Sobota na zubačce (2. část: stavby)

24.8.2007 16:17 PhDr. Zbyněk Zlinský

Oné zubačkové soboty jsem se věnoval nejen sledování jízd zvláštního vlaku na trati mezi Tanvaldem a Harrachovem, ale také trati samotné a stavbám na ní. Mému neumělému průzkumu neunikl ani dnes neprovozovaný úsek jejího pokračování z Harrachova ke státní hranici s Polskem. K procházce po kolejích mne inspirovaly současné úvahy polské strany o obnovení mezinárodního provozu.

Během svého cestování ve stopách zvláštního vlaku jsem vyšetřil nějaký čas v Kořenově, kde kdysi fungovalo velké nádraží s depem, které bylo tokem historických změn a posléze též nástupem úsporných opatření našich drah postupně degradováno až na dnešní dopravnu D3. Zajímal mne především stav rotundy, jejíž střecha se dne 5.1.1987 propadla pod tíhou sněhu, který tehdy zavalil celý kraj. Onu památnou kalamitu jsem si mohl ostatně vychutnat na vlastní kůži, neboť jsem v nedalekých Příchovcích právě učil žáčky jisté pardubické základní školy osnovami nařízenému lyžování. Později k ruině rotundy přibyla zřícenina další. Dne 3.2.2000 se poroučela střecha pro změnu na objektu malé topírny – tentokrát nikoliv už pod tíhou sněhu, nýbrž pod tíhou obdobně ničivého úřednického nezájmu. Nezájmu správce objektu, tedy libereckého depa, o jeho údržbu.

Kromě návštěvy těchto památných trosek jsem se prošel po kdysi rozsáhlém a dnes už jen dvěma funkčními kolejemi oplývajícím kolejišti, obešel staniční budovu sloužící dnes bůhvíjakému podnikání a zašel také k někdejšímu železničnímu učilišti, které později fungovalo jako rekreační objekt a dnes zjevně nefunguje nijak. To zřejmě platí i o sousedícím skladišti, na němž je ovšem aspoň tabule o ploše pronajaté jisté sklářské firmě. Za bývalým učilištěm jsem v trávě našel tatrovácké železniční podvozky coby poslední pozůstatky historického motorového vozu 820.021-4, který nedaleko shořel dne 10.12.2006 a byl přímo na tomto místě sešrotován.

V Harrachově samotném toho k prohlížení moc nebylo. Budova zastávky je zachovalá, včetně interiéru pečlivě uzamčené čekárny. Kromě cestujících se zde hojně vyskytují především turisté a cykloturisté nucení překračovat koleje k turistickému přechodu do Polska, jehož značka je právě proti nástupišti. Cesta přes hranici vedla původně velice výhodně po blízkém mostě přes zářez trati, leč do doby dnešní se zachovaly jen jeho opěrné zdi. Vzhledem ke značné odlehlosti zastávky od vlastního Harrachova je zde zřízena, jak jsem si mohl povšimnout, navazující doprava cestujících malým autobusem soukromého dopravce. Účel na konci peronu umístěného občerstvovacího posezení jsem nepochopil, protože na stolcích sice zbyly nedopité půllitry, ale žádná obsluha se nekonala, ba ani nevím, kde by mohla mít svou zásobovací základnu.

Od dalšího zkoumání místních zvyklostí jsem upustil a čile jsem vyrazil po trati směrem ke státní hranici. Času mezi dvěma vlaky jsem měl sice relativně dost, ale mé ponětí o vzdálenosti bylo velice matné a o průchodnosti trasy pak nulové. Šlo se nicméně docela dobře, protože tráva mezi pražci značně přemísťování usnadňovala. Poněkud mne mátlo, že po trati je vyšlapaná docela slušná pěšina – přece to nemohou být stopy pochodu národa vlakofilního razícího oním směrem se záměrem odpovídajícím mému! Leč zanedlouho se vše vyjasnilo – když jsme totiž narazil na skupinku sběračů lesních plodů činících se přímo na drážním tělese.

Cestou jsem se snažil dokumentovat četné stopy dřívějšího, druhdy dokonce elektrického provozu. Podle mně známých údajů byly stožáry trakčního vedení, které kdysi lemovaly trať z dnešního polského města Jelenia Góra do Kořenova, sneseny na našem území v roce 1962. Nicméně před hranicí jsem ještě dva našel, což svědčí buď o tom, že tehdy na ně zapomněli, nebo (a k tomu se přikláním, aniž bych to ovšem podrobněji zkoumal) později došlo i na tomto místě k úpravám státní hranice. Této mé verzi by nasvědčovalo i několik jakýchsi patníků, které jsem viděl před stožáry a mohly by to být staré hraniční kameny.

Jestliže na naší straně hranice je trať prořezaná (a zbylé pařízky naznačují, že zde rostly už stromky nemalé), na straně polské nastává spíš džungle. Zato jsou tam vidět další stožáry, dokonce ještě s izolátory. Jinak tam na první pohled panuje ve srovnání se stranou naší značný nepořádek, což asi neplatilo tak úplně v dobách, kdy hranici střežili polští ozbrojenci, po nichž tu zbyla jen zřícená bouda. Také české označení státní hranice je zjevně lépe udržováno než ono polské. Lákalo mne to sice zajít trochu dál přes hranici, ale řekl jsem si, že není třeba tahat polskou orlici či našeho lva za ocasy, a směřoval své kroky stejnou trasou zpět k Harrachovu.

Na rozdíl od metodou per partes realizované cesty na konec trati, pouť zpáteční jsem pojednal v jednom kuse. A využil toho, že v příslušném vlaku na konci byl řazen vůz řady 015, k pořízení nějakých záběrů trati a staveb na ní. Ne všechny se mi povedly, ale pro ilustraci jsem je stejně do galerie zařadil. Většinu jsem pořídil skrze nepříliš čisté čelní sklo, některé pak vykloněn z okénka. Těch druhých ovšem mnoho není, protože ani vidina co nejdokonalejších snímků pro Vlaky.net mi nezatemnila mozek natolik, abych zapomněl na smutný osud jistého Ing. Pernera, který se také vykláněl z vlaku zpět v touze zahlédnout tunel.

Závěrečná poznámka:

Původně jsem zamýšlel obohatit tento díl reportáže také o základní fakta o trati, o její výstavbě a dalších osudech, ale nakonec jsem se rozhodl, že vás v tomto směru odkáži na texty, které byly už zpracovány autory povolanějšími. Články Ing. Petra Prokeše vás seznámí s popisem tratě a její historií, milovníkům stručných dat pak nabízím z jiného zdroje přehled událostí od počátků trati do doby nedávné.