Mallorca: Procházkou (nejen) po palmském nádraží bývalém a současném

 

 

 

 

 

Jak už víme z onoho dílu, který připomněl historii státní železnice na Mallorce, provoz na její první trati Palma – Inca byl zahájen dne 24.2.1875. V té době už existovalo nádraží s depem, na němž byla soustředěna veškerá provozní činnost společnosti Ferrocarriles de Mallorca (FCM). Základ nádraží zbudovaného u městských hradeb, tvořily dvě obdobné budovy, jedna sloužící jako výpravní, druhá jako administrativní, doplněné několika skladišti. V depu bychom v té době našli tříkolejnou vozovnu, pětikolejnou rotundu s točnou, dílny s parní strojovnou, vodárnu a skládku uhlí. Stanice byla, jakožto výchozí pro jedinou trať FCM z Palmy směřující, postavena jako hlavová, avšak už roku 1877 byly položeny koleje na opačnou stranu, zatáčející ve směru dnešní Avinguda de Joan March a pak vedoucí ulicemi města k přístavu, jak je vidět na mapce.

 

 

Spojnice k přístavu, sloužící především nákladní dopravě, byla roku 1931 zčásti zahloubena a ještě v obvodu nádraží svedena do tunelu. V té době už železniční stanice i depo vypadaly jinak, jak se během let svého provozu rozrůstaly – FCM postavily nové provozní budovy a sklady, druhou rotundu s točnou, další vodárnu, dílny a roku 1913 také nádražní hotel Términus. Svého největšího rozmachu železniční areál v Palmě dosáhl koncem 40. let minulého století. Nádraží bylo kolejově propojeno se sousední výchozí stanicí Ferrocarril de Sóller (FS) a umožňovalo tak jízdu vlaků celkem pěti směry – přes Incu do Manacoru a Sa Pobla, do Santanyi, do Sólleru a konečně do přístavu Palma. Představu o jeho velikosti poskytne pohled na plánek i dobovou fotografii.

 

 

Od konce let 50 a zejména od poloviny 60. let minulého století význam nádraží pozvolna upadal v důsledku rozvoje automobilní dopravy a souvisejícího postupného omezování provozu a rušení tratí FCM, které v roce 1965 převzala státní celošpanělská společnost Ferrocarriles Españoles de Vía Estrecha (FEVE – Španělské úzkorozchodné železnice). Ta na přelomu 70 a 80. let většinu tratí zrušila a zbytek postupně přerozchodovala z původních 914 na 1 000 mm. Tím mj. zanikla možnost propojení s kolejemi FS; vlečka do přístavu zanikla už roku 1964. Jedinou fungující tratí nakonec zůstala jen spojnice Palma – Inca, na níž byla provozována výhradně osobní doprava. Tomuto stavu bylo přizpůsobeno i nádraží v Palmě. Depo bylo zrušeno, péče o motorové vozy přenesena do nového objektu Polígon de Son Fuster a stanice sama byla redukována na pouhé dvě kusé koleje s jedním nástupištěm.

 

 

Zbytek někdejšího nádražního areálu se po roce 1998 postupně proměnil v park nazvaný příhodně Parc de les Estacions (otrocky „Park stanic“), otevřený roku 1999. Jenže jeho podoba neměla dlouhého trvání, což ostatně platilo také pro samotné nádražíčko. Roku 2004 padlo rozhodnutí zbudovat první trať metra vycházející z též pro železnici určené společné podzemní stanice, později nazvané Estació Intermodal. V srpnu 2005 byl provoz na trati Inca – Palma ukončen ve stanici Son Fuster (s náhradní autobusovou dopravou na Plaça d'Espanya), pokračující koleje byly vytrhány a začaly podzemní práce jak v jejich trase, tak v prostoru parku. Nová stanice byla uvedena do provozu dne 25.4.2007 a nad ní byl obnoven i park. Vzdor tomu všemu zde kupodivu najdeme také zachovalé původní budovy nádraží a depa, k jejichž identifikaci poslouží následující soubor mapek.

 

 

 

 

Snad mi odpustíte ten dlouhý historický exkurs, při jehož psaní mi dalo nejvíc práce mnohé dostupné informace pro zachování přiměřeného rozsahu vypustit. Přejděmež nyní neprodleně do současnosti, tedy od virtuální procházky historické ke skutečné, při níž jsme jednoho dopoledne alespoň letmo Parc de les Estacions prošli, ba dokonce tam chvíli poseděli. Chtěl bych říci ve stínu, ale toho tam zatím, vzhledem k mladým ještě stromům, mnoho není. Zato skýtá zejména dětem mnohá lákadla v podobě hříček vcelku běžných i naprosto speciálních, které jsou motivovány právě železnicí. Krom nich a oněch už zmíněných původních staveb na ploše parku (a také před ním) najdeme především vyústění mnohých větracích šachet z podzemních prostor, kde jsou v provozu spalovací motory vozidel železničních (což má elektrizací pominout) i silničních.

 

 

Další naše kroky nás zavedou právě do onoho podzemí, tedy do vlastních prostorů Estaciö Intermodal - Plaça d'Espanya, jak zní úplný název společné stanice železnice a metra SFM i autobusů TIB. Stavba má tři podzemní podlaží. V prvním z nich cestující najde informační a pokladní služby (včetně automatů na jízdenky), odpočinkové prostory a kavárnu. Čímsi nadbytečným se v rámci bezpečnostních opatření po teroristických útocích dne 10.3.2004 na madridská nádraží stala vyhlídková galerie nad kolejištěm v podlaží druhém, která není přístupná. Drážní část zahrnuje 5 nástupišť s 10 kolejemi, z nichž 3 jsou elektrizovány pro provoz metra. Na stejném podlaží se nachází zcela oddělené a jen přes podlaží první přístupné autobusové nádraží se 30 stáními. V třetím podzemním podlaží je pak veřejné parkoviště, které jsem ovšem neměl možnost navštívit.

 

 

Oficiálně uváděná maximální kapacita terminálu činí více než 400 vlaků denně (v tříminutové frekvenci) a 90 autobusů za hodinu. Nástupiště jsou opatřena multimediálním informačním systémem, jehož prostřednictvím jsou předváděny také videopořady s dopravní tématikou. Na vše dohlížejí příslušníci bezpečnostní služby, kteří nejen brání fotografům v jejich konání (jak už jsem se ostatně zmínil v předchozích dílech), ale zejména řeší případné problémy u turniketů a poskytují informace. To se ovšem týká především kolejové části terminálu, protože část autobusová je přístupná volně, vzhledem k tomu, že odbavení cestujících probíhá až ve vozidlech. Všude je čisto, ale ne snad výhradně díky uvědomělosti cestujících, nýbrž proto, že se mezi nimi neustále činí pracovníci úklidové služby. O podobě veřejnosti přístupných prostor vám poskytnou lepší představu snímky, které se mi přece jen při opakovaných návštěvách podařilo pořídit.

 

 

Terminál poskytuje také návaznost na městskou hromadnou dopravu autobusovou, která zatím ve městě převládá. Její provozovatel, městský dopravní podnik (Empresa Municipal de Transports de Palma de Mallorca - EMT), má ovšem své zastávky umístěny po obou stranách osmiproudé komunikace na Plaça d'Espanya, takže orientace neznalých cestujících není v tomto případě zrovna snadná. EMT si tímto nedostatkem hlavu neláme jaksi obecně – na rozdíl od našich zvyklostí není žádný z mnoha typů zastávek, používaných v síti, opatřen viditelným názvem, což způsobuje problém i při samotné jízdě autobusem, když vnitřní informační systém zrovna nefunguje, jeho optická část není vidět pro nával cestujících či akustické hlášení není slyšet pro hluk motoru. Což je typické pro převládající typ Mercedes Benz Citaro, nečetné vozy Irisbus Citelis jsou na tom v tomto směru lépe.

 

 

 

Oba zmíněné typy autobusů jsou srovnatelné s těmi, které používají dopravní podniky naše. Snad až na nepříliš šťastnou skutečnost, že kloubové vozy postrádají zadní dveře. Také způsob odbavení není příliš odlišný. Cestující si buď přihlásí svou elektronickou jízdenku nebo provede úhradu v hotovosti u řidiče. V tom případě zaplatí na běžné lince bez ohledu na ujetou vzdálenost v současné době 1,25 euro, na některých linkách speciálních je jízdné vyšší, ale na lince noční Bus de Nit naopak (jaký to rozdíl proti našim městům!) nižší – jen 1,- euro (a za dvojnásobek lze pořídit současně parkovné na odstavném parkovišti na Via Roma). EMT ovšem nabízí celou plejádu aplikací zmíněných jízdenek elektronických, z nichž jednu si může v prodejně Tabacos koupit každý. Jmenuje se targeta 10 viatges no recarregable, je přenosná, umožňuje odbavení i více cestujících najednou a oněch 10 jízd na časově neomezenou dobu pořídíte za pouhých 8,- euro.

 

 

Krom tarifu je pro cestujícího EMT užitečné vědět, že se nastupuje předními dveřmi a většina zastávek je na znamení, takže je dobře vždy mávat. A mnohdy výrazně, protože řidiči osobních aut klidně parkují na samotné zastávce. Vzhledem k neblahému zvyku domorodců koupat se v kraťasech je dobře před usednutím ve vozidle omakem zkontrolovat povrch sedadla s textilním potahem, na němž voda není vidět (ne že bychom si újmu způsobili my, ale při svých 10 jízdách jsme jiné takto viděli dokonce dvakrát). Mnohé zastávky EMT jsou společné (i když odlišené dalším označníkem) také pro „přespolní“ linky, provozované provinciálním dopravcem Transport de les Illes Balears (TIB), jehož vozidla nesou charakteristické barvy společnosti, známé nám už z vlaků a metra SFM. Zkušenosti z cestováním autobusovými spoji TIB nemám, protože jsme jich nevyužili, jen je zaznamenali.

 

 

Podobně jsme nevyužili nabídky Palma City Sightseeing (čili Palma Bus Tour), tedy okružní projížďky patrovým vyhlídkovým autobusem po turistických zajímavostech hlavního města. Ani ne tak pro úsporu finanční, protože celodenní jízdenka, s níž můžete nastoupit a přerušit jízdu na kterékoliv ze zastávek (opatřených speciálním označníkem) stojí jen přijatelných 13,-.euro pro dospělého, polovic pro dítě a zahrnuje také průvodcovský výklad v osmi jazycích, ale spíš z důvodů časových. Jedna jízda sice trvá jen hodinu a 20 minut, ale v tomto případě cestující památky jen letmo shlédne. A celý jeden den jsme tomuto účelu věnovat nechtěli - takže jsme dali přednost několika procházkám na místa, jež nás zajímala. Jakkoliv tyto turistické autobusy nesou barvy nadnárodní společnosti, ve skutečnosti jde také o linku EMT, provozovanou pod číslem 50 a názvem Bus Ciutat.

 

 

Autobusy tohoto produktu nejsou pochopitelně jediné, které v ulicích Palmy a na silnicích ostrova vybočují z unifikovaných nátěrů obou výše zmíněným dopravců. Je zde vidět mnoho vozů cestovních kanceláří (dokonce jsem zahlédl jeden z valašského Vsetína), ale ty domorodé čeká do jisté míry také unifikace, neboť naše delegátka naznačila postupující fúzování jednotlivých dopravců. Když jsme se vypořádali s hromadnou dopravou silniční, můžeme se alespoň letmo zmínit o zbytku toho, co po vozovkách se pohybuje a lidi také dopravuje. Kromě četných taxíků (a nečetných kočárů) je to samozřejmě množství osobních automobilů všech značek (Škodu nevyjímaje) a záplava motocyklů jedno i vícestopých. Ty mají svá vyhrazená parkoviště, stejně jako jízdní kola. V oboru šlapacím Palma následuje (jak už jsem naznačil v reportáži minulé) Barcelonu a zavádí systém Mou-te Bé (zde Bicicleta intermodal de Mallorca též zvaný), ve formě bezplatného půjčování kol vlastníkům elektronické jízdenky Targeta intermodal.

 

 

V době naší přítomnosti tato služba, zastřešená baleárským dopravním systémem TIB, fungovala pouze na stanici metra UIB, ale krátce potom byla zavedena také na Estació Intermodal. Nicméně jízdní kolo je v Palmě, a na Mallorce vůbec, velice oblíbeným vozidlem, jak pro prostou dopravu do zaměstnání, za nákupy či zábavou, tak také pro cestování sportovní a turistické. Těm účelům posledním svědčí především vesměs rovinatá tvářnost ostrova i jeho příjemné klimatické podmínky. Co však naopak zatím chybí, je příslušná infrastruktura – ve srovnání s výše zmíněnou Barcelonou je zde jen nemnoho stezek pro cyklisty a speciální přejezdy přes silnice chybí zcela. Proto si domorodci navykli jezdit spíš po chodnících, což policie patrně toleruje. Nicméně samostatné cyklistické (a také bruslařské) tratě se přece jen rodí, vesměs s celkovými úpravami jednotlivých oblastí zástavby.

 

 

Oním posledním obrázkem jsem si vytvořil optický oslí můstek, po němž mohu přejít od dopravy pozemské k dopravě námořní, která je pro ostrovní krajinu, jakou jsou Baleárské ostrovy, pochopitelně od nepaměti klíčová. I když v posledních letech mocně se rozvíjející vzdušná konkurence poněkud pozměnila její charakter a ubrala jí značnou část přepravy osob. Ale i ony pochopitelně využívají trajektového spojení s ostatními přístavy baleárského souostroví či pevninou, které zajišťují společnosti ACCIONA Trasmediterránea, Baleària či ISOMAR prostřednictvím plavidel klasických i „vysokorychlostních“. Přístav Palma však hostí krom trajektů a případných nákladních lodí také další velká plavidla. Jsou to turistické křižníky, které do něj připlouvají na krátkou návštěvu, během níž se jejich cestující vydávají přistavenými autobusy na kvapnou (jak jsme mohli sledovat třeba při návštěvě hradu Bellver) prohlídku místních pamětihodností.

 

 

Žádnou z oněch lodí hromadné dopravy si však nikdo z nezainteresovaných v přístavu neprohlédne, protože je dobře střežen a příslušná mola jsou dokonce mimo dosah fotografický. Dobře přístupná jsou naopak kotviště Estación Marítima de Tráfico Local, odkud vyplouvají turistické lodě na výlety podél pobřeží. Naopak přísná bezpečnostní opatření se týkají víceméně oné části přístavu, v níž kotví jachty všemožných velikostí a typů, která je z velké části dokonce téměř nefotitelně oplocena. Už jsem procestoval něco středomořských přístavů, ale tak obrovské množství jachet jsem na jednom místě ještě nikde neviděl. Nebyl jsem schopen jejich nepřebernost nějakým způsobem zpracovat, takže jsem si všímal spíš těch opravdu nepřehlédnutelných – třeba takové 133 metrů dlouhé lodičky pro 10 cestujících a 21 členů posádky, patřící katarskému premiérovi, která nese název Al Mirqab. Ony přemnožené jachty menší mne upoutaly spíš v jednotlivém výskytu.

 

 

A na závěr tohoto povídání o nekolejové dopravě na Mallorce nám zbývá už jen ona už zmíněná doprava letecká, jíž jsme pochopitelně museli využít i my. Místní mezinárodní letiště Aeroport de Son Sant Joan není zrovna z nejmenších ani rozlohou, ani počtem nástupních bran a už vůbec ne hustotou provozu. Podle slov naší delegátky zde v sezóně startuje nebo přistává každých 59 sekund jedno letadlo. A to vzdor tomu, že sem nevedou (jak pravila ona, já jsem to nezkoumal) žádné pravidelné linky a všechny lety mají charterový charakter. I když z toho vyplývá také to, že pro nemalou část cestujících zajišťují transfer na a z místa ubytování cestovní kanceláře, je letiště velice dobře dostupné z centra města, vzdáleného 8 km, městskou autobusovou (a v budoucnu i tramvajovou) dopravou. Jakousi představu o něm vám dá několik snímků v galerii, které jsem pořídil už na cestě k domovu.

 

 

Vzdor tomu to nejsou poslední obrázky, které vám touto formou nabízím. Na sám konec galerie jsem zařadil fotografie vesměs zcela nedopravní, zejména a především jako dokumentaci faktu, že ne celé naše turistické vyžití se odehrávalo ve stínu mého koníčka. Najdete tam nějaké pohledy plážové, fotky z našich toulek po zajímavostech Palmy a také akcí, k nimž jsme se při té příležitosti připletli. Jedna z nich by byla přitažlivá zejména pro militaristicky zaměřené návštěvníky, neboť šlo o oslavy dne španělských ozbrojených sil DIFAS 09 (Dia de las Fuerzac Armadas 2009), které sice na Mallorce určitě nebyly tak mohutné, jako hlavní už květnová akce v kantabrijském přístavním městě Santander, ale i tak mohly být zajímavé. Nám bylo vhod spíš něco civilnějšího, a tak se s vámi fotograficky rozloučím vzpomínkou na náš jediný silniční výlet do vnitrozemí. Jako odměnu za včasný nákup zájezdu nás cestovní kancelář zavezla do zajímavé zemědělské usedlosti Els Calderers a tradiční sklárny Gordiola.

 

 

A tím můj letošní dovolenkový seriál končí. Snad jste mi odpustili, že jsem jej tentokrát z větší části pojednal méně reportážně a více faktograficky, ba ušetřil jsem vás i nějakých dramatických popisů svého konání. Letošní pozdní jaro u moře mne neohrozilo ani smrtí dehydratací, ani mi nezpůsobilo zranění skrze přehlédnutí díry v mostě, neutrpěl jsem ztrátu na majetku a nikdo se mne (až na jedno nepovedené šátrání v tašce, které jsem zaznamenal při nástupu do autobusu) nepokoušel oloupit, jak jsem vám prezentoval v letech minulých. Dokonce jsem se nedostal ani do vážnějšího střetu s ozbrojencem bránícím železniční síť před fotografickým terorismem. Počasí bylo nádherné a tak mohu (až na některá reportážní zaváhání) náš letošní odlet do teplých krajin hodnotit jen kladně. Už bych měl pomalu a hlavně tiše (před Helenou, která má zatím cestování plný umělý chrup) plánovat cestu příští, Kam, to nevím, ale musí tam být koleje, slunce a moře.