Putovanje kroz veliku Jugoslaviju (1)

2.1.2011 8:00 Tomáš Kraus, Aleš Svoboda

Putovanje kroz veliku Jugoslaviju (1)

V srpnu 2010 jsme v úctyhodné desetičlenné sestavě odjeli na týdenní aktivní dovolenou do Černé Hory, s tím že jsme částečně navštívili i sousední státy bývalé Jugoslávie. Výlet byl spíše turistický než dopravně-cestovatelský, ale zajímavým zážitkům při cestování vlaky, autobusy a loděmi se na Balkáně stejně vyhnout nedá. Společně s dalšími příhodami a turistickými tipy jsme se z nich pokusili vytvořit netradiční dvoudílný cestopis.

Českých turistů jezdí do Černé Hory relativně dost a obě krásné železniční tratě (do Baru a do Ploče) už tady byly popsány důkladně. Proto se pokusíme v kontextu našeho putování přiblížit zdejší atmosféru a mentalitu obyvatel, a to prostřednictvím vyprávění, podaných z jejich strany. Následující jména lidí, kterým jsme zkřížili cestu, jsou smyšlená, události jsou skutečné. A protože jsme se často dělili na dvě a více skupinek, nedivte se že všechno co popisujeme se za týden v jedné osobě stihnout nedá.

Jmenuji se Attila a jsem výpravčí na stanici Budapest Keleti. V pátek přijel vlak EC „Jeszensky János“ z Hamburku přes Drážďany, Prahu, Bratislavu a Nové Zámky (říkáme Drezda, Praga, Pozsóny, Érsekújvár a rozumějte tomu jak umíte) mírně zpožděný, ozdobou v jeho soupravě vozů DB je náš restaurační vůz. Do historické haly nám vedou jen čtyři koleje, zbytek vlaků používá postranní nástupiště, takže když přípojný noční vlak „Beograd“ do Bělehradu odjíždí z opačné strany stanice, je ta půlhodina na přestup tak akorát. Tentokrát tam ale v čase odjezdu čekalo jen opuštěné bulharské lůžko do Sofie, ostatní vozy teprve přivážela lokomotiva – kromě dvou našich „Béček“ tam je ještě rakouské lůžko a lehátko od rychlíku „Dacia“ z Vídně. Vlak odjel relativně včas a podle očekávání byl beznadějně plný.

Soutok Dunaje a Sávy. 21.8.2010. © Zuzana Ježková
Soutok Dunaje a Sávy. 21.8.2010. © Zuzana Ježková

Jmenuji se Izidor a pracuji v úschovně zavazadel na hlavním nádraží v Bělehradě. Je to taková špinavá plechová bouda s nápisem Garderoba (v bukvách, samozřejmě). Skupina Čechů přijela rychlíkem z Budapešti (měl jen 45 minut zpoždění) a někteří se evidentně obávali, jestli svoje zavazadla ještě někdy uvidí.  Jeli se pak podívat tramvají (o víkendu tu nejezdí nic než československé KT4) na pevnost Kalemegdan nad soutokem Dunaje a Sávy, což je téměř jediné co stojí v našem hlavním městě za shlédnutí. Po dvou hodinách se vrátili a dali mi nějaké Dináry – naše měna je sice trochu devalvovaná, bankovky 10 DIN jsou docela bezcenné (zhruba 10 Eurocentů), ale nedáme na ni dopustit.

Jmenuji se Goran, jsem strojvůdce a jezdím s šestinápravovou „Rumunkou“ řady 461 ŽS. Toho dne jsem vezl rychlík „Tara“, což je jeden ze dvou denních spojů do černohorského Baru – ten druhý je IC „Podgorica“ v soupravě ŽPCG. V létě tam dále jezdí celkem 5 nočních spojů (z toho jeden z Niše).  Soupravu tvořily naše „Goši“, konkrétně 4 dvojky, 2 nevyužité jedničky a nevyužitý autovůz – restaurační vůz nejel. Kvůli napěťové výluce na Topčider byl odjezd z Bělehradu tragický i v měřítkách naší srbské letargie, na přípřeži dýmala motorová lokomotiva (patřící zpřáteleným bosenskosrbským železnicím ŽRS), ploužili jsme se po jednokolejce periferiemi a křižovali jsme protijedoucí vlaky z jihu, zpožděné řádově o 3-4 hodiny, my jsme za první hodinu udělali půlhodinové zpoždění. Potom už se to konečně rozjelo, uháněli jsme kolem silnice do Valjeva, přitom jsme ve stanici Vreoci minuli odbočku do obří elektrárny Nikoly Tesly, která má vlastní tratě a lokomotivy, včetně „žehliček“ ze Škodovky. Za Valjevem začíná přejezd prvního pohoří - po průjezdu zalesněnými roklemi, jednou podkovovitou zatáčkou a dlouhým tunelem jsme se ocitli ve vrcholové zastávce Drenovački Kuk. Následoval méně zajímavý úsek trasy, klesli jsme do odbočné stanice Požega a údolím přijeli do velkoměsta (Titovo) Užice.

Klesání ze Zlatiboru. 21.8.2010 © Tomáš Kraus
Klesání ze Zlatiboru. 21.8.2010 © Tomáš Kraus

Trať odtud do Priboje, překonávající pohoří Zlatibor, je asi nejkrásnější železnice v Srbsku (tam samozřejmě počítám i Kosovo). Nejprve jsme mnoha tunely stoupali na náhorní plošinu u stanice Branešci, poté následoval tunel Zlatibor (6,17 km), nejdelší na celé trati (na srbském území). Za stejnojmennou zastávkou se trať vlní v ostrých obloucích po úbočích hor, střídají se tunely a vysoké viadukty na betonových pilířích. Projížděné zastávky Jablanica a Štrpci leží na území Bosny a Hercegoviny. Následoval další závlek do bočního údolí v ostrém sklonu a pomalu jsme klesli do Priboje v údolí řeky Lim. Pokračovali jsme proti jejímu proudu a míjeli rozsáhlé Potpečské jezero. Pohraniční stanice Prijepolje je malé dvoukolejné nádražíčko, potkali jsme tu jeden z klasických osobních vlaků do Bělehradu (lokomotiva řady 441 a dva vozy), které jezdí čtyřikrát denně. Kvůli obratu a odstavení soupravy začínají až na stanici Prijepolje teretna (nákladní), případně jezdí až do Vrbnice, což je definitivně poslední stanice před hranicemi, kam se ještě chvíli jede skalnatým kaňonem řeky Lim. U nádražíčka není kromě pravoslavného kostelíku s hřbitovem vůbec nic, ale proběhla tu celní kontrola (u některých spojů se provádí v Prijepolje). V první černohorské stanici Bijelo Polje jsme potkali protijedoucí IC „Podgorica“ - máme se s Černohorci celkem rádi, takže jsme si zbytečně nepřepřahali lokomotivy, tak jak to děláme jinde. Po celních formalitách jsme pokračovali dále, trať vede vysoko nad řekou Lim, než se vnoří do dlouhého tunelu, který ústí v Mojkovci, což je důležitá křižovatka v údolí řeky Tary. Dnes se docela zadařilo, měli jsme tam zpoždění jen 65 minut.

Jmenuji se Živko a dělám na poště v Žabljaku, ale kromě toho tady také pronajímám ubytování. Patří mi pět nových bungalovů, vzdálených asi 2 km od středu Žabljaku, což je východisko do národního parku Durmitor – jak je u nás obvyklé, stojí tu několik velkých hotelů z dob socialismu, některé už dávno nejsou v provozu. Zároveň se do všech stran rozmáhá nová výstavba, hlavně malé chatky pro turisty, kteří sem přijedou na zimu lyžovat. Lanovka na Savin kuk je v provozu celoročně, ale jízdní řád zní „někdy jezdí, někdy nejezdí“ a v informacích se aktuální stav zjistit nedá. Funguje tady mnoho restaurací a různých krámků, které mají obvykle velmi velkorysou otevírací dobu, jako v celé Černé Hoře. Například pekárna otevírá v 6 ráno a zavírá ve 2 ráno, odpoledne má sice chvíli pauzu ale nakoupit se dá i během ní.

Dvě chatky si na tři noci pronajala skupina Čechů – žádné překvapení, v létě tvoří Češi v horách v Durmitoru tak 70 % turistů. Nabídli jsme jim také odvoz od nádraží v Mojkovci, který je vyšel stejně draho jako by stály další dvě noci, ale jiné možnosti dopravy za omezený čas moc nejsou (veřejnou dopravu do Žabljaku jinak tvoří jen autobusové spoje relace Nikšić – Žabljak - Pljevlja, v rozsahu zhruba 7 párů spojů za den, a několik dálkových autobusů do Srbska). Měli jsme jim to osolit ještě víc, kdybychom tušili že na zpáteční odvoz budeme vstávat v 5 ráno. S kolegou jsme na ně čekali na nádraží, vymanili jsme je ze spár čekajících taxikářů a vezli téměř hodinu a půl do Žabljaku. Silnice je docela o hubu, sleduje kaňon řeky Tary, jsou tam příkré srázy, ostré zatáčky a několik tunelů, až se přijede ke křižovatce u monumentálního betonového mostu v osadě Ðurđevića Tara. Odtud se potom prudce stoupá, protože Žabljak je se svou výškou kolem 1500 m n.m. nejvyšším městem bývalé Jugoslávie. Myslím že ubytování se jim líbilo, akorát si pořád stěžovali, že jim často neteče voda – že se večer po výletu nemůžou osprchovat a ráno že nemůžou na záchod. Přece nemůžeme tolik plýtvat, ale když nám poslední večer oznámili, že tam musejí nechat hromadu neumytého nádobí, radši jsme jim to na chvíli pustili.

Ovce jsou hnány směrem ke vrásům Šareni pasovi. 22.8.2010. © Rastislav Štangl
Ovce jsou hnány směrem ke vrásům Šareni pasovi. 22.8.2010. © Rastislav Štangl

První den jsem pak některé hosty za peníze odvezl na průsmyk Sedlo v jižní části pohoří, který má výšku 1903 m n.m. a pěkně tam fouká. Mezi tímto průsmykem a Žabljakem se dá udělat náročná celodenní horská túra přes vrchol Bobotov kuk (2522 m n.m.), který je nejvyšší horou v naší zemi – v pohoří Prokletije jsou sice i vyšší, ale dělíme se o ně s Albánií, takže je nepočítáme. Jako na celém Balkáně, veškeré turistické značení jsou občasná červená kolečka, a rozcestí mají podobu nápisů na kamenech – polovina je latinkou a polovina v bukvách. Horské cesty nejsou příliš pohodlné, jsou kamenité a často je to ujíždějící suť, místy leží i v létě na zemi sníh, zatímco zdrojů pitné vody je tam málo, takže se ani nedivím že tam kromě Čechů moc lidí neleze. Odpočinkovou vycházkou je pak návštěva blízkého Černého jezera (zde vybíráme poplatek za vstup do NP), ve kterém se dá i koupat (teplota odpovídá nadmořské výšce), nebo navštívit Titovu jeskyni, kde se ukrývala skupina partyzánů včetně jmenovaného hrdiny. Zajímavostí je, že při poklesu hladiny za sucha se jezero rozdělí na dvě.

Jmenuji se Bogdan a pracuji v Žabljaku, kde přímo na hlavní křižovatce provozuji půjčovnu kol. No, pracuji, zkrátka vstanu kolem 9. hodiny ranní, a kolem 10. zvolna vyndám ze sklepa nedalekého domu sbírku mých 15, různě ojetých a již dávno neseřízených horských kol. Půjčuji je za cenu 1,50 EUR na hodinu, celý den pak stojí 8 EUR.  Když ke mně přišli 4 Češi hned po otevření, byl jsem ještě značně rozespalý, kdo jiný by si tu chtěl půjčovat kola hned tak ráno. Žádné doklady pro půjčení nejsou potřeba, bylo by to jen zbytečné papírování, takže kdo přijde, dostane kolo jaké chce a může jet. Pro jízdu na kole jsou v okolí Žabljaku vhodné například lesní cesty a silničky severním směrem, ke kaňonu řeky Tary, což je nejhlubší kaňon v Evropě a zároveň je součástí Národního parku Durmitor. Jsou zde dokonce i značené cyklotrasy, i když pojem značení spočívá v nesystematickém rozmístění cedulí s mapkami, které jsou ale pouze na vybraných rozcestích, a na ostatních se to prostě musí tipnout. I samotná odbočka na vyhlídku Čurovac, která je údajně nejkrásnější vyhlídkou do kaňonu a je od Žabljaku vzdálena necelých 10 km, ze silničky není nijak značena, byť za dob Jugoslávie tu alespoň dle map značení existovalo. Dnes je tu jen zřetelná cestička, kam se stejně dá jít jen pěšky, a odbočka ze silnice se pozná dobře jen podle toho, že je tu zaparkovaných několik aut a dodávek, svážejících sem turisty z města. Vyhlídka je ale skutečně překrásná a není z ní vidět jen do kaňonu, ale i na durmitorské vrcholy či vzdálenější bosenská pohoří.

Černé jezero nedaleko Žabljaku, vzadu Savin kuk a Meded. 23.8.2010. © Vendula Pecková
Černé jezero nedaleko Žabljaku, vzadu Savin kuk a Meded. 23.8.2010. © Vendula Pecková

Jmenuji se Igor a jsem průvodčí  společnosti  Željeznički prijevoz  Crne Gore (ŽPCG). Sice ještě v EU nejsme, ale Euro už dávno máme, a tak jsme se rozhodili že uděláme Bruselu radost a oddělíme od sebe infrastrukuru (Željeznička infrastruktura Crne Gore), osobní dopravu (ŽPCG) a nákladní dopravu (MonteCargo). Samozřejmě ale v praxi jsme nic nezměnili, ale tak to ostatně chodí i ve skutečné EU. Měl jsem službu na ranním osobním vlaku Bijelo Polje – Bar, což má výhodu v tom, že člověk zhruba ví, kdy mu končí šichta – rychlíky ze Srbska mají vždy nevyzpytatelné zpoždění. Proto také tento vlak vozí hodně dálkové frekvence, která se na něj může spolehnout – některý ze zpožděných nočních rychlíků se kolem sedmé ranní na severu země může zjevit, ale také nemusí. Tento osobní vlak je jistota, pak jede už jen rychlík „Nišava“ (může se ukázat až před polednem) a další spoj až večer. Nahoru do Bijelého Polje jezdí pouze dva páry zastávkových vlaků, mezi Podgoricí a Barem pak dalších pět a využíváme tam elektrickou jednotku řady 412 z RVR. (Alespoň tak to je podle úředního jízdního řádu, ale letošní léto se nám nedařilo, a tak do Bijelého Polje jezdí pouze 1 pár osobních vlaků, a v relaci Podgorica – Bar jsme to též o jeden pár zkrouhli, ale alespoň jsme to dali cestujícím vědět na vývěskách ve významných stanicích a dokonce i na našich nových internetových stránkách). Náš „dálkový“ osobák byl veden lokomotivou řady 461 a třemi oddílovými vozy, získanými ze západního Německa, a i jako hrdý Černohorec musím uznat, že jsou ve velmi neutěšeném stavu. Podlaha se místy propadá, dveře nedoléhají a opěrky hlavy občas chybějí.

Mezi Mojkovcem a Kolašinem projíždíme na okraji národního parku Biogradska gora s jeho hustými porosty staletých smrků, sledujeme Taru proti proudu a následuje jeden tunel za druhým, což vlastně platí pro celý dlouhý úsek z Užic až do Podgorice, zprovozněný teprve v roce 1976 jakožto poslední (a stěžejní) sekce celé tratě do Baru. Do Kolašinu, rychlíkové stanice v horském středisku s nadmořskou výškou nad 1000 metrů (nejvýše položený úsek tratě), si někteří cestující v kupé stihli dopřát i tři cigarety (já se nezdráhám kouřit ani při kontrole jízdenek).  Dalo by se říct, že pro všechny železniční stanice a zastávky severně od Podgorice, s výjimkou těch tří rychlíkových, je „obtížná dostupnost“ slabé slovo. Když chcete vystoupit například v zastávkách Štitarička Rijeka a Mateševo, musíte odhadnout správný vůz, obě zastávky leží v místě kde viadukt přechází v tunel, takže se můžete ocitnout nad propastí nebo v tunelu. Ze zastávky Kruševački Potok musíte zase prolézt dírou ve zdi galerie vysoko ve skalách. Stanice jsou obvykle stísněné výhybny na vysokých římsách, kde stojí akorát unifikovaná provozní budova a vystupují tam jen železničáři. V jedné takové stanici, jmenuje se Kos, jsme se křižovali s tou ošklivou srbskou „Tarou“.

Monumentální viadukt Mala Rijeka. 24.8.2010 © Tomáš Kraus
Monumentální viadukt Mala Rijeka. 24.8.2010 © Tomáš Kraus

V tomto úseku probíhaly tu a tam nějaké stavební práce, takže jsem při pomalé jízdě vyhazoval uvnitř tunelu dělníkům pytlíky se svačinou. V zastávce Selište si zase přišla babka čistě soukromě pro pytel zelených paprik, který jí soused vlakem přivezl. Dlouhým tunelem jsme pak překročili evropské rozvodí a změnila se i krajina, hory byly spíše středomořské a méně zelené. Trať vede několik set metrů nad kaňonem řeky Morači, zastavujeme ve výhybně Lutovo, přilepené na skalnatém srázu, následující stanice Bratonožići musela být postavena částečně ve sklonu. Potom jsme se stočili do bočního údolí a za tunelem jsme zastavili, aby nám strážce mostu s hlídacím psem povolili další jízdu. Není to ledajaký most – s výškou 198 m nade dnem údolí je půlkilometrový most Mala Rijeka nejvyšším železničním viaduktem na světě. Na protějším srázu jsme poté projeli stanicí Bioče, kde se nám před 4 lety zřítila do propasti celá jednotka řady 412 (takže od té doby jsme začali trať udržovat).

Prudké klesání ve sklonu okolo 25 promile skončilo a přijeli jsme do hlavního města Podgorice, jediného železničního uzlu v zemi – ovšem na tratích do Nikšiće a Skadaru funguje jen nákladní doprava. Náš vlak dále do Baru pokračoval pod jiným číslem, s tím že motorová lokomotiva připojila na konec soupravy dvě posilové „Goši“, což taktak stačilo k tomu, aby si všichni sedli – zájem o cestu k moři je velký. V porovnání s předchozí jízdou bylo pokračování vpravdě nudné, vlak se ploužil rovinou kolem letiště, až se přiblížil k zarostlému Skadarskému jezeru. Zanedlouho jsme potom projeli tunelem Sozina, nejdelším na trati (o metr delší než Zlatibor), a vynořili se v letovisku Sutomore. Na vystupující cestující se tady jako obvykle vrhli taxikáři a babky nabízející ubytování.

Jmenuji se Marko a patří mi hotel Vila Laguna v Sutomore, který je levný a komfortní, bohužel trochu daleko od moře. Mimo jiné si u mě na dvě noci rezervovala nocleh skupina Čechů, dva týdny před příjezdem jsem jim ještě volal že to platí, ale pak se ozval někdo jiný, kdo chtěl zůstat více nocí – tak jsem to samozřejmě střelil jemu. Češi potom přijeli taxíkem od vlaku a divili se, když jsem řekl že mám plno. Holt žádná záloha, žádná garance.

Pláž v Sutomore z odplouvající lodě Barbara. 24.8.2010. © Zuzana Kohoutová
Pláž v Sutomore z odplouvající lodě Barbara. 24.8.2010. © Zuzana Kohoutová

Jmenuji se Ivica a hned naproti hotelu Vila Laguna vlastním pěkný domek. Má celkem 3 patra, i když dostavěné mám jen přízemí, ale dcerka už skoro dospívá a až se vdá, tak jí to dostavím. Jak jsem viděl skupinu 10 Čechů s krosnami, hned jsem využil příležitosti, a nabídl jim ubytování za cenu 10 EUR na noc, když jsem viděl, jak se zdráhali, tak jsem slevil na 8. Stejně se sem ale všem nechtělo, takže jich tu zůstalo jen 6, kteří akorát obsadili 2 pokoje. Bohužel si ale všimli termitů v ledničce, tak jsem musel poslat svou dcerku, ať ji vydezinfikuje. Moc to nepomohlo, večer tam byli zase, a když byli po první noci všichni poštípaní od komárů, tak hned ráno odešli, byť  se tu původně chtěli zdržet na 2 noci.

Jmenuji se Božidar a pracuji jako kapitán „Taxi brodu“ = taxi lodi Barbara, která několikrát denně jezdí pravidelně na trase z Baru do Sutomore a zpět. Jízda jedním směrem trvá necelou půl hodinu, a tak to stihnu otočit několikrát denně. Jízdní řád pochopitelně nevedeme, ale zhruba jednou za hodinu vždycky jedeme. Na obou konečných zastavujeme vždy v blízkosti městských pláží. Jelikož nemáme žádná přístavní mola, nástup a výstup probíhá jednoduše: zajedeme na co největší mělčinu, cestující vystoupí do moře a ke břehu si to těch pár metrů dojdou vodou... Na odjezd vždy upozorním megafonem tak, aby mne slyšela skoro celá pláž, což znamená, že musím přeřvat všechny ty hudební produkce na pláži. Ani za jízdy nedopřeji cestujícím klid, stále jim pouštím CD s balkánskými hity posledních let. Proto mne trochu překvapilo, když i někteří Češi si začali během plavby zpívat.

Jmenuji se Aleksandar a v létě prodávám čerstvé fíky ve Starém Baru. Natrhám je tady v okolí a nabízím kilo za Euro, takže Češi nakupovali o sto šest, když v jejich obchodech jsou asi patnáctkrát dražší. Stari Bar je historické opevněné městečko, nedaleko kterého později vzniklo velké přístavní město Bar. Do areálu tehdejší pevnosti se prodávají vstupenky a návštěvníci se u každé z významnějších památek (kostely, citadela, akvadukt) mohou dozvědět něco z její historie – společné je vždy založení křesťany, ovládnutí Turky a přestavba k jejich obrazu, a nakonec záměrná exploze munice, se kterou Turci město opustili. Dnes je to trochu město duchů, ale před pár lety se totéž dalo říct také o osídlení pod pevností – to už dneska naštěstí neplatí, turisté se vracejí, takže dole podél hlavní uličky fungují hospůdky, krámky se suvenýry a další stánky. Místo je také dobře dostupné veřejnou dopravou, každou hodinu, občas i půlhodinu, jezdí (malý) autobus značky Sanos po trase Stari Bar – Bar – Sutomore – Čanj, který zároveň slouží jako MHD v Baru. Lístky za 1-2 Eura, podle projetých zón, prodává průvodčí ve voze.

Akvadukt ve Starém Baru. 24. 8. 2010. © Aleš Svoboda
Akvadukt ve Starém Baru. 24. 8. 2010. © Aleš Svoboda

Jmenuji se Xhordan a jsem černohorský Albánec, stejně jako 80 % obyvatel našeho města Ulcinj, kterému říkáme Ulqin. Dvoujazyčné nápisy jsou tady všude. Musím říct, že město je slavné svými trhy a je tu několik památek na dřívější základnu pirátů, ale jinak to už tady připomíná Albánii, takže nic vábného to není. V sezóně si vydělávám tím, že svým tranzitem vozím lidi za Euro z města na nedalekou Velikou plažu. Vždycky počkám až přijde pár lidí, zapálím si na cestu a vyrazím, další lidi přiberu po cestě. Svinčík na podlaze vymetám každou sudou neděli, ale něco vypadne i dveřmi, protože je za jízdy většinou nezavírám. Díky tomu můžou cestující nastupovat i za jízdy, když popojíždím v zácpě.

Velika plaža je jediná větší písčitá pláž v Černé Hoře. Narozdíl od pláží ve velkých centrech tady není hlava na hlavě, někdo ocení že moře je mělké a bezpečné. Na druhou stranu je pláž ale poněkud méně civilizovaná, restaurace zejí prázdnotou a nabídka jídel je seškrtaná na minimum, jiné podniky už natrvalo zavřely. Jinak autobusové nádraží v Ulcinji je pěkné, sice je úplně mimo centrum, ale jedná se o prostornou stavbu s veškerými službami, tak jako ve všech větších černohorských městech. Kromě toho, že odtud jezdí denně dva spoje do albánského Skadaru, existuje pravidelné spojení i s Makedonií a Kosovem, takže ve frontě na jízdenky vás nestydatě předbíhají Albánci ze všech oblastí.

Jmenuji se Danilo a jsem žák prvního stupně základní školy. Můj otec pracuje jako řidič autobusu u společnosti Sfinga line, která provozuje linku Bar – Sutomore – Budva – Herceg Novi. Pro vozbu cestujících využíváme zhruba 25 let starý autobus značky MAN, odkoupený z Německa. Lidí tu ovšem jezdí až příliš, a to i přesto, že v této pobřežní relaci jezdí v denní době autobus snad skoro každou půl hodinu.  Jízdní řády jsou zde zveřejněny pouze formou odjezdů na větších autobusových nádražích a kupříkladu i v Sutomore jsou vyvěšeny jen odjezdy z Baru, takže ke zjištění skutečného odjezdu je potřeba vždy připočítat zhruba 20 minut. (Na druhou stranu alespoň ty, co vyvěšujeme, jsou platné, a v případě změn je aktualizujeme, což bývá jinak na Balkáně problémem).  Přes léto mě otec nabídl, zda bych nešel k nim dělat průvodčího, tak jsem to vzal. Mám totiž oproti dospělým výhodu, díky svému malému vzrůstu se i v typicky narvaném vozidle dostanu až k zadním sedadlům a tak placení nikdo neunikne. Jízdné na relaci Sutomore – Budva činí 3,50 EUR.

Jmenuji se Miloš a naše loďka jménem Holiday každý den vozí turisty za 10 Euro okružní plavbou z Baru do Budvy a nazpět. Já konkrétně prodávám jízdenky na pláži v Sutomore a tvrdím že máme povinnou rezervaci míst, ovšem ve skutečnosti stejně polovina lidí sedí na zemi, a těm na přídi šplouchá slaná voda na záda. Ono se obecně nehodí cestovat v ponožkách, když v Sutomore a Čanji není molo, takže cestující musejí po kolena do moře a potom vyšplhat po žebříku na příď. Skupinka Čechů nás chtěla využít jako dopravu do Budvy a moje nabídka jednosměrné cesty za 7 Euro jim přišla nejprve drahá, ale pak se vrátili, protože nikde jinde lépe nepochodili.

Poloostrov a zároveň hotel Sveti Štefan. 26.8.2010. © Vendula Pecková
Poloostrov a zároveň hotel Sveti Štefan. 26.8.2010. © Vendula Pecková

Ze Sutomore se nejprve pluje kolem kamenných útesů, mezi nimi se nachází několik romantických pláží, například Královnina pláž, kam ze Sutomore kyvadlově plují loďky, a my tam stavíme při zpáteční cestě. Na hodinu jsme pak zastavili v městečku Petrovac na moru, umístěném v klidné zátoce naproti dvěma ostrůvkům s kapličkami. Je to sice rušné, ale pořád nezkažené historické městečko s plážemi a čistým mořem, a je poznat že je to tady trošku dražší, když vedle nápisů v naší cyrilici stojí další „bukvy“, tentokrát ruské azbuky. Cestou do Budvy pak ještě plujeme kolem  „téměřostrova“  Sveti Štefan, jednoho ze symbolů dovolené v Černé Hoře. Původní rybářskou vesničku Tito přeměnil na luxusní hotel, který postupem času zchátral (jako je tu běžné), a teď se opět rozvíjí pod vedením bohatého zahraničního investora (jako je tu běžné).

Galéria

Súvisiace odkazy