Jak mi točna otočila Českou Třebovou

8.10.2014 8:00 Luděk Šimek

Jak mi točna otočila Českou Třebovou

Z mnoha možností, kde oslavit letošní Den železnice, jsem zvolil depo Česká Třebová 20.9.2014, protože tam je asi nejrozlehlejší kolejiště u nás a já ho znal jen z rychlíku, doufal jsem, že se přitom sejdu s vlakyneťáky a budeme na sebe mít víc času než nedávno v Hradci Králové a doufal jsem (naivně), že tam budou i nějaké novinky, třeba nějaký dýzlák od CZ LOKO, když se to koná doslova za zdí jejich fabriky.

 

 

 


Navíc jsem tajně toužil dostat se na tamní „hřbitov“ a prolézt třeba staré krokodýly a trnul jsem, jestli už nerozřezali ty kdysi krásné jednotky řady 470, které jsem tam taky z rychlíku vídával. Můj článek je tedy o tom, co se z mých představ splnilo a co bylo jen bláhovou tužbou.

Do České Třebové jsem 20.září jel rychlíkem 885 Hradišťan. Svůj foťák jsem prvně zapnul, než jsme vjeli do Ústí nad Orlicí, abych zadokumentoval, jak tu pokračuje stavební ruch:


Stavební ruch v Ústí nad Orlicí © Luděk Šimek

Krátce na to, v 8:48, už jsem vystupoval v České Třebové a byl tak akorát čas přejít na 5. nástupiště a pak až za jeho konec, kde už stála souprava, spojená ze dvou dvouvozových Regionov – ovšem už pěkně plných, a další zájemci o prohlídku depa všeho věku se sem hrnuli. Na těch vozidlech mě upoutalo, že už nejen u nás na Vysočině mají jednotlivá města své propagační motoráky, ale i v Pardubickém kraji. Konkrétně ta zadní jednotka je věnována muzeu loutek v Chrudimi.


Bočnice „Regionovy“ zvou do muzea loutek v Chrudimi © Luděk Šimek

Když se všichni natěsnali, vyjeli jsme do depa. A těsně před tím, než jsme tam zastavili, jsem uviděl jeden ze svých dnešních snů: 470, obě jednotky! Takže ještě jsem je zastihl existující. Ale vypadají děsivě, mohlo by se jím říkat spíš vrakeny než krakeny. A nebudu to k nim mít daleko.

Vyvalili jsme se z improvizované zastávky na cestu do depa, vítala nás hudba i mluvené slovo z reproduktorů, ale bohužel spíše šeptané slovo, rozumět moc není, jen jsem pochytil, že nemáme šlapat na temena kolejnic, což my ostřílení nádražáci dávno víme. A pak jsem uviděl další splněné své přání, Karla Furiše. Nepomohlo mu ani, že se maskoval – vzal si dnes modrou čepici místo obvyklé červené.


Karel má dnes čepici v korporátní barvě ČD © Luděk Šimek

Brzy ale zjistím, že tohle přání se mi splnilo jen částečně. Ještě několikrát se dnes s Karlem sejdeme a zase si zmizíme z očí, jakmile zaměříme své aparáty každý na něco jiného. A další abonenty VLAKY.NET nepotkám vůbec. To už jsme obešli rotundu, před námi se otevřel pohled na ohromnou točnu a kolem ní rozsáhlou harfu s malebně rozestavenými exponáty: orchestrion v modrém, RegioPanter, čmelák, sergej, bardotky, brejlovec, velký hektor ... - co bych vám líčil, prohlédněte si je v galerii.


Velká „malá“ točna © Luděk Šimek

Parní trakci tu zastupuje jenom velký býček 423.009.


„Velký býček“ v obležení návštěvníků © Luděk Šimek

Mne tu zaujal sysel, konečně jsem si ho prolezl a viděl svět z pohledu jeho mašinfíry (či snad syselfíry, když to nemá motor?).


Pohled ze stanoviště strojvedoucího řídicího vozu 80-30 015 © Luděk Šimek

Syslů tu v depu mají několik, nesou dívčí jména, jen jeden je sameček Jirka. Asi tu někde mají noru. A vzácný exponát je E 699.0001, úplně první elektrika s pojezdem Co' Co' z plzeňské Škodovky, od níž pak byly odvozeny tři úspěšné řady v novější skříni.


E 669.0001, úplně první „šestikolák“ © Luděk Šimek

Já vím, on první nebyl, už před válkou byly šestinápravové E 456.0 a E 467.0, ty ale měly hnané jen čtyři nápravy, jak samo číslo říká, a po válce tu zůstala i italská Breda E 666.0 se zajímavým uspřádáním Bo'BoBo', ale první Co'Co' byl opravdu tento šestikolák. A pojďme dál, je tu i mohutnější stroj, obrovský kolejový jeřáb:


Kolejový jeřáb EDK 1000.2 © Luděk Šimek

Musí se fotit načtyřikrát, protože je dlouhý jak mašinka od černokněžníka Zababy. Až později, při pohledu na internetové snímky z České Třebové, mě zamrazí. Uvědomím si, že podobné, i když menší jeřáby tu hned za depem slouží ke katanské práci.

Je tu spousta drobotiny, která má o mašiny opravdový zájem. Měl jsem v úmyslu podívat se na stanoviště žehličky a svézt se s ní, ale rozumně to přenechávám malým návštěvníkům. Mám radost z jejich zájmu o železnici. Mým přáním, asi nejbláhovějším a nejnaivnějším, je, aby jim to nadšení pro vlakovou dopravu vydrželo i v dospělosti. Další atrakcí pro ně je tu jeden z průkopnických československých „lokotraktorů“, i když nebyl určený pro ČSD, jak svědčí jeho označení BN 60. Tlačí před sebou zelený nákladní vůz, nesoucí původní označení Np 322994 (N znamenalo nízkostěnný, p - s nesklopnými postranicemi) a ten vůz je plný drobotiny.


BN 60 + Np 322994 jako jedna z atrakcí © Luděk Šimek

Jednu věc pořadatelé poněkud podcenili: Ten vláček s dětmi jezdí po krajní koleji, vedoucí těsně podle úzké cesty, a z druhé strany té cesty je hned parkoviště, takže se tu dost jezdí. Když chci vyfotit černý lokotraktor, stoupnu si do cesty, abych měl odstup, ostřím – a už na mne netrpělivě troubí. Jen si počkejte, gumokolkaři, pomyslím si. Vzápětí moje škodolibost dosáhne uspokojení: Jeden z řidičů spatří mezeru v parkovišti a chce tam honem zahnout zrovna, když kolem pomaloučku projíždí onen vláček. Zapomene ale, že mu při tom zabočení zadek nadejde – a vrazí jím rovnou do stupátka lokomotivy. Stupátko je fortelným výrobkem z r. 1955 z továrny, místo níž bohužel teď stojí multifunkční velkohala. Stupátko vydrželo, blinkr nikoliv.

Zbaštím klobásu u stánku před dílnami, a protože tu nemají turka, zamířím k hurvínkovému přípojňáku, který nese původní označení BDlm 6-2142, i když už v něm nejsou sedadla ani zavazadla, ale bufet. Tady si dám kafíčko, ochotná servírka mi ho donese až ke stolku před vozem, prohodím řeč s chlapíkem, jehož synek si zatím prohlíží omalovánky drážních vozidel i jejich slepovací papírové modely. Právě ty nás zavedou ke vzpomínkám na vystřihovánky modelů, kvůli nimž jsme jako kluci sháněli ábíčka. Svorně znectíme pana Najbrta, pak se zmíním, že se chci taky podívat na vraky jednotek 470 a on se hned pochlubí, že byl u toho, když se krakeny uváděly do provozu, když se zkoušely a když se bohužel rozhodlo i o jejich likvidaci, aniž by se aspoň jeden zachoval jako muzeální artefakt. Synka ale naše debaty nebaví, a tak se zvedáme od stolu. Já jdu do velké rotundy, oni na opačnou stranu.


Motorový vozík Vm 52 vybavený sedadly © Luděk Šimek

V rotundě je to naaranžováno tak trochu pracovně. Starý pracovní vozík Vm 52 upravený na vození lidí, vozy s materiálem – dvojkolími i elektromotory a generátory, elektrika 121 bez podvozků, další mohutný jeřáb o nosnosti 125 t.


Jeřáb EDK 750-303 © Luděk Šimek

Vyšplhám do kabiny motorové lokomotivy 799 002, sloužící DKV, a přijde mi, že dělat strojvedoucího a denně šplhat do kabiny už bych asi nemohl – uff ...


799 002 ve službách depa © Luděk Šimek

Obejdu celou půlkruhovou rotundu, vyfotím děti, jak se vozí na točně – panečku, to je zajímavější než kolotoč, a zadarmo.


Takovou atrakci na pouti nemají © Luděk Šimek

Vydám se konečně tam, kde je ten perón, na němž jsme vystupovali a za nímž jsou ty dva krakeny. A hele, ten černý traktůrek se zeleným vozem plným dětí teď přijel na kolej na úplně opačné straně a ze směru od osobního nádraží a na sousední koleji je RegioPanter, ten tam taky nebyl, když jsme přijeli, a ... - a za rotundou stojí bufetový BDlm, ten tu určitě není dvakrát. Teď jsem teprve pochopil, že jak jsem prošel rotundou, svět se mi otočil o 180° a já jdu na opačnou stranu, než jsem chtěl. Zorientoval jsem se, vyfotil pár stejnosměrných i obouproudých peršingů v původním zeleném nebo modrém kabátě se žlutým pruhem, než je tu převléknou do najbrtova mundúru.


363 a 163 v původním kabátě © Luděk Šimek

A pak už zbývá jen postát v tiché vzpomínce u vraku, jenž býval nadějným projektem a hlavně – vozidlem hezkého vkusného dizajnu a pohodlných koženkových sedadel.


470 001 ... © Luděk Šimek

Já vím, elefanti jsou lépe vyřešeni, že se podařilo celý pohon třívozové jednotky nacpat do jednoho vozu, a to patrového (a vzápětí od této koncepce zase ustoupit a vytvořit přízemní pantery s pohonem všech vozů) ale nemohu si pomoci, kraken byl hezčí a měl příjemná sedadla. Ještě poznamenám, že ta jejich současná výzdoba není dílem nenechavých sprejerů, ale výtvarníků, kterým to povolilo vedení DKV – tolik jsem se dočetl v jednom článku o místním hřbitově (viz popisek prvního snímku).

Vrátím se ještě k velké točně, rozloučím se s Karlem i se všemi exponáty a pak si počkám na Regionovu, aby mě odvezla zpátky na nádraží.

Úvodní snímek: BN 60 a budoucí mašinfíra © Luděk Šimek

Galéria

Súvisiace odkazy