Katalánsko 2014: Když se špatná zpráva v dobro obrátí

14.8.2014 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Jestliže si člověk s předstihem, nadto poměrně složitě, zajistí dovolenou a nedlouho před odletem do pečlivě vybrané destinace obdrží sdělení o zrušení zájezdu, nesrší štěstím. Ale jen do chvíle objevu, že jedna z náhradních nabídek cestovní kanceláře vyhovuje jeho záměrům dokonce mnohem lépe, protože mu skýtá možnost ubytování doslova pár kroků od nádraží na trati, k níž původně směřoval.

Při výběru cíle svého každoročního odletu do teplých krajin jsem limitován několika faktory. Pomineme-li obvyklé (ale ne vždy dodržované) vlakofilní „tématické zaměření“ cesty, patří k nim ekonomicky i jinak výhodná věrnost „své“ cestovní kanceláři, omezení na leteckou dopravu (auto nemám, jízdu autobusem odmítám a vlak nepřichází v úvahu) i jistá představa o rozsahu potřebných služeb. Od doby, kdy se má drahá polovička rozhodla účast na výletech za mořem a sluncem nadále neakceptovat, k nim přibyl také požadavek na jednolůžkový pokoj, který ne všechny hotely nabízejí. Že to je řešení dražší, s tím jsem se musel smířit.

Cesta k tomuto lůžku v hotelu „Sorra d'Or“ byla docela složitá © PhDr. Zbyněk Zlinský

Ono těch zemí, které by vyhovovaly všem mým výše uvedeným kritériím není nějak zvlášť mnoho, takže mi nezbývá nic jiného, než se do nich vracet. Začátkem listopadu loňského roku, kdy se na internetu objevila nabídka cestovních kanceláří na letošní léto, jsem měl spadeno na Mallorcu, abych tam dokončil své drážní výzkumy započaté v roce 2009, z nichž vzešla série reportáží, začínající povýtce nostalgicky. Jenže nabídka zájezdů nebyla mému záměru nakloněna, takže jsem se rozhodl pro Katalánsko, o němž jsem zde podobně cosi psal už před sedmi lety. Nejvýhodnější se mi zdál zájezd do hotelu Bon Repos v letovisku Calella.

Katalánské pobřeží mezi letištěm Barcelona-El Prat a Malgrat de Mar na mapě;
zdroj: old.wikimapia.org

I když tento hotel v katalogu jednolůžkové pokoje nabízel, jejich objednávka byla vázána na předchozí ověření, takže jsem se kýžené cestovní smlouvy dočkal o něco později, než jsem byl zvyklý. V půli dubna však, jak je už naznačeno v úvodu, bylo najednou všechno jinak a já jsem nechtěně získal výhru zvíci all inclusive pobytu v téměř nádražním hotelu, a to vše za jinak původně nasmlouvaných podmínek, tedy stejného termínu i ceny. Ostatně vzácnou polohu hotelu Sorra d'Or, který od pláže dělí právě jen kolejiště, jsem poněkud závistivě zaznamenal už v roce 2007, kdy jsme do Malgrat de Mar ze sousední Santa Susanny zavítali.

Moje ležení na Platja de Malgrat Centre, vlak opouštějící nádraží a hotel Sorra d'Or
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Snad mi laskavý čtenář promine to úvodní vysvětlování, které jej možná nezajímalo, jestliže už bezodkladně přejdu k vyprávění reportážnímu. Vzhledem k tomu, že tentokrát nebyla kladně vyřízena má objednávka transferu na pražské letiště, opakovala se do jisté míry situace už na tomto místě kdysi popsaná a já jsem na svou pouť vyrážel dne 5. června vlakem z královéhradeckého hlavního nádraží. Tentokrát jsem tak ovšem nemusel učinit s nějakým nepříjemným předstihem, protože odlet byl stanoven na rozumnou hodinu a já jsem se měl k odbavení dostavit dvacet minut po hodině deváté. Nebyl tedy problém nalézt výhodné spojení.

163.256-1 v čele R 950 „Bohumil Hrabal“ Hradec Králové hl.n. - Praha hl.n. ve výchozí stanici
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Spoj nesoucí jméno někdejšího neslavného ajznboňáka a pozdějšího slavného spisovatele se na rozdíl od četných jeho postav nechoval nijak absurdně a do svého cíle dorazil v souladu s jízdním řádem, takže jsem se mohl pohodlně přesunout na stanoviště linky Airport Expressu. Tam jsem zjistil, že další cesta už tak pohodlná nebude, protože do přistaveného autobusu se pokoušelo nacpat daleko více cestujících s objemnými zavazadly, než byl schopen pojmout. Aspoň tak to vypadalo na začátku plnicího a lisovacího procesu, který nakonec dospěl k celkem přijatelnému výsledku (jak jsem si mohl s lítostí připomenout o 15 dní později).

Spoj linky Airport express do zastávky Praha letiště/Airport (BUS),Terminál 2 před hlavním
nádražím © PhDr. Zbyněk Zlinský

Na pražském letišti, kterému jaksi stále nemohu vnitřně přijít na (nové) jméno, jsem měl dostatek času do doby, kdy jsem se měl zapojit do naloďovacího dění. O jeho klíčových fázích jsem byl informován prostřednictvím SMS, kteroužto užitečnou službu jsem si zajistil už z domova, abych nemusel zblble čučet na informační tabule. Tak jsem už dopředu věděl, že můj let bude odbavován u přepážky číslo 200, takže jsem se k ní mohl dostavit jako první. Mé snažení bylo sice úspěšné, avšak zbytečné – jindy obvyklá fronta se tentokrát nekonala a slečna za pultem mi neobvykle hladce přidělila vyžádané sedadlo u okna v řadě před křídlem.

Nebývale pohodové odbavování letu QS 1058 (alias OK 5688) © PhDr. Zbyněk Zlinský

Té hladkosti jsem se nepodivoval, jsa prvním na řadě, ale po nastoupení do letadla jsem odhalil její pravou příčinu. V celé řadě jsem seděl sám a zbytek letounu Boeing 737-8FN OK-TVL byl méně než poloprázdný. A to vzdor skutečnosti, že šlo vlastně o let dvojitý - QS 1058 společnosti Travel Service a OK 5688 Českých aerolinií. Jak se takový spoj uživí, to je mi záhadou, i když proti minulosti byla zjevná jakási úsporná opatření. Při vstupu do letadla letušky nenabízely žádný denní tisk a to, co ještě loni bylo servírováno jako teplé občerstvení s výběrem teplých i studených nápojů (včetně piva a vína), se smrsklo téměř v jednohubku.

V ceně letenky je jen houska se salámem a nealko podle výběru © PhDr. Zbyněk Zlinský

Já jsem sice jídlo na palubě letadla vždy pokládal spíš za prostředek k vyplnění času než k doplnění kalorií a tekutin, ale nemohl jsem si nevzpomenout na doby, kdy rekreant letící k (jedinému povolenému) jižnímu moři dostal na palubě (pohodlného) letounu ČSA (sovětské provenience) plnohodnotný oběd, o použití porcelánu, skla a nerezových příborů pro ten účel nemluvě. Jeho dnešní následovník sice může letět, kam se mu zlíbí, ale stísněný jako sardinka a krmený čímsi, co by uvedlo do vytržení leda čtyřnohého komisaře Rexe. Já jsem pokorně svůj příděl zkonzumoval, už placené služby palubního občerstvení odmítl a vyhlížel z okna.

Přelétáme Marseille s letištěm vybíhajícím do vod Étang de Vaïne © PhDr. Zbyněk Zlinský

Byť nad většinou Evropy, jak jsme ji přelétali, byly mraky, místy se cosi zajímavého zahlédnout dalo a s postupem k jihu se vyjasňovalo a barcelonské letiště nás přivítalo slunečným počasím. Stalo se tak po dvou hodinách a třinácti minutách pobytu ve vzduchu, čtrnáct minut před plánovaným příletem. Vzhledem k tomu, že při minulé návštěvě Katalánska bylo naší vstupní branou do země letiště Girona, nebyly mi předchozí zkušenosti nic platné a cestou k zavazadlovým pásům jsem poněkud tápal. A ještě více pak v odbavovací hale, kde jsem zprvu marně hledal nějakého zástupce cestovní kanceláře. Nakonec se ukázalo, že jsem jej minul.

Nenápadný muž zcela vpravo nás má odvézt z letiště do hotelu © PhDr. Zbyněk Zlinský

Místo obvyklé české delegátky na nás totiž čekal katalánský řidič, vybavený jen jistou slovní zásobou anglickou a nepříliš výrazným cárem papírů s narychlo načmáraným názvem cestovní kanceláře. Přesto nás všechny shromáždil, odvedl ke svému minibusu, naložil naše zavazadla do přívěsného vozíku a vcelku pohodlně nás dopravil do cílové destinace. Přišli jsme tak sice o jindy běžný výklad vlastivědně-turistického charakteru, ale jinak si nebylo nač stěžovat. V jednosměrných uličkách centra Malgrat de Mar sice jakoby bloudil, ale pak vyšlo najevo, že se nás snažil dovézt co nejblíže k hotelu, jehož vchod je přístupný v zásadě jen pěším.

Pohled z podloubí hotelu Sorra d'Or přes parčík k nádraží © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vstupem do něj, po němž následovalo ubytování (pohříchu nikoliv s výhledem na moře a koleje, ale to už bych chtěl moc), vybalování, informační schůzka s delegátkou cestovní kanceláře a večeře, končí můj chronologicky uspořádaný výčet událostí a přejdu k výkladu spíš tématickému. Bude to zároveň jakýsi úvod k chystaným reportážím z cest, které jsem během pobytu v Malgrat de Mar absolvoval a které směřovaly do obou směrů tratě městem procházející. Byť jsem se jí věnoval už v článku z roku 2007, nebude na škodu některé hlavní údaje o trati připomenout a popřípadě je doplnit nově zjištěnými nebo změněnými skutečnostmi.

Santa Susanna a Malgrat de Mar s tratí linky R1 na mapě; zdroj: old.wikimapia.org

Železniční trať Barcelona - Mataró - Maçanet-Massanes, dnes nesoucí označení XC01, má svůj oficiální začátek v ještě nedostavěné stanici Barcelona-Sagrera, měří 72,9 km a je elektrizována stejnosměrnou soustavou o napětí 3 kV. Jinak jednokolejná trať o rozchodu 1 668 mm je úseku Barcelona - Arenys de Mar dvoukolejná. Je na ní provozována výhradně osobní doprava, jejímž účelům slouží 22 železničních stanic a zastávek. Jde o vůbec první železniční trať v Katalánsku, jejíž úvodní úsek Barcelona – Mataró byl otevřen v roce 1848, zbytek tratě roku 1861. Dnes jsou po ní vedeny vlaky Rodalies de Catalunya dvou linek – R1 a RG1.

Jednotka řady 447 v barvách Renfe Rodalies (vlevo) a Rodalies de Catalunya (Mataró)
© PhDr. Zbyněk Zlinský

Možná někoho zarazí, že v reportážích z roku 2007 jsem psal o RENFE Rodalies a nyní o Rodalies de Catalunya a třeba si také na snímcích povšimne, že elektrické jednotky mají dvojí barevnou úpravu (viz předchozí snímek). Oba tyto jevy, o nichž se podrobněji zmíním v jednom z chystaných článků, souvisí s úsilím Katalánska o ještě větší míru nezávislosti na tom novodobém „žaláři národů“, jak Španělsko vnímají nejen Katalánci. Zda se jim podaří naplnit své představy i tužby a v listopadu pokročit k samostatnosti, to je jistě otázka přesahující rámec této stati. Nicméně manifestace národní identity na kolejích i v ulicích se přehlédnout nedá.

Katalánské vlajky na domech v Carrer de Mariá Cubí © PhDr. Zbyněk Zlinský

Přehlédnout se nedá ani trochu jiné úsilí (některých, ale četných) domorodců, využívat bezúplatně služeb železnice. Zjevné je to pochopitelně jen v uzavřených stanicích (jako je Malgrat de Mar), nikoliv na otevřených zastávkách (jaká je v Santa Susanně). Jestliže v podzemních nádražích, jaká převládají v Barceloně, vstupní či výstupní turnikety bez jízdenky obejít nelze, v dopravnách nadzemních se vždycky nějaká ta cesta najde, někdy dokonce několik, jak se můžete přesvědčit právě na několika připojených snímcích z Malgrat de Mar. Nejde přitom vždy o lidi, kteří by jevili nějaké znaky příslušnosti k nemajetné či sociálně vyloučené vrstvě národa.

Černý pasažér atletický si vybral nejnáročnější cestu na nástupiště © PhDr. Zbyněk Zlinský

Vzhledem k tomu, že železničnímu provozu na této trati bude věnována ještě nejedno pokračování tohoto seriálu, obraťme svou pozornost alespoň letmo k dalším druhům veřejné dopravy, jichž mohou obyvatelé a především návštěvníci Malgrat de Mar využít. Abychom zůstali u dopravy drážní, musíme se zmínit o skutečnosti, že ve městě funguje pozemní lanovka. I když jí říkají Ascensor inclinat, tedy nakloněný výtah, kterémužto označení také odpovídá podoba „vozu“. Vede z Plaça de Josep Anselm Clavé na terasu Parc del Castell, má délku 50,06 m, převýšení 24,29 m, elektromechanický pohon, kapacitu 15 osob a rychlost 1,2 m/s.

Dlužno připomenout, že to není jediný veřejný výtah ve městě. Druhý, už víceméně klasický, je součástí poměrně revolučně zbudovaného a začátkem února minulého roku slavnostně otevřeného komplexu Centre Cívic. Jestliže takový způsob veřejné dopravy v našich končinách není běžný, s dalším se setkáváme stále častěji. Mám na mysli turistické vláčky, kterým se v Katalánsku říká Tricu-Tricu, jsou tam poměrně rozšířené a nejezdí jen po městech. V Malgrat de Mar a Santa Susanně je provozuje autobusový dopravce Pujol, který má k dispozici sedm trenets s kapacitou po 70 cestujících a maximální rychlostí 25 km/hod, jak sám uvádí.

Tento dopravce zajišťuje také autobusové spojení Malgrat de Mar s okolím a školní dopravu, jak se můžete přesvědčit pohledem na příslušnou stránku jeho nabídky. V ní pod příslušnou záložkou najdete také trasy, jízdní řád a tarif trenets. Poslední způsob veřejné dopravy o němž se zmíním a který neujde pozornosti ani plážového povaleče, je lodní linka Calella – Tossa de Mar, provozovaná společností Dofi Jet Boats. Ačkoliv její tarif není nikterak lidový (plavba po celé lince stojí 30,- €), lodě, jež jsem zahlédl, rozhodně nezely prázdnotou. Vzdor faktu, že byť je cíl plavby místo jistě kouzelné, většina její trasy příliš povznášející zážitky neskýtá.

Zmíněné druhy hromadné dopravy po dvouměstí Malgrat de Mar – Santa Susanna a jeho okolí doplňují možnosti komornější – počínaje taxíky, přes jízdní kola běžná i šlapací čtyřkolky až třeba po invalidní vozíky, které lze zapůjčit stejně, jako ony šlapohyby. Jen půjčoven jízdních kol je poněkud více. Já jsem k pohybu po turistické aglomeraci užíval svých vlastních nohou, k cílům vzdálenějším jsem jezdil vlakem. Tak jsem navštívil Blanes, Maçanet-Massanes, Figueres i pár dalších míst a pochopitelně jsem nevynechal ani Barcelonu, kterou jsem se snažil pojednat jinak, než tomu bylo minule. Ale o tom všem až v následujících reportážích.