle si nešlo nevšimnout "unavených" sedaček, urvaných opěrkou rukou a odpadávajících plechů. Cestou se věnuji dokumentaci stanic, jedna z nich, Aiud, má dokonce rumunsko-maďarsko-německý název, většinou jsou však jen dvoujazyčné. Potkáváme i "Sulzera" dopravce DB Cargo Romania v typické červené barvě. Lokomotiva však není původně rumunská, ale dovezená jako second-hand z Polska.

V Câmpia Turzii rychle hledám v potemnělém městě svůj hotel Tivoli, který jsem objevil na Google mapách, a jestli paní na recepci mou rezervaci našla, to netuším, ale po ujištění, že nemám rezervaci přes "agenciu", mi v poloprázdném hotelu pokojík za 100 Lei (necelých 600 Kč) našla.

Úvodní snímek: Teiuș, osobní vlak s lokomotivou ř. 41 a nezbytným toulavým psem, 8.5.2018 © Jiří Mazal