Polsko od żurawiny po węgorze (2. díl – Trojměstí a Helská kosa)

Pro dopravní obsluhu Trojměstí a okolí existuje dokonce něco jako integrovaný systém, zahrnující pestrou železniční i městskou dopravu.

Zatímco jsme i s naším psem spokojeně spali v lehátkovém kupé, noční rychlík ve stanici Kutno odbočil z hlavní berlínské tratě směrem na obě hlavní města Kujavsko-pomořanského vojvodství, tedy Toruń a Bydgoszcz (německy Thorn a Bromberg). Ve druhé jmenované stanici jsme měli úvrať a pokračovali jsme po tzv. uhelné magistrále, trati spojující Hornoslezskou aglomeraci s Trojměstím. Na jižní části této dvoukolejky se některé úseky používají pouze pro nákladní dopravu. Ve významné uzlové stanici Tczew se připojila trať od Warszawy a odtud už to bylo nedaleko do pomořanské metropole Gdańska. Do cíle nám ještě zbývala spousta času, ale pomalu jsme se začali probírat. Vlak měl totiž psaný pobyt 40 minut v Gdyni, kde jsme měli večer nocleh, takže jsme si tu chtěli nechat zavazadla a koupit něco k snídani. Překvapivě jsem obojí vyřídil u téže osoby - u cedule „przechowalnia bagażu“ jsem nic otevřeného neviděl, tak jsem se zeptal paní ve stánku s občerstvením, kde že je ta úschovna. Odpověděla „tady u mě“, otevřela boční vchod abych mohl batohy položit za regály s jídlem, na čistou stranu popsaného papíru napsala velkou dvojku a malý papírek s dvojkou mi dala. Když jsem se vracel do vlaku po druhé etapě (za účelem vyvenčení Mysty), v čele soupravy už vibrovala letitá motorová lokomotiva řady SM42 výrobce Fablok, která dokáže při stání na volnoběh citelně rozklepat připojené vozy.

Ticket to Hel and back

Pomalu jsme se vymotali z Gdynie a odbočili jsme na jednokolejnou neelektrizovanou trať, vedoucí až na konec Helského poloostrova. Nejprve jsme celých 20 minut (v souladu s jízdním řádem) stáli ve stanici Puck, kde nás křižoval rychlík a poté ještě osobní vlak. Ten byl veden novotou vonící motorovou jednotkou výrobce NEWAG. V okolí Gdynie jsou tyto jednotky (dvouvozové SA137 a třívozové SA138) už hodně viditelné a na Hel jezdí zejména mimo prázdniny. V létě se častěji zmobilizuje „Fablok“ a ověsí se vším co se v depu najde, včetně přesluhujících patrových jednotek. Za krásných slunečných dní je takový zájem o svezení, že cestující i v těchto soupravách téměř visí do půl těla z oken. My jsme před odjezdem kvitovali, že až na Hel budeme mít rezervované kupé, ale nakonec to nebylo tolik důležité – v kontrastu s tropickým počasím v Tatrách to tady u moře na krásný slunečný den nevypadalo.

Přehledová mapka k tomuto dílu cestopisu © Tomáš Kraus, 25.8.2011

Poloostrov Hel je klasická baltská písečná kosa, vzniklá až během posledních století propojením řady ostrůvků. Nejužší je u přístavu Władysławowo u paty poloostrova, kde od sebe dělí vnitřní a vnější moře pouhých 300 metrů. Druhý přístav je pak poblíž nejvzdálenějšího cípu ve městě Hel. Nad jeho názvem se pozastavují anglicky mluvící turisté (hell = peklo), když si kupují zpáteční lístek „to Hel and back“, případně když komentují studené počasí, které panovalo i dnes, slovy „cold summer here in Hel“. Přístav Hel byl původně důležitou obchodní stanicí a centrem rybolovu, ale místní později usoudili, že toto se dá provozovat i na jiných místech, než na mořskými bouřemi bičovaném písečném přesypu, kde se časem mění linie pobřeží. Tím více se zde rozvíjela turistika, stejně jako na celém poloostrově.

Ve stanici Kuźnica jsme se křižovali s dlouhým osobním vlakem (kterým teď PR říká Regio) a řev obou „Fabloků“ se následně rozléhal borovými lesy. Ten náš to s osmivozovou soupravou s ubytovacími vozy neměl jednoduché, ale strojvedoucí to měl doslova „na háku“ a dosáhnout zdejší maximální rychlosti 50 km/h nebylo složité, byť jsme tmavý dým viděli i za okny našeho kupé v posledním voze. Nebe bylo stále zatažené a cestující v zastávkách Jastarnia a Jurata vystupovali v bundách a dlouhých kalhotech. My jsme měli kraťasy a sandále, v batohu deku a plavky, zatímco zbytek našich věcí hezky ležel mezi koblihami v Gdyni.

Koleje ze stanice Hel pokračují ještě kousek do poměrně velkého přístavu, město Hel není nijak malé, existuje zde i něco jako panelové sídliště. Nedaleko nádraží stojí památník obětem II. světové války – díky své poloze byl Hel posledním dobytým i posledním osvobozeným polským městem. Na mořské promenádě láká k návštěvě kromě muzea tzv. fokarium, neboli stanice pro chov tuleňů, kteří ve znečištěném Baltu skutečně také žijí. Areál je průchozí po vhození 2 zł do vstupního turniketu. Nebylo příliš teplo, ale zatím nepršelo, takže jsme se trochu prošli po pláži a naše Mysty se poprvé ocitla u moře. Plavčíci proti přítomnosti psa nic neměli, ani když udělala loužičku přímo před jejich strážní věží.

Křižováním s vlakem Regio ve stanici Kuźnica (Hel) © Tomáš Kraus, 24.8.2011

Poté jsme si chtěli zajistit zpáteční cestu do Trojměstí, k níž měl posloužit zdejší „tramwaj wodny“. Pod tímto odtažitým názvem je v létě provozováno hned 5 lodních linek – z Helu do všech tří měst v Trojměstí, dále z Jastarnie do Gdynie a nakonec linka z Gdańska do Sobieszewa, tedy mimo Helský poloostrov. Všechny jedou zhruba čtyřikrát denně. Dvě linky (520, 530) provozuje dopravní podnik v Gdyni, zbylé tři (F1, F2, F4) pak dopravní podnik v Gdańsku, obě pokladny spolu na molu v Helu sousedí. Z našeho pohledu se lišily zejména tím, že lodě do Gdańska a Sopotu nepřepravují psy, podobná loď do Gdynie naštěstí ano. Jinak lístek z Helu stojí 14 zł do Gdynie, resp. 20 zł do Gdańska, výhoda oproti vlaku je výrazně kratší cesta (hodina, resp. hodina a půl).

Po obědě jsme došli k nedalekému majáku a podle šipek jsme pokračovali k pláži na straně širého moře. Podél moře jsme se vraceli směrem k městu, zatímco v dálce byly vidět švédské a finské lodě. U dalšího východu z pláže jsme zašli zpět do lesa – podle množství lidí a čekajících elektromobilů, kterým se zde říká Melexy (podle výrobce), jsme usoudili, že jsme na samotném konci Helského poloostrova (cypel). Služby Melexů jsme nevyužili a pěšky jsme se vrátili kolem zpřístupněných vojenských objektů zpět na přístavní molo. Na jeho konci už čekal „tramwaj wodny“ a cestou k němu už jsme šli v silném dešti.

Bezejmenné ryby

Na lodi bylo místa jako na statku (polsky se loď řekne statek), cestující mají k dispozici tři podlaží. Otevřená horní paluba byla ale v dešti pochopitelně prázdná, takže jsme stejně jako mnoho dalších cestujících nenašli místa k sezení a usadili jsme se v rohu na podlaze. Zmoklá Mysty se choulila ve vlhkém vaku a pranic ji nezajímalo, že ji čeká její první mořeplavba. Zvedla se jen při velmi silném zvuku sirény, který předcházel zvednutí kotev. Posádka nás rozhlasem ještě uvítala na palubě a poučila nás o opatřeních v případě ztroskotání a o umístění záchranných vest – jejich počet ale prozrazen nebyl. V příštím okamžiku byl už katamarán zvaný Agat, patřící rejdařství Żegluga Gdańska, na cestě napříč zálivem ke Gdyni. Z podlahy jsme na moře neviděli, ale zhruba v polovině plavby se více a více lidí začalo trousit po schodech ven, tak jsme také vykoukli – před námi už se rýsovaly obrysy industriální Gdynie. Pršet už přestalo, ale pořád bylo dosti chladno.

Vpluli jsme do přístavu, kde kotví menší osobní lodě (celý přístav v Gdyni je jinak obří) – jedná se o široké molo, k němuž přiléhá prostranství Skwer Kościuszki. Dopravní podnik v Gdyni v období provozu „tramwaju wodnego“ zajišťuje rovněž návaznou dopravu v podobě bezplatné autobusové linky číslo 050. Jezdí od vlakového nádraží jednou až dvakrát do hodiny a má přípoje k lodím. Na zastávce jsme viděli, jak se k nám ulicí prodírá dvoupatrový autobus, dříve sloužící v městské dopravě v Berlíně. Po výměně cestujících se ihned vydal na zpáteční cestu k nádraží, která netrvá ani 10 minut.

"Tramwaj wodny" právě zakotvil na přístavišti v Gdyni © Tomáš Kraus, 24.8.2011

Hlavní nádraží v Gdyni, jak jsme ráno zjistili, bylo právě od tohoto dne v rekonstrukci – budova PKP byla zavřená a podchod pod kolejištěm oboustranně zaslepený. Než jsme se vydali napříč staveništěm, chtěli jsme si za 20 zł koupit moderní výkřik tarifní integrace v oblasti Trojměstí – 24-hodinový lístek se složitým názvem „bilet metropolitalny kolejowo-komunalny wszystkich organizatorów“. Ten umožňuje v oblasti cestovat jak vlaky společností PR a SKM (Szybka Kolej Miejska w Trójmieście, bude popsána později), tak spoji třech městských dopravních podniků – Gdańsku, Gdynie, a ten třetí není Sopot (ten je pokrytý gdyňskými linkami), nýbrž severozápadně ležící Wejherowo. Kdybych neřekl „wszystkich organizatorów“, mohli bychom za 17 zł cestovat vlaky a jen jedním městským dopravním podnikem, a kdybych ubral ještě „kolejowo“, měli bychom za 14 zł všechny tři dopravní podniky, ale žádné vlaky, což je poměrně nelogická nabídka. V trafice u výstupní zastávky bilet metropolitalny nevedou, ale odkázali mě do neveřejně vypadající budky na opačné straně obratiště, kde už jsem pochodil. Následoval průchod skrz nádraží, kde jsme museli nejprve dojít k separátní budově pro vlaky SKM, přejít po peroně SKM do hlavního podchodu, vyzvednout v bufetu batohy, projít na poslední nástupiště a přes dočasně snesenou část kolejiště dosáhnout zastávky MHD v ulici Morska.

Polský spisovatel Stanisław Lem je autorem sci-fi románu, popisujícího průzkum neznámé planety v daleké budoucnosti. Planetu pokrývá živý gelový oceán, který umí zhmotňovat věci a osoby z lidských vzpomínek, což posádka výzkumné stanice dlouho není schopna pochopit. Jedná se o jedno z mála skutečně světoznámých literárních děl polského autora, a možná právě proto si jméno knihy dal do názvu úspěšný polský výrobce autobusů, trolejbusů a tramvají. Zmíněný román a planeta v něm se nazývají Solaris.

Zpět do reality - v plném trolejbuse Solaris Trollino 12 jsme stáli obtěžkaní zavazadly a psem a hypnotizovali jsme informační displej. Nedočkavě jsme vyhlíželi naši výstupní zastávku Kalksztajnów, přičemž jsme si několikrát mohli připomenout, že dnes slaví svátek Jiří, Bartoloměj a Malina. Gdynia je jedním ze tří polských měst s funkční trolejbusovou sítí (další jsou Lublin a Tychy), což se pro velké město se širokými ulicemi, spojujícími rozlehlá sídliště a průmyslové zóny převážně v jedné ose, přímo nabízí. Zejména výpadovka Morska, kudy se jezdí do sídlišť na severu, do loděnic, na celé baltské pobřeží i například do Stockholmu (resp. na trajekt), se těší tak intenzivní městské dopravě, že se stačí po příchodu na zastávku rozhlédnout a zkonstatovat, že "už to jede". Ne vždy však "to" i zastaví, protože existují i písmeny označené zrychlené linky (autobusové, už jen kvůli předjíždění), a stává se, že jak se vozidla navzájem dojíždějí, o jednu zastávku (przystanek) se perou až čtyři najednou.

Trolejbus Mercedes Benz přijíždí na zastávku v ulici 10 Lutego © Tomáš Kraus, 24.8.2011

Ubytování jsme měli v tak trochu papundeklové, ale jinak příjemné Wille Olimp s pěknou zahradou, kde nás sympatická paní Celina uvedla do slíbeného čtyřlůžkového pokoje, s tím že jsme platili jen za dva. Nechali jsme tam Mysty a vyrazili jsme zpět tam, odkud jsme přijeli, tedy na Skwer Kościuszki. Gdynia nebyla tradičně velkým průmyslovým městem, tímto směrem se začala rozvíjet v meziválečném období, kdy Polsko mělo přístup k moři, ale nepatřil mu klíčový Gdańsk. Současné městské čtvrti nejsou nijak depresivní, ale přesto je většina města oděna do betonu s oprýskanou barvou, a jediné turisticky zajímavé objekty se nacházejí právě u moře.

V první řadě se jedná o dvě vystavené lodě s možností prohlídky – trojstěžňovou fregatu Dar Pomorza z roku 1909 a křižník Błyskawica, který za invaze nacistů úspěšně unikl a uplatnil se poté na straně Spojenců. Dále je možné navštívit mořské akvárium, kam zamířily naše kroky – o prázdninách je otevřeno až do 20 hodin. Mohli jsme opět použít bezplatnou linku 050, ale není to ani příliš nutné – z nádraží se na Skwer dojde pěšky za půl hodinky, a navíc přímý trolejbus nám v části této vzdálenosti pomohl.

Akvárium není extrémně velké, ale zajímavé expozice k vidění jsou a jeho návštěvu lze doporučit nejen těm, kdo chtějí poté porozumět jídelnímu lístku v některé polské rybí restauraci. Přes kvalitní zpracování popisů po naučné stránce je trochu patrné, že Poláci nejsou historicky žádným rybolovným národem – mnoho ryb bylo pojmenováno pouze fonetickým přepisem jejich jména v němčině, a u řady z nich je uvedeno, že polské jméno vůbec nemají (brak polskiej nazwy). Kromě živých exponátů ze slaných i sladkých vod se část prostor věnuje technikám rybolovu a v nejvyšším patře se nachází sál věnovaný Baltu a jeho ekologickým otázkám, jehož centrem je velká plastická mapa tohoto moře a jeho okolí.

Když jsme opustili akvárium, do přístavu právě znovu připlouvala Agat z Helu, což bylo znamení, že vzápětí se zjeví dvoupatrák na lince 050. Nečekali jsme ale na něj a pěšky jsme došli na nejbližší zastávku trolejbusu. Tentokrát nám nejel Solaris, nýbrž rovněž nízkopodlažní vozidlo značky Mercedes Benz. Tyto původně autobusy zde byly přestavěny na trolejbusy s využitím zastaralé stykačové výzbroje z vyřazených trolejbusů značky Jelcz, přičemž staré Jelcze jsme tu v provozu už neviděli. Po skromné večeři na pokoji jsme se odebrali k spánku, čekal nás den ve zbylé části Trojměstí.

Splašený kýbl

Ve čtvrtek jsme se sbalili a dojeli jsme trolejbusem k nádraží, abychom využili vlak systému SKM. Jedná se o příměstské vlaky, jezdící v trase Tczew – Gdańsk – Sopot – Gdynia – Wejherowo – Lębork – Słupsk, přičemž prodloužení Lębork – Słupsk je od letoška novinkou, loni zde ještě dopravu zajišťovaly PR. V nejvytíženějším úseku Gdańsk Główny – Gdynia Chylonia mají spoje špičkový interval 7,5 minuty a rovněž zde používají separátní koleje a nástupiště, na které často vedou podchody oddělené od podchodů k peronům ostatních vlaků. Kvůli výlukovým pracem měly však ostatní vlaky (včetně nákladních) k dispozici často pouze jednu traťovou kolej místo dvou až tří, takže některé spoje PR používaly nástupiště SKM. Veškerý stavební ruch na trati Warszawa – Gdańsk i v samotném Trojměstí souvisí zejména s mistrovstvím ve fotbale, které se zde má v příštím roce konat – správce železniční infrastruktury PLK nechce být „vypískán“.

Vozový park společnosti SKM je morálně obstarožní a skládá se především z „kiblů“ řady EN57 a EN71. Tyto elektrické jednotky téměř půl století produkoval wrocławský Pafawag poté, co byla ve vagonce ukořistěné po Němcích nalezena projektová dokumentace. Podle plánů, poplatným konci 30. let, se až do poloviny 90. let bez výraznějších změn vychrlilo na 1400 jednotek (plus další stovky kusů odvozených verzí), které zaplnily celé Polsko, od městských aglomerací po zemědělský venkov a podhorské samoty.

Plastové sedačky v "kiblu" řady EN57 SKM © Tomáš Kraus, 25.8.2011

Pro denní dojíždění existují i přívětivější vozidla, ale opravdoví nadšenci si musejí „kible“ oblíbit. Zejména pro tři nejcharakterističtější rysy, které se nechají zaznamenat v okamžiku odjezdu ze zastávky. Tím prvním je pronikavý bzučák u dveří, který dokáže hromadně vyplašit všechny kačeny na celé hladině jezera Otmuchowského (2060 ha). Následuje bleskový let obou dveřních křídel směrem k sobě, která nemilosrdně setnou vše, co by jim stálo v cestě – velké nápisy uwaga (pozor) nejsou u dveří pro nic za nic. Existuje ale ještě jedna součást vlaku, která je více mechanicky namáhána než dveře, a sice ručička ampérmetru na pultu strojvedoucího. Třetí charakteristický jev, k němuž dojde ještě než se dveře s prásknutím zavřou, je totiž mocné trhnutí celého vlaku (aniž by se v tomto okamžiku ještě dalo hovořit o rozjezdu), kdy si tři trakční kilovolty smlsnou na rozjezdovém odporníku a okamžitý odběr proudu vyletí nade všechny meze. Pochopitelně ani nejnovější „kible“ nevyjely z továrny s hospodárnou regulací, a jinak v polské troleji znamenají 3 kV něco mezi 2,3 kV a 4,2 kV.

Na peron SKM jsme přišli zhruba uprostřed dopoledního 15-minutového intervalu a zanedlouho už nám přijela dvojice jednotek řady EN57. Nejprve jsme popojeli jen několik zastávek za účelem krátké návštěvy města Sopot. Vlak zvolna opustil zástavbu Gdynie, ovšem trolejbusové dvoulinky byly vidět podél tratě i nadále – Sopot je začleněn do městské dopravy Gdynie, včetně jejích trolejbusů. Na krátkém meziměstském úseku jsou zastávky vhodné pro pěší turisty, směřující do blízkého přírodního parku Lasy Oliwskie.

Sopot se od ostatních dvou měst Trojměstí liší zejména svou menší velikostí – jde o přímořské letovisko, a to na vysoké úrovni. Jeho centrem je pěší zóna v ulici Bohaterów Monte Casino, která končí na mořské promenádě. Za linií rozlehlých hotelů a parků se nachází vstup na dlouhé dřevěné molo. Je ale „opevněné“ řadou turniketů, do nichž je třeba vhodit žeton, koupený v pokladnách po straně. Vzhledem k tomu, že na molu nic není, nám přišlo vstupné za 5,50 zł dost nadsazené (navíc tam stejně nesmějí psi) – místo toho jsme poseděli v kavárně na začátku mola, tím jsme pronikli i kousek za úroveň turniketů a na pláže jsme viděli. Když jsme se vraceli k podchodu SKM ve stanici Sopot, právě přijížděla další dvojička EN57, proto jsme trochu popoběhli, abychom akorát stihli nastoupit do posledních dveří. Zde se nachází oddíl pro cestující s většími zavazadly (przedzial dla podróżnych z większym bagażem ręcznym), takže jsme v něm vlastně byli správně. Tentokrát jsme jeli jednotkou s tvrdými plastovými sedačkami, naštěstí cesta do Gdańsku trvá jen okolo 20 minut.

Zachovejte odstup od tramvaje

Nádražní budova v Gdańsku je skutečně velkolepá, však se také jedná o hlavní vstupní bránu do Trojměstí – spolu s nedalekým letištěm Lecha Walęsy, bývalého polského prezidenta, který začínal jako elektrikář ve gdańských loděnicích. Chtěli jsme projít město a zamířili jsme ke skříňkám na zavazadla. Musel jsem si dojít na toalety rozměnit a mezitím se všechny střední skříňky zaplnily, takže jsme museli batohy rozhodit do dvou malých skříněk a k tomu jsme potřebovali další drobné, proto jsem musel znovu dolů k „hajzlbábě“. I když zde je řeč spíše o decentní dámě za vyleštěným pultem naproti vchodu do dokonale čistých toalet.

Centrální náměstí Długi targ v Gdańsku © Tomáš Kraus, 25.8.2011

Gdańsk (německy Danzig) nebyl až do II. světové války součástí Polska, naposledy měl statut svobodného městského státu. Proto si jeho centrum uchovává styl klasického německého hansovního města. Je ale potřeba zmínit, že současná podoba centra je dílem velmi citlivé poválečné  rekonstrukce, svým rozsahem v Evropě ojedinělé – na místě dnešních zdobených měšťanských domů, kostelů a cihlových bran byla v roce 1945 jen hromada kouřících trosek. Přímo naproti nádraží leží čtvrť Stare miasto, která je navzdory svému názvu mladší než sousední Główne miasto, kde se nachází většina pamětihodností. Nejvíce jich je k vidění na nábřeží – Gdańsk je sice přístav při ústí Wisły, ale historické jádro vzniklo u břehu jejího přítoku, říčky Motławy. Na nábřeží stojí kromě několika honosných bran také historický jeřáb (żuraw gdański), který se ve zdejším přístavu používal – bohužel tato stavba s impozantním navijákem ve stropě brány a hákem visícím na špici nejde odnikud vyfotit. Přívozem přes Motławu je možné dosáhnout námořního muzea v bývalých sýpkách, jehož součástí je i zakotvená loď Sołdek.

Poslední bránou jsme zahnuli přímo do samotného středu historického jádra, na náměstí Długi targ. Na velmi živém prostranství se kromě klasických artiklů hromadně prodával chléb se sádlem – těžko jsme odolávali, ale skončili jsme u stánku s cukrovou vatou. Bohužel jsme ji dostali s borůvkovou příchutí, takže zanedlouho se na vatě vysrážela tmavě modrá barva, kterou jsme záhy v boční uličce otírali z našich rukou, oblečení a hřbetu Mysty. Touto uličkou jsme pak prošli k impozantnímu Mariánskému chrámu, největšímu cihlovému kostelu na světě.
Na oběd jsme si sedli v zahrádce podniku s výmluvným názvem Chutě světa (Smaki świata) 

výhledem na mohutnou věž Mariánského chrámu. Ten byl spolu s nedalekým hradem Řádu německých rytířů v Malborku v jednom „celosvětovém“ průvodci architekturou označen jako nejzajímavější stavba v Polsku – ačkoliv jeho stavitelé (tedy stavitelé původního chrámu, ne toho obnoveného) stěží tušili, že jednou bude chrám stát v Polsku. Během jídla jsme mohli popřemýšlet o tom, jestli existuje někdo nebo něco, co je považováno za symbol Polska, co se každému vybaví. Například u takové Itálie není třeba chodit pro nápad daleko – na mysl přijde Koloseum, šikmá věž v Pise, špagety, pizza, benátský gondoliér nebo sicilský mafián. Ale co když se řekně Polsko? Přeci jen Stanisław Lem a jeho želatinový Solaris asi napadne málokoho. To už spíš Henryk Śienkiewicz, ale kdo z nás vlastně ví, co napsal? Jiné tipy jsou třeba hrad Wawel v Krakówě, polský Fiat „Maluch“, papež Jan Pavel II., skokan na lyžích Adam Malysz, kreslený seriál Bolek a Lolek... zatímco obraz tržnic v příhranicí, kam se pořádaly nájezdy, pomalu mizí, když dnes jsou polské produkty k dispozici v obchodech po celé ČR i Slovensku. Dalo by se říct, že jasný obrázek o zemi našich severních sousedů většina z nás spíš nemá.¨

Souprava "akvárií" typu 105N před hlavním nádražím v Gdańsku © Tomáš Kraus, 25.8.2011

Po obědě jsme se vrátili na Długi targ, který přechází v Długu ulicu a končí dvěma branami – Złota a Wyżynna. Zde je také zastávka MHD Brama Wyżynna, odkud se dá jet jednu zastávku tramvají na hlavní nádraží (což je asi jediný úsek kde se dá MHD při prohlídce města využít), ale ne všechny linky tam jedou, z obou stran některé odbočují do rušné zastávky Hucisko. V Gdańsku tedy narozdíl od Gdynie a Sopotu nejezdí trolejbusy, páteř MHD tvoří tramvaje. Četl jsem děsuplné zkazky o tom, jak zdejší trojspřeží tramvají Konstal 105N (přezdívaných „akvárium“) brzdí zpravidla tím, že třetí vůz jde do smyku, a celkově není moc jisté jestli souprava po zastavení zůstane stát, takže se do zadního okna dává cedule „zachowaj odstęp“. My jsme zde viděli „akvárií“ dost, ale jen jako dvouspřeží, kromě toho jsme zaregistrovali mnoho novějších vozidel, ať už různých rekonstrukcí, nebo nízkopodlažní novinky jménem Swing výrobce PESA. Jinak v Gdańsku má nízkopodlažní nástup 100 % autobusů MHD.

Nastal čas odjezdu, protože večer jsme museli být u moře v Łebě – tam se zpravidla cestuje přes město Lębork, což znamená z Gdańsku buď přímý dálkový vlak, nebo hodinu a půl v „kiblu“ SKM. Ten náš „kibel“ byl jeden z mála přímých, jinak jsou spoje SKM co jedou za Gdyni obvykle z Gdynie výchozí. V pokladně SKM jsem pro nás koupil lístky z Gdynie do Lęborku (jinak „bilet metropolitalny“ platí až daleko za Gdyni do Luzina, ale tomu našemu končila v Gdyni jeho 24-hodinová platnost) a za symbolický 1 zł ještě lístek pro Mysty, abychom ji na dlouhé cestě nemuseli mít ve vaku. Bohužel tam nakonec byla, protože vlak se už ve výchozí stanici hodně zaplnil, a to v jednotce řady EN57 znamená, že na podlaze není místo ani pro malého psa. Chvíli před námi odjel vložený spoj SKM do Gdynie, vedený jednotkou řady EW58 – to je poměrně zajímavá verze „kiblu“, která nikde jinde v provozu není. Za účelem provozu jako „S-Bahn“ má každý vůz troje nástupní dveře na každé straně místo obvyklých dvou, ale nevím jak moc se tyto (novější) jednotky osvědčily, když jsem viděl, kolik jich stálo v Gdyni rozpojených a evidentně už neprovozovaných.

Náš vlak se během jízdy Gdańskem opravdu dost zaplnil a cestou skrz Gdyni bylo ještě hůř. Zkratka SKM sice znamená v překladu „rychlá městská dráha“, což je ale relativní, v Trojměstí se všude staví a moc to tedy nevětrá. Potili jsme se na sedačkách a Mysty mohutně větrala jazykem. Ve stanici Gdynia Chylonia už končí separátní koleje SKM a zajímavá byla zastávka Gdynia Cisowa elektrownia s peronem kratším než jeden vůz. Největší nával pominul ve městech Rumia a Reda (tam se odpojuje trať na Hel), následovala významná stanice Wejherowo. Odtud už vlak celkem rychle uháněl hlubokými lesy po jednokolejce a příliš často nestavěl. S malým zpožděním jsme ve stanici Lębork opustili soupravu, která směřovala dále do Słupska, prošli jsme nevábným podchodem a šli se shánět po návazné dopravě. O tom ale až v příštím díle.

Odkazy:

Železniční mapa Polska Bueker Railway Maps
Tramwaj Wodny plavební řád a ceník 2011